BEZ BODÍKŮ

Pojedenácté jsme uspořádali fotbalový Piškotův pohár a bylo to letos mimořádně spletité. Hráli jsme místo běžného března v úchylném termínu těsně před prázdninami. Dvě mužstva nám odřekla účast prakticky simultánně a nikde poblíž žádná další nebyla. Nemám Billa kartičku, takže jsme nedostali slevu při nákupu tatranek a dalších nezbytností. Václav zapomněl, že má jít na test, a tak vyrazil těsně před začátkem (ale stihl to). Chyběl nám náš nejlepší obránce, protože fotil spoušť po tornádu. Hedvika mi usnula v kočárku až padesát metrů před Děkankou, kde se hrálo, přesně na třicet pět sekund, takže nepochybně bude protivná. A ta záležitost s poháry, to si zaslouží vlastní odstavec nebo možná dva.

Drahocenně se tvářící, ale ve skutečnosti spíš plastové ceny pro vítěze k našemu turnaji patří podobně jako korková nástěnka a Václavovy proslovy. Každá prodejna, v níž jsem je historicky sháněl, má prakticky týž sortiment: vypadá to, že nakupují od stejného čínského dodavatele. Tyto prefabrikáty se následně kreativně vylepšují nalepením emblému s nějakým fotbalovým motivem (typicky míč), aby to "vypadalo hezky", dále zpravidla požaduji cca 5 ks štítků s nápisem Piškotův pohár - druhé místo, nejlepší střelec a tak. 

Není na tom nic zas tak složitého, bohužel jsem si chtěl usnadnit práci a ušetřil čas a hodlal poháry nakoupit v Benešově, protože máme poblíž chatu a zrovna jsme tam byli. Prodejna je na náměstí a kromě pohárů a sportovních potřeb nabízí kupodivu i hudební nástroje (nejen housle, haha). Z prvního kontaktu, desetiminutového telefonátu (v pondělí) jsem byl v rozpacích, ale osoba na druhém konci drátu si mé požadavky poznamenala a slíbila, že to bude tentýž den odpoledne připraveno. Nebylo, protože pán měl frmol – "lidi nakupovali nafukovací věci, jak je horko". Nebylo ani v úterý, "zapomněl jsem, že jdu na očkování" atd. Tím, že jsme v úterý odjeli z chaty, se plánované časové výhody nepodařilo dosáhnout, ba naopak . Nebylo to ani ve čtvrtek (už ani nevím proč, ale už to aspoň "měl na stole", ovšemže nehotové). V pátek tam tak musela zajet žena, cestou byla bouračka, zácpa a kdovíco ("přivezla jsem ty posraný poháry z posranýho Benešova"). Byly ale docela hezké a na nás zas žádný nezbyl.

Tím se dostáváme k průběhu turnaje, který se vydařil, třebaže byl prost překvapení. Zúčastnil se ho jeden silný tým, jeden o trochu slabší, kterému nedorazil brankář, a dva srovnatelně slabé. Předpokládal jsem proto, že si největší dávku ostudy uřízneme hned v prvním zápase proti Torolce, která si z loňska přivezla putovní pohár, jenže se sešlo vícero pozitivních faktorů: ještě jsme měli sílu běhat, soupeř se teprve rozjížděl a nám podobně jako ve zbytku turnaje zachytal gólman Kuba. Sice jsme prohráli, ale jen 0:3.

 

Není to samozřejmě k jásání, ale leckteré jiné týmy nám to mohly závidět. Začala se však bezezbytku, a možná až moc, naplňovat moje slova ze zahájení turnaje, a sice, že mě brácha Piškot mnoho věcí naučil, fotbal bohužel fakt ne. Co jsem se na sklonku řekněme kariéry přesunul do útoku, je to obzvláště vidět. "Nedostal jsem se ke střele, zejména proto, že jsem se nedostal k míči," analyzoval jsem svůj výkon za souhlasného pokyvování spoluhráčů a tušil, že bude ještě hůř. Vlastně jsem jednou vystřelil zády, když mě kapitán Matyáš trefil.

Brankář nedorazil týmu Na zdraví pana Macháčka, nicméně náš Kuba velmi ochotně zaskočil. Koza znezaneřáděná favorita trápila, ale nakonec utkání skončilo 3:1 a patřilo k těm vyrovnanějším. Na rozdíl od následujícího duelu, kdy jsme chtěli vlétnout na Macháčky, kteří hráli druhý zápas v řadě a nemohli ani střídat. Místo toho jsme předvedli něco divného a smutného a prohráli milosrdných 0:5. Fuj.

 

Šli jsme na pivo, Péťa předal funkci pokladníka (nebyla to reakce na předchozí ostudu, ale na to, že už několik let nehraje, nicméně pokladník byl výborný, díky moc za to – hrozný voser, mnohem horší než dělat vedoucího mužstva). Generační obměna je tím završena - Vašek už dříve předal pásku a já chtě nechtě rukavice. Mohli jsme se začít soustředit na to, co nám zbývalo, tedy boj o předposlední místo. Případně si dát ještě jedno pivo nebo limonádu, protože začínalo být fakt horko.

A pak se na hřiště vrátila Torolka, smetla Kozu znezaneřáděnou 4:0, a tak bylo jasné, že poslední dva zápasy ve skupině budou o ničem, respektive pouhou generálkou před finále a zápasem o třetí místo. Ti horší, tedy my a Koza, k tomu přistoupili jinak než ti lepší: vzájemný zápas byl kulantně řečeno chudý na zajímavé situace a nemohl skončit jinak než 0:0.

Když jsme se o půl hodiny později potkali naostro, bylo to přeci jen zajímavější. Zase jsme brzo prohrávali, ale šance byly. Já už jsem třeba vůbec nemohl, což jsem svérázně řešil tak, že jsem skoro nechodil ze hřiště střídat. Filip, náš nejlepší hráč v poli, trefil už asi čtvrtou tyčku, ale připravil Danovi krásným pasem vyrovnávací gól, náš jediný na turnaji. Jenže Koza pár minut před koncem šla znovu do vedení. 

S ubývajícím časem jsem byl bohužel stále častěji u míče. Filip mi nezištně nahrával v situacích, kdy by sám býval mohl třeba trefit tyč. Já jsem se zpravidla nějak divně zamotal, nebo mi to jako pár vteřin před koncem vyšlo na ještě nešikovnější levou, nebo jsem pro jistotu sám spadl a pak přesvědčoval rozhodčího, že to fakt faul nebyl. Prostě už to skončilo 1:2 a místo pohárů dostaneme dětské šampaňské, které jsme včera nevýhodně koupili bez Billa kartičky a bodíků.

Torolka si v generálce na finále pohrála s Macháčkem 8:0. Jeho hráči tak před odvetou celkem logicky hledali někoho ochotného stoupnout si do branky. Kuba byl unavený, tak jsem se nakonec odhodlal já. Přitom jsem (si) sliboval, že po blbě zlomeném prstu už chytat nebudu.

Utkání bylo přeci jen vyrovnanější, dokonce Torolka i poprvé inkasovala. Za stavu 1:1 jsem se odvážně nebo spíš nerozvážně vrhl komusi k nohám a pak se mi zatmělo před očima. Hlava ale vydržela (později potvrzeno rentgenem), jen mám teď díky čísi kopačce na pravém spánku tetování jako Robert Rosenberg (tím veškerá podobnost bohužel končí).

O poločase za pořád ještě přijatelného stavu 1:2 jsem dal na důrazné doporučení manželky a mlčenlivého souhlasu nemluvněte (které vůbec nebylo protivné) a vystřídal mě Kuba, jemuž zrovna schnul diplom pro nejlepšího brankáře. Finále skončilo 1:3, a pohár si tak může odvézt opět Torolka.

Jenže ne hned. Nejprve musíme nechat upravit a zvětšit podstavec, protože se tam už všechna její vítězství nevejdou. Přemýšlím, kde to nechám udělat – napadá mě Benešov...

text Řízek, fotky Ř., Péťa, Milhauz, Hanka a další

NEJLEPŠÍ VŠECHNO

Václav zase slavil narozeniny, ale trochu se to přeci jen posouvá; umírněný večíreček pod slunečníky restaurace (dal tři piva) posléze zhodnotil slovy "bylo to hrozně příjemný a milý". Nikdo se neztratil ani nenašel a bavili jsme se o dětech a o práci.

Součástí tohohle (nejspíš) zmoudření je i zavedení tradice narozeninových dlouhých běhů. Loni jsme tak ve trojici zdolali v podstatě horskou trasu podél Berounky, letos jsem dostal dva úkoly: vzít si v pátek (před večírkem) dovolenou a naplánovat trasu.

Nasměroval jsem nás k Sázavě, ale končit se mělo u Vltavy. Sešli jsme se brzo ráno v metru, já s banánem, on s Brumíky k snídani. Malý vlak s velkou průvodčí a nefunkční toaletou dokodrcal do Pikovic, kde jsme vyrazili proti proudu a během prvních pár desítek metrů mi zvlhly boty a ponožky a představujme si, že to bylo kvůli ranní rose.

Hodinky nám začaly téměř synchronně počítat kroky či nastoupané metry, které začaly rychle přibývat poté, co jsme se po zhruba půlhodině odvrátili od sázavského údolí.

Kdyby počítaly i vyřčená slova, ty Václavovy by měly brzo plnou paměť.

Je to fascinující nepřerušovaný monolog, byť i v něm je občas i prostor pro otázky, ovšem ty jsou spíš řečnické anebo aby se neřeklo, protože odpověď Vašek zná nebo odhadne; známe se čtvrtstoletí.

Vlastně mě překvapuje, jak širokou škálu témat obsáhne(me), byť jsou ty hovory dost často odpíchnuté od společných vzpomínek, jako když jsme kolem řeky chodili na výpravy a Vláďa musel do vody pro míč, ne, tak to bylo až tohle hřiště, je větší, že jo?

Jak se odtamtud (kolem jakéhosi vodopádu) dostaneme k tématu jazykových dovedností, vlastně nejsem s to dosledovat, ale jsme tam. Nacházíme se v náročném terénu kdesi pod Teletínem a žlutá značka se ztratila někde ve svahu, otáčíme se a podvrtnu si přitom svůj špatný kotník a přecházím do chůze, zatímco Václav přechází do svérázné angličtiny, aby mi lépe přiblížil svůj nedávný hovor s lektorkou.

Kotník se mi podaří rozchodit a asi se v čase přece jen zlepšuje i ta angličtina, která tu s námi strávila asi pět kilometrů, jenže také tu jsme nechali za zády, je tady Pexův luh a u něj překrásný zrekonstruovaný mlýn.

Bohužel není čas o něm ztratit pár vět, intuitivní scénář Václavova podcastu nás nasměroval úplně jinam, baví(me) se bůhvíproč o nějakém pánovi, asi příbuzném, který snad tvrdil, že na vojně vesloval za Duklu, přitom ve skutečnosti jim dělal akorát kustoda a vesloval jen trošku. Jsem unavený.

Odtamtud je to jen kousek k hrázi Slapské přehrady a k příběhu o tom, jak (asi) Vaškova tátu povolali k pohraniční stráži, ale vložila se do toho babička a že jako žádný takový. On totiž měl blízko ke kynologům. Ne ten veslař, ten otec, teda asi.

Máme v nohách dvacet kilometrů a byť to není zrovna strhující tempo, nejde o zrovna nenáročný běh. Jinými slovy, ticho či soustředěné funění by byly zcela pochopitelné, takové chování by jen těžko mohlo být pokládáno za nezdvořilost.

Ne, my běžíme podél Svatojánských proudů, jak nesměle připomenu, a nevíme nic, nevnímáme malebné okolí a ani ten prakticky hmatatelný klid kolem, protože bůhvíproč porovnává(me) kvalitu jednotlivých rozluček se svobodou, jak se kolem nás před pár lety při svatební epidemii přehnaly. Zde musím ocenit, že můj parťák celkem soudně připustil, že ta jeho, kdy usnul už navečer, se ne zcela povedla.

Blíží se cílové Štěchovice a volby taky, každopádně vlastně nevím, proč se o nich teď bavíme. Máme po třech hodinách, které utekly, jak když si člověk na dálnici pustí rádio, 26 kilometrů v nohách – ale i kdybychom jich měli desetinásobek, jsem si naprosto jistý, že by ticho nebylo. Takže bychom příště mohli zkusit nějaký ultramaraton. Až Vašek vyzvedne děti ze školky a já doedituju články.

text a foto Řízek

ZASE

Vzít hned po probuzení do ruky mobil a koukat na internet by se mělo zakázat. Je to samo o sobě zvrhlé a nemělo by se to dělat a dělám to furt. Vzít po probuzení v 5:45 do ruky mobil a zabloudit na stránky Běhů do kopce je zřejmě mimo stupnici. 

V neděli nad ránem jsem tak zjistil, že se tentýž den dopoledne běží závod Jarov–Károv z mého kdysi oblíbeného seriálu pro soutěživé amatérské sportovce. Zde za třicet korun do pokladničky dostanete mimo jiné i věrný obraz vlastní fyzické kondice, když vás trhnou o dvě až tři desetiletí starší závodníci. Připouštím, že kromě jiného jsem i chorobně soutěživý.

To, že poslední dobou běhám velmi málo a vůbec nezávodím, protože mě něco, asi kyčle, trápí, by nebyl až takový problém. Horší bylo, že jsme měli jet s Milanem na kolo. Tady po čase opět vybublala na povrch další z mých špatných vlastností, a to touha být všude a pokud možno naráz - a tak jsme našli způsob, jak to vyřešit.

Dojedu do Jarova, zaběhnu si tři kilometry do kopce, pak se vrátím ke kolu, dorazí Milan a pojedeme na výlet, přes takové ty Řevničáky a podobné, respekt budící pojmy, které člověk slýchává při průměrné konverzaci v subkultuře jezdců na silničních kolech, na jejímž samém okraji jsem se octl. 

Když už se schylovalo k realizaci, volal Milan, že místo výletu jedou se synkem na pohotovost. Vyrazil jsem tedy sám, bez incidentů dojel do Jarova a lehce se zatetelil radostí, protože tam bylo všechno tak, jak jsem to před pár lety zanechal: startovní kancelář v zaparkované Škodě Fabii, sichrhajcky v krabici na střeše, i ta paní v zeleném triku, co všechny ty kopce vychází, ale trpělivě sbírá body, o což jde hlavně. A hlavně úryvky předstartovních rozhovorů:

- Jsi jedinej, kdo dneska Petra může porazit.

- Ale já jsem včera uběhl maraton. Trochu to přece jen cítím. 

- Já byl zas včera ve Stromovce na desítce. Vzal jsem to rekreačně, abych byl dneska fit. Pak jsem, pravda, dal osm piv na sluníčku. Taky to trochu cítím.

- Tam za tou lávkou pozor. Jak pršelo, budou tam louže. Taky bacha na konci, je to tam asi dvě stě metrů prudký a šutry tam jsou taky.

- Před závodem jsem byl čurat u potoka a viděl jsem tam pět mloků skvrnitých. Jednoho jo, dva taky, ale pět? Viděli jste to někdy?

-  Už aby přijel ten vlak a mohlo se startovat. 

Pak přijela paní na rychlostním kajaku, zaparkovala ho u plotu a zařadila se mezi účastníky. Pak dorazil i zpožděný vlak, vystoupilo pár zadýchaných účastníků a běželo se. Znal jsem jen první část závodu, která je shodná s jiným podnikem stejné série, a to Listonošovým krpálem.

Ta část je rychlá a běhavá, bohužel jsem se hned od prvních metrů cítil jako po maratonu nebo osmi pivech. Nohám se nechce zrychlit a celé tělo zjevně zlenivělo a ztěžklo. A tak se mi lidé, které jsem si pamatoval jako sobě rovné a s nimiž jsem se utkával o body, nezadržitelně vzdalují. Vždyť já jsem přece jednou byl v seriálu ve své kategorii celkově třetí a někde asi zůstala i pamětní plaketa, kterou jsem si nevyzvedl! Jenže, kdeže předpředloňské kopce jsou...

Kde Listonošův krpál uhýbává do strmého svahu po pěšince, Jarov-Károv, jak zjišťuju, pokračuje dál po širší a přívětivější cestě podél potoka. Běžím tak pomalu, že bych snad ani ty mloky nepřehlédl, ale sem tam ještě někoho předbíhám. Zpravidla ty, které něco bolí a přešli do chůze. Je to nenáročné, táhlé stoupání a dalo by se bývalo pádit vážně rychle. Ani ty šutry, které měly přijít, vlastně tak úplně nepřišly.

Po patnácti minutách jsem nahoře. Trochu rád, že je konec, trochu zklamán konfrontací s realitou, hodně unaven.

Tak místo výletu pojedu nejkratší cestou domů. Anebo to aspoň vezmu přes jeden kopec? 

Nepoučitelný pronásleduju serpentinami na Točnou neznámého hubeňoura, který mě na úpatí předjel. Bolí mě nohy, galusky sviští po mokrém asfaltu a hubeňourův náskok se pomalu zmenšuje, snad je i škoda, že nemáme startovní čísla...

(Na Řevničák Milan odpoledne vyrazí sám. Z toho usuzuju, že už je synkovi lépe.) 

text a foto Řízek