středa 14. srpna 2019

KOUZELNÍK

"Jestlipak víš, jak mi říkají osmnáctiletí kluci?
‚Zdravíme, dobrý večer, pane Kyšperský.‘
A usmívají se na mě – ono je to srandovní
A tak se usmívám taky a nevím, co mám říct."

Cestou na koncert jsme potkali zpěváka Květů pana Kyšperského. Protože nejsem pohotový a hned mi nenaskočila jeho výše citovaná píseň Kouzelník, pozdravil jsem ho zcela konvenčním "Dobrý den". Tedy jako člověk, aniž by musel, zdraví oblíbené muzikanty, aby je uvrhl do trapné situace – musejí přemýšlet, odkud zdravícího muže znají, přičemž pokaždé nejspíš dospějí k závěru, že je to jen nějaký nepodstatný anonymní posluchač, který byl na pár koncertech a po večerech si postahoval jejich písničky do počítače. A tak mi taky odpověděl "Dobrý den" a pokračoval dál směrem k metru, asi si něco koupit ve stánku. To nás uklidnilo, že nejdeme pozdě.

Vždycky nechám Květy chvilku růst a pak jsem překvapen, co se s nimi v mezičase stalo. Nejdříve přibyl houslista, ten se pak zase někam ztratil. Pak se objevil hráč na klávesové podivnosti. Teď mají, jak za chvíli zjistím, Květy navíc konvenčního bubeníka, jelikož ten bývalý, nekonvenční, nově objímal okousaný kontrabas. A klávesista hrál na kytaru. Je to trochu nepřehledné, možná by pomohla infografika. Měl jsem z toho oči navrch hlavy.

Stejně jako Květy jsem nechal nějakou dobu růst kamaráda Frantu, který se před klubem Cross uvelebil se svou dívkou Hankou a s vínem z Lidlu řečeným "špetléze". Pozdní sběr za šedesát korun působil jako protimluv, ale bylo to nekomplikovaně sladké a se sezením na trávě a čekáním na návrat zpěváka kapely se to dobře párovalo. V rychlosti jsme probrali novinky. Ukradená kola, nepovedené mistrovství v závěsném létání, úchylný závod na tisíc mil. Říkal jsem Marušce, že jsem s ní rád na Květech, i když vím, že je nemá ráda. A pak se pan Kyšperský vrátil.

Na Květech se mi na jednu stranu líbí, že nerecyklují, hrají sebevědomě téměř samé novější písně, i když by se klidně mohly polovinu koncertu rochnit v těch starých. Jistou potíž to nese v tom ohledu, že ty úplně nové mě na první poslech nijak zvlášť nenadchly. A že ze sestavy vytlačily část skladeb ze skvělé předposlední desky, zatímco ty, při kterých si ostentativně chodím pro pití, v základu zůstaly.

"Ono už to vůbec není alternativní," konstatuje Franta a není to výčitka, jenom poznání. Asi v té chvíli myslí na koncerty před x lety, kdy jsme pozorovali divné lidi s bizarními nástroji a poslouchali jejich ještě divnější texty a divokou hudbu. Teď sice hrají mnohem lépe, ale je z nich vlastně celkem normální kapela.

Ve skutečnosti nejsme už alternativní ani my, – na rozdíl od zmíněných koncertů jsme skoro střízliví, sedíme daleko od pódia a nechápeme, protože jsme skoro dospělí. "A stejně starý holky mi připadají jako děti," zpívá Kyšperský v Kouzelníkovi a ono je to vlastně i o nás, protože si nemůžeme pomoct: nade vše nám vadí smyslný výrazový tanec páru pohybujícího se před námi, třebaže ti lidé nemohou být zas o tolik mladší, nebo si to aspoň nechceme připustit.

Zvlášť kluk v bílé košili je na pěst, komíhá se, poskakuje a okatě si to užívá, až je to skoro nesnesitelné, takže se hudba někde ztrácí v dálce. Až se z ní Květy za čas vynoří, vyrostou a budou zase úplně jiné. Těším se na to.

text a foto Řízek

pátek 2. srpna 2019

KONEC VÝLETU

- Jsi živý?
- Ne.
- Jsi osoba?
- Nejsem.
- Jsi zvíře, ale mrtvý?
- Taky ne.
- Takže jsi věc.
- Ano.
- Viděli jsme tě ve Slovinsku?
- Ne.
- Jsi tady s námi v autě?
- Naštěstí ne.

- Takže jsme tě potkali cestou?
- Ano.
- V Rakousku?
- Jo.
--Jsi ty nechutný záchody na dálnici v Rakousku?
- Ne, ale přihořívá.
- Jsi umělá vagina z automatu na nechutných záchodech?
- Ano! Hezky!

- Nepotřebujete někdo čurat?
- Ne.
- Taky ne.
- Trochu jo, ale ještě tak třicet kilometrů vydržím. A ty neusínáš?
- Po tom kafi je to dobrý.

- Teď já.
- Jsi žena?
- Ne.
- Muž?
- Ano.
- Slovinec?
- Ano. To je ale dlouhej tunel!
- Jsi ten ožralý horolezec u Triglavských jezer?
- Ne.
- Jsi ten divný chlap v černém nátělníku, u kterého jsme s Maruškou přespávali, když jsme o den dřív slezli z hor?
- Vůbec ne.
- Potkali jsme tě?
- Ne.
- Ty vole Milane! Vždyť se řeklo, že se smí jen lidi a věci, co jsme viděli.
- Ale já jsem ze Slovinska.

- Tak dobře. Jsi biatlonista?
- Nejsem.
- ....
- ....
- A jsi naživu?
- Ne.
- A jsi teda Slovinec.
- Jo.
- Mrtvej, jo.
- Jo.
- A máš něco společného s Prahou?
- Ano!
- S Hradem?
- Taky.
- Jsi Jože Plečnik? A na koho myslíš, že machruješ?
- Jsem. Na vás.

- Dobrý, no. Tak já už vím, co jsem.
- Člověk? Žena? Žiješ?
- Ne, ne, ano.
- Zvíře?
- Jo.
- Smrdíš jako místo, kde před chvílí prošel kamzík?
- Vůbec ne.
- Už vím! Jsi ta kočka, co jsme potkali ve 1300 metrech a co pak šla s námi, než nějací Češi vycítili potřebu ji "zachránit" a odnesli ji někam dolů k jezeru.
- To jsem celá já. To bylo moc jednoduchý.

- Jsi člověk?
- Vůbec.
- A žiješ?
- Těžko říct.
- Tak jsi nějaká věc?
- Taky úplně ne.
- To je zas nějaká blbost, co?
- No dovol?
- Tak jsi nějaký pocit? Jsi tvoje zklamání, když sis nemohla zazvonit na zvon přání kostela na ostrově v Bledu, protože jsme byli na paddleboardu v plavkách a v těch se do kostela nesmí?
- Ne. Ale mohla bych být. I když mě ten paddleboard bavil.
- Jsou kolem tebe skály, vodopád, Milan, Míša a já?
- Jste.
- Jsem tvoje závrať?
- Ano.
- To bylo celkem těžký.
- To mi povídej.

- Hele, támhle je pumpa. Zastavíš, prosím?

text Řízek, foto Milan, Míša, Maruška a Ř.

čtvrtek 18. července 2019

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.
Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.
O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.
Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.
Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.
Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.
Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.
Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.
Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.
Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut

Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 
9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut


Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi

svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice

Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat



text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles

úterý 16. července 2019

MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.
Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.
Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.
Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.
Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.
Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.
Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.
Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.
Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.
Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.


text Řízek, foto Ř., Tomáš N.Lidka Polišenská a 1000 miles

pátek 12. července 2019

VIKTORIINO A MOJE TAJEMSTVÍ (Zápisky z necest, díl I.)

Ampliony ve vesnici téměř na ukrajinských hranicích chrastily a vyhrávaly ryčnou píseň. Rusínsky nerozumím, ale předpokládám, že to bylo o lásce a jejím hledání, o vzestupech a pádech a o trnité cestě za štěstím a podobně. Každopádně to bylo velmi vlezlé – jinými slovy, mělo to hitový potenciál. "Je mi jasné, že mi to v hlavě bude znít celých 1600 kilometrů," povzdechl si kolega Ondra přešlapující vedle mě. Já to slyším doteď – ale nejelo se při tom špatně.

Mezi skromnými domečky poskládanými kolem potoka v ukrutném vedru postávají a polehávají další nám podobní dobrodruzi a jejich barevné stroje. Vůbec se sem nehodíme. "Před obecním úřadem dnes v 15:00 startuje závod 1000 mil Česko-Slovenska. Opakuji: před obecním..." přerušil dechovku hlas starosty. Zbývá už jen pár minut.

Dostat se do Nové Sedlice není zrovna jednoduché, a tak zhruba třetina startovního pole, tedy asi šedesát lidí včetně mě, na start osmého ročníku (zejména) cyklistického extrémního závodu dorazila organizovaně vlakem z Prahy do Humenného a dále autobusem. Na hlavní nádraží pro nás a naše kola připravili dva vagony navíc.

Kupé plné vztahových poradců.
Jsou tu mazáci i úplní nováčci. Ve vlaku s námi jede kupříkladu i legendární Petr Ozogán, který závod absolvoval na kole, koloběžce i pěšky. Ty méně zkušené reprezentuji třeba já nebo můj známý Ondra. Loni, kdy se závod jel v opačném směru ze západu Čech na východ Slovenska, jsme oba vyrazili poprvé, ani jeden z nás však závod nedokončil – já dojel shodou okolností aspoň do poloviny, Ondru v Krkonoších fatálně zradilo kolo.

V našem kupé je i nenápadný Jakub s nápadnými červenými kraťasy, který ale loni skončil na skvělém desátém místě, a další muži. Všichni už jsou v cyklistickém. Jeden má legrační sklápěcí brýle a vůbec nemluví, jen se občas pousměje. Ti zbylí řeší, jak udržet při tak dlouhém závodě oblast styku jezdce s kolem v aspoň částečném provozním komfortu i jak udržet vztahy a manželství v harmonii, když je jeden z páru sobecký blázen nebo bláznivý sobec a usmyslí si, že vrazí desítky tisíc a dva týdny dovolené do potrhlé cesty na kole.

Koluje víno, fotografové poslali slivovici a průvodčí prodává lahváče. Odmítám, většinou. Dostal jsem v pátek antibiotika – dost mě bolel nos, a tak jsem vyhledal místní postarší lékařku Viktorii. Viktoriino tajemství spočívá v tom, že je neuvěřitelně drsná až sadistická. Traduje se to, respektive tradujeme to především já a tchán, který je podobný bolestínek. Tentokrát ale byla milá a jemná. Mám zánět. Napsala mi třídenní antibiotika a mast. A to, že jedu zítra na Tisíc mil, bylo zase moje tajemství.

Nejmladší a nejlehčí závodník brodí.
Nedochází mi to, ale zuří tu taktická bitva o slušná místa na spaní. Kdo odpadne první, spí nahoře, což je hendikep. Prohrávám, v bidýlku pod střechou vagonu je hrozné horko a odevšad trčí různé ostré hrany všemožných zarážek. Hrozí pád i penetrace čehokoli. Je to jak klecové lůžko, v podstatě se bojím usnout. V následujících dnech toho stejně moc nenaspím, tak je to aspoň trénink.

V Humenném přestupujeme na autobus, který hodinu a půl šplhá až do hor. Okénko se mi obtisklo na obličej, jak jsem se pokusil ještě chvíli zavřít oči. Řidič má všude vyvěšené šály se slovenskými státními symboly a upozornění, ať lidi udržují čistotu (s tím, že negramotní a nevidomí to dodržovat nemusí).

A pak už je to rychlé: registrace, vyzvednutí startovních čísel a rolničky proti medvědům (opravdu), povinné vážení závodníků, poslední pivo a bageta, podepsat se na startovní listinu a pak už jedeme. Peloton se nejprve propletl obcí a pak se rozjel po silnici na západ. Tuhle rychlost už většina z nás nezakusí; vypozoroval jsem, že moje průměrné tempo dosahuje sotva deseti kilometrů v hodině. Hodně se tlačí a brzdí. Kdežto tady valíme tempem amatérských závodů Kolo pro život, jako by to celé mělo za padesát, šedesát kilometrů skončit.

Číslo 044 je moje.
A ono to hned tak neskončí. Každý musí taky někde spát, něco jíst a na bicyklech jezdců je vidět, jak moc tyhle otázky každý z nich řeší. Někdo má kolo jak na letní výlet k vodě – jako třeba Milan Hanyk. Kromě dvou váčků na řídítkách veze pouze pod sedlem igelitku se spacákem. Počítá s tím, že bude hezky. A počítá správně. Vyhraje ve skvělém rekordním čase.

Druhý extrém představuji třeba já. Můj stroj trpí nadváhou až obezitou – je celý obložen různými brašnami a futrály, v nichž jsou připravené těžké věci, které by se mohly hodit, ale nebudou. Máme tu namátkou kompaktní fotoaparát včetně nabíječky, náhradní mobilní telefon včetně masivního držáku na řídítka, tři (!) bundy, 900 gramů vážící, zato moc pěknou plachtu pro případ bivakování v dešti, kartáček na zuby (proč?) a další. K tomu mám spoustu zdravých, ale jak se později ukáže, nepoživatelných sladkostí – abych nejedl jen tatranky a kofilu.

Spěch velké části závodníků má svůj důvod. Na Slovensku trasa závodu prochází oblastmi s častým výskytem medvědů. Do nich se v noci nesmí vstupovat. A logickou taktikou pro první den je šlápnout do toho a někdy po půlnoci dojet na 170 kilometrů vzdálenou chatu Hrešná, kde jeden takový zákaz začíná. A hned se šestou ranní, kdy zákaz končí, vyrazit dál.

Bez nálepky by to nejelo.
Kromě toho bylo potřeba přebrodit i dvě řeky. K Laborci jsem po devadesáti kilometrech dorazil ve společnosti nenápadného Jakuba a dalších dvou jezdců. Vzhledem k množství svých věcí brodím nadvakrát (vody je tak nad pupík) a jako jeden z mála si nechávám kalhoty. A je to chyba. Zachovat si před fotografy důstojnost je totiž daleko méně cenné než zachovat si zadnici v suchu.

Před druhým brodem projíždíme obcí kolem hospody (všichni ji kupodivu míjejí) a mě najednou něco bodne do lýtka. "Křeč, křeč!" volám zoufale, jako bych ji tím chtěl zastrašit nebo jako by to mělo někoho zajímat. Kolegové uhánějí dál, já to beru jako znamení, že je čas si odpočinout, a stáčím to do hospody. Jako v téměř každé zde mají točený ochucený birell. I pár dalších mílařů, kteří po mně zastavují, volí tenhle nápoj. Ti, jejichž pohonnou směsí je pivo a s nimiž jsem se potkával loni, jsou ještě před brodem. Octl jsem se tedy mezi rychlejšími birellisty.

Padá tma, jedu sám po rovném asfaltu mezi vesnicemi, což je velmi vzácný úkaz. V jedné z nich je pizzerie a trouba ještě hřeje. Objednávám sedláckou pizzu, jejíž zadání bylo nejspíš "čo by ses s tím crcal, daj tam všetko", další birell a vtom přijíždí vyzáblý mladík na zeleném erbéčku (je mi sympatický, protože má stejnou značku kola). Jmenuje se Jára, je mu jednadvacet, a přesto to zjevně není žádné ucho. Trasu Mílí si projel "jen tak" sám a dojel i Italy Divide (1250 km dlouhý obdobný závod). "Jsem nejmladší, nejlehčí závodník s nejmenším procentem tuku v těle," doplňuje mi druhý řádek své vizitky. Nevím, čím bych to trumfnul, tak mu nabídnu druhou polovinu své pizzy. Pyskuje, že nejí houby, ale nakonec to celé sní.

Bavíme se o krásném speciálu jiného závodníka a já znalecky podotknu, že asi myslí to kolo Samba. "No, máš sice pravdu, ale ono se to jmenuje Salsa," opraví mě a je mi stejně stydno, jako když jsem si v prodejně kytar místo nylonek poručil silonky.

Do Hrešné zbývá asi 50 kilometrů. "Je to jen přes jeden kopec, koukej, pak už by to mělo být v pohodě po rovině, jen na konci se to trochu zvedá," ukazuje mi na mobilu. Jak se ukáže později mnohokrát, mílaři prostě neumějí nebo nechtějí číst v mapě.

Ten jeden nekonečný kopec nás po silnici vytáhne o několik set výškových metrů. Místo milého klesání následuje úzká lesní cesta zhyzděná traktory, takže stojíme na brzdě a já poprvé padám – v malé rychlosti na pravý bok. Ta část "v pohodě" vede ve skutečnosti třeba polem se vzrostlou kukuřicí. A "na konci se to trochu zvedá" znamená hodinové tlačení prudkého svahu až k horské chatě. Je půl třetí ráno, ale jsme tam. Před chatou se povalují desítky mílařů, griluje se a pípa ještě vytáčí. Plácnu sebou k chlívku s nějakými zvířaty a spím, než mě vzbudí první nedočkavci žhaví vyrazit v 6:00, až padne zákaz.

První medvědí zónou projíždím asi hodinu po nejrychlejších. Instinktivně hledám jakékoli stopy šelem či následky jejich zlotřilých rejdů a snažím se přimět svou nesmělou rolničku, aby cinkala hlasitěji. Následuje pěkný sjezd, kde míjím německého závodníka, z jehož zadního kola v bolestivém nepřirozeném úhlu trčí přehazovačka. Nabízím mu pomoc (asi spíš psychologickou, vzhledem k mým mechanickým dovednostem), on ale mává rukou a volá: "Fšecko toprý".

V Margecanech je samoobsluha a naše košíky obsahují všechny téměř totéž – colu, minerálky, sladké tyčinky a čokolády a slané sýry a tvrdé salámy pro celé spektrum hladu. Populární je jesenka a její variace. Být výrobcem, narvu do toho ještě kofein a taurin a prodávám to v nějakém víc sexy obalu jako energetický gel za trojnásobek ceny. Jesenka prostě nemá chybu, dokud třeba nevyteče do batohu.

Od samoobsluhy pokračujeme společně s Tomášem jedoucím v oranžovém dresu jednoho z hypermarketů. Už loni (taky nedokončil) jsme se potkali, marně jsme spolu stíhali převozníka přes Labe. Teď šplháme klikatou cestou skrz jakýsi lom a pak ještě výš. Jsou to první opravdové hory. Hloupé je, že po dvou hodinách spánku mi to nijak zvlášť nejede. Ukazuje se, že zdravé bezlepkové flapjacky, kterých si vezu kvanta, jsou především hnusné. Jen mi zalepují patro. Nasazuji těžší kalibr – vysočinu. Pak už nohy začnou trochu poslouchat.

Je velké vedro. Vypil jsem snad šest litrů vody. Část dne jedu s Járou a také s Davidem. S ním ve Spišské Nové Vsi v pizzerii s gramatickou chybou v názvu konstatujeme, že by se z toho horka jeden posral. David dokonce už dál jet nechce, místo toho se svalí někam do stínu. A dělá dobře, odpočine si a o pár dní později bude zase přede mnou.

I dnešní etapa je svázána medvědími zákazy. Hraje se o to, jestli se jezdcům před 21. hodinou podaří projet patnáctikilometrovým úsekem u Čierného Váhu. Nevím, jestli hned ve 21:01 vyleze naštvaná medvědice, nicméně pokud to závodník nestihne, dostává penalizaci.

Celý den cítím únavu a moje skupinka mi zhusta ujíždí. Dost času jedu sám a míjím se jen s podivínem zvaným Indián. Ten je proslulý tím, že snad ani nic nejí a nespí, jen pořád pomalu vytrvale šlape na kole, z nějž trčí řada plastových lahví. Na tři mé známé narážím v hospodě v jakémsi zimním středisku. Jsou odhodlaní poslední dnešní zákaz stihnout projet. Já to tak jednoznačně nevidím, respektive je mi to jedno. Dvacet kilometrů před ním to vypadá, že bychom to mohli zvládnout. Jenže pak se ukáže ta zlomyslnější stránka trasérů. Následující hodinu a půl náš pohyb zpomalí kopce a louky s vzrostlou trávou.

A tak do vstupu do medvědího hájemství přijíždíme až v 19:15, já na chvostu skupiny. Tři hlasy ze čtyř jsou pro průjezd územím, na můj názor se nikdo neptá. Uprostřed kopce do sebe tlačím flapjack a únavou sotva klopýtám. V zóně je podle mapy jeden pořádný kopec – 1260 metrů nad mořem je už dost, když jsme sotva v devíti stech.

Čierný Váh musel tlačit i budoucí vítěz.
Nepříjemné je, že zesiluje vítr a přichází vichřice. Nebe prozářily blesky. Bouřka v lese může být ještě nebezpečnější než medvěd, tady se nám navíc nabízí unikátní kombinace obojího. Napadá mě řada sporných otázek: Může se v bouřce běhat, když člověka pronásleduje medvěd? Je medvědí dráp vodič? Oblékáme pláštěnky a na displeji mé navigace se najednou objevuje obrovská kapka. Je o sto metrů nad námi – Čierný Váh je, jak se ukazuje, bráška českých Dlouhých strání, tedy přečerpávací vodní elektrárna vykuchaná ve vrcholu hory. Pro nás to znamená tlačení kola do strmého srázu a pak jeho vynesení do zhruba stovky schodů. Podlamují se mi kolena, hlasitě oddychuji, ale na to není čas, musíme odsud zmizet – ať už kvůli medvědům, bouřce či penalizaci. Z lesa vyjíždíme s pohodlnou rezervou ve 20:57...

Kluci jsou spokojení, protože překonali zákaz a nic jim nebrání ještě mnoho hodin postupovat dál. Vidím to jinak. Loučím se, přeju šťastnou cestu a dobré pořízení v cíli a jdu se svalit do altánku u hlavní silnice a jsem odhodlán zde zůstat. Ledaže... "Slečno, prosím vás, není tady poblíž nějaká restaurace?" volám na anděla na bílém kole, ve skutečnosti úplně normální holku, která zrovna jela kolem. Je, dokonce s penzionem, hned v další vesnici. S penzionem? Tam bych se ještě mohl doploužit.

O dvacet minut později přinutím paní na recepci, aby si kvůli mně a mým 35 eurům za nocleh protáhla směnu. Nemá z toho bůhvíjakou radost. V chodbě jsou kola jiných mílařů a bar bude za chvíli zavírat, jedno pivo byste ale mohl stihnout. Válím se v měkké pohovce a snažím se předstírat, že nejsem okamžik před kolapsem. V hlavě mi hučí rusínská dechovka o pádech a trnité cestě, zatímco paní s přehnanou pečlivostí (jen mi proboha už dejte ten pokoj) slabikuje adresu na mé občance. Chci jí pomoci a něco říct, ale dostávám křeč do čelisti. Ani jsem nevěděl, že je něco takového možné.

Kdo potká medvěda? A kdo slona? Dá se bivakovat uprostřed Děčína? 
Na tyto zásadní otázky odpoví, nebo neodpoví pokračování našeho příběhu.

text Řízek, foto Tomáš Srb, Anna Kopková - 1000 miles adventure

pondělí 1. července 2019

NEUPOSLECHNUTÍ KAPITÁNA

V posledním utkání naší hanspaulské sezony už o nic nešlo. Tedy ne, že by v ostatních utkáních nejnižší ligy šlo o moc víc než o akumulaci žízně, kterou je pak potřeba uhasit nejlépe v restauraci u minigolfu na Děkance, kde je jedna sympatická a jedna prsatá servírka a někdy tam hraje country a jindy disko a neumějí tam vařit a vlastně nevím, proč tam chodíme, kromě toho, že kapitán bydlí 150 metrů od barového pultu (západním směrem).

Kike nemá dres.
Tentokrát tedy šlo o méně než nic, protože náš postupový cíl v jinak povedené jarní části zhatily dvě totožné po sobě následující prohry 1:2, kdy jsme pokaždé vedli, jen se to vždycky nějak pokazilo.

Takže náš španělský forvard Kike v propoceném zeleném triku zuřivě máchal rukama a svou specifickou angličtinou chrlil lavinu kritiky, které naštěstí bylo rozumět jen místy. "Nepřihrajeme. Nic po zemi (ukazuje do vzduchu a ťuká si na čelo). Nekoukáme. Hlavy dole (ukazuje nejdřív nahoru, pak rychle za sebou několikrát dolů, aby to bylo jasnější). Nemluvíme. Nemám míč." Tehdy jsme ani na to pivo nešli, z toho obřího zklamání. Kike prý doma celý večer nemluvil a měl hlavu dole.

Dan jde chytat.
Jediná zápletka byla trochu bizarní. Kolega Dan, který si při mé absenci stoupl poprvé v kariéře na dva zápasy do branky, ani jednou nedostal gól a v obou případech participoval na vítězství 3:0. Dostal se tak na dostřel nejlepších gólmanů skupiny seřazených podle toho, jak dlouho vydrželi hájit čistý štít. Na první místo mu chybělo jen dvanáct minut a to by v tom byl čert, abychom to aspoň tu chvíli neubránili.

Jenže Danovi nebylo přáno, protože na poslední zápas jsem se jako dlouholetá jednička (nikdo jiný brankáře dělat nechtěl) chystal i já. A jak běžný kapitán, tak jeho zástupce byli ostře proti tomu, aby se Dan postavil mezi tyče, ač jsem tuhle variantu velmi prosazoval. Chtěli na rozloučenou se sezonou vyhrát a usoudili, že já v bráně napáchám méně škody než kdekoli jinde a že sice Dan nikdy v životě nedostal gól, ale to že z něj brankáře nedělá, stejně jako ze mě nedělá útočníka, když budu zběsile pobíhat tam a zpátky po kraji hřiště.

Píšu se do útoku, promiň.
Jejich argumentace byla naprosto validní. Ale i tak jsem po příchodu do areálu poslal kolegu do branky a sám si navlékl jeho dres přezdívaný "ledžendery ten". Kapitán, který jako správný byznysmen navrhl rozumný kompromis (Řízek začne v bráně a Dan si odchytá čtvrthodinu na konci, což mu bude stačit), mi tuhle občanskou neposlušnost a nerespektování výsledku voleb (nikdo jiný kapitána dělat nechtěl) možná měl za zlé. Ale už se stalo a konečně hrajeme.

Dan vykopává.
Vlastně to mohlo mít i prestiž, protože jsme se postavili už jistému vítězi skupiny. Tým Misfits však od začátku dával najevo, jak málo mu na výsledku záleží. Zahrával si, chyboval v rozehrávce a několikrát jsme se skoro zadarmo dostali do velké šance nebo aspoň hodně blízko branky. Minuty utíkaly v našem tlaku, až pak brankář soupeře nakopl z vlastní poloviny vysoký míč, který přes několik okounějících hráčů propadl až do sítě a Dan zažil poprvé ten mrzutý pocit spojený s obdrženým gólem. Nedlouho poté dostáváme druhou branku, beru si rukavice a odevzdávám desítku a vím, že za prosazení této taktické varianty asi nebudu chválen.

Hned vzápětí dostávám gól na 0:3, což je ale impuls pro našeho španělského štírka, kterého, přiznejme si, trochu brzdí v rozletu tuzemská knedlíková kuchyně a pivo. Ale v nohou to pořád má. Tak se rozhodne, že nikomu už nepůjčí míč, když mu stejně nikdo nepřihrává. V rozmezí tří minut sníží na 2:3 a o poločase je veseleji.

Tenhle kluk se jmenuje Filip a zatím
ho to s námi kupodivu baví.
A i po přestávce pokračujeme v tlaku a vyrovnání je nadosah, protože ani zdramatizování vývoje nepřimělo soupeře k nějaké větší aktivitě. Jen by to chtělo lépe zamířit. Jenže se už neujme nic, ani podivná dvouminutová španělská taneční vložka (tady by místo šestnácté kličky bylo možná už namístě přihrát), a tak nás čeká závěr, na který jsme zvyklí. Jsem krásně přelobován poté, co jsem se odvážně/nerozvážně pustil do souboje s unikajícím útočníkem, a skóre završí divný gól zblízka, u nějž se nemůžeme shodnout, čí vlastně byl.

Zatímco se nebe zatáhlo a místy je popraskané blesky, kontrolujeme zápis a s trochou toho štěstíčka by to Danovi mohlo vyjít. A skutečně, se 134 minutami se stává Petrem Čechem 8.I hanspaulské ligy, za což mu nenáleží vůbec nic. Může akorát na svém skútru totálně promoknout na cestě do minigolfové hospody.

I tohle se dá neproměnit.
Tam už je všechno připraveno na raut na naši počest. Řízečky, guláš se hřeje, dokonce jsem zahlédl i nějaké dortíky. Ve skutečnosti je v hospodě soukromá akce a prsatá se sympatickou nás vyhánějí do deště. Navrhuji alternativní podnik uprostřed pankráckého parku a váhavě jsem následován. "Tam bude určitě nějaký koncert a triliarda lidí," brblají všichni a taky že jo. Je mi jasné, že mi tohle bude vyčítáno víc než dřívější neuposlechnutí kapitána.

Skoro dobrá sezona tak zcela symbolicky končí dvěma pivy ze zálohovaných kelímků stojmo v jediném suchém koutku zahrádky, v lomozu neladících kytar a starších dam sedících na vedlejších lavičce. Bude líp.

text Řízek, fotky Petra von Kike a Ř.

pondělí 24. června 2019

KRISTÍNKA IBA SPÍ

Opustil jsem bublinu, komfortní zónu, pohodlí domova i bezpečí velkoměsta a jedu poprvé přednášet (rozuměj šířit bůhvíkým – nejspíš Sorosem nebo Bruselem – placenou pravdoláskařskou ideologii) studentům gymnázia městečka skoro na hranicích. Dozvědí se, jak vypadá práce novináře. Nebo aspoň to, jak vypadá nervózní, potící se novinář.

A já nervózní jsem. Natolik, že jsem posledních pár dní špatně spal i psal, a když jsem zrovna špatně nespal, chystal jsem si epochální prezentaci.

Natolik, že si celou cestu nahlas předříkávám všechny objevné myšlenky, které jsem složitě zformuloval a opsal odjinud a kterými zahrnu kvintu broumovského gymnázia, která se do vyhřáté učebny zrovna vrátí z oběda. Jsem sám sobě audioknihou z Hodně levných audioknih. A občas i otočím volantem či předjedu kamion.

A nestíhám. Do konce opáčka celé prezentace mi chybí ještě asi deset slajdů, když mezi horami vykoukne věž broumovského kláštera. Moje přednáška má však začít už za pár minut. Ve sborovně nacházím pana učitele. Je milý a vypadá přesně jako Peter Nagy. Sympaťák. Sme svoji. Myslel si, že jedu z Náchoda. Chápu. Deník N zní jako Náchodský deník. Omlouvá se mi za to, že jedu až z Prahy; omlouvám se mu za to, že jedu skoro pozdě a že budu mluvit jako hotentot.

Slunce se opírá do oken učebny výtvarky. Ale opírá se až moc, protože tu kvůli opravě nejsou žaluzie. Jdeme tedy jinam. Slunce se opírá do oken učebny hudebky a do lavic se trousí mí náctiletí posluchači a posluchačky s předprogramovaným znuděním (mimochodem, krásny zadok!). Školní ajťák se mi omlouvá, že ještě není hotová dálnice z Hradce, a hned napodruhé zapojuje projektor. S Peterem Nagyem ladíme noty. A když mě tak vidíme, shodujeme se, že začneme promítáním dokumentárního filmu o fungování českých médií.

Představuji se šestnácti- až sedmnáctiletému publiku a marketingově rafinovaně (připravoval jsem si to už od Jaroměře) se vyznám k náklonnosti k místnímu kraji ("tak rád jsem se sem s oddílem vracíval, tak rád jsem po kopcích na kole jezdil"). Nagy se usmívá, třída se tváří nepřítomně. Vysvětluji divákům, že nejdříve uvidí špatný film o tom, jak se novináři před dvěma lety snažili zjistit, jestli bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Ale že jim neprozradím, jak to dopadlo (pauza na smích, který nepřichází). A že se omlouvám za to, že se v něm na několika místech mihnu. Nikdo se nesměje. Inu, někdy je smích, někdy pláč. Tak to radši pusťme.

Režisér filmu Mimořádná zpráva odvedl dobrou práci v tom, že správně odhalil, že naprostá většina stěžejního dění v redakcích velkých médií se odehrává v mikrosvětě porad, kde důležití muži v košilích jeden přes druhého sáhodlouze rozumují a udělují zbylým dvěma redaktorům důrazné protichůdné pokyny. Jeho film je právě proto střídavě nesnesitelná nuda a potrhlý chaos, což do dramaturgie mé přednášky vlastně sedí dokonale. Včetně toho, že je kvůli huhlání protagonistům špatně rozumět – i to máme společné. Nagy obchází usínající třídu a zabavuje mobily. Pár lidí si položilo hlavu na lavici, Kristínka iba spí.

Po skončení filmu se rozvine celkem zajímavá debata. Než mi dojde, že si vlastně docela příjemně povídáme s učitelem. Posledních pár nejvěrnějších nebo nejslušnějších nemá mobily v rukou. Asi dva žáci se ještě na něco zeptají. Aj tak je to fajn.

Chce být někdo novinářem? oslovím umdlévající třídu v naději, že nějakého aktivního šprta se mě zželí. Někde v serpentinách u Hronova jsem si dokonce v hlavě napsal dialog: "Takže vy byste chtěla psát? A co?" zeptám se já. "Něco o kultuře, mám ráda divadlo. Nebo bych chtěla jet do války a psát reportáže ze zákopů. Případně by mě bavilo dělat zpravodajství z olympiády," špitne dívka. A já na to citlivě: "Hm, nejspíš to dopadne tak, že budeš někde pár let nalévat zprávy z ČTK na web a pak půjdeš na mateřskou nebo dělat PR do nějaké regionální továrny za dvakrát tolik peněz, jak tak na tebe koukám." Naštěstí se nikdo nehlásí, protože nikdo novináře dělat nechce.

Jeden student, možná Marcel z malého mesta, se pak skutečně zeptá. Na to, jestli jsem si přál, aby Zeman už nekandidoval. Je to skutečně dobrá otázka.

Mluvím dál. O sobě, což mi jde nejlépe, o novinách, o dezinformacích. Několikrát zvoní, ale to není podstatné. Když mi dojdou slova, vzpomenu si, že jsem jim přinesl noviny. Pojďme sa zachrániť!

Zapojím žáky aspoň tak, že si je rozdělí do lavic. Dva žáci tvrdí, že čtou papírové noviny – Hospodářky a Blesk. Ty naše, které vidí prvně, je zaujmou rozměrem a (ne)kvalitou papíru. Na druhou stranu, je to první věc, která je za poslední hodinu a půl zaujala. Druhá stížnost směřuje na délku článků (příliš mnoho not). Nagy najednou vyzve žáky, aby poděkovali návštěvě a zvedli za sebou židle a vyrazili na školu v přírodě do Žamberka (nikdo nevíme, kde to je). Loučíme se a jsme všichni svým vlastním způsobem rádi.

Dostávám broumovskou propisku a dvě čokoládky. Učitel děkuje a prchá do svého kabinetu. Sám s nohami na stole balím počítač (pravda, v téhle poloze se to dělá těžko) i s prezentací, ze které jsme stihli přesně jeden slajd. Bylo na něm napsáno Práce novináře a na pozadí obrázek notebooku ukradený z fotobanky.

Druhý den mi pan učitel píše, že jsem tam zanechal dobrý dojem, ale i počítačovou myšku. Aj tak sme stale frajeri.

text a foto Řízek

pátek 21. června 2019

ÚVALSKÁ HOVADA

„Napiš o tom hrdinský epos,“ napsal mi v pondělí ráno Lukáš. Možná jsem v tu brzkou hodinu zapomněl, že už je pouze můj bývalý šéf, a tak jako kdysi na poradách jsem mu to rychle odkýval, aniž bych věděl, co vlastně po mně chce.

Moc eposů neznám (vlastně asi jenom ten o Gilgamešovi), tak úplně nevím, jak vhodné je začínat kynutým švestkovým knedlíkem. Ale právě jím ten strastiplný příběh dvou hrdinů, chcete-li titánů, začíná. Zatímco jsem jeden takový knedlík a další dva jeho podobně chutné příbuzné měl okolo nedělního poledne kdesi v trávicím ústrojí a chystal se na stejnou cestu poslat čtvrtý, a tím zbořit všechny bežecké mýty o důležitosti předzávodní stravy, Lukáš již tou dobou byl v Úvalech.

Pár dní předtím jsem mu totiž oznámil, že zde běžím hezky vypadající závod. A jen tak jsem zmínil, že dvě hodiny předtím jedou na stejné trase třicetikilometrový závod také bikeři a že někteří pak odběhnou rovnou i ten běžecký, přičemž mohou bojovat o titul Úvalský tvrďák. Prostě nic pro normálně uvažující lidi. Lukáš se tedy samozřejmě hned s nadšením přihlásil.

Několik minut před startem běžeckého závodu jsem pak na něj narazil. Seděl vedle zabláceného kola a vypadal tak nějak nepopsatelně. Rozhodně ne tak, že by měl za chvilku vyrazit na trať jedenáctikilometrového běžeckého závodu, jehož trať vypadala přesně tak, jak ji s mírně zabláceným obličejem popsal. „Víš, kudy se běží? Po startu jdeš to prudkého svahu, pak prudké klesání, následuje prudký kopec, pak zase seběhneš a potom už jenom taková pohodová část,“ řekl mi krátce po našem shledání o okruhu, který se běžel dvakrát.

To ale ještě nevěděl, že se trať pro běžecké závody mírně liší od té, kterou před několika minutami projel na kole. Pořadatelé onu ani ne kilometr dlouhou „pohodovou část“ vedli kousek vedle, kde se pravděpodobně kdysi někdo učil bagrovat a zanechal po sobě sérii několika malých, zato prudkých kopečků.

Lukášovo deváté místo na kole bylo příslibem toho, že by přece jenom mohl pomýšlet na hezké umístění v souboji o cenu Úvalské hovado, jak jsme cenu překřtili, aby lépe vystihovala svou podstatu. Ve skutečnosti od nás dostala ještě mnoho jiných názvů, vesměs o dost vulgárnějších.

Cestu k nesmazatelnému zápisu do úvalské sportovní historie mu však komplikovaly dvě překážky. Jednak prestižní titul chtěli mimo jiných také dva borci, kteří dojeli v cyklistickém závodě na druhém a čtvrtém místě, a jednak to, že Lukáš musel ještě uběhnout 11 kilometrů náročného trailu. A opravdu nevypadal nijak zvlášť čerstvě. Možná to však byl jen optický klam způsobený tím, že po dlouhé době zase běžel v něčem, v čem by ho žena bez rizika, že jí udělá ostudu, pustila vynést alespoň odpadky. O jeho cyklistickém dresu bych si však něco podobného tvrdit již neodvážil.

Zatímco já jsem se na startu postavil do první řady, Lukáš se zařadil někam do středu pole. Vysvětloval jsem si to tím, že si chce předbíháním pomalejších běžců v průběhu celé trati vlévat do žil energii, kterou ztratil v cyklistické závodu. Napínavá část mé hrdinské výpravy skončila záhy po startu, kdy jsem si v prvním kopci vytvořil náskok, který jsem až do cíle navršoval. Abych si zkrátil nudnou chvíli na čele, přemýšlel jsem, kdo píše všechny ty příručky o běhání, když v nich není ani zmínka o švestkových knedlících, jejichž zásluhou nyní všem utíkám.

A utíkal jsem i Lukášovi, jehož boj o titul Úvalský bůhvíco patřil k nejnapínavějším sportovním soubojům tohoto roku. Když jsem v cíli dojídal osmou čtvrtku pomeranče, třetí měsíček melounu a zapíjel to čtvrtým kelímkem iontového nápoje, v závěrečné rovince se objevil Lukáš s jedním ze svých soupeřů. To, čeho jsem byl svědkem, jsem naposledy viděl před deseti lety v Berlíně, když Usain Bolt proběhl stometrovou trať v čase 9,58. Lukáš, přestože měl v nohách více než 30 kilometrů náročného terénu na kole a dalších téměř 11 kilometrů běhu na stejné trase, se svým soupeřem mohutně finišoval a v souboji dvou jamajských sprinterů v tělech prací zmordovaných Čechů zvítězil. To mu po devátém místě v závodu biků zajistilo také deváté místo mezi běžci. A jestli minimálně nevyrovnal Boltův deset let starý výkon, určitě jeho hodinky aspoň ukázaly nejvyšší tepovou frekvenci, která kdy byla jakémukoliv člověku naměřena.

Zatímco se Lukášovo srdce snažilo pomalu vrátit ke standardním tepům, pořadatelé časy všech bláznů, co se účastnili obou závodů, dosazovali do záhadného algoritmu. Výsledkem bylo, že Lukášovi se podařila nevídaná věc a o zhruba půlminutu zvítězil v nejprestižnějším sportovním závodu Úval a přilehlého okolí. Kromě diplomu obdržel také startovné na půlmaraton, za což za jisté u Wernerů skákali radostí.

Ihned po převzetí cen se ukázalo, že druhému v pořadí se zdálo nereálné, aby ho porazil muž v cyklistickém dresu, který vypadá jako košile vidláka z nejodlehlejší vesnice. Spolu se svým početným týmem se snažili spočítat, jestli se někde nestala chyba. K jakému závěru došli, jsme už nezjistili. Usoudili jsme, že je nejvhodnější chvíle i se všemi těmi cenami v podobě balíčků mentosek a prášků proti stárnutí urychleně zmizet.

Jako nejtěžší disciplína dne se nakonec ukázalo nasoukat všechny hodnotné ceny a Lukášovo kolo do auta. I to se, nám šampionům, povedlo. Cestou domů jsme tak začali plánovat, na jakých dalších závodech triumfujeme. Příští rok se prý běží nějaký závod pod pěti kruhy v Tokiu a prý je to docela prestižní. Tak asi tam!

text Radek D., foto František Zouhar, Bike team Kralupy a neznámá paní