sobota 25. února 2012

PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.
Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška

pondělí 20. února 2012

GRANKO MEZI CELEBRITAMI

Zimní přestávka skončila a na trávníky poprvé znovu vyběhli ligoví fotbalisté. Po delší době jsme se připojili mezi zástupy fandů a z tribuny Generali Areny jsme sledovali utrápenou anorektickou výhru Sparty pod Hřebíkem nad snaživým Slováckem. Ten jediný gól jsme jen slyšeli, víc jsme si ostatně nezasloužili.

Premiéru na Spartě zažil nejen její nový GSM Hřebík, ale i Pája. Ten byl na fotbale vůbec poprvé, proto se oblékl jak do divadla. Na druhou stranu, jeho oděv se nakonec ukázal jako jediný vhodný.

To bylo tak. Jak víte, na fotbal chodíme zadarmo. Tentokrát nás vstup mohl dokonce stát jen polovinu z nuly korun, protože jsme měli celkem osm volných lístků, ale potřebovali jsme jen čtyři (a ne žádné další navíc, jak se nám snažili cestou na stadion vnutit zoufalí překupníci). Když jsme kolem nich minutu po oficiálním začátku rychlým krokem opozdilců procházeli, ozval se z útrob arény řev, podle nějž se dalo usuzovat, že padla branka. Bohužel byla jediná.

Nakonec jsme se rozhodli, že před Vaškovými lupeny dáme přednost čtveřici volňásků, jež jsem dílem získal od svého zaměstnavatele, kterému můžeme věřit, a kolegy Honzy, jemuž jakbysmet. Že jsme se rozhodli správně, potvrdili pořadatelé, když nás vzápětí vyvedli mimo hlavní vchod do vstupu pro selebrity.

Takže jsme se znenadání ocitli na jedné tribuně s populárním trenérem Bílkem a mohli jsme třeba i zajít na slovíčko s legendárním Otou Černým. Na polstrované pohodlné sedačky a přestávkový raut se Pájův sváteční kabát hodil o trochu lépe než můj kulíšek tovární značky Granko. Maruška s Vaškem na tom nebyli tak tragicky, i jejich šatstvo však mělo spíš odrážet zimu než reprezentovat.

Bílek je schovaný za chlapem, co si
zrovna drží bradu.
Raut byl velice vydařený, degustace jelítek, jitrnic, vepřových kolen i lecjakých studených pochoutek byla docela příjemným zpestřením jinak nepříliš záživného utkání. Prvních deset minut druhého poločasu jsme kvůli občerstvení a pivu dokonce poněkud prošvihli.

A tak se v sedmém odstavci poprvé dostaneme k fotbalu. Hráči chvílemi působili dojmem, že o zimní přestávce studovali, psali diplomové práce, stavěli rodinná sídla, cestovali, ale na fotbal nevzdechli. Nepřihráli si, nic nevymysleli, tak se akorát nemotorně kosili a necitlivý sudí Jech rozdával karty skoro stejně blbě jako Vlasta při whistovi. Ale tu červenou pro nějakého retardovaného kopáče, který jak idiot sejmul mladého Krejčího, viděl správně.

Za námi seděli nějací dva odborníci, malátnému Kweukemu "humorně" přezdívali Kvá kvá. "Leť, kamerunský orle, nebo spíše kamerunský lve!" ozývalo se za našimi zády s nesmírnou kadencí.

Až na ty kecy byla ale naše místa výborná, veškeré dění jsme měli jako na dlani. Jenže se nic nedělo. K nejvýraznějším momentům patřil nález kreditní karty nějakého pana Huga, který byl oznámen i na velkoplošné obrazovce. A pak legrace při závěrečném platonickém náporu Slovácka, kdy jeho stoper jaksi zapomněl, že se gólman vydal pryč ze své branky a naslepo nezadržitelně hlavičkoval mezi vlastní tyče.

Ovšem i tahle situace prostě nemohla skončit gólem. Fotbalový bůh totiž poznal, že jsme za lístky nezaplatili, a že si tedy nezasloužíme vidět vůbec nic. Tak jsme šli domů, plni spíš jitrnic než zážitků, ale až se kluci trochu sehrají, osahají si pažit a GSM si je srovná, přijdeme zase a bude to určitě mnohem lepší.

text Řízek, mobilní fotky Maruška

středa 15. února 2012

LED V LEDCÍCH

Ledce jsou bývalá divná vesnička na břehu Sázavy, kousek od Nespek. Přesnější by bylo říct, že je to kdysi zplundrovaný a nově opravený kostelík a pár domů, tedy dva, uprostřed pastvin. Samota. Kolik toho tam bylo dřív, nevím. Není však sporu o tom, že je tam parádní rybník.

Podle nespecké internetové kroniky blízko dvora (a tedy i dnešního rybníka) stávala tvrz, v níž dlili vladykové z Ledec. Ves však zřejmě v patnáctém století zanikla při obléhání nedalekého hradu Kostelec (jak to s ním dopadlo, napoví jeho nynější název Zbořený Kostelec). Zbyl jen kostel svatého Bartoloměje, který byl opuštěn v roce 1640. V padesátých letech se k neúprosnému zubu času přidali komunisti, po revoluci se ale najednou objevili dobří lidé, kteří kostelík opravují, a za to jim dík.

Tolik historie a souvislosti.

Někdy tam chodívám běhat, je to pěkná cesta, vine se pod lesem a nad řekou a loukami a nikdo nikde. O víkendu to vše bylo ale zmrzlé, hlavně tedy ten rybník, kam jsme šli bruslit - protože jsme s Maruškou na chatě konečně našli brusle. Skoro stejně důležité bylo, že Ledce kromě nás nenašel nikdo.

Dokážete si představit nehlučné bruslení? Nebo jste odkojeni hudebním či výskavě fakaním doprovodem při kroužení kolem zimáku či uřvanými kamarády při hokeji? Zkuste někdy Ledce. Zpočátku je to trochu zvláštní, ale bezesporu je to úplně jiná dimenze zážitku. Nezpívají ani ptáci, neboť zmrzli.

Někdo před námi, kdo však už odešel do tepla, dokonce odmetl a odhrabal z rovného ledu sníh a vytvořil dvě rychlobruslařské dráhy a jedno kolbiště pro případné hokejisty.

Mrzlo, až praštilo - dokonce doslova; když nože krájely led jantarovo-karamelkové barvy, v kterém byly bílé bublinky od kapřích pšouků, sem tam se ozvalo zlověstné dunění. A to tedy nejen při mých pádech.

Drandili jsme v pustině nedaleko od kostela asi půl hodiny, byla fakt ukrutná zima. Ale stálo to za to.

text Řízek, mobilní fotky Ř. a Maruška

neděle 12. února 2012

SNĚHEM ZA MEDVĚDY

Sobota 14. ledna byla významným dnem nejen pro tři táborníky, kteří s námi jeli na jednodenní výlet do Berouna, ale taky třeba pro tamní medvědy. Berounští zámečtí chovanci se totiž po narozeninové oslavě probudili o rok starší. Tradiční tábornický zimní výlet si připsal čtvrtý ročník a nabídl kromě medvědů i čerstvý sníh, bloudění, bahno a srandu. 

V Radotíně ke mně do vlaku přistoupili tři vedoucí a tři táborníci a pokračovali jsme směr Beroun. Po výstupu na konečné jsme se přes centrum vydali za berounskými medvědy, kteří jsou známí tím, že před několika lety účinkovali ve Večerníčku. To byla ale ještě malá roztomilá medvíďata.

Nyní jsou to však už obrovští dvanáctiletí medvědi (docela by mě zajímalo, jestli si na své vystupování před kamerami někdy vzpomenou; uznávám, je to asi nesmyslná úvaha, ale co my víme...). Když jsme dorazili k jejich obydlí, byl venku zatím jen jeden. Měli totiž den před naší návštěvou oslavu narozenin, tak zbylí dva ještě odpočívali.

Za chvíli ale vylezli i oni, a tak jsme se mohli pokochat pohledem na všechny tři sourozence. Vzpomněl jsem si, jak na prvním výletu do Berouna se dva z nich docela drsně rvali. Ale tuto sobotu byli úplně v klidu a pohodě.

Po rozloučení s medvědy jsme se vydali do Svatého Jana pod Skalou. Cesta do této obce byla úžasná. Z pátku na sobotu totiž v podstatě poprvé tuto zimní sezonu pořádně v Praze a okolí sněžilo, a proto jsme si mohli užít chůze po sněhu a užívat si zasněženou krajinu.

Po příchodu do Svatého Jana pod Skalou a seznámení se s jeho historií jsme se nasvačili. Původně jsme se chtěli občerstvit teplou polévkou v jednom z místních restauračních zařízení, ale měli zavřeno, tak jsme byli vděčni alespoň za místní autobusovou zastávku.

A pak následoval výstup na vyhlídku nad Svatým Janem. Nevím proč, ale vždy mě ten pohled z této vyhlídky dostane. Byl jsem tu již několikrát, ale pořád mě to tu fascinuje.

Z vyhlídky jsme pak pokračovali na Bubovické vodopády. Po menším zabloudění přes Solvayovy lomy (rozsáhlá technická památka těžby a dopravy vápence), která však náš výlet příjemně zpestřila, jsme dorazili k oněm vodopádům (malé, ale parádní). Po jejich překonání jsme se vydali do obce Srbsko.

To již někteří z nás byli celkem dost slušně na kalhotách zabahněni, protože sníh se začal částečně s bahnem mísit. Avšak i přes tuto skutečnost jsme se rozhodli navštívit místní hospůdku a dát si polévku a pití. Z milé hospůdky nás nevyhodili, naopak, paní čísnice byla velice ochotná. Dokonce při placení ji musel Milan upozornit, že by po něm za jeho útratu měla chtít víc peněz.

A pak už nám zbýval jen přesun po mostě přes Berounku na vlakovou zastávku a odjezd do Radotína (v mém případě samozřejmě až do Bohnic). Myslím si, že se výlet (ostatně jako každým rokem) vyvedl, a už se těším na jeho jubilejní pátý ročník. 

text Péťa, fotky Milan

úterý 7. února 2012

VLAK DO STANICE TRAPNOST

Dostala se mi díky (anebo spíš kvůli) Ježíškovi do rukou kniha Pavla Bušty Expres Praha Radotín s podtitulem Adolescentovy zápisky. Byla mi věnována patrně proto, že je o Radotíně. Potud je vše v pořádku, doteď jsem však nepochopil, proč tohle někdo vydal – zvlášť, když na obálce hned v první větě správně konstatují, že popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Že to někoho netrklo. Vydavateli bych slovy někdejšího místního klasika vzkázal, aby se probral z tý diskotéky.

Neumím psát povídky ani literární kritiky, proto se omezím na nadávky. Knížka je to špatná hlavně proto, že nyní devatenáctiletý autor podobně jako já povídky neumí. Jeho humor není pythonovsky suchý, ale trapný a literární zážitek po přečtení se nedostavil, jen nasranost nad ztrátou času. Možná měli jeho učitelka slohu, rodiče, nebo on sám jiný názor, ale čím přesvědčili Mladou frontu, aby dílo v pevných deskách a s poměrně zajímavou obálkou pustila do světa, to mi hlava nebere. Deníček nebo blog to v pohodě snese, avšak tohle je přinejmenším troufalé.

V sedmnácti povídkách autor (a hlavní hrdina Petr) jako správný rozervaný uhrovitý teenager zažívá všechno poprvé (chlast, hulení, kouření a odmítnutí od dívek), brzy se ale začne opakovat a vše kombinovat a plácat dohromady. Nejčastěji píše o prvních láskách, to je pak většinou povídka postavena tak, že je hrdina nejprve odmítnut, pak se ožere, pozvrací a je mu blbě. Anebo se neožere, vystoupí z vlaku, nahodí sluchátka, pustí si Beatles (!) a hotovo. Do toho má neustále iritující potřebu něco k něčemu přirovnávat, nejčastěji k vtipným věcem jako k Bartošové, pyji Roberta Rosenberga a podobně.

To ještě není tak špatné, třeba erotická povídka Klasika, kde poněkud obrátí pořadí a ožere se hned zpočátku, by byla fakt dobrá, k věci, neukecaná a přímá a nad poměry pěkně napsaná, kdyby skončila o odstavec dřív prostým konstatováním, že soukromý dýchánek s dívkou odvedle narušila rodina, tu že ale zavřel venku. On to ještě ale musí ještě dovysvětlit, aby každému bylo jasné, že něco bylo. Proč, jako?

Mnohem horší jsou povídky na vážnější témata, jako když píše o svých zkušenostech s vírou (nuda), náměsíčností (nedočetl jsem) anebo moralizuje o vlivu slídivých rodičů na schizofrenii kamarádky (intenzivní pocit trapnosti). Úplné dno je pak vleklá (asi) satira, ale spíš slohovka, jak hloupí radotínští policajti vyšetřují zločin, v němž hlavní roli hraje Pitr předělaný na ženskou (snad jsem něco neprozradil). U ní jsem si jen dokola opakoval modlitbičku WTF? WTF?

A kde je vlastně ten Radotín? Kromě legendární hospody u Pigiho a naivních popisů mentality zdejších rodáků ve stylu „máme slámu v botách, ale je tu hezky a město je blízko“ v těch pár povídkách, které se skutečně odehrávají v Radotíně, to vlastně ani nepoznáte. Mohlo by se to klidně stát kdekoli jinde, kde je podchod pod tratí, základní škola, bezdomovci a úchylové a kde absentuje náměstí.

Možná jsem to celé nepochopil, třeba autorovo vyprávění opravdu postrádá sebestřednost, nadutost a neschopnost sebereflexe – byť si myslím, že vydání této knihy je spíš projevem pravého opaku. Na druhou stranu, v textu není moc chyb, povídky většinou tak nějak drží pohromadě a jejich zápletky jsou jednoduché a srozumitelné, tedy přístupné pro většinového čtenáře, je v nich sem tam erotično – a to asi stačí, takže zasedněme ke strojům a pojďme taky něco vyplodit.

text a repro Řízek

pátek 3. února 2012

PEPANŮV HŘÍCH

Na každém konci je pěkné to, že něco nového začíná… Tuto větu si rozhodně neřekl náš kocour, když mu jednoho krásného rána do misky přistaly místo hubnoucích granulí obyčejné kuličky z Alberta. Pro Pepana to znamenal konec více než roční diety. Na oslavu onoho historického momentu mi pochcal (to slovo je na místě, věřte) dvě kabelky. Hurá!

Pokud byste si mysleli, že už jsme nemohli déle snášet psí pohledy naší kočky na dietě, mýlíte se. Narušení diety má daleko méně prozaický důvod. My jsme prostě zapomněli ty supr granule pro štíhlou linii u veterináře objednat. A z přechodného hřešení se stalo trvalé, a tak teď Pepan baští nezdravě.

Je to podivné, ale kromě rostoucího bříška se to projevuje i na jeho psychice. Krmen sprostým žrádlem průměrné kočky si dovoluje nevídané věci. Smutně si musíme přiznat, že levnější granule udělaly z černého zvířátka barbara. Mrštně se teď dostane k hrncům na sporáku, občas nás překvapí hovínkem ve vaně a v noci sedí na koši s prádlem a hypnoticky zírá na rozespalé páníčky. Osobně zastávám názor, že v tom krmivu z Alberta jsou drogy.

Zkusili jsme ho tedy vrátit do gastronomické high society, a to prostřednictvím laskominy s názvem sushi. Rybičku jsme vybalili a opatrně vložili do jeho nového tunelu. Pepan zacítil prestiž. „To je výborný. Kočka ze Žižkova se v tunelu za 1200 korun láduje sushi,“ konstatovala hlava rodiny.

Nicméně tato lekce stolování na úrovni nezanechala na Pepanovi větší stopy. Když si páníčci (výjimečně) přivezli chutné laskominy z nejmenovaného fast foodu, kocour se nezdráhal a začal škemrat (to se naučil od Hukovy kočky). Načež spořádal pěknou dávku jakéhosi obalovaného camembertu z krabičky s velkým M. Mlsně se olizoval, kapitola se sushi zapomenuta.

Inu, nejen lidé hřeší.

text Maruška, mobilní fotka Řízek