neděle 24. března 2019

KACHNA SE ZELÍM A HRANOLKY

Decentně jsem zajásal, ale pak jsem si za to vyhuboval. Dávat zesměšňující góly přes celé hřiště na Piškotově poháru, kde namísto o body jde o uctění bráchovy památky a (o zahrání si po zimě), je prostě chucpe. Nadto sympatickému týmu zjevných nefotbalistů a holek, který pokaždé přijede, ač téměř vždy skončí poslední, a jeho neméně sympatickému kapitánovi-brankáři. Ale už se stalo (brankáři se omluvím), vedli jsme v posledním zápase skupiny 2:0 a postup do semifinále turnaje začal vypadat reálně.

Jenže místo trpělivého navyšování skóre Dream team po rohu snížil, a i když se hlavou prosadil Kuba, nedostatečných 3:1 znamenalo, že se v závěrečném duelu musíme spolehnout na to, že dosud suverénní J. R. Club nedostane v prvních pár minutách gól a pak v poklidném tempu pošetří síly do dalších bojů vědom si toho, že takové skóre stačí k postupu oběma soupeřům – tedy i Na zdraví pana Macháčka, které jsme předtím šťastně porazili 2:1.

A ono se přesně tohle stalo. Marně jsem pak s rozhodčími přepočítával body i skóre v tabulce a vymýšlel nějaké kritérium, podle kterého bychom do semifinále prolezli (třeba pravidlo 01/2019: Při rovnosti bodů postupuje ze skupiny tým, který nemá modré dresy), ale marně. Pak mě napadlo zbytek turnaje zrušit a za vítěze prohlásit nás – jsem si jistý, že takové řešení by se Piškotovi tuze líbilo. Ale nakonec jsme se skřípáním zubů přijali fakt, že jsme zřejmě první tým v dějinách turnaje, kterému k postupu dál nestačily dvě výhry ve skupině. A že teda zabojujeme, popereme se o to a budeme aspoň pátí (nezabojovali jsme a byli šestí).

Pod pokličkou: Takhle se chystá
Piškotův pohár.
Modré nebe, 21 stupňů a jako jediné dvě kaňky chybějící toaleťák na záchodech v kabinách a nezaviněný výron našeho mladšího Matyáše (nemá to souvis). Ten si za svých sto korun startovného užil jen osm minut fotbalu, což je v přepočtu skoro jak návštěva bordelu nebo Matějské, ale na reklamace nebereme zřetel.

Ochozy byly obsypané, pokud budeme obsypanost definovat méně přísně, zkrátka tu a tam se někdo přišel podívat – Forejt hnal kupředu chór manželek pořadatelů, můj otec, nehrající pokladník Péťa, Vlasta a Jiřina s Eliškou vychovávající náš budoucí dorost. To už je solidní kotel.

Ve druhé, papírově silnější (každá bez nás je silnější) skupině jsem doufal v postup Kozy znezaneřáděné, protože s námi hrají už devět let, a TJ Pětapůl, protože s námi hrají celou zimu. Vyšlo mi to jen napůl. I zde se na konci musely počítat góly, což je další důkaz, jak se světový malý fotbal vyrovnává, takže už není slabých soupeřů a tak.

Pětapůl vyhráli svou skupinu a do semifinále je doprovodil tým Tutto Bene. A vyřazovací duely byly tak vyrovnané, že mnohdy došlo až na penalty. Musely rozhodnout jak zápas o třetí místo, tak samotné finále. A zatímco v prvním zmiňovaném vynikali brankáři, v tom druhém vítězil tým, který trefil aspoň branku. A jelikož to je zjevně princip fotbalu, po zásluze se z trofeje poprvé radují TJ Pětapůl.

Ták sme šestý no a có...
Co se dělo pak? FC Forejt čekalo finále turnaje v podobě vytrvalostního pití ve třech různých hospodách. V té první si naše loňská posila ze Španělska (autor tří branek!) objednala kachnu s hranolky, což vzbudilo v knedlíkově založené části týmu opovržení a po zásluze se stalo leitmotivem další diskuse. Zeli is bad, hranolky is good, říkala jedna strana stolu. Druhá nad tou kombinací krčila nos. Shodu jsme samozřejmě nenašli, ale to ani nikdo nečekal.

Někde mezi hospodami nás kapitán k radosti přihlížejících dětí nahnal na hrazdu a byl přísný jako vždycky. "Matyáši, nečum, jsi na řadě." Pak zavelel, že si vezmeme pivo na borovici. Tam už ho poslechl málokdo, vlastně jenom já. Seděl jsem na větvi, zapadalo slunce a mně se hlavou honily všechny góly a další důležité věci a božkovský pokus o kubánský rum činil všechny vzpomínky hořkosladkými. Byl bych tam seděl doteď, ale začínala být fakt zima.

Navíc jsme museli ještě do jedné hospody.

text a foto Řízek 

(víc fotek, tentokrát i z fotbalu, bude brzo)

sobota 16. března 2019

ČASOPROSTOROVÝ HMG A TABULKA SELHÁNÍ

Do redakce přichází nová kolegyně a nechápe.
Pozdní páteční večery patří v redakci k magickým, pokud jste příznivcem nenáročných rozvláčných kouzel nad články, které musí někdo znormalizovat. Anebo dopsat. Tentokrát v milé společnosti láhve whisky, kterou jsme si k té řeholi vypůjčili od nepřítomného redaktora.

Z archivu tabule. Tipovačka, kolik
naměří chorý kolega. Bylo to málo.
V době, kdy už většina kolegů z normálních oddělení v rodinném kruhu čerpá síly na další týden boje o čtenářovu přízeň a kreditku, vznikají ty nejlepší věci. Třeba se zrovna rozpadá SPD a vůbec ji nezajímá, že redakční odbornice na popletený extremismus měla už dávno být u kadeřníka. "Co tam chceš stříhat? Máš to dobrý. Piš. Kdyžtak ti napíšu omluvenku," motivuje editor.

Ve skutečnosti jsem to já, ale ve třetí osobě to vypadá lépe a uvěřitelněji. Kdysi na žurnalistice zkoušel podobný novátorský postup prorazit tehdejší spolužák, když psal v er-formě reportáže o událostech, v nichž sám figuroval, ale byl spíš než za inovátora za debila.

Z archivu. Čaj selhal tím,
že se vylil. Kaloni vymřením.
Naproti němu (=mně) sedí soustředěný muž, jemuž co chvíli zavibruje telefon. "No jo, já vím, že mi voláš," povídá si s manželkou, aniž by přístroj zvedl. Jeho žena to neví, ale on už se vlastně skoro vrací domů na Letnou. Zatím je v Bubenči v cizím bytě, v cizím článku. Odehrává se tam scéna jak z přiblblé detektivky. Teď už ano, původní verze textu však obsahovala tolik časových rovin, že člověk při jejich překonání trpěl pásmovou nemocí. Autor se totiž dnes moc nevyspal. Nad ránem zaháněl nespavost u počítačové hry, oslavoval tak mezinárodní den spánku. K dovršení paradoxů měl volno, ale šel místo toho do práce. Teď už se v jeho, přiznejme si, ne úplně přehledném textu, díky editorovi dá cestovat hladce a ten může pomýšlet i na návrat do svého pravého bytu. Nebo aspoň zvedne ten telefon.

Z neúhledným (=mým) rukopisem popsané tabule tak mažu další položku ze seznamu nazvaného Časoprostorový HMG (harmonogram, pozn. red.). Je na ní červenou fixou zaznamenaný stav aktuálně chystaných textů; nahrazuje mi nedostatečnou krátkodobou paměť. Náhražku chybějící empatie jsem zatím neobjevil.

Návod, jak si má  kolega rozplánovat den.
Dále je na tabuli celá řada více či méně zbytečných věcí. "Obdivuji tě, že se v tom vyznáš," řekl mi šéfredaktor, ale vycítil jsem, že spíš než jako obdiv to znělo jako námět na zlepšení.

K němu dosud nedošlo, takže tu dále máme například populární seznam Selhání, kam se nahodile zapisují nezdary kohokoli, od redaktorů přes okolní restaurace a jídelny po počasí. Implementaci údajně už zvažují i další mediální domy. Měli jsme i sousední kolonku Úspěchy, avšak neujala se – bylo nám trapné tam cokoli psát. Je zde také zeleně namalovaná hlava kočky. Na tabuli je už přes půl roku a pochybuji, že by šla smýt, proto ji tam necháváme.

Redakční terasa. V létě to bude jízda,
zatím se tu spíš suší moje hadry na běh.
Ale zpět k pátečnímu večeru. Mladší kolega sloužící noční směnu si objednal nápoj v prášku, kterým se teď bude živit, protože neumí vařit. Po druhé lahvi konstatuje, že z něj není nijak odvařený. Je zde taky před pár dny nastoupivší kolegyně, v níž dosud převládá údiv nad tím, že tenhle hlučící cirkus různě sociálně deformovaných lidí může vydávat něco jako noviny. Potřetí se jí dnes ptám, jestli se jí u nás líbí. Místo odpovědi mi říká, že už se jí dneska ptám potřetí.

Na dně zbyla poslední slza a někdo se jí blahosklonně ujal. Jedu domů s pocitem, že to bylo krásné, ale pro tenhle týden to stačilo. Povedl se; napsal bych ho do kolonky Úspěchy, jenže vypadalo by to trapně, když by tam byl tak sám.

Na Karlově náměstí vystupuji a vracím se zpátky do redakce, jelikož jsem si na tabuli zapomněl napsat, že si mám vzít domů notebook. Na tabuli Selhání si píšu další čárku.

text a foto Řízek

čtvrtek 7. března 2019

DÁVKA BĚHU

Přesný okamžik, kdy se z vašeho koníčka stane něco patologického, je zpětně nedohledatelný. Třeba ten zvláštní člověk, který si tapetuje ložnici snímky Miloše Zemana, nejspíš neví, kdy se to zlomilo z původně roztomilé zábavy v něco takhle ujetého. A ani já nevím, kdy se to u mě zlomilo s běháním.

Na čtyřdenní zimní dovolenou s námi kromě lyží, hůlek, zimních bund a reflexních vest proto putují i běžecké boty. To, že jsem vzal jen jeden pár, naznačuje, že to se mnou nakonec není tak zlé. Ale bylo to tedy těžké rozhodování. A ještě za Budějovicemi jsem dumal nad tím, jestli jsem spíš než tmavomodré neměl upřednostnit světlemodré.

Přijíždíme do rakouského městečka a zjišťujeme, že je celé zapadané sněhem. Ale ne pražsky, nýbrž opravdicky, půl- a vícemetrově. Zatímco ženu to nechává zcela chladnou a spíše ji zajímají další podstatnější aspekty dovolené (zařízení pokoje - přítomnost fénu, měkkost matrací -, kvalita sjezdovek, polopenze a ryzlinku a v neposlední řadě přepravní kapacita lanovek), mně se sevře srdce: Kam mám asi jít ráno běhat, když všude leží to bílé svinstvo?!

Ale nebyl bych to já, kdybych místo problémů nehledal řešení. Večer věnuji přípravě nad mapou dobře si vědom toho, že podklad nereflektuje zasněženost.

A ráno před sedmou, zatímco žena ještě spí, paní kuchařka v dirndlu se stopkami vaří vajíčka naměkko a skládá konvice s kávou do pravidelných úhledných tvarů a lidé z městečka se chystají vytvářet kostýmy na masopustní legraci, vyrážím. Vlastně kamkoli, kde není sníh a moc aut.

Takže volím úzkou silnici, která se nejprve vine mezi domky, načež se bez varování zlomí do prudkého sestupu budícího dojem, že se během pár minut dostanu někam do podhůří. Ale asfaltka to krátce poté, co klesnu do mrazivé vlhké oblačnosti, vzdá. Z metrové sněhové bariéry vykukují ty upravené baráky. Z některých budov jsou cítit pachy původního obyvatelstva, tedy krav.

Míjím vlastivědné muzeum. Bohužel má otevřeno jen ve čtvrtek a v sobotu odpoledne. Na obzoru se rýsuje podivný skalnatý útvar, jejž jsem si nerozvážně vytkl za cíl oběhnout. Citelně stoupám a uprostřed pustiny působí trojice mávajících dětí jako zjevení. Až se budu o pár minut později vracet, protože mi sníh zatarasí veškeré možné cesty (světlemodré boty by jím bývaly hladce prošly), už tam nebudou. Pohltil je školní autobus.

Vracím se zpátky, jak se bohužel říká, na hotel. A je mi vlastně úplně jedno, že jsem vůbec nedoběhl tam, kam jsem chtěl, že je mi zima a bolí mě z těch kopců nohy. Dostal jsem svou dávku a bude ode mě chvilku pokoj.

Mlha se rozpouští, vajíčka stydnou v proutěném košíku, Maruška vstává a ten divný člověk lepí na strop další fotku Miloše Zemana.

text a foto Řízek

úterý 26. února 2019

KORNOUT PADAT VIDĚTI

Když naše redakce začala kromě internetového obsahu chrlit i tištěné noviny, řada věcí se změnila. Třeba se výrazně zkrátily dny a vlastně i noci a obecně se běh času zrychlil. Odpadly i další obsoletní záležitosti jako třeba pauzy na oběd, tlachání na terase a osobní život.

Jako vedlejší produkt se nám editorům kromě jednorázových obalů, v nichž nám v pravidelných čtyřiadvacetihodinových intervalech přinášeli zdroje živin, na pracovních stolech, v originále kuchyňských linkách z OBI, začaly vršit hromady obtahů.

Obtah je podle slovníku zkušební otisk sazby určený pro čtení a vyznačení korektur normalizovanými korekturními znaménky.

V reálu jde o potištěnou stranu formátu A3, na níž člověk mlčky sedící opodál (a usilovně se nesmějící našim nedospělým vtipům) přezdívaný korektor červenou propiskou vyznačil změť různých domnělých vylepšení a nesrozumitelných klikyháků. Ve skutečnosti je ta propiska modrá. Tu jsem si vymohl s argumentem, že mě červená příliš stresuje vzpomínkami na školní léta.

Naše noviny, pravda, nemají příliš mnoho stránek, na druhou stranu nemáme ani bůhvíjaký nadbytek editorů. Obtahy se tak na našich stolech začaly vršit a brzy se staly mezi jiným bordelem dominantními.

Řešením nerudovské otázky se ukázal kornout, někdy nazývaný též trychtýřem či komínem. Kolega Michal jej jednou ráno založil v hrdle od dopitého piva. V kornoutu končily veškeré opravené stránky. Utěšeně rostl a nabýval na síle. Bylo to až magické.

Moc se nám tahle praxe zalíbila. Jak se však kornout stával mohutnějším, zvyšovala se jeho nestabilita. Věc rostla až ke stropu, a kdybychom v práci měli Knihu úrazů, hrozilo by lidem sedícím poblíž i zranění. Jako všichni humanitně vzdělaní lidé jsme si coby projektanti stavby dokázali poradit a pomocí systému průhledné lepicí pásky a čínských hůlek, které jsme naházeli dovnitř (ztracené bednění), jsme vše stabilizovali. Přivolaný statik konstatoval: V pohodě. A nebesa se rychle přibližovala.

Nejsme zrovna velká redakce. Máme k sobě dost často blíž, než bychom sami chtěli. Takže kornout začal vadit, zejména těm redaktorům, na něž mohl spadnout. O pár dní a pádů později ("Kornout padat viděti, špatné články ten den míti," říkalo se u nás) se stalo, že najednou nebyl. Někdo ho přemístil do koše, a chtěl bych vidět výraz uklízečů, když jej samozřejmě v souladu s pravidly třídění vyhazovali (protože jeden člověk to nemohl unést). Redaktoři vyhráli. Ale uvidíme, kdo se bude smát naposled.

Teď každopádně máme utrum. Místo kornoutu zeje v našich srdcích a na našich pracovních stolech díra a zatím jsme ji nedokázali naplnit. Teď zkouším vlaštovky, ale není to ono. Navíc mi to nějak nelítá.

text Řízek, foto Ř. a Anička

úterý 19. února 2019

TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.

pondělí 11. února 2019

OBRANA DOKTORA Z HOR

V až nechutně malebné alpské vesničce Ellmau zachraňuje každý den životy i vztahy německy hovořících sousedů. Jezdí ve veteránovi a jeho nejčastější hláška zní: „Musím vám odebrat krev“. Doktor z hor Hans Gruber je takový MacGyver televizního zdravotnictví, který už dobré tři měsíce paralyzuje můj intelekt.

Co si budeme povídat – nemoci a jejich zázračné vyléčení jsou vděčnou tematikou filmů a seriálů už od Lumiérů. Kdo by si nepamatoval Byl jednou jeden život, který si někteří z nás pouštějí ještě ve třiceti, když se pokouší pochopit fungování vlastního mnohdy již chátrajícího těla. Na Doktora Martina koukají moji rodiče, na Chirurgy moji kamarádi a na Doktora z hor (přesným názvem Doktor z hor: Nové příběhy) koukám já.

Z prvotní „oddychovky“ se tento seriál stal posedlostí, jejíž sledování alibisticky obhajuju intenzivním učením se německého jazyka. Pravda je taková, že šest sérií jsem sledovala v češtině, dokud mi Ježíšek nedaroval tento mastičkářský opus v původním znění. Moje němčina se rázem zlepšila. Výhradně tedy v medicínském názvosloví (Herztamponade, Krebs, Blutdruck usw).

Pravidelná konzumace tohoto spektakulárního dílka ovšem přináší i značné nežádoucí účinky. Kromě závislosti třeba i toleranci dříve neodpustitelných zápletek v podobě výskytu plicního moru v Alpách či syndromu zlomeného srdce jako medicínou uznané choroby usw.

Pro mnohé diváky (a já nejsem výjimkou) zůstává záhadou specializace hlavního hrdiny. Onkolog to není, ale tumor a jeho prognózu odhalí vždy; genetik to není, ale dědičné choroby diagnostikuje pohledem. Kdo je tedy Hans Gruber, hlavní hrdina?

Odpověď na tuto otázku je klíčem k rozluštění záhady návykovosti tohoto pro mnohé nablblého seriálu: Hans Gruber je totiž lékař, kterého by si přál každý z nás. Nezpruzelý systémem a nedostatečným ohodnocením, empatický natolik, že kromě kuřího oka vydloubne i černé svědomí vašeho otce/matky/babičky/syna, které brání štěstí zbytku rodiny.

Ano, vím, že tato obhajoba je málo pro čtenáře těchto řádek, kteří sledují Allena a Lynche. Pro ně proto na závěr přidávám recenzi z ČSFD, která jen ukazuje, jak tento pořad spojuje:

Jednou jsem u toho vytuh po práci a dneska čuměl na jeden díl s babičkou... když jsem se jí nechápavě zeptal, kde v sobě ve stáří bere tu záhadnou vůli sledovat seriál vo nemocech tak odpověděla, že se jí líbí hlavně ta krajina:) Což sice nevysvětluje, proč čumí třeba i na Ordinaci a podobný píč*viny, kde si dospěláci hrajou na doktora (a přitom to NEJNI porno?!), ale tak dál jsem jí už nechtěl děsit, páč si to vždycky pozdějc děsně vyčítám.

text Maruška, ilustrační foto Ř.

pondělí 4. února 2019

PEKÁČ BUCHET

Bílý kůň nám přes noc zalehl celý dvůr ve stejnou dobu, kdy mi černý kocour o rozměrech většího hříběte zalehl polovinu postele a spodní část nohou a ukradl mi půlku spánku. Peřina, teď myslím tu venkovní, vydržela i přes den.

Zatímco pár autobusů zapadlo do škarp a zpravodajské servery začaly řešit věčné dilema, jestli jim těch pár nedělních kliků z dramatické online reportáže "v Praze sněží" stojí za posměch a ztrátu sebeúcty, přemýšleli jsme, co s pohádkově zimním dnem.

Dalo by se samozřejmě vyrazit do parku a postavit sněhuláka, vnutit se jako strejda s tetou k nějaké mladé rodince a jít s ní bobovat. Nebo jet do Ikey nakoupit jakési praktické nesmysly a masové kuličky.

Samozřejmě to dopadlo úplně jinak - místo toho vyrazila žena do kostela za duchovním prozřením a já do lesa za fyzickým trápením.

Sotva jsem umístil rozmočené běžecké boty ke kamnům, u kterých odpočíval stočený kocour a připomínal negativ vinné klobásy, objevila se žena s mísou plnou nakynulého těsta. Už v časech první koketerie s vařením a pečením jsem si oblíbil sousloví "pomoučněný vál" a byl jsem hrozně rád, že jsem jím do společného díla mohl přispět.

Těsto bylo nadýchané a po rozválení vytvořilo jakousi silnější hadici. Zapatlávaje další a další kusy nádobí jsem ji rozkrájel na čtyřiadvacet nestejně velkých částí, z nichž se mělo stát stejně množství buchet. Tvarohových a trochu i povidlových. Nakonec se nám podařilo pekáč naplnit a žena mohla zase odjet, snad na manikúru.

Zase začalo sněžit, pustil jsem si Nicka Cavea, zpíval o patnácti stopách čistě bílého sněhu a buchty v troubě zlátly. Pomazal jsem je máslem s rumem a posypal moučkovým cukrem. Byly dobrý. I kocour si trochu uždíbl.

Pak se vrátila žena a vlastnoručně, vylepšena čerstvě modrými nehty, mohla začít uklízet ten všudypřítomný umatlaný disharmonický bordel. 

text a foto Řízek

neděle 27. ledna 2019

JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.

pátek 18. ledna 2019

BLANÍK PO REKONSTRUKCI

Máloco jsem nechápal tolik jako mobilní telefony. Opovrhoval jsem jimi. Kvůli povinně zamilovanému telefonátu z tábora jsem třeba neváhal přemluvil kamaráda, aby mě odvezl k telefonní budce na motocyklu. Ani už nevím, o čem jsme tenkrát mluvili a s kým.

O pár let později telefon odkládám sporadicky, třeba jen tehdy, když jdu běhat na ovál. Ten jsem dlouho nechápal podobně jako ty mobily. Připadalo mi to bezduché jak běhat na pásu. V mých očích se to lišilo jen absencí debilní hudby, barvou povrchu a potřebou čas od času zatočit.

Stejně jako telefonům jsem přišel na chuť i oválu. Je rychlý, férový a zcela prostý jakýchkoli terénních nerovností. Dá se na něm naučit spoustu věcí. Třeba pravidlo, že se nekluše v první dráze.

Na Zimní běh na Blaník však ovál člověka nepřipraví. Zvlášť ne na ten letošní, který společnými silami vysochali pořadatelé společně s přírodou. V neděli bylo ve Vlašimi slunečno a holá zem, jenže závod se tradičně běhá v sobotu.

Radomír
To bylo ještě všude bílo. Jeli jsme tam divným způsobem - ve Vaškově autě, ale bez Vaška. Ten měl ráno na sobě své nové žluté terénní boty, jež si právě s vidinou tohoto náročného závodu zakoupil. Byl bledý, smutný a nejel nikam, neboť si o den dříve si při pokusu ošálit gravitaci zakroutil krkem tak, že si ho zablokoval. Na pohotovost jel metrem, protože auto jsme naléhavěji potřebovali my. Neznám mnoho kamarádů, kteří by něco takového udělali. (Proč by to taky ostatně měli dělat? Vždyť je to celé postavené na hlavu. Měl se na nás jednoznačně vykašlat.)

Ale už jsme tu. Je to celé jiné než dřív, Blaník prošel důkladnou rekonstrukcí. Na nádvoří zámku už nestojí nevyhřívané stany ani fronty před toitoikami, zůstal jen nebožák převlečený do těžkého kostýmu rytíře a moderátor-vyvolávač, který z repráků vyhrával málem tak, až se hory zelenaly. Vše ostatní se přesunulo do nedaleké sokolovny, která byla vyhřátá, součástí rekonstrukce tedy bylo zateplení.

Vylepšení zázemí pro dobrodruhy bylo velmi vítané, radikálnější změnou však prošla samotná trasa závodu. Vlastně jediné, co zůstalo na svém místě, byl začátek (vlašimský park), prostředek (výběh na Blaník a padání z něj) a konec (vlašimský park a uřvaný moderátor). Organizátoři dali vale rovné, férové silnici a hned po dvou kilometrech poslali běžce do lesa a polí.

Zatímco můj kolega pádil vstříc čtvrtému místu, já jsem se zařadil na konec hada asi dvaceti pomalých běžců na úzké lesní pěšině a sám sobě jsem lhal, že si tu jen chvilku odpočinu, než to konečně rozjedu svým novým oválným tempem.

Jenže to vůbec nešlo. Veškerá tartanová příprava je k ničemu, nohy mám olověné a boří se do sněhu. Nedaří se mi zrychlit. Už na občerstvení na čtvrtém kilometru všem plánům navzdory sotva popadám dech a pohárek s pitím.

Následuje aspoň parádní výhled na Blaník. Ze silnice tak pěkně vidět nebyl. Blíží se, dorůstá a už je přímo nade mnou. Samotný výstup patří k mým silným stránkám, jsem jako ozubnicová železnice, když na to přijde. Běžím, když ostatní už jen kráčí. Navíc pořád ještě doufám, že nahoře u rozhledny přijde ten zlom a že druhou polovinu 23,5 kilometru dlouhého závodu ozdobím parádním výkonem.

Jenže cestou z rozhledny je mi úzko z neviditelných hrbolů, které se skrývají pod zákeřným sněhem. Tak úzko, že zase běžím hrozně pomalu, až mě předbíhají i zdatnější dívky a týpek, jehož jedinou pokrývkou horní části těla je masivní kérka na zádech.

Kolem dvacátého kilometru na kluzké pěšině, kterou rozbahnilo dvakrát pět set nohou, konečně seznám, že to prostě dnes není můj den a že kolegu Radomíra, zdá se, nedoženu. Ten zhruba tou dobou zřejmě dorazil do cíle, o propastných jedenáct minut dříve než já.

A tak o dva dny později opět vyrážím na ovál. Nasněžilo, je kluzký a bílý, ale zcela prostý kopců. Zvolna se rozednívá a ze zatáčky rozmazaně vyráží skupinka běžců, v jejich čele poznávám uzdraveného Václava. Dám krk za to, že by se mu to letos bývalo líbilo.

text Řízek, foto Antonín Kříž a David Karas

pátek 11. ledna 2019

SHOW PRO ≥ PĚT LIDÍ

 
Spousta dobrých nápadů se už v našich částečně vypitých a ze zbytku uhlavičkovaných mozcích urodila; bohužel, jen málokterý byl uskutečněn.

Vymysleli jsme tuningové svítící lyže, které by i z průměrného sportovce udělaly zářivou hvězdu nočního lyžování, jenže než jsme v realizaci pokročili dál než k debatě, v jaké pražské čtvrti si po nepochybném komerčním úspěchu postavíme haciendy a jestli bude vířivka u mě, nebo u Vaška, někdo to opravdu sestrojil a úspěšně prodával. Já osobně jsem zase ohromoval své známé myšlenkou na internetový prostor, kde by se lidi mohli beztrestně urážet (říkal jsem tomu Seznamy lidí), jenže pak někdo vynalezl Facebook. Aspoň že ten nápad na Trsáčův koncert Milan dotáhl do konce.

To bylo tak: Milan tak dlouho naléhal na emeritního písničkáře Trsáče, že mu uspořádá koncert, až muzikant souhlasil - pod podmínkou, že přijde aspoň pět lidí.

Trsáče, který se dnes už spíš jmenuje Jakub, jsem jako jinoch obdivoval, protože dokázal slova a tóny proplést do písniček, aniž by tyto byly trapné. Tohle se mi nikdy nepodařilo, i když jsem to zkoušel: tak jsem aspoň působil jako popularizátor talentovanějších a několik jeho skladeb na našich večírkových vystoupeních zlidovělo. Respektive jedna. Jen doufám, že mi to jednou OSA nenaúčtuje.

Do klubovny jsem dorazil přibližně jako pátý. V šatně fronta nebyla, protože nebyla žádná šatna. S úžasem jsem sledoval, jak na improvizovaném neviditelném pódiu probíhá zvuková zkouška a zapojování mikrofonů a kamerového systému (audiozáznam z koncertu najdete zde), jak kolega oblečený do mundúru bedňáka, ve kterém chodí i normálně, zprovozňuje reflektor, jenž mění barvy jak chameleon, a především jak se klubovna zaplňuje celou řadou lidí, o jejichž existenci už jsem často pochyboval. Několik lidí dorazilo i v košili a namalováni, což už mi přišlo přehnané, každopádně už jsem byl na řadě opravdových koncertů, kde bylo publika výrazně méně. Čert ví, co jim všem Milan slíbil.

Sám promotér s kolegou basistou hlavního interpreta v některých písních doprovázeli. A mělo to vše, co patří k folkovému koncertu. Sympaticky nejistého muže, který váhavě vypráví historky a vysvětluje okolnosti vzniku té které skladby a občas i něco zahraje. Dramatické ladění, které publikum považuje za zbytečné, ale vypadá efektně. A hlavně asi dvacet skladeb, které prořízly dosavadní tvorbu umělce, jemuž jen o pár esemesek onehdy uniklo vítězství v anketě Česko hledá písničku. Pro zajímavost, tehdy se radoval o něco kypřejší a méně sympatický a tehdy naprosto neznámý Xindl X.

Trsáč zpívá o životě, těžko říci, o čím vlastně. Asi o svém, ale stylizovaném. O depresi a o lásce. V čase se posunul a dospěl, jako všichni kolem. Začal s analogovým Dopisem, kdy někdo na druhé straně marně čeká na zprávu. A končil s písní o vztazích v době Facebooku a chytrých, ale telefonů, kdy někdo na druhé straně postele marně hledá cestu pryč a modré světlu jim oběma září do obličejů.

Mělo to všechno a každý si v tom všem našel to, co chtěl. Celý koncert navíc efektně zakončilo zašlápnutí pejska, k němuž došlo při odchodu umělce. Nic se mu nestalo, ale bylo to vtipné.

A kdoví, třeba se zrodila tradice, která k tomuto období v roce bude časem patřit jako novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků nebo vánoční vystoupení Petra Kotvalda.

text a foto Řízek

úterý 1. ledna 2019

NEJHORŠÍ NOC V ŽIVOTĚ

Zvednout zrak od silvestrovské estrády Jaromíra Soukupa, polknout chlebíček, otevřít bohemku a vypotácet se do ulic střílet po sobě petardy.

Několik set domácností v Česku a na Slovensku na tyhle rituály mohlo zapomenout. Místo toho se jejich nervózní příslušníci semkli před obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů a náhradu za cinkot letmo se dotýkajícího se tenkého skla obstaralo zuřivé cvakání klávesnic. Pokud snad někoho napadlo, že by snad horečně posílali kamarádům novoročenky, je vedle.

Žít s někým, kdo si usmyslel dokončit extrémní závod 1000 mil na kole, má svá úskalí, která se zdaleka neomezují na několik týdnů trvání závodu a následného líčení dramat, jež na českých a slovenských horách dobrodruh zažil. Teror totiž začíná už zkaženým silvestrem:

V 0:00 se na stránce má objevit odkaz na přihlášku. Míst je jen devadesát, zbytek už je od loňského léta rozebrán. Je to kruté, ale pro všechny stejně (ponechme teď stranou, že se mi loni podařilo čtrnáct dní před začátkem závodu pořadatele ukecat, aby mě vzali navíc).

Žena se s mou stoupající nervozitou během večera smířila, a dokonce mi do míst, kde byl nejsilnější bezdrátový signál, donesla skleničku a záložní počítač. Jak později zjistím, věřila, že se vejdu, protože mi k následným narozeninám darovala skladnou samonafukovací karimatku, abych v horách neprochladl. Zbytek kamarádů mě naštěstí považuje za kuriozitu a jejich přechod mezi roky nijak nenarušuji.

Na rozdíl od jiných, kteří údajně zkoušeli zvýšit svou šanci tím, že pověřili rodinné příslušníky, takže se pak v listině objevili třeba šestkrát, jsem vsadil jen na jeden telefon a na to, že si pamatuje údaje často zadávané do formulářů (jméno, mail, adresa...). A taky jsem trochu počítal s tím, že web závodu hned po půlnoci spadne, takže jsem si ještě během večera načetl přímo konkrétní stránku, kde se měl objevit odkaz na přihlášku.

V 0:00:01 se tak opravdu stalo, periferním pohledem jsem vnímal barevné obrazce nad Lipnem, přípitky uvnitř a padající web Mílí, zatímco jsem manicky a se zatajeným dechem doplňoval vše, co o mně pořadatelé touží znát. Nemohl jsem si pomoct, a dokonce do nepovinné kolonky vyplnil název svého one-man klubu "Zelená liška", třebaže to byly rozhodně zbytečné sekundy navíc.

Po půlminutě mám hotovo, jen přinutit na závěr systém, aby mi věřil, že skutečně nejsem robot, je po několika skleničkách složitější než obvykle. Odeslat...

... a jsem tam. Někdy mezi 0:00 a 0:01 se chopím sklenice v marné snaze dohnat bublinky, které už mezitím vyprchaly, ty divné přelomové sekundy, které jsou vlastně úplně normální, i společnost, která už má tohle poznání i novoroční přání za sebou.

Už po necelých třech minutách je kapacita závodu, kde se časy počítají spíš ve dnech, vyčerpána - i když fakt není o co stát. Vždyť i ten zadek se dá do krve rozedřít daleko levněji než za sedm tisíc, co stojí startovné!

Neúspěšných je několikanásobně víc ta devadesátka šťastlivců. Na sociálních sítích své zklamání i vztek nad touhle nedokonalou selekcí vyjadřují třeba i zájemci, kteří se nedostali ani na několikátý pokus, i ti, kteří snad vyhráli nějaká mistrovství světa, ale v jiných sportech, než je vytrvalostní terénní cyklistika a rychlostní klikání. Někdo dokonce napsal, že to byla "nejhorší noc v životě". Takový život se skoro chce závidět.

Asi bych byl podobně kyselý. Třeba kdybych navíc věděl, že místo mě na závod, kde se každý musí spolehnout hlavně sám na sebe, jede nekňuba, který za posledních několik měsíců na kolo prakticky nesedl a jen triviální výměnu pedálů prováděl zhruba tři hodiny a uspěl až poté, co si na YouTube našel polopatické instruktážní video. Takže se omlouvám.

text a foto Řízek