1. Blbý začátek neznačí špatný konec
Začalo to vlastně celé úplně špatně. Na smluvenou dobu, pár minut po osmé, jsem dorazil na Zelenou lišku. Vůbec poprvé jsem se odhodlal zazvonit, neb jsem si myslel, že nikoho tou dobou nemohu probudit, vždyť Heda bude už ve školce a Maruška v práci (nevím, proč mě spíš nenapadlo, že ani jedna už po osmé nespí.) Zvonek jsem mačkal s jistou nejistotou, jmenovka Wernerovi je poněkud vyšisovaná, ale ujistil jsem sám sebe, že na dvojité W, které bylo jasně patrné, a -rovi (taktéž rozpoznatelné) nezačíná, respektive nekončí jméno žádné jiné partaje v domě. Dobrý, ozval se známý hlas.
Pak už to ale začalo být špatný. Když jsem uslyšel hlasy z kuchyně, slušně jsem pozdravil. Když jsem se zul, postoupil jsem dále do předsíně, po delším čase uviděl povyrostlou Hedu a jal se jí pochválit krásné, vlnité blond vlásky. Ne, na to už nedošlo. Spustil se hlasitý pláč, který nebyl k utišení. Nezabralo tatínkovo ujišťování, že jsem kamarád, ani prezentace důkazu skrze stejně oranžovou běžeckou obuv. Zabralo až moje odebrání se na toaletu za účelem převlečení se. Stalo se mi to, tuším, poprvé v životě, ale kdo mi to tady uvěří? (A ano, pamatuju si zcela přesně, že když jsem odcházel, tak už mi Heda věnovala opatrný úsměv.)
2. Dobrý plán dlouho zraje
Plán na tuhle běžeckou bláznovinu se rodil dlouho. Věděli jsme, že rekordní počet předplatitelů Enka chceme znovu, stejně jako v březnu, oslavit během. S touto konkrétní podobou oslavy přišel Lukáš: vyběhneš z domu, máš za úkol nastoupat tisíc metrů, neběžet nikdy stejnou cestou a vrátit se zase domů. Trasu do mapy naklikával o sobotě, kdy se volební komisaři loudali s dodáním výsledků. Od té doby už jsme jen čekali, až budeme oba fit a najdeme termín, kdy budeme oba moct. Nechtělo se to dohromady nějak sejít. Středa minulého týdne ráno vyšla jako nadějný kandidát. Manažersky bezchybně jsme dokázali předchozí den zadat externímu grafikovi Petrovi namalování hned dvou titulních stran, poprosil jsem Michala, dalšího z mých dvou zástupců, zda by ve středu nevzal editorskou poradu, ještě večer jsem si nachystal věci. Ano, říkali jsme si večer, že si to ještě ráno potvrdíme, i tak mě závan pochybností v ranní Lukášově odpovědi na otázku, zda tedy jdeme, zaskočil. Z mé reakce bylo asi patrné, že bych fakt rád šel, takže jsme šli.
3. Nastav správné, rozvážné tempo
Vlastně jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Oba tak nějak tušíme, že nejjistější cestou k dobrému zážitku na konci je snížit na začátku očekávání. A tak jsme si krátce po vyběhnutí sdělili, po kolika kilometrech si myslíme, že skončíme. Lukáš po patnácti, já po sedmnácti. Věděl jsem, že mě s největší pravděpodobností čeká nejdelší běh života s nejvíce nastoupenými metry. Běžet sám, jistě jsem vyběhl rychleji. Tempo, které stanovil Lukáš, se však ukázalo daleko prozíravější. Zejména díky němu jsem přestával moct až někde na 27. kilometru.
4. Schody, miluju schody (ocaď pocaď)
Plán trasy měl Lukáš stažený do hodinek. Odchýlili jsme se od něj nechtěně poprvé někde na čtvrtém kilometru. To neznamená, že bychom se do té doby už několikrát nevraceli. Navzdory rozvážnému tempu chvíli trvalo, než jsme si vycvičili postřeh a oči na nalézání i těch nejméně patrných cestiček odbočujících do kusů městské zeleně a kopců. Nejhledanějším místopisným úkazem se pro nás staly schody. Strmě se jimi stoupá (efektivita využití terénu je v této fíkovině klíč k úspěchu) a v Krči i Podolí jich je požehnaně. Podstatnou část běhu jsem prostě nedělal prakticky nic jiného, než že jsem hledal schody. A měl radost z každých dalších, které jsem objevil. A byl zklamán, když jsme některé z důvodu nedostupnosti vhodné trasy (jíž jsme ještě neběželi) za nimi museli oželet. Radost z nabídky schodů mi vydržela přibližně na 26. kilometr. Nepamatuju si už přesně proč, ale od té mety dál už jsem po schodech příliš netoužil.
5. Krásné kusy Prahy, mně neznámé
Jsem lokál patriot, taky by se dalo trochu přesněji a případněji říct, že jsem lokální omezenec. Narodil jsem se v Dejvicích a domnívám se, že šestka je nejkrásnější a nejzelenější čtvrť Prahy. Že Šárka a Stromovka jsou nejkrásnější kusy přírody v metropoli a že Hanspaulka, Ořechovka a Baba jsou vilové čtvrti, nad které v matičce není. Tak ne, pozor, v Krči a Podolí je taky krásně a já to tam vůbec neznám. Čekal jsem městský výběh, měl proto i silniční boty, a my jsme v první půlce běhu strávili většinu času v zeleni (občas to podklouzávalo, trailovky by se užily). A těch starých, zrekonstruovaných i nových hezkých vil! A ty výhledy! No, levobřežník udělá dobře, když taky vyrazí na druhý břeh Vltavy.
6. Dobeška je všech kopců královna
Krásné a zábavné to bylo úplně celé, přesto není těžké říct, co bylo z celých devětadvaceti kilometrů do dálky a devíti set metrů do výšky vůbec nejkrásnější. Tři výběhy na Dobešku. Každý úplně jiný: jeden víc parkový, jeden víc schodový a jeden skalní. Ten poslední, ve skutečnosti co do pořadí prostřední, byl pro mě top zážitek celého dopoledne. Výběh to pravda moc nebyl, na tu skálu jsme se v předklonu vydrápali pomalejší chůzí, ale jednak to bylo z pohledu nastoupání mimořádně efektivní, hlavně ten zážitek byl tak jiný a tak hodně blízko přírodě, nadto s odměnou krásného výhledu na konci, že nad něj nebylo.
7. Mluvím, dokud můžu
Nepovažuju se za vyloženě povídavého člověka, i když přiznávám, že jsou v mém nejbližším okolí lidé, kteří mě mají za kecku. Při tomhle běhu jsem spolehlivě fungoval jako otvírač slepých diskusních uliček. Otvírání i brzké uzavírání bylo naprosto logické. Lukáš potřeboval vlastně téměř permanentně sledovat mapu na hodinkách, což byla starost, která se mě netýkala. Přirozeně tedy vždy stáčel hovor k tomu, kam zahnout či zda bude přece jen potřeba se vrátit. Já se za dané situace nemohl „zbavit odpovědnosti“ otvírat k diskusi zcela nesouvisející (vzájemně a ani s během) témata, která potkával nevyhnutelný osud visení ve vzduchu a rozplývání se v něm. Vydrželo mi to dlouho, jako vytrvalci, přibližně do 25. kilometru, kdy jsem se odmlčel v naději, že pošetřené síly poslouží k mému doběhnutí zpět na Zelenou lišku.
8. Dlouhý běh je dobrý běh
Když už jsme u té vytrvalosti, asi je to jedna z mých dispozic. Běhat jsem začal teprve před dvěma a půl lety, poslední zhruba rok se pokouším občasně docházet na tréninky na ovále na Děkance. Jsem v tom nedůsledný, letos jsem tam dlouhé měsíce nebyl, obrázek je nicméně stále stejný: utíkám co mi síly stačí sám, zatímco ostatní krouží kdesi daleko přede mnou. Měl bych se začít smiřovat s tím, že rychlost nebude zřejmě s padesátkou na dohled mojí nejsilnější stránkou. S vytrvalostí by to přece jen mohlo být jinak. Už před časem jsem vypozoroval, že běh se mi začíná líbit tak od devátého kilometru. Pochopitelně jsem nevěděl, zda tenhle dám, tušil jsem, že poběžíme vzdálenost, kterou jsem si nikdy nevyzkoušel. O moc dál už to nešlo, Lukášovo povídání z času, kdy jsme už byli jen kousek od jeho domova, že bychom mohli ještě podběhnout magistrálu a pokračovat, mě vyděsilo. I tak jsem si potvrdil, že dlouhé běhy by mi vadit nemusely.
9. Stoupavý běh je zábavný běh
Stejně jako mě baví ty stoupavé. Mám tu výhodu, že bydlím na kopci (i když se jmenuje Suchdol). Běžet kousek dál znamená běžet z kopce a pak do kopce. Už ten les, co mám hned za domem, se rychle začíná svažovat k řece. Běhat nahoru a dolů je pro mě přirozenost, která mě baví. Tahle fíkovina s vertikálním kilometrem „na dvorku za domem“ je tak pro mě dostupná a vítaná zábava. Docela se těším, že ji někdy zopakujeme tady v okolí.
10. Dobrý den začíná během
Nebudu předstírat, že jsem měl po doběhnutí dost. Ale zároveň to byl krásný pocit. A co je nejlepší, ten se mě udržel celý zbytek dne. Když to hodně zjednoduším, docela spolehlivě se dají rozlišit dny na ty, které začaly během, a na ty zbylé. První mají obvykle lepší start, s větší energií a ajfrem, které vydrží až do odpoledne. Nadšení právě z tohoto běhu bylo stejně dlouhé jako on a stejně se táhnoucí jako pár z kopců, které nám bylo dáno běžet.
text Pavel, foto Strava
