středa 27. září 2017

REFERÁTNÍCI

Jsou mladí, úspěšní, hovoří různými jazyky a zlákala je státní správa. Jsou tedy především divní. V běžném hovoru používají tajuplná slova jako referátník a skloňují krkolomné zkratky různých evropských i tuzemských institucí - všechny mi znějí jako IKEA, jen si je nejsem schopen zapamatovat. Znají Brusel jako své nablýskané boty. Vědí, kam zajít na ústřice a šampaňské, kde je čůrající chlapeček i čůrající holčička, a že hnědým autobusem 71 dojedeme až na kraj světa, nebo přinejmenším na kraj belgické metropole.

Balkónovka a la Třeštík
Já jsem naopak v šedivém Bruselu poprvé, tak se jimi nechám vést. Baví mě honosné pasáže v centru. Jsou jako Lucerna nebo Světozor, jen dvakrát vyšší, prosklenější a světlejší a bez točené zmrzliny. Výhodou také je, že v nich neprší. Hlavní náměstí je velkolepé, ze všech stran obehnané monumentálními domy a čekám, co bude dál, ale ono je to vlastně všechno. Čurající chlapeček je převlečený za něco žlutého a jeho protějšek, holčička, je o kus dál za mříží.

V Bruggách
Hustě prší, zalézáme do hospody s upřímným názvem Delirium a objednáváme si za osm eur něco, co se svou počínající nizozemštinou překládám jako Poloviční muž. Sladké pivo s obsahem alkoholu jedenáct procent pravděpodobně slouží k projasňování ponurých dní. Jen to s nimi není radno přehánět, nebo se úřednické diety rozutečou dost rychle a stejně tak i škrobenost a důstojnost.

Čertisko
Bydlíme v domě plném Čechů; v bytě je nás v jednu chvíli asi deset včetně dvouleté Sáry a mohutného zrzavého kocoura Čerta. Ačkoli se jim oběma líbí složitě vybudované nafukovací lůžko, mají protichůdné zájmy - zatímco Sára naši dočasnou postel využívá coby skákací hrad, Čert si na ní začal brousit drápy. A nebudeme chodit okolo horké kaše, po návratu z jednoho výletu nacházíme lůžko z poloviny vypuštěné a mechanoskopická expertiza jednoznačně ukáže na zrzavého viníka. Naštěstí větší část trampolíny zůstává neporušená, dá se tedy s různými tetami a strýci dál skákat za zpěvu debilních písniček dětské hudební teroristické organizace Čiperkové. (Zpívat dětem refrén "vosy, vosy, vosy, co lítaj' kolem svojí osy" hraničí se zločinem proti lidskosti).

Tety a strejda
Sára má taky ráda vafle a hranolky. Seznávám, že mi tahle kuchyně nevadí. V sobotu, kdy je v Bruselu den bez aut, ochutnávám ústřice. Na něčem, co vypadá jako farmářský trh na náplavce, ale je to na náměstí pod rezavým kovovým slonem, se dá, pokud zahodíme stud, celkem obstojně najíst jen z ochutnávek u jednotlivých stánků. Zahazuji stud.

Jak ta auta zmizela, z cesty do centra se stal blešák. Lidi na dlažbě vystavili určitou část svých domácností. Omlácená autíčka, knížky o Hitlerovi, ublemcané skleničky i sešlapané tenisky. Když jejich predátoři museli zůstat před branami města, radikalizovali se cyklisté a jezdí divoce a všude. Jen na tu naši jednasedmdesátku je spolehnutí, akorát se motá ještě divočeji než obvykle.

Slizké a slané
Jedeme vlakem do Brugg. Připomínám novým kamarádům, že v Bruggách se natáčel film V Bruggách. Nikdo se nesměje. Mladý vyšňořený muž, který vypadá jak ze Škvoreckého a jmenuje se Měsíc, nás provádí historickým městem, prý Benátkami severu. Na jedné ulici je hned několik pivovarů a náležejících hospod. Pan Měsíc nás vede kolem jednoho z pivovarů, který se rozhodně nejmenuje Poloviční muž, ale Půlměsíc, protože na obrázku má půlměsíc. Moje nizozemština má zjevně ještě trhliny, podobně jako ta nafukovací matrace. Už zase prší, tak pojďme do kavárny. Kapučíno tu vyrábějí ze šlehačky a doktorka Cajthamlová by si tohle určitě odpustila. I zelený dort, který si Sára vybrala a samozřejmě nesní, za což jí děkuji.

Legrace
Celkem překvapivě se mi v naší smršťující se skupině podaří prosadit výlet do Antverp, třebaže tam vlastně nikdo nechce. Tohle město má především fascinující čtyřpatrové nádraží, které připomíná obchodní dům. Vydržel bych tam bloumat několik hodin, ale to už se mi prosadit nepodaří. Procházíme se místo toho po místních Příkopech a nutíme Marušku, aby si koupila něco hezkého, když už musí za pár hodin do nenáviděného letadla. Ona se těší na návštěvu jakéhosi ráje všech secondhandů, jenže ten je podobně jako u nás muzea a zámky v pondělí uzavřen.

Smíchovské nádraží
Tak dojdeme až k přístavu, fotíme se s ovocným pivem a otáčíme to směr Praha. Kdybych byl bruselským úředníkem, do referátníku bych napsal, že to byl přinejmenším zajímavý výlet. Udělal bych si kopii, odnesl to na podatelnu a spustil Solitaire.

text a fotky Řízek

středa 20. září 2017

LIGA EXOTŮ

 
Pán, který s jakýmsi strojem systematicky navlhčoval podlahu vestibulu metra na Karlově náměstí, neskrýval svůj údiv. Dokonce zařízení odstavil a vydal se k naší skupince shromážděné okolo ušmudlaného kamenného pilířku, jehož účel býval patrně dekorativní, nyní odkládací. Navršili jsme na něj hrací karty. Vysvětloval nám, že v tuto pozdní hodinu se zde žádné takové činnosti neprovozují, nýbrž že prostor obvykle využívají narkomani. A radil, abychom se ničeho nedotýkali a šli radši někam do hospody.

Byli jsme si své výjimečnosti vědomi, ale zbývalo nám odehrát posledních pár kol dnešní partie v karetní hře vist. Jenže z hospody, která nám slouží jako hrací plocha a zároveň jako občerstvovací stanice, nás vyhodili se slabou argumentací, že už je pozdě a zavírají.

Kdyby jen tušili, že nejsme jen obyčejní podnapilí ztroskotanci jako ty uřvané Slovenky u vedlejšího stolu, nýbrž sportovci! Založili jsme totiž Vistovou asociaci a spustili Radotínskou ligu exotů (dohromady to má shodou okolností zkratku VARLE). Asociaci v současnosti tvoří pět hráčů, protože standardní vist se hraje v pěti.

Členové vistové asociace mimo jiné:
- pijí pivo, někteří ale cider, a jsou proto terčem posměchu;
- špatně rozdávají, takže se kvůli Vlatovi občas hra musí opakovat;
- dost vulgárně si nadávají, někdy i ostatním hráčům;
- mají blbé poznámky týkající se dalších hostů;
- upozorňují ostatní hráče na nevhodnost jejich poznámek vůči dalším hostům;
- neplatí žádné příspěvky, ale dvě mísy řízečků s chlebem stály asi 420 korun.

Bohužel tentokrát jsme jen čtyři, protože jsme nezvládli koordinaci a zapomněli jsme na Péťu, který je tak sám doma a otrávený. Takové hře, když jeden hráč schází, se bůhvíproč říká královský vist, je to však spíš chaotičtější než majestátní. Tím spíš, že tradičně nehrajeme pod vlastními jmény, ale volíme si pseudonymy obvykle vztažené k aktuálně probíranému tématu. Já se třeba jmenuji ---, neboli Ó náš pán. Vlastík dost často volí jména na bázi citoslovců (Bzuk, Ťuk), jiní zase jména urážející Vlastíka (Vlasta to posral). Přezdívky nám obvykle v tu danou chvíli připadají hrozně vtipné a padnoucí, ale nevydrží to. Není tak třeba vůbec jasné, proč se někdo minule jmenoval Orientační mamina.

Nicméně teď jsme venku před hospodou a je tma, že není možné rozeznat sedmičku od osmičky, natož jednotlivé hráče.

V rozverné náladě se proto stěhujeme do vestibulu a pan uklízeč, který to pořád odmítá zpracovat, nás chrání. Hráč --- i v podmínkách na hranici regulérnosti vítězí. Můžeme konečně jít domů a pán se může vrátit ke své původní činnosti. Aby narkomani a případně i ponocující karbaníci byli opět v čistém a mokrém prostředí.

text a foto Řízek

pondělí 11. září 2017

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.

pondělí 4. září 2017

KŘIVÝ STŘIH


Jsem sobecký asociál, v podstatě samotář, introvert. Dokonce i při kolektivních sportech - třeba při fotbale jsem se jako dítě tak umně skrýval spoluhráčům, že na mne zapomněli, a tak mi jako krajnímu záložníkovi zpravidla nikdo nepřihrával. V důsledku toho jsem spíš připomínal zbloudilého a velmi nešťastného orientačního běžce. Celkem logicky jsem se pak přesunul do branky.

Příště radši tmavé barvy
Ivanův tradiční triatlon, letos 24. ročník, je naopak naprosto společenský. Lidé se v Holanech každoročně shromáždí právě kvůli těm lidem, aby si s nimi mohli večer u ohně zazpívat, že Duní kláda korytem. Pak taky kvůli naloženému masu, utopencům a Holbě. Závod je jen záminka. Jako když jdeš na výstavu, ale ve skutečnosti tě daleko víc zajímá raut; leckdo to bere spíš tak, že si projede parádní trať na horském kole, třeba i s partnerkou, a pak to u piva rozebere. "Tady o ty výsledky tolik nejde," řekl mi po závodě Ivan a možná mi tím chtěl naznačit, že už jsem velký, a tak bych svůj přístup taky mohl přehodnotit. Neštvat se, uklidnit se. Třeba zoufale neškemrat pět minut před startem, jestli mi někdo nepůjčí bidon, a místo toho si cestou někde koupit kofolu. (Ivan mi ho nakonec půjčil).

Nejlepší žena
Do plavek se nicméně převléklo zhruba dvacet subjektů, jak nás nazval časoměřič. Ve dvanácti stupních se nám, pravda, moc nechtělo. Ale voda byla milosrdně vlažná. Plave se tam-->zpátky, tam-->zpátky, dohromady kilometr. Od počátku je to taktická bitva. Břeh se svažuje jen velmi pozvolna, takže méně inteligentní závodníci mého typu třeba už plavou, když ti vychytralí ještě kráčejí.

Křeč!
Je to souboj prsařů s kraulaři a plavců s těmi, kteří mají alergii na plavání. A lidí, kteří s hlavami nad hladinou s přehledem plavou rovně, s těmi se zamlženými brýlemi, kteří se groteskně motají. Málokomu se v té zelené páchnoucí kapalině líbí, jenže bez toho by to byl jen duatlon. V čele máme Jiřinu a Mílu, přičemž první jmenovaný je muž, druhá žena. Někde jejich směrem se kymácí oranžová bójka. Plavu stylem, který kdysi nějaký plavčík, jenž se duchapřítomně bál o můj život, označil za "křivý střih" (anebo možná říkal "střik"). Na třetí příčku to mezi plavci nicméně stačí.

V rychlosti si sušíme zadky a sedáme na kola. Od rána mi hraje v hlavě písnička Elefant od Tame Impala, takže šlapu v jejím sedmdesátkovém rytmu. Asociálové si často v hlavě přehrávají písničky, pak jako by nevnímali realitu. Je to dobrý song, protože hned za Holany dojíždím Jiřinu s Kubčou. Kde se tam vzal? Plavala za něj jeho žena, takže se nemusel převlékat. Jeden by čekal, že s kluky aspoň prohodím pár slov, jenže to bych nesměl být já. Namísto toho se při předjíždění lehce otřu o Jirkova řídítka, on z toho málem chytne psotník. Hej, bacha dej.

Jedu radši pryč a přede mnou už nikdo není, jen houbaři. Nosí plné koše a zadělaný člověk na zabláceném kole je baví i děsí. Celý včerejšek propršel, mohlo by to klouzat, ale mám nové gumy, které nemají duši. Možná mají proto o jednadvacet gramů méně, nevím. Jsem tu snad podesáté a pořád mě tenhle trať hrozně baví. Skály a pěšinky a sjezdy s výmoly a hlubokým pískem. Koneckonců i s tou blbou roklí za Dřevčicemi jsem se smířil. Brodím se a klopýtám přes vyvrácené lávky a je mi vlastně trochu líto, že už jsem na konci.

Zbývá jen oběhnout rybník a to je disciplína, kde umí zabloudit jen můj bratr. Však se ho pak radši s jeho kamarádem vypravíme hledat. Najdeme ho a k jeho úžasu ještě pár lidí dorazí do cíle po něm. Závod pokaždé píše parádní mikropříběhy, dost často se v nich bloudí: Milan při běhu uteče své přítelkyni, ta ale omylem běží po staré, kratší trati a v cíli je dřív. Milan je udiven a rozčarován (foto nahoře).

Zabloudí Míla i Jarda, který nakonec dojede druhý před Jirkou. Zákeřní houbaři jej pošlou někam mezi chmelnice. A do výsledků výrazně promluvili i mladí jezdci: Pavel, Kubajz, Martin a koneckonců i můj brácha Kuba. Já za vítězství dostávám tu chybějící duši, ale moje podnikavá žena ji vyhandluje za sadu skleniček. Takže na vaše zdraví!

Druhý den za úsvitu mám nějaký záchvat empatie a dobrosrdečnosti, sedám do auta a v České Lípě kupuji snídani. Na srandovně malé pánvičce pak mícháme vajíčka a padají nám na zem. Koupil jsem vám, zcela nesobecky, i koblihy a obstaral utopence. Umím i nemyslet na sebe a na to, abych se něco pokoušel vyhrát, ale dá to hrozného přemáhání.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška


P. S. Cestou domů jsem Marušce a Milanovi v autě pustil Tame Impala. Vůbec se jim to nelíbilo.
P. P. S. Starší články o triatlonu jsou tady.