pátek 27. prosince 2019

VÁNOČNÍ POSELSTVÍ


Vánoce poslední dobou končívají zvláštním prezidentovým projevem, který od svých standardních verbálních projevů odlišuje přítomností zapálených svíček na adventním věnci, a tak mu potměšile přezdívá Vánoční poselství. Se ženou, tchánem a tchyní na to každý rok koukáme hlavně ze studijních, ale i hazardních důvodů: protože se prezident tematicky dost opakuje, hrajeme bingo. Letos dominovala tchyně. Kromě klimatické změny, která není, tipla správně třeba i to, že dojde na kritiku pomalé justice. Nu, a já jsem se mýlil v politice i třeba v tom, že dojde na kritiku novinářů.

Vánoce naopak začínají Václavovou hospodou a je to tradice delší než ta hradní taškařice. Vždyť na postu mého nejlepšího kamaráda slouží už bezpočet funkčních období.

Zažili jsme předvánoční hospody divočejší i klidné, komorní i téměř masové. Ta letošní mi vyšla vstříc lokálem, který je 150 metrů od naší redakce. "Čoveče, byl jsem u těch Brejšků a bylo to dost tragický. Tos mi teda doporučil hospodu! Dost hrůza. Plzeň dražší, než psali na internetu. Navíc je to nějak divně ve sklepě," hlásil zklamaně pořadatel poté, co byl obhlídnout terén. Ale už bylo pozdě cokoli shánět, protože cizí Václavové si pronajali na své předvánoční hospody veškeré slušné podniky a budou tam řešit ty svoje nezajímavé problémy.

U Brejšků patří k lokálům druhé volby při našich karetních seancích. Přesněji řečeno, byli jsme tu jednou. Je to hospoda celá pod úrovní terénu. Někde nad námi možná projíždějí tramvaje Spálenou ulicí. Těsně před vstupem do lokálu je rozcestník: vlevo restaurace, vpravo WC. Takže hned víte. Hospoda vizuálně ustrnula v devadesátých letech a dominují jí extrémně nepovedené kresby trochu ladovského stylu na stěnách. Ale celkem slušně vaří.

Pozdě příchozího zarazí hluk od dlouhého stolu asi dvacítky (převážně) mládenců. Celkem bezpečně poznávám Jirkův smích, takže vím, že jsem tady správně.

Nedlouho po mém pozdním příchodu servírka přinese tác s panáky, které hrají všemi barvami jak ozdobený stromek. Moje je kupodivu tequila. Václav povstává, bere si slovo a je stručný: "Přeji nám tři věci: Ať jsme zdraví, ať jsme zdraví, ať jsme zdraví".

A to přece úplně stačí. Kdyby Václav byl prezident, mělo by to celou řadu výhod. Například by zbylo víc televizního času na pohádky.

text a foto Řízek

pondělí 16. prosince 2019

TŘI BĚHY

Tři běhy ve třech dnech a ve třech středoevropských metropolích, dvě chladná rána a jeden vlahý, vlhký večer. Všechno v obnošených běžeckých botách švédské značky (vyrobených ve Vietnamu) a s děravou patou.

Bratislava je kalná jako ráno po večírku k pěti letům slovenského Denníku N. K hlavnímu nádraží vede neméně hlavní silnice, auta na ní hučí a jejich rámus se odráží od zašlých domů a ozvěna proniká skrz tenkou čepici až do hlavy, kde se potkává s hladinou stolního vína. Vražedné semafory na přechodu čtyřproudé silnice nalákají běžce do vozovky, ale v opačném směru dál lhostejně jezdí auta. Je potřeba utéct Žilinskou ulicí kolem divného parčíku, který tvoří soustředné dlážděné kruhy a uprostřed je jakýsi monument. To celé rámuje restaurace ironicky nazvaná Savage garden.

Další hlavní silnice vede kolem prezidentčina paláce a dá se překonat nečekaně hlubokým podchodem, který má možná zmírnit frustraci obyvatel z chybějícího metra. Na opačné straně se cesta zvedá a silnice se klikatí a po třech kilometrech střízlivění jsem na hradě a mám město na dlani. Ze šedivého oparu vystupuje bizarní kopule na mostě SNP.

Seběhnu do maličkého centra, kterým korzují hloučky turistů. Jako by taky netušili, proč a jak se tu octli. Přes zanedbané nádraží se vracím na základnu a už vím, že zelená na semaforu tady není absolutní, takže se nenechávám přejet a Bratislava nevítězí.

Triko a legíny už se usušily na radiátoru ve Vídni. Radiátor i s bytem má strategickou polohu, stačí překonat jen dvě křižovatky s mírumilovnými semafory a jsme v Schönbrunnu. Nebe je bez mráčku; taky jsme včera pili jen černý pytlíkový čaj Lord Nelson. Zámecký park je otevřen už od půl sedmé a jeho široké cestičky hned od rozbřesku zpestřují lidé v elasťácích.

Běhající Rakušané se nezdraví, jako se navzájem nezdraví třeba subkultura lidí s košíky v supermarketu. Člověk, který vstane v šest, odflákne osobní hygienu a jde na hodinu mrznout, je tu považován za zcela normálního. Každý si tak do jediného kopečku široko daleko funí sám a ostatní ignoruje. Funí i zvířata v blízké zoo a kolem rakouských prasat leží úplně stejný odér jako u těch českých. Když se rozední, dorazí k zámku autobusy plné lidí, z nichž jen někteří mají elasťáky.

Ty moje doschnou už doma. V Krčském lese se setmělo a oteplilo, je asi deset stupňů. Občas z křoví do záře čelovky zamžourají kulaté oči zvířat, nejspíš mírumilovných, ale nebudeme to pokoušet. Tady už se lidi zdraví, ale protože jsou ozáření a nevidí se navzájem, nemávají, ale přešli do familiérnější verze – volají Ahoj. Je tu bláto, ale jinak dobře a neměnil bych.

(Rozhodně ne za Bratislavu).

text Řízek, obrázky Strava.com

neděle 8. prosince 2019

POPO A ŘÍZKY


Na etiketách řepkových olejů bylo bůhvíproč napsáno Mamince a Pro mne, správně by tam však mělo být Jirkovi a Pro kamarády z Radotína. Nalil jsem olej do tchynina friťáku a s Maruškou a synovcem jsme krájeli, klepali, obalovali a těšili se na večer.

Ve stejnou dobu zřejmě Jirkova maminka drtila obrovské množství česneku a stroužky slučovala s máslem a taveným sýrem v poměru, který je utajen podobně jako recept na Coca-colu. A Jirka, s nímž tradičně společně slavíme narozeniny, ač se narodil o jedenáct měsíců později, jel možná zrovna kupovat sud nápoje, kterému jeho synek říká "popo". Možná je to zkratka pro velkopopovické pivo, těžko říct.

V klubovně jsem snad rok nebyl, byl tam větší bordel, než bývalo zvykem, a asi sedm lidí. Upoutalo mě, že z reproduktorů hrál Aleš Brichta, jednooký mezi vlastenci, což mi přišlo jako roztomilá recese, ale asi to bylo míněné vážně. Jako každý rok jsem se uvelebil do křesla a rozvíjel černé myšlenky, že už nikdo nedorazí, že už na nás všichni kašlou, protože si udělali kupu dětí, jež jsou podstatně zábavnější než my.

Ale nakonec přišlo přes dvacet lidí. Řízky i pomazánka zmizely ještě dříve než Brichta. A večer hrozně rychle plynul, lidé přicházeli s dary, vesměs látkami, po nichž je člověku lépe a jinak, jako jsou například lahve a dorty.

Mezitím jsme hodně mluvili: o pěstních soubojích v nejnižších fotbalových soutěžích, slaďování rodinného života s pracovním, chrabrých novinářích, lékařích, učitelích, právnících a jejich nelehkém údělu. Anebo o mostech mezi lidmi i nad dálnicemi.

Přijal jsem gratulaci z Finska i z Loun, která pak dorazila osobně a odvezla nás všechny domů. Tou dobou už bylo po půlnoci, z repráku se linuly nějaké divnosti od Tata Bojs, Jirka spal a v sudu zbývalo na dně pár posledních sklenic popo.

text a foto Řízek

sobota 30. listopadu 2019

ZA KÁJOVU KOST!


Kevin se asi špatně vyspal, možná mu pak žena mu ráno vynadala, že má v pokoji bordel, auto mu někdo obtáhl klíčem a v práci ho patrně seřval šéf, debil, tak si to nějak odseděl a pak vyrazil na hanspaulku. Že všem ukáže.

A to se mu nepochybně povedlo.

O Matyášovi se dá říct leccos, ale určitě ne to, že by byl houžvička. Bylo proto trochu překvapivé sledovat, jak odražen plachtí na zábradlí u autové čáry. Ale to se Kevin teprve rozehříval.

Obránce Kuba měl za sebou dlouhou, exotickou dovolenou někde na jihu světa. S exoty se však člověk může snadno setkat i na Jižním Městě v Praze, stačí utkání poslední hanspaulské ligy. Teď se kolem něj seběhli kluci. V očích měl hrůzu a lapal po dechu – většina z nich poprvé viděla někoho, kdo tak činil doslova, bez nadsázky či potřeby dramatizace. Vůbec to nebyl hezký pohled. Zatímco jej odvádíme za čáru, má Kevin další zářez na pažbě.

Nebýt našeho frustrovaného hrdiny, nic moc by se v zápase nedělo. Lokomotiva DP, vedoucí tým soutěže, chce potvrdit už téměř jistý postup. Oproti tomu FC Forejt hraje tak, že nemá co ztratit. Na jeho body by prsty obou rukou bohatě stačily, přesto je favoritovi víc než důstojným soupeřem. Co mu chybí v šikovnosti, dohání důrazem. Ale žádná jatka to nejsou, je to s velkou dávkou fantazie takový ostrovní fotbal, jen mu chybějí góly, no a pak je tady Kevin.

Vypadá to, že jsme na něj trochu zapomněli, ale pořád tu je s námi. Teď bojuje s Kájou o míč u autové čáry někde na půlce hřiště. Míč už je pryč, ale co to? Kevin se napřáhne a do svého nynějšího soka se pustí pěstmi.

Jako by píchl do vosího hnízda. Zbylý Forejt se kolem něj okamžitě seběhne a létají z něj nadávky. Kájovi teče krev z úst a stěžuje si na bolest kolem klíční kosti. V tom šrumci pobíhá rozhodčí a tasí karty. Tomu, kterému teče červená, ukazuje žlutou, agresora posílá ze hřiště. Kevin kvapně odchází ("Tak se aspoň omluv, debile"), Kája odjíždí na pohotovost.

O pár okamžiků později rozhodčí překvapivě předčasně ukončuje zápas a tvrdí, že si to rozhodnutí obhájí. Rozdělí tím zbylé hráče na tři skupiny – Lokomotiva chce pochopitelně hrát dál, jde jí o postup, většina Forejtu s výrokem souhlasí, ze solidarity a z obavy vyhrocení zápasu je lepší to raději ukončit. Pár hráčů Forejtu váhá, jedním z nich jsem já, ironií osudu (běžný kapitán zůstal doma) kapitán.

Na rozdíl od zbytku účastníků jsem totiž podobnou situaci už zažil, a to v nezáviděníhodné pozici rozhodčího: před mnoha a mnoha lety jsme s kolegou Péťou předčasně ukončili jeden (z našeho pohledu velmi) vyhrocený zápas, vedeni celkem racionální úvahou, že je lepší skončit dřív, než se hráči pozabíjejí. Jenže fotbalový svaz byl jiného názoru: disciplinární komise, aniž nás pozvala nebo se nás ptala na názor, nařídila zápas dohrát.

A tak rozhodčímu říkám, že podle mého názoru excesy jednoho frustráta na storno zbytku zápasu nestačí. Sudí trvá na tom, že si svoje rozhodnutí obhájí. Zbylí hráči Lokomotivy jsou skleslí, ale po krátké debatě celkem převládá shoda na tom, že je moudré pro dnešek skončit a věnovat se něčemu bezpečnějšímu.

Kája má zlomenou klíční kost, naštěstí nijak komplikovaně. Ale hodně dlouho si nezahraje. Kevin hned týž večer pochopí, že sice všem ukázal a že si ho všichni budou nepochybně pamatovat, ale že by bylo namístě se aspoň omluvit a vymluvit. Píše několik dlouhých e-mailů. Kája si píše s právničkou Julií.

O necelé dva týdny později zasedne disciplinární komise. A udělá přesně to, co jsem čekal – nařídí zápas dohrát. Kevin u toho nebude, protože u toho ještě nebude rok (dostal zákaz). Trochu směšně působí poznámka, že hráč Kája začne dohrávané utkání se žlutou kartou, protože hráč Kája u toho rozhodně taky nebude.

Samotného Kevina by pak asi překvapilo, že způsobí totální rozvrat v FC Forejt. Neshodneme se v názoru v tom, jak se k půlzápasu postavit.

Radikální křídlo vedené opravdovým kapitánem Václavem je pro to, abychom projevili účast se zraněným kamarádem a natruc se nedostavili. Racionální křídlo vedené předsedou, tedy mnou, argumentuje, že bychom tím pomohli jen soupeři ke snadné kontumační výhře 6:0 a že lepší se pokusit symbolicky Káju pomstít výsledkem. Obě křídla si vyměňují dlouhé, nepříjemné esemesky. Padne hrozba rezignací. Pak se jedno křídlo trochu stydí, takže se omlouvá. Druhé křídlo pak telefonuje na svaz a nechá si vše vysvětlit. Podle soutěžního řádu... prostě se hraje, dokud to jde, napadení soupeře je červená karta, ale nic tím nekončí. Obě křídla se domluví, že spolu brzo půjdou běhat, což je něco jako dýmka míru.

Situaci však možná vyřeší třetí křídlo, tedy lidé, kteří by to třeba i přišli dohrát, ale termín se jim zoufale nehodí. Zatím jsme na soupisce tři, což by byl i na hanspaulku hodně malý fotbal.

Můžeme si tedy napsat různé druhy point:

1) Forejt se hrdinně a s pokřikem "Za Kájovu kost!" zakousne do soupeře a přesvědčivě zvítězí. Chleba levnější nebude, ale neskončíme v lize devátí, ale třeba osmí.
2) Forejt s pokřikem "Za Kájovu kost!" či bez něj trapně prohraje, zajde po zápase na pivo a bude řešit úplně jiné věci a bude v pohodě.
3) Forejt se nesejde.

Jedno poučení z toho určitě vyplývá už teď: Máte-li blbý den, buďte od té dobroty a nekažte ho i ostatním, seďte doma na zadku a nechoďte na hanspaulku. Dík!

text a foto Řízek

pondělí 25. listopadu 2019

GALAPÁGY V TROJI

Galapágy na dvou stech padesáti nádherných fotkách. Obří želvy, ptáci s modrýma nohama a hlavně tuleni, kteří se v klidu povalují v písku podobni unaveným rekreantům. Mezi nimi se v klidu povalují naši kamarádi. Koukal jsem na to s pootevřenými ústy a zmocňovala se mě lehká, ale stupňující se závist. Třebaže i my jsme se zrovna vrátili z výletu.

Nebylo to moje auto a byl jsem z něj trochu nesvůj. Totéž se dalo říct o dětech na zadním sedadle. Vůz byl pro zajištění pohodlné jízdy vybaven automatickou převodovkou. Ze stejného důvodu byly děti vybavené videem s maxipsem Fíkem. Ani nedutaly, vypadaly jak zhypnotizované. Probralo je až cuknutí auta, když jsem na křižovatce instinktivně hledal levou nohou spojku, a místo ní samozřejmě objevil brzdový pedál.

Šťastně jsme dojeli do zoo. Matně si vzpomínám, že pro mě v dětství byl jeho nejatraktivnější součástí plavající lední medvěd následovaný kočkovitými šelmami, které svou nebezpečnost a lovecké pudy vychytrale skrývaly za spánek či hypnotické obcházení výběhu po vyšlapané cestičce. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že jsem se tím nenechal oblafnout.

Pro moderní děti jsou mnohem zajímavější jiné položky. Ještě před samotným vstupem do placené části existují bezpečnostní skříňky, které jsou přitažlivé nejen motivy zvířat, nýbrž i zdánlivě nekonečnou hloubkou. Zatímco žena kupuje vstupenky, děti se skryly do uzamykatelné nory. A konečně turnikety a hurá za medvědem.

Je tam, jak si ho pamatuju. Plave a skoro i dovádí v betonové částečně prosklené betonové kádi imitující tající ledovou kru. Sklo se dá zadýchat a pak se po něm dá kreslit prstem. Tohle zjištění je velmi nakažlivé, medvěd se snaží zaujmout, ale má smůlu, jeho výběh je pokreslen panáčky.

Jdeme radši dál, překonat nástrahy klouzaček, stánků s párky v rohlíku a dalších zákeřných pastí. Údolí slonů je přesně takové, jak by člověk z názvu čekal, ale slony děti znají z televizní obrazovky, takže je jejich přítomnost a majestátní vykračování nikterak nepřekvapuje. Překvapují je naopak různé drobné stavby evokující svatyně, a tak máme šanci zjistit, že naše přednáška Hinduismus pro tříleté není ještě tak úplně vycizelovaná. Zatímco vysvětluji, Miki visí na klandru a naklání se ke slonům, jinak je vše pod kontrolou.

Některé pavilony jsou moderní a vybavené plochými televizory. Na nich pobíhají stejná zvířata, jako se nacházejí opodál za sklem. Je to veskrze dobrý nápad, jenže jeho důsledkem je houf dětí kolem obrazovky a houf dospělých kolem ospalého exponátu. Ale zase je dobré, že se nervou.

Zlatý hřeb by neodhadl asi nikdo – je to naučná stezka zkamenělin. Betonové zvětšeniny zamotaných pravěkých tvorů. U každého šutru se obě děti zastaví a podrobují ho dlouhému zkoumání. Stejným hloubavým způsobem o chvíli později jedí smažený sýr. Ale kdoví, třeba je jejich rozvážné tempo úplně normální a jen my pořád někam spěcháme, aby nám všechny ty naše eidamy neztuhly a nevystydly.

Bylo to vlastně skoro jako Galapágy. Akorát výběh tuleňů se opravuje.

text a foto Řízek

neděle 17. listopadu 2019

KUNRATICKÝ OKTOGON

 
Národ se rozdělil na ty, kteří o minulém víkendu sledovali zápasy v kleci, a ty, kteří sledovali StarDance, přičemž fajnšmekři vlastně mohli stihnout i obojí.

Anebo taky nic, jako my. Nevím, kdo dotančil a ani kdo je pan Vémola a proč je to důležité, neboť mým jediným oktogonem i tanečním parketem v jednom je tradičně Velká kunratická.

Z ní se zásluhou kunratické větve manželčiny rodiny stalo něco jako oslava díkůvzdání anebo dožínky, kdy se bábovka nasáklá červeným vínem výborně doplňuje s hovězím gulášem a historkami vymrzlých běžců ("nejhorší bylo, když mě předběhla Neumannová"). Ti si to ale celé musí ještě odpracovat v nedalekém lese. Oblékli jsme elasťáky a ozubené boty, zapózovali jsme fotografům, prokleli zimu a vyrazili.

Letos to kvůli Maruščině nemoci ztratilo náboj vyhroceného duelu nejlehčího s nejtěžším účastníkem – švagr Tomáš tak musel bojovat jen sám se sebou. A tento ročník jsem měl minout i já, pokud bych dodržel doporučení lékařů a manželky. Zvlášť toho prvního joudy chirurga, podle jehož názoru bych měl sledovat startující kamarády zpoza hrazení s horkým čajem v ruce a se sádrou na noze. Tos uhod'!

Takže jsem tam nakonec taky byl, a i když jsem věděl, že kvůli několika týdnům vynuceného zevlování, během nichž mi ubyly kilogramy pravé nohy a nahradily je jiné kolem břicha, se nedá očekávat zázrak, jsem bral jako křivdu, že nepřišel.

Kromě těchto fyzických změn prošla mírnou úpravou i trať sestávající ze tří kopců, přičemž ten první se dříve nepočítal, neboť byl jemný a rychlý. Tentokrát jsme ale nečekaně hned po startu zamířili přímo proti vrstevnicím nasávajíce ledový vzduch. Možná to organizátorům prostě připadalo moc lehké.

O dvě minuty později už jsme se podruhé brodili skrz potok a následoval ikonický Hrádek, který je letos i vyobrazen na oficiálním tričku závodu. Zastíněn věží imaginárního hradu se do krpálu po čtyřech šplhá schematicky nakreslený panáček. Tričko však nesprávně nezohlednilo, že jich šplhá řada naráz, navzájem si překážejí, chce se jim zvracet a že se pod nimi kopec drolí. Stejně tak si z něj člověk neodnese informaci, že po zhruba minutě, minutě a půl tohohle veskrze neběžeckého pohybu nohy zcela změní konzistenci a přestane na ně být spolehnutí při následném sestupu.

Jsme u zoo, za námi šest minut závodu. Ztrácím deset patnáct vteřin na své osobní maximum, ale s tím se dá teoreticky pořád ještě něco dělat. Blíží se poslední kopec, který nemá žádné jméno a ani na tričko se nevešel, ale je možná ještě horší. Chci ho na rozdíl od předchozích ročníků celý vyběhnout, ne vyjít. Daří se mi to jen za cenu toho, že cupitám skoro na místě, a porota StarDance by to možná vyhodnotila jako nepovedenou sambu nebo džajv.

Je to naprosto neefektivní pohyb. Docílil jsem jen toho, že mi došly síly, přitom teď je naopak potřeba se rozběhnout – už je to jen po rovině a z kopce. Hodně hekám podoben špičkovým tenistkám anebo mému někdejšímu favoritu, když mu upadl výfuk a lidé před jeho řevem zděšeně uskakovali jak někdy na počátku věku automobilismu. Ale vlastně běžím dost pomalu.

Jsem dobitý a skoro K. O., ale cíl už je tady a rychle zjišťuji, že už jsem to kdysi běžel i pomaleji. Guláš, úctu i soucit si tedy zasloužím.

Jako každý, kdo se nechá zmlátit Kunratickou.

text a foto Řízek

pátek 8. listopadu 2019

PŘÍBĚHY ZPOD DEKY

Zažívám po sportovní stránce mimořádně nevydařený podzim. Považte: z plánů na maraton pod tři hodiny zbyly jen berle pro pláč, z důstojné účasti v páté bowlingové lize je už téměř jistý sestup. Že opět nepostoupíme v hanspaulce, jsem tak nějak tušil. Ale že budeme mít po pěti zápasech pouhé dva body za kontumační výhru a zcela po zásluze budeme poslední v nejnižší lize, ze které už člověk nemůže nikam spadnout, maximálně tak do automatů a exekucí, to by mě tedy nenapadlo. Aspoň že v kartách mi to jde. Ale ten fotbal?

Celou sezonu nejlépe ilustrují dva příběhy. První je můj – při svém posledním vystoupení v zelených barvách FC Forejt jsem nejprve dostal několik gólů, načež jsem se nesmyslně pohádal s rozhodčím o faul, jehož existenci přiznali úplně všichni včetně našeho faulujícího hráče, načež jsem si při následném přímém kopu zvrtl kotník, dostal několik dalších gólů a o pár dní později jel na chirurgii.

Druhý je smutný příběh o posile, která nás měla zachránit, ale kterou svět neviděl. Matyášův kamarád snad kdysi hrál opravdickou druhou ligu a byl ochotný k nám přijít. Dokázali jsme ho zaregistrovat, takže by za nás mohl legálně nastoupit. Přijde Messiáš a vytáhne nás z bahna, těšili jsme se. Chybělo tomu jediné: aby dorazil na zápas. Na pátý pokus to nakonec vyšlo, zrovna v době, kdy jsem měl sádru. Jenže ani on nás nespasil, prohráli jsme 2:4. A na následujícím zápase už zase chybí.

Tak jsme se bez něj sešli k dalšímu pokusu vystrčit hlavu zpod deky. Soupeři z týmu Gekad dorazili jen v šesti, tedy bez možnosti střídat – jenže to je taková zavádějící výhoda, protože existují i týmy, které nás porazily ve čtyřech. Navíc jeden z jejich forvardů měřil rozhodně přes dva metry, což vytvářelo humorné momenty, když jej, respektive jeho hrudník, při standardkách bránil kupříkladu Dan (cca 160 cm).

Nicméně i přes srab, v němž momentálně pobýváme, jsme na hřišti získali znatelnou poziční převahu. Nepřekvapí, že jsme z ní v úvodních minutách nevytěžili nic kromě bizarní žluté karty pro Kajetána. On Kája tu averzi rozhodčích obecně dost přitahuje, asi to má v očích, ale tahle byla obzvláště přísná. Každopádně prvotní tlak vyprchal bez efektu, nastal tedy čas, abychom dostali pár branek.

Ovšem namísto toho Filip ze strany vyzkoušel nenápadnou střelu na bližší tyč a kupodivu jsme vedli. A ještě do poločasu si balon převzal Kike a rozvážně prokličkoval do branky, takže se nám zrodil náběh na nechvalně proslulou Csaplárovu past – tým vedoucí 2:0 o poločasové přestávce podlehne ukolébání, soupeř se vzpamatuje a zápas dočista otočí.

A všechno tomu nasvědčovalo. Gekad nás hned po pauze začal mlít. Nedařilo se nám nic, ani odkopnout míč za půlku. Ale když bylo úplně nejhůř, strašně špatně jsem vykopl, míč záhadně skrz střed hřiště proskákal až k Danovi a pro stav 3:0 už slovník fotbalových klišé žádný ustálený výraz nemá.

Poslední minuty byly pitoreskní. Zahodili jsme dvě obří šance, Filip netrefil prázdnou branku, pak gólman Gekadu sestřelil dítě někoho ze spoluhráčů stojící s maminkami za postranní čárou, takže se závěr odehrával v bouřlivé kulise jeho řevu. Nic mu naštěstí zjevně nebylo. A nic nebylo ani ze dvou šancí soupeře, protože obě skončily na břevně.

Zavládla málem euforie z toho, že se odlepíme ode dna, běželi jsme ji oslavit s tribunou Sever, kde stejně jako na ostatních světových stranách nikdo nebyl, ostatně tam nebyly ani ty tribuny. Nadšen jsem jel domů a objednal si novou bowlingovou kouli. Kdoví, třeba se podzim dá ještě zachránit i tam.

text a foto Řízek

úterý 29. října 2019

IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

pondělí 21. října 2019

NÁJEMNÍ SMLOUVA

1. Předmětem této Nájemní smlouvy (dále Smlouvy) je pronájem romantické chaty (dále Objekt) v rekreační oblasti poblíž rybníka známého jako Máchovo jezero. Objekt sestává z objektu chaty, zahrádky s několika ks boudiček a 3 ks stromečků.

2. Smluvními stranami této Smlouvy jsou podnikavý zedník se zálibou ve vytváření historizujících kazetových stropů, který asi od dětství chtěl být právníkem a sepisovat složité smlouvy (dále Pronajímatel), a skupina 7 divných lidí a 1 dítěte, kteří přijeli z Prahy a jejichž jména je Pronajímatel oprávněn zkomolit (dále Nájemce). Součástí Nájemce je oproti předchozí ústní dohodě 1 ks osoba t.č. s francouzskými holemi, která byla výslovně upozorněna na to, že Objekt není bezbariérový a že za případné zranění na křivolakých schodech do podkroví Pronajímatel ani kdokoli jiný nenese odpovědnost. O případném výstupu na hrad Bezděz a sestupu z hradní věže nemluvě.

3. Nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou. Její platnost začíná právě v tom okamžiku, když se Nájemce v pátek laskavě uráčí dorazit do Starých Splavů s trapnou výmluvou na špatnou dopravu v Praze, zaplatí kauci a vzdušné a seznámí se s kompletním vybavením Objektu (viz bod 4) a zcela těmto informacím porozumí, což stvrdí svými notářsky ověřenými podpisy. Platnost smlouvy končí až poté, co se Nájemce v neděli konečně vzbudí a připravenou baterií různých mycích prostředků vyleští parkety, utře prach, vyleští příbory (které Pronajímatel vzápětí podrobí auditu), zaplatí Pronajímateli za čtyři spotřebovaná polena (viz příloha Tarif kamen) a konečně opustí pozemek.

4. Za jakékoli porušení dobrých mravů i zásad stanovených v této Smlouvě je Pronajímatel oprávněn udělovat pokuty podle Sazebníku pokut, který tvoří samostatný Sešit 1. Pokuty je Pronajímatel oprávněn vybírat libovolně v jakémkoli množství i za jakékoli jiné prohřešky spáchané jakýmikoli jinými osobami.

5. Vybavení Objektu, za jehož nepoškození je Pronajímatel osobně zodpovědný, mimo jiné tvoří: sektorová kuchyň (výčet jejího vybavení, které bude předmětem auditu při odjezdu Nájemce, tvoří samostatný Sešit 2), 1 ks obývací pokoj s 1 ks pohovkou (tzv. "gaučem") v uspořádání 3+2 (provozní řád pohovky tvoří přílohu Provozního řádu Objektu, který tvoří přílohu této Smlouvy), několik dalších ložnic, televize, která po zapnutí svítí modře a odpočítává z 5 minut do nuly a pak se vypne, 43 ks zrcadel, 32 schodů nestejné výšky a šířky, sprchový kout, WC mísa (vč. tzv. "prkýnka" a 6 roliček toaletního papíru třívrstvého), venkovní gril (spotřeba dřeva bude vypočítána dle Tarifu grilu, jež tvoří součást přílohy Tarif kamen Provozního řádu Objektu).

6. Nájemce proti podpisu obdrží sadu 11 různých klíčů, Smlouvu a Provozní řád a zavazuje se, že nepřijdou do rukou neoprávněných osob a nepatřičných dírek (v opačném případě je Pronajímatel oprávněn vymáhat pokutu dle Sazebníku). Nájemce tímto bere v patrnost, že bohužel existují i předměty, které v Objektu zamčené nejsou, jakož i předměty, jejichž užívání neupravují patřičné smlouvy a řády. V takových případech se způsob užívání řídí českým právem, ať už je tím míněno cokoli.

7. Provoz Objektu a jeho okolí během pronájmu a průběh samotné rekreace je bohužel zcela v rukou Nájemce. Pronajímatel tak neodpovídá například za to, že ve filmu Všichni dobří rodáci nehráli Bohdalová, Hrušínský, Kemr ani Somr, nýbrž všichni ostatní čeští herci. Nelze tedy Pronajímateli přičíst na vrub prohru jednoho z týmů ve vědomostním kvízu. Stejně tak Pronajímatel nemohl ovlivnit to, že si ta osoba se sádrou při hře Carcassonne místo kýžených kostelů a měst pořád z váčku s kartičkami tahala ty pitomé cesty, v důsledku čehož utrpěla porážku. Už vůbec nelze Pronajímateli klást za vinu, že z obce Bezděz na hrad Bezděz je to takový krpál a že v bistru "S láskou Karel" bude Nájemce půl hodiny čekat, aniž by si ho Karel laskavě všiml, v důsledku čehož Nájemce zklamán odejde do nádražky na svařák a instantní kávu.

8. Tuto smlouvu strany uzavřely dobrovolně a při vědomí toho, že se navzájem naštěstí vidí naposledy.

Ve Starých Splavech, 18. října 2019

text Řízek a Pronajímatel, foto Nájemce

pátek 11. října 2019

KAPITÁN KORMORÁN


Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek

úterý 1. října 2019

VESELÉ PÍSNĚ O POTRATECH

Bílá felicia trpělivě kluše prostředním pruhem, dlouhý úsek s omezenou rychlostí. Je únor 2010. Trochu usínám. Budoucí manželka mlčí a myslí snad na hory, které opouštíme. Došla nám cédéčka, a tak jsme naladili zdejší alternativní rádio.

Že je alternativní, prozradí divoké pohyby malých reproduktorů v papírových dveřích z Mladé Boleslavi. Ve velmi krátkých vlnách je rozvibrovalo mlácení do klavíru, do něhož velmi hluboký, sytý a naléhavý ženský hlas vyprávěl hrozné příběhy. "Tak to byli Dresden Dolls," prozradil moderátor a já jsem probuzen, chci vědět a slyšet víc a chci na jejich koncert, nejlépe okamžitě.

Dovolená skončila, felicia krátce nato (v bazaru ve Vestci). Skončili i Dresden Dolls. Než jsme na ně stihli vyrazit, rozpadli se na Amandu Palmer a bubeníka, kterého nebudu jmenovat, neboť v následujícím vypravování nefiguruje. A když se loni dvoučlenná kapela nakrátko dala dohromady (a my měli lístky na jejich koncert do Londýna a hrozně jsme se těšili), hloupě se to sešlo se spuštěním Deníku N, takže jsme nejeli nikam (ale i tak to byla jízda a pořád je).

A když jsem se blížil k divadlu Hybernia, kde čekala Maruška se dvěma lístky na Amandin sólový koncert (jejím dárkem k našemu výročí), raději jsem se netěšil – aby do toho zase něco nevlezlo.

Dvacátá devátá řada je naše. Začíná to divně. Po třetím zazvonění se rozezněla reprodukovaná hudba, zhaslo se a opozdilci našeho typu si mobilem svítili na cestu přes cizí kolena a zadky. Amanda si za potlesku nesedla ke klavíru, ale vytáhla titěrné ukulele. A když dobrnkala, začala mocným hlasem vyprávět historky ze života, jaký by nikdo nechtěl.

O dospívání, přetrhaných strunách klavíru, zneužívání, blbých polohách lásky, smrti a potratech. Když už jsem se začal v křesle vrtět a vzpomínat na Karla Plíhala, který na koncertech občas (sebe)ironicky říkal, že každý správný písničkář má především vyprávět, a když zbude čas, tak něco zahraje, sedla si Amanda ke klavíru a mlácením do nebohých klapek a směsí křiku a zpěvu zcela vyplnila prostor, který je obvykle vyhrazen sračkoidní muzikálové produkci, veselou písní o potratu. I takové jsou potřeba. Já si z toho dělám teda trochu srandu, ale bylo to opravdu hodně silné a skvělé.

Asi z povinnosti druhá polovina začala největším hitem Dresden Dolls, jenže spoustu lidí jej nestihlo, protože se teprve trousili od baru, takže to bylo pokažené. Historky byly stále temnější, přenesli jsme se mezi doživotně odsouzené i do čekárny potratové kliniky. Amanda má dar sugestivně vylíčit cokoli, co zažila, i kdyby to třeba nebyla pravda, z čehož ji nepodezírám. Obecenstvo včetně nás dvou jí viselo na rtech.

Ve druhé polovině bylo písniček víc – tady jsme se lehce neshodli, protože ženu spíš bavilo vyprávění než hudební produkce. Tu kazily jen vizuální efekty, které se z neznámých důvodů a zřejmě záměrně občas spustily při refrénech a zahrnovaly stroboskop (jedno použití) a ostrou modrou zářivku svítící od klavíru do publika (více použití). Bylo to úplně zbytečné a připomnělo to koncert Tata bojs ve stodole v Chotěmicích, kdy světla obsluhoval nějaký malý kluk a hudebníci si stěžovali, že se začínají opékat. Tak tady se opékali diváci.

To nejlepší přišlo na konec. Příště chce Amanda do Prahy přijet i s Dresden Dolls a s novou deskou. Pokud nebudeme zrovna něco spouštět, najdete nás tam.

text: Řízek, foto Gabriel Kuchta, Deník N
rozhovor Deníku N s Amandou Palmer najdete zde.

úterý 24. září 2019

NOCI S NEPŘÍTELEM

Žijete-li v partnerském vztahu, k vašemu životu patrně neodmyslitelně patří i manželská postel. Místo neřestí i odpočinku, lenošení i improvizované kino pro poslední nelegálně stáhnuté trháky.

K lásce, která se má v tomto doličném předmětu naplňovat, ovšem patří i drobné trapasy. Když spočíváte v náručí své drahé polovičky a najednou dostanete loktem, protože miláčkovi se něco zdá. Nebo pokud se v noci probudíte, protože vám fouká na místa nejintimnější, zatímco vyvolený si lebedí ve vaší peřině. Chtě nechtě jsou chvíle, kdybyste takto velké lóže raději sdíleli sami.

V naší hrubě nekonzervativní rodině (žena, muž a kočka) ale tahle samota nefunguje. Když spíme každý zvlášť (kočku si volně dosaďte podle představivosti), není to prostě ono. Mně je například příšerná zima. Ať se zabalím do čehokoliv, mám pocity jak na márách.

Druhé mínus mého osamělého ulehání představuje paradoxně vstávání. Kocour Pepan ví, že beze smečky (rozuměj Lukáše) jsem slabší, a tak párty rozjíždí v čase 4:38. Skáče mi na hlavu, mňouká, dává mi hlavičky. Kdyby Vietnamci v 60. letech věděli, co dovede česká kočka ze Žižkova, tak má Strýček Sam po srandě.

Jak jsem se dozvěděla, ani Lukáš nekonzumuje bez mé přítomnosti spánek milosrdných. Naposledy se s přáteli z VARLE (Vistová asociace – radotínská liga exotů) rozhodl zlepšovat své karbanické dovednosti kdesi v Krkonoších. Pět mužů v nejlepším věku mělo jeden pokoj…ouha. Navíc jedním z těch můžu byl legendární Péťa Forejt. Sen všech docentů ORL, kteří věří, že našli lék na chrápání. Navíc, zatímco Péťa zařezává, z batohu se sama od sebe ozývají nová hypermoderní, ale porouchaná sluchátka, která se můj muž koupil za nekřesťanské peníze, aby posléze zjistil, že ho nezvladatelně komandují povely „pairing“, „power on“, power off“. Pořád dokola a bez ohledu na čas. Než se vybijí. Je to takový sluchový koncentrák.

Po čase jsme si přiznali, že oddělené lóže pro nás není. Nástrahy typu kočka, chrápání a sluchátka prostě zvládáme líp, když oddychujeme vedle sebe.

I když teď si vzpomínám, že jednou nás vzbudila zásahovka, která si náš byt spletla se sousedem, pak ten prasklý bojler od paní učitelky, nebo když Lukymu neustále píše pan vydavatel a já mám na sebe přepojenou linku pro novináře… ale to zas jindy. Tak dobrou noc, děti!

text Maruška, foto Ř.

pátek 20. září 2019

KÁJA EX MACHINA

Mrholí a je nevlídno, koukáme střídavě na mobily a navzájem na své rozpačité obličeje. Je nás totiž jen pět. Malý fotbal se hraje v šesti. Ještě ráno slibovalo účast sedm lidí. Tomáš má antibiotika. Kdo má ještě přijít? Kája. Václave, mohl bys mu zavolat? Nezvedá, asi řídí. Nebo se na to vy...? Myslíte, že se na to vy...?!

SMS od Káji: Hele fakt sorry, byl jsem dlouho v práci jsem unavenej nedávám to, příště jdu vyhrajte.

Pětiminutovka hněvu. Pět vlhnoucích naštvaných fotbalistů soupeří v tom, jak nepřítomného spoluhráče co nejkreativněji urazit. Je to potřeba, protože je to očistné, ale nikam nás to neposouvá.

Předseda je o krok dál, přemýšlí, kde vzít legální cestou šestého hráče. V hlavě se mu skládá mapa se středem nad hřištěm v Jinonicích: Červené tečky tvoří bydliště hráčů, hvězdičkou jsou označeni ti, kteří mají auto, nebo partnerku, která jim auto půjčuje. Těch je výrazně méně. Kreslí spojnice mezi epicentrem a jejich domovy. A nakonec shledává, že ač má náš tým na své soupisce zaregistrováno lidí, že bychom mohli sestavit několik dračích lodí, neexistuje nikdo na světě, kdo by stihl třeba jen druhý poločas. Podruhé za sedmnáct let budeme nejspíš hrát celý zápas v oslabení.

Kolem jde neznámý týpek: Koukám, že vám někdo schází. Já už mám svoje odchytáno, takže bych mohl... Předseda dělá, že ho neslyší. Lepší čestně prohrát, než se nečestně pokusit o nějaké body. Nebo ne?

Jsme jako vojska Ludvíka Jagellonského před bitvou u Moháče. Jsme možná stateční, jenže Turci z Viktorie Bítovská A jsou sice nešikovní, ale je jich prostě víc. Na umělohmotném válčišti od začátku nestíháme, třebaže mají soupeři fotbalového umění ve vínku stejně mizivé množství jako my. První gól mám na rukavici, druhý se zase otře o mé koleno. Pak se Matyáš srdnatě octne sám před brankářem, jenže míří mezi nohy, kde už je plno.

Chce to náhodný gól, pak se může stát cokoli, spekulujeme o poločase. Žádný Kajetán ex machina se mezitím neobjevil. Tři minuty po pauze je navíc skóre 0:3, do branky jde Dan, abychom dodrželi zásadu, že u nás chytají jen jedinci disponující nejmenším vzrůstem.

Jdu se proběhnout po hřišti, vyšlu Matyáše do další gólovky (brankáře těsně nepřehodí), sám prošvihnu šanci stát se dílčím hrdinou, když trefím z voleje obránce. Průběžně dostáváme další góly. Matyáš není vyloučen jen ze  soucitu. A skončí to 0:6.

V součtu s prvním kolem máme přehledné skóre 0:10. V minulém zápase naštěstí soupeř nedorazil, takže máme aspoň opticky nějaké vítězství. To ale nic nemění na tom, že je Kája ubohý, nesouměrný, částečně gramotný, nedomrlý, zakomplexovaný, nespolehlivý degen a v mém žebříčku kamarádů klesl na dělené dvacáté osmé místo.

text a foto Řízek

sobota 7. září 2019

KRÁSNÉ BABKY

„Mě houby baví víc sbírat než jíst,“ říká Luky, zatímco si na konci srpna prohlížíme výsledek tchánova lesního snažení. O pár dní později, kdy nad středočeskými lesy visí nízká oblačnost, zkoušíme houbařské štěstí i my. „Podívej, jak stoupá z těch lesů pára. To je ideální počasí,“ vysvětluje mi můj muž svoji snovou představu o ideálních podmínkách pro houbaření. Je hnusně, vlezlo a každou chvíli začne pršet a jediná pára, která stoupá, je ta, co mi jde od pusy, když v 7:45 vystoupíme ve Voděradských bučinách. Sběr může začít.

Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.

Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.

Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.

Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…

Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.

text Maruška, foto Řízek a M.

pondělí 2. září 2019

KARTIBŮH

Tři kamarádi a já se sešli, aby spolu hráli karty. Dva z nich, oba netradičně v košilích, byli příliš nedočkaví, takže na inkriminované místo dorazili moc brzy, a zároveň příliš ostýchaví, aby předčasně zasedli zarezervovaný stůl, a tak postávali venku.

Třeba já: dal jsem si ve stánku kruhovou výseč pizzy a z vyvýšeného místa neslyšně pozoroval dění před vybranou restaurací či spíše kavárnou a dával bedlivý pozor, aby mi kapky přebytečného omastku nezaneřádily oděv, jak se tak často stává. A neušlo mi, že ke vchodovým dveřím dorazil Vlastík. Nahlédl dovnitř, nikoho známého nenašel, a tak vytáhl z batohu brakovou literaturu, na niž nedá dopustit, a opustil šedivé rozhraní Smíchova a Malé Strany dveřmi do barevného světa špatně přeložené fantazie na ještě horším papíře.

Říct, že jsme se na prázdninové karetní soaré trousili jako švábi na pivo, není přesné. Já jsem si třeba místo piva objednal nevalné chai latté a vlažné bílé víno domácí provenience a odsoudil se k tradičním posměškům, že si nejsem schopen objednat jako člověk. A když už si prostě z nápojového lístku spolehlivě vybírám ty největší hovadiny, mám trpělivě nést následky, a ne brblat.

Brblám a snímám karty. Stůl je diskrétně schovaný do sklepa, hluk z čajovnovité kavárny s prvky restaurace sem skoro nedoléhá. Jen u vedlejšího stolu dvojice mužů srandovně ortodoxní moravštinou hovoří o zážitcích na cestách. Jak rádi stopují a cestou změkčují a protahují ty své samohlásky, na které v Praze zapomínáme. Děláme si z nich poťouchlou legraci a jsme přesvědčeni, že si toho nevšimli.

Ke komu se přikloní štěstí ve hře? A kdo se bude muset obejít se štěstím v lásce, které se sice taky počítá, ale v tabulce naší improvizované dlouhodobé soutěže mi nikterak nepomůže? Předčasným vítězem je chybějící účastník Péťa – ať už je kdekoli, nepochybuji, že tráví čas smysluplněji. Jsme tedy jen čtyři; kdysi jsme si tuhle neobvyklou herní variantu pojmenovali jako "královskou". Kdo bude králem?

Budu to já. Kartibůh, jak se jmenuje fiktivní scenárista našich partií, posílá do mých dlaní karty buď hrozivě vysoké, aby z kamarádů vytáhly ty jejich méně svalnaté, nebo naopak pohodlně nízké, aby nepozorovaně proklouzly, zatímco okolí se bude přetahovat. Možná je to kombinace mastné pizzy, odporného mléčného lehce kořeněného nápoje a teplého bílého vína, ale zdá se mi, jako by nakonec vůbec nezáleželo na tom, zda chci uhrát žádný štych, nebo čtyři. Protože to pokaždé dopadne přesně tak, jak chci.

Blíží se závěr partie a jediné tajemství je, kolik to bude. V naší hře se jen málokdy poštěstí, že by se někdo dotkl magických tří stovek bodů. Jednou se to určitě povedlo bráchovi na táboře. A teď asi i mně. Tak ne, jen 298. Počkat, tady se zapisovatel seknul. Je to přesně 300!

Pravda, není to totéž jako třeba zahrát stejné skóre v bowlingu, kde už to prostě víc nejde. To jsem jednou viděl a hráč se potom v extázi nedůstojně válel po dráze a okolí podoben našemu kocourovi, když dostane "jejich" drogu šantu kočičí. To už je trochu moc.

Ale nepopírám, že jsem měl radost. Dokonce jsem našemu stolu objednal panáky (Moravákům ne). A mohli jsme rozehrát druhou, tradičně závěrečnou partii, tentokrát už v pěti, kdy se Natálka z pozice servírky posunula až do prestižní sestavy hráčů.

A kdo tentokrát skončí s encyklopedií psů? Kdo si odnese auru vítězů? Já rozhodně ne. Omámen pizzou, ohřátým mlékem, ohřátým vínem, lihovinou a euforií tápu. Karty ztěžkly. S plonkovými svršky a nízkými trumfy se navzájem podezřívavě pozorujeme. Co s vámi, kluci? Kluci mlčí. Kartibůh se mi vysmívá. Jestli v něčem dominuji, je to krčení rameny. Jinak mi nejde vůbec nic (o objednávání nápojů vůbec nemluvě).

Že skončím poslední, je nabíledni. Jediné tajemství je, kolik to bude. I nejslabší hráči se aspoň přiblíží dvěma stům bodů. Já na 99 procent zapisuji nejnižší skóre v dějinách našeho karbanu – 122.

A co ta láska? Bude to taky jak na houpačce? Uvidíme. Ač bych měl po tomto výkonu chodit kanálama, sedám do tramvaje a jedu to zjistit.

text a foto Řízek

čtvrtek 22. srpna 2019

JEN POČKEJ, STAVROSI!

- Hele, tak je vezmeme zas na další imerzivní divadlo?
- No nevim. Ty Opisy byly dost fiasko. Mi to Janko hodí na hlavu.
- Stojí to jen 350,-. Kdyžtak odejdeme jak ze Žítkovských bohyní.

Takhle nějak asi vypadá, když se progresivnější části párů v Café Míšeňská nad odporně drahým a nedobrým vínem domlouvají na tom, jak vytáhnout své drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů. Proto jsme se posledního červencového dne vydali na další imerzivní počin pod hlavičkou spolku Pomezí.

(Co je proboha imerze? Je to jakési částečně interaktivní divadlo s výhodami. Hra probíhá naráz v různých místnostech a diváci jsou vlastně pohyblivou kulisou či komparzem příběhu. Děj typicky probíhá na několika místech naráz, diváci mohou pronásledovat ty aktéry, kteří je zajímají. Nebo mohou zvolit jakoukoli jinou strategii, jak si večer užít. Nevýhoda je, že i kdyby se přetrhli, nikdy neuvidí úplně vše.)

U vchodu do známé budovy za Poříčskou bránou nám byly předány Nové listy – dobový tisk, který nám díky shrnutí událostí a jednotlivých informací počínajícího politického dramatu postupně umožnil naladit se na atmosféru příběhu, který na účastníky čekal v osmi pokojích rozprostřených po prvním patře vybydleného činžáku. Kromě novin jsme obdrželi i hlasovací lístek. Bude tedy na nás, jak příběh skončí?

Po několika rozpačitých a horkých minutách představení začalo. Octli jsme se na jakémsi festivalu dokumentárních filmů. Postupně jsme v místnosti stylizované do podoby promítacího sálu začali rozeznávat postavy, které nepatřily k řadám návštěvníků. "Proč se ten chlápek u promítačky stále chytá za prsty? Je snad nervózní? A jeje, ten manželský pár v druhé řadě vypadá na pěkné vykuky," běželo mi hlavou a čekal jsem, co má za lubem hippie dvojice před promítacím plátnem.

Po několika záběrech, které vypadaly jako záznamy útočných manévrů wehrmachtu, se na plátně zčistajasna objevily výjevy z pohádky Jen počkej, zajíci a nastal chaos. Dobrý začátek, říkám si. A pak se zpoza plátna vyloupl On. Ten chlápek, kterého jsem viděl v Nových listech. Stavros! Sympaťák od pohledu a vůdce národa. Laskavými slovy plných populismu se snaží dostat do hlav a srdcí nás všech, tedy až na moment, kdy zmiňuje cosi o separatistech a jejich vině za ty hrůzné události, které jsme v útržcích zaznamenali na záběrech. Promítač, uvaděčka a mladý hippie pár začnou chodit mezi účastníky a soupeří o naši pozornost, kterou si mezitím získal Stavros a jeho naučené líbivé obraty.

Musím zjistit víc. Vydávám se tedy za promítačem. Chlapec s očividnými mentálními problémy? Nic lepšího v životě nepotřebuju! V jeho příbytku metr na dva metry jsme se usadili společně s dalšími návštěvníky. Spustil vodopád nesmyslných vět o útoku, mrtvých, jeho filmu. Věty byly prokládány promítačovým lupáním jakýchsi prášků, zapíjením alkoholem a vítáním stále nových příchozích.

„Je tu nějaký novinář?“ zeptal se do pléna promítač. Modří věděli, ale Řízek se ke svému žurnalistickému pozadí nepřihlásil. Poté co chlapec spolkl už pátou pilulku, vzdal jsem to i já.

Začal jsem střídavě procházet všechny místnosti, zkrátka mapovat terén. Separatistický kutloch, příbytek manželského páru, bar, náměstí s lavičkou. Nejvíc času jsem však strávil ve Stravrosově kanceláři. Dialogy mezi autoritářem a jeho asistentkou Kristýnou až mrazivě připomínaly známé výjevy z reálného prostředí.

Po čase sledování si pozorovatel mohl povšimnout, že Stavros je uvnitř vlastně jen vylekaným mužem, který je loutkou her jeho ďábelské asistentky Kristýny. Usmívající se intrikářka nechávala dumajícího a apatického Stavrose podepisovat plné moci a dekrety, jimiž budovala svoji vlastní politickou sílu. Tyto dokumenty, včetně některých složek vedených na protagonisty příběhu měla uložené přímo v kanceláři. Jako správný špion pracující pro vládu jsem se jal prohledat pracovní stůl. Sakra – Kristýna má klíč na krku, takhle se k těm plným mocím nedostanu.

Šel jsem proto o dům dál. Zde zrovna probíhal rozhovor mladého manželského páru. Elegantní a pohledná žena zrovna hubovala svého manžela za to, že se na baru setkal se zástupkyní separatistů. Vždyť on ji nemá přeci co poslouchat! Má být rád, že se za vlády Stavrosovy garnitury mají dobře. A má adorovat Stavrose, protože ho adoruje ona – jeho manželka! Je na první pohled jasné, že politické smýšlení obou manželů má daleko od harmonie. No hodně štěstí přeju! Na tyhle dramata nemám ve svém životě čas.

Vydal jsem se proto zpět do Stavrosovy kanceláře. Autoritář stál v rohu u kartotéky a listoval si v barevných složkách – zabarvených dle politického souznění s režimem. Na stěně byla odkrytá nástěnka se schématem vztahů jednotlivých protagonistů. A hle! Klíč od psacího stolu je v zámku. Začal jsem tedy na stůl vyndavat jednotlivé plné moci a dekrety. Nic netušící Stavros svými podpisy zmocňoval Kristýnu k nejvyšším politickým rozhodnutím. Jeho nechápavý pohled na dokumenty přeruší hlášení.

Je to tu – volby! Nabízí se dvě varianty: strana Šťastné zítřky autoritářského Stavrose a Opozice – velká neznámá pro všechny hlasující. Ptám se volební zřízenkyně, kde je plenta. Prý není. „Mají všichni odvoleno?“ zjišťuje žena. Kolega Kopáč chtěl samozřejmě dodat okamžiku jistou dramatičnost a jako poslední volič jde rozhodnout o osudech našich protagonistů.¨

Probíhá počítání. Z nás leje pot. Dopíjím pivo.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informovala, že v letošních volbách zvítězila strana Šťastné zítřky.“ Na tvářích separatistů je vidět hořké zklamání. Se šouravým krokem se vracejí zpět do svých místností. A náhle se ozve rána...

V rychlém sledu zjišťujeme, jak výsledek voleb zamával s osudy postav. A můžeme jen prozradit, že  zamával velmi.

Potlesk. Děkovačky. Tleskačky.

Mariánka zkušeně navázala hovor s hercem separatistou – jistojistě jen kvůli tomu, aby rozebrali dnešní počin, a vůbec to nemělo nic společného s jeho scénou nahoře bez. K rozhovoru se přidala se i uvaděčka/volební zřízenkyně/sestra promítače. Chvíli jsme lamentovali nad počasím a hicem v domě, vysekli hercům několik poklon, venku dali cigárko a rozprchli se zpět do našich pražských příbytků.

Skoro mám teď chuť vás taky nechat hlasovat. Povedlo se nám vytáhnout naše drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů?

text Honza M., foto FB Pomezí a Terka

středa 14. srpna 2019

KOUZELNÍK

"Jestlipak víš, jak mi říkají osmnáctiletí kluci?
‚Zdravíme, dobrý večer, pane Kyšperský.‘
A usmívají se na mě – ono je to srandovní
A tak se usmívám taky a nevím, co mám říct."

Cestou na koncert jsme potkali zpěváka Květů pana Kyšperského. Protože nejsem pohotový a hned mi nenaskočila jeho výše citovaná píseň Kouzelník, pozdravil jsem ho zcela konvenčním "Dobrý den". Tedy jako člověk, aniž by musel, zdraví oblíbené muzikanty, aby je uvrhl do trapné situace – musejí přemýšlet, odkud zdravícího muže znají, přičemž pokaždé nejspíš dospějí k závěru, že je to jen nějaký nepodstatný anonymní posluchač, který byl na pár koncertech a po večerech si postahoval jejich písničky do počítače. A tak mi taky odpověděl "Dobrý den" a pokračoval dál směrem k metru, asi si něco koupit ve stánku. To nás uklidnilo, že nejdeme pozdě.

Vždycky nechám Květy chvilku růst a pak jsem překvapen, co se s nimi v mezičase stalo. Nejdříve přibyl houslista, ten se pak zase někam ztratil. Pak se objevil hráč na klávesové podivnosti. Teď mají, jak za chvíli zjistím, Květy navíc konvenčního bubeníka, jelikož ten bývalý, nekonvenční, nově objímal okousaný kontrabas. A klávesista hrál na kytaru. Je to trochu nepřehledné, možná by pomohla infografika. Měl jsem z toho oči navrch hlavy.

Stejně jako Květy jsem nechal nějakou dobu růst kamaráda Frantu, který se před klubem Cross uvelebil se svou dívkou Hankou a s vínem z Lidlu řečeným "špetléze". Pozdní sběr za šedesát korun působil jako protimluv, ale bylo to nekomplikovaně sladké a se sezením na trávě a čekáním na návrat zpěváka kapely se to dobře párovalo. V rychlosti jsme probrali novinky. Ukradená kola, nepovedené mistrovství v závěsném létání, úchylný závod na tisíc mil. Říkal jsem Marušce, že jsem s ní rád na Květech, i když vím, že je nemá ráda. A pak se pan Kyšperský vrátil.

Na Květech se mi na jednu stranu líbí, že nerecyklují, hrají sebevědomě téměř samé novější písně, i když by se klidně mohly polovinu koncertu rochnit v těch starých. Jistou potíž to nese v tom ohledu, že ty úplně nové mě na první poslech nijak zvlášť nenadchly. A že ze sestavy vytlačily část skladeb ze skvělé předposlední desky, zatímco ty, při kterých si ostentativně chodím pro pití, v základu zůstaly.

"Ono už to vůbec není alternativní," konstatuje Franta a není to výčitka, jenom poznání. Asi v té chvíli myslí na koncerty před x lety, kdy jsme pozorovali divné lidi s bizarními nástroji a poslouchali jejich ještě divnější texty a divokou hudbu. Teď sice hrají mnohem lépe, ale je z nich vlastně celkem normální kapela.

Ve skutečnosti nejsme už alternativní ani my, – na rozdíl od zmíněných koncertů jsme skoro střízliví, sedíme daleko od pódia a nechápeme, protože jsme skoro dospělí. "A stejně starý holky mi připadají jako děti," zpívá Kyšperský v Kouzelníkovi a ono je to vlastně i o nás, protože si nemůžeme pomoct: nade vše nám vadí smyslný výrazový tanec páru pohybujícího se před námi, třebaže ti lidé nemohou být zas o tolik mladší, nebo si to aspoň nechceme připustit.

Zvlášť kluk v bílé košili je na pěst, komíhá se, poskakuje a okatě si to užívá, až je to skoro nesnesitelné, takže se hudba někde ztrácí v dálce. Až se z ní Květy za čas vynoří, vyrostou a budou zase úplně jiné. Těším se na to.

text a foto Řízek

pátek 2. srpna 2019

KONEC VÝLETU

- Jsi živý?
- Ne.
- Jsi osoba?
- Nejsem.
- Jsi zvíře, ale mrtvý?
- Taky ne.
- Takže jsi věc.
- Ano.
- Viděli jsme tě ve Slovinsku?
- Ne.
- Jsi tady s námi v autě?
- Naštěstí ne.

- Takže jsme tě potkali cestou?
- Ano.
- V Rakousku?
- Jo.
--Jsi ty nechutný záchody na dálnici v Rakousku?
- Ne, ale přihořívá.
- Jsi umělá vagina z automatu na nechutných záchodech?
- Ano! Hezky!

- Nepotřebujete někdo čurat?
- Ne.
- Taky ne.
- Trochu jo, ale ještě tak třicet kilometrů vydržím. A ty neusínáš?
- Po tom kafi je to dobrý.

- Teď já.
- Jsi žena?
- Ne.
- Muž?
- Ano.
- Slovinec?
- Ano. To je ale dlouhej tunel!
- Jsi ten ožralý horolezec u Triglavských jezer?
- Ne.
- Jsi ten divný chlap v černém nátělníku, u kterého jsme s Maruškou přespávali, když jsme o den dřív slezli z hor?
- Vůbec ne.
- Potkali jsme tě?
- Ne.
- Ty vole Milane! Vždyť se řeklo, že se smí jen lidi a věci, co jsme viděli.
- Ale já jsem ze Slovinska.

- Tak dobře. Jsi biatlonista?
- Nejsem.
- ....
- ....
- A jsi naživu?
- Ne.
- A jsi teda Slovinec.
- Jo.
- Mrtvej, jo.
- Jo.
- A máš něco společného s Prahou?
- Ano!
- S Hradem?
- Taky.
- Jsi Jože Plečnik? A na koho myslíš, že machruješ?
- Jsem. Na vás.

- Dobrý, no. Tak já už vím, co jsem.
- Člověk? Žena? Žiješ?
- Ne, ne, ano.
- Zvíře?
- Jo.
- Smrdíš jako místo, kde před chvílí prošel kamzík?
- Vůbec ne.
- Už vím! Jsi ta kočka, co jsme potkali ve 1300 metrech a co pak šla s námi, než nějací Češi vycítili potřebu ji "zachránit" a odnesli ji někam dolů k jezeru.
- To jsem celá já. To bylo moc jednoduchý.

- Jsi člověk?
- Vůbec.
- A žiješ?
- Těžko říct.
- Tak jsi nějaká věc?
- Taky úplně ne.
- To je zas nějaká blbost, co?
- No dovol?
- Tak jsi nějaký pocit? Jsi tvoje zklamání, když sis nemohla zazvonit na zvon přání kostela na ostrově v Bledu, protože jsme byli na paddleboardu v plavkách a v těch se do kostela nesmí?
- Ne. Ale mohla bych být. I když mě ten paddleboard bavil.
- Jsou kolem tebe skály, vodopád, Milan, Míša a já?
- Jste.
- Jsem tvoje závrať?
- Ano.
- To bylo celkem těžký.
- To mi povídej.

- Hele, támhle je pumpa. Zastavíš, prosím?

text Řízek, foto Milan, Míša, Maruška a Ř.

čtvrtek 18. července 2019

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.
Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.
O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.
Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.
Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.
Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.
Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.
Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.
Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.
Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut

Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 
9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut


Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi

svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice

Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat



text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles