úterý 26. července 2016

JAKO KAREL, JAKO KOCOUR

Když jsem letos přijel na skok na tábor, přepadl mě na chvilku pocit stárnoucího Karla Plíhala, když smuten zjistí, že sice Olomouc je stále stejná, ale že na tamních kolejích už skoro nikoho nepoznává. Ono to ovšem zčásti bylo tím, že jsem měl v očích poměrně dost mušek a hlíny z daleké cyklistické cesty. Když jsem si je protřel, zjistil jsem, že Karel (ne Plíhal) dál hospodaří na svém solárně poháněném panství, že je louka tak mokrá jako vždycky a že vedoucovské koloseum je uvnitř asi tak přehledné jako lavina anebo budova magistrátu - takže vše při starém.


Ujal se mě Pája, našel mi volný stan a zavedl mě k rybníku, teplému a plnému žab. Spolu jsme pak sobě a dětem postavili střelnici. Přemluvil mě, ať jednotlivé špalíky suplující terče obarvím temperami. Byl to dobrý nápad. Každý špalík měl svůj charakter. Třeba z červenobílého slávisty s nápisem CEFC na dřevěném dresu začaly co nevidět odpadávat třísky, šedivý tlustý se zase po každém zásahu na provázku dokonale roztočil a nebyl k zastavení. Nevím jak děti, ale minimálně nás dva a komáry střílení v lese tuze chytlo.


Druhý den děti hrály kopanou. Taky karty a taky se koupaly a chodily po vodě, jak je vidět na prvním snímku. Myslím, že to umí málokdo.


A pak přijela moje rodina, tedy Maruška a kocour. Na rozdíl od jiných přišedších rodin jsme neměli elektronickou chůvičku, tudíž se nám Pepan druhý den ztratil neznámo kam.


Při pátrání po ztraceném kocourovi se do něj snažím vcítit. Kam bych se tedy schoval, kdybych nesnášel děti, hluk, přílišné horko a v neznámých místech bych se cítil nesvůj? Přece mezi bedny ve skladu. Nebo do starého stanu. Nebo kamkoli jinam. Tábor je, jak by jistě všechny zamilované dvojce potvrdily, bohužel anebo bohudík zrovna místo, které schovávačkami oplývá. Proto manželce hledání trvalo několik hodin - zvíře bylo však v pořádku, hovělo si pod cizím autem. Já jsem mezitím zcela oddal smažení řízků.


V sobotu večer se uskutečnil legendární fotbalový mač Staří - Mladí. Favorit byl jasný: táborový fotbal je totiž hra, kterou hraje zhruba deset hráčů, ale vždycky vyhrají Mladí. Přesto se senioři vedení mnou tentokrát ukázali v tom lepším světle. Ač brzo prohrávali 0:2 a pak 1:3, brankami Kubči a Bobíka (a mými zbytečnými fauly) dotáhli zápas do prodloužení. V něm ale brzo zase inkasovali a pak už se do šance nedostali. Rozhodčí s budíkem v ruce ukončil zápas a poslal Staré do hospody pro točené pivo pro Mladé.

 
Takže je vše opravdu při starém.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

pondělí 18. července 2016

NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek

úterý 12. července 2016

LIDÉ Z MORAVY

 
Ruleta je krutá milenka, prohlásil nedávno jeden známý.

Dosaďte místo rulety Moravu a bude to možná ještě pravdivější - zejména pokud jste Pražák a jedete se tam rekreovat. Tenhle adrenalinový zlozvyk se nás bůhvíproč drží už několikátým rokem. A jelikož náš pobyt plný zkvašené šťávy z hroznů a malebných výhledů na kulturní krajinu letos významněji než kdy jindy ovlivňovali různí lidé, pojďme si některé z nich ve stručnosti představit.
  • paní Nováková - "To víte, že u nás máte tu rezervaci. Těšíme se na vás a přivezte nám z té Prahy něco hezkého!" říkala možná paní Nováková naší kamarádce Báře, která naše ubytování pomocí jakýchsi tajuplných slevových kuponů telefonicky zařizovala. Jenže Bára netušila, že se paní Nováková zrovna rozvádí nebo rozvedla a zbytku rodiny o naší rezervaci patrně neřekne, a tak se stane, že honosně vyhlížející penzion ve vinařských Bořeticích je zcela naplněn jinými lidmi s oněmi výhodnými kupony. A my budeme bydlet "u Pazderky", což nám Novákovi zařídí.
  • pan Pazderka - "Cože, Celtic Bořetice? Hahaha!" rozchechtal jsem se při příjezdu na místo, kde jsme měli pobývat, než jsem konečně pochopil, že za cenu hotelu v centru Prahy spíme v ubytovně na fotbalovém hřišti. Což o to, vypadala zvenku slušně, ale pokoje byly poněkud vybydlené a páchly (a to prosímpěkně ještě předtím, než jsem v nich vyvěsil své běžecké oblečení). Navíc měl celý penzion, nebo jak to nazvat, stěny patrně z papíru. "Slyším nejen to, jak paní od vedle telefonuje, ale i to, co jí někdo na druhém konci vypráví," podivovala se manželka, zatímco se Mára pokoušel opravit sprchový kout. Pana majitele jsme bohužel nepotkali, bylo by o čem mluvit.
  • Míša - Má černé tričko Vans, slamák a žabky a přijel pro nás ve vytuněné felicii. "Všude vás hledám," volá Míša. Jdeme pozdě na snídani (ze stadionu Celtiku do Novákovic penzionu na úpatí Kraví hory, kam tedy docházíme na stravování). Jindy rozverný Míša je dnes nápadně skleslý. "Otec mě vyhodil. Musel jsem mu odevzdat i SIMku. Někdo si stěžoval, že moje včerejší degustace byla nejhorší na světě," vysvětluje zasmušilý mladík. Bohužel anonymní stěžovatel má trochu pravdu - Míša se včera ukázal především jako showman, Pražákům ve sklípku místo pravd o víně, které chtěli slyšet (kyselinka, buket), povídal fórky a vzal to celkově dost hopem. Nicméně kámen úrazu byl nejspíš v tom, že dobrou polovinu vzorků vín svého otce, která nám naléval, pohaněl. Míša se ze zbytku našeho pobytu vytratil i s felicií a doprovodnou dívkou s růžovými vlasy. Jeho roli obsluhy u večeře ("raut" = chleba se šunkou/sádlem) a snídaně převzal pán v teplákách, jemuž moje manželka přezdívala Trestanec. Byl velmi milý a ochotný.
  • opilý pán s koštýřem a meruňkovicí - Konečně sklípky. V jednom z nich se potácí pan vinař, zatímco jeho ruka zůstává jistá, když nám do sklenek nalévá podomácku vyrobené kapaliny. O několik hodin později se potácíme taky. Island dostává ve Francii na frak. My dostáváme slivovici a klobásu od nějakých lidí od vedle (proč?). Maruška tančí kolem kmínku stromku a konečně zahazuje telefony, a to na asfalt a několikrát. Zkoušíme únosnost vzrostlého obilí. Když do něj skočíte šipku, propadnete se až na zem, ale nebolí to! Nebo jenom trochu. Nebo až druhý den. Něco mi říká, že ráno vyrazíme na kolo později.
  • paní v námořnickém tričku - "Vy jste z Prahy? Tak ty tady máme nejradši," povídá mi pak dáma v půjčovně člunů u Baťova kanálu v Hodoníně a mnohovýznamně se usmívá. Sedáme na nafukovací plavidlo, za které mám zodpovídat. Tady je motor, tímhle se ovládají otáčky. Jsem prý teď v podstatě kapitán, zodpovídám za posádku. Jsem něco jako Schettino. Vesty nejsou povinné. Jdeme na instruktáž, tady je startér. "Jste u toho takový toporný, uvolněte se," huláká paní moravsky a motor řve. Jsa zaučen, vykládám paní a nastupují tři kamarádi, z nichž jeden je má manželka. Plujeme náramně, než mi motor chcípne a dlouhé minuty se ho nedaří nahodit. Pak nás míjí turistické plavidlo, které kormidluje právě pruhovaná paní. Doplujeme v suchu, ale člun není komu vrátit, když paní taky pluje. Vážu ho ke břehu na kličku, když lodní smyčku si nepamatuji. A pokud neodplul nebo si ho někdo nepůjčil, kotví tam doteď.
Prezident na furt ve svém sklepení
  • dva prezidenti - Vracíme se na Kraví horu. Respektive do Republiky Kraví hora. Zabloudíme do jednoho sklípku a přivítá nás vitální stařík. Na stěně visí zarámované fotky. Vitální stařík a Nedvěd, vitální stařík a Klaus, jinde Železný, Havel a další. Dozvíme se, že muž je bývalým starostou Bořetic a nyní "prezidentem na furt". "Co to máte za uniformu na té fotce u Zemana? To je hasičská?" ptám se pražsky. "Ne, to je uniforma Kraví hory," odpovídá muž trpělivě. Ze sklepa se nám nechce, hlava státu má i výborné víno. A úřadujícího kravihorského prezidenta potkáváme v penzionu, kde jsme měli bydlet. Pan Novák nás vezme na degustaci do vinice a všechna ta pohaněná vína vychválí. A naopak nadává na slevové kupony a nezdárné potomky. Naše přímluvy Míšovi nepomohou. Chleba se sádlem ráno roznáší nová servírka.
text a foto Řízek

čtvrtek 7. července 2016

ZROZEN K BĚHU SKRZ BUDĚJOVICE

Když jsem se chystal na budějovický půlmaraton, četl jsem běžecký bestseller Born to run. Nejlepší ultramaratonci světa jako Scott Jurek či Bosý Ted v něm bojují s obyvateli Měděných kaňonů zvanými Tarahumarové, kteří jsou schopni běhat na neuvěřitelné vzdálenosti např. 100 mil neuvěřitelně rychle díky tomu, že se během baví. Toto je vlastnost, kterou mají společnou se Scottem Jurkem, americkým elitním ultramaratoncem, který dokázal spousty šílených závodů (pouště, velehory…) ještě v šílenějších časech vyhrát.

Když jsem ladil formu zejména takto knižně, říkal jsem si, že půlmaraton, což je proti tomu pár kilometrů, nebude problém. Navíc inspirace mne předurčila k super výsledku i díky mé fyzické podobnosti se Scottem.

Dorazili jsme do Budějovic, dali si jídlo, koupil jsem si oblíbenou tyčinku a říkal jsem si: “Ono to půjde, a ne, že ne!“ Ještě před samotným startem jsme s Haničkou navštívili fotokoutek a šel jsem na věc. Natlačil jsem se do velmi příjemného koridoru C, kde byli podobně elitní běžci jako já, kteří si mysleli na čas pod 1:40.

Po startu jsem běžel, předbíhal, kde to šlo a koho šlo. Po pár chvílích jsem jukl na hodinky a koukal jsem na průměrné tempo 4:20 na km. Říkal jsem si, to je sakra rychlé, hm, to nevím, jak na tom za chvíli budu. Neuběhla ani minuta a mně bylo jasné, že jsem to totálně přepálil. Tohle bude hodně ostré a taky bylo.

Po šesti kilometrech vyhlížím Haničku a neuvidím ji. No nic, běžím dál, menší krizi střídá hned další krize, ale co, musím vydržet, budu se snažit být před vodiči na 1:40.

Musím říct, že se mi to celkem dařilo. Na 14. km jsem naběhl do zatáčky a hned se mi tam pokusil odříznout cestu jeden účastník. K mému úžasu jsem slyšel: „Co děláš“? Já reagoval čistě diplomaticky a mile: „To myslíš vážně? No prosím, prosím, pojď, tady je to kratší." Pán se mi hned omluvil, představil se mi a říkal, že je to jeho druhý půlmaraton. Běželi jsme společně až k 18. km.

Bylo to příjemné, vzájemně jsme se podporovali, ale dolehla na mě plně má teoretická příprava. Už jsem nebyl schopen držet tempo, asi minutu nato mě předběhli vodiči a poslední dva kilometry to bylo skutečně nadoraz.

V cíli jsem se cítil jak omámený. Mé tempo v posledních dvou km vzalo za své ale i za 1:41 jsem byl nakonec šťasten, i když v první chvíli zklamán. V cíli mě čekala Hanička a já byl moc rád, že tam se mnou je a že jsem v cíli.

Další štací bude Rakousko a maraton. Teď už nenechávám nic náhodě. Teoretickou přípravu jsem upozadil a věnuji se už jen přípravě fyzické.



text Václav, foto Hanička