středa 29. ledna 2014

ZKOUŠKA OHNĚM

Pradávné úsloví říká, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Tyhle pravdičky lidé obvykle pronášejí obklopeni nevybalenými krabicemi, klavíry a lampičkami v zatím nehostinném bytě, unavení z přenášení předmětů a třeba i z citové újmy a nostalgie. Jenže ono to lepší není. 

Pokud se jen stěhujete, nejsou k tomu potřeba hasiči, polovina domu nenasákne vodou a celá budova jedovatým kouřem, jako když do táboráku někdo žertem hodí vědro plastových lahví. Při stěhování se navíc obvykle netvoří černé smradlavé saze. Suma sumárum, lepší je se šestkrát za sebou stěhovat než, třeba jen decentně, vyhořet.

Tohle píšu hlavně pro kamarády z Radotína, které v pondělí večer zaujaly sirény a hasičská auta kolem mého rodného domu, jakožto i plameny, které šlehaly z jeho střechy. Ano, hořelo tam, ale zas taková apokalypsa to nebyla. Byť by asi všichni obyvatelé domu dali přednost třeba i šestinásobnému stěhování.

Zřejmě závadou na elektroinstalaci stropních žárovek v podkroví se vznítily uskladněné, nebo spíš naštosované věci ve špičce střechy - oblečení, jež se nedokázalo přizpůsobit růstu dětí a trendům módy, počítače, které zastaraly, autodráha, s níž už jsem si dobrý rok nehrál, a podobné klenoty. Tyhle věci podle svědectví obyvatel domu překvapivě rychle živily plameny, jež pohltily trámy a část krovu a skrze střechu se draly ven.

Naštěstí sousedé mají bystrý zrak a i na naše poměry neobvyklý jev včas zahlásili hasičům (ještě než ho začali fotit). Ti prý přijeli taky brzy, takže když jsem dorazil já, bylo prakticky po všem - podkroví nasáklé vodou, v celém domě smrad, saze a tma a před domem hromada doutnajícího bordelu.

Šikovný soused už druhý den provizovně opravil penetrovanou střechu, takže to opravdu není tak strašné, jak se to jevilo. Spálený bordel už je pryč. A nikomu se nic nestalo. Jedinou obětí tak pravděpodobně zůstal neidentifikovaný člen loutkového divadla, který utrpěl popáleniny třetího stupně na sedmdesáti procentech těla včetně šňůrek, a byl proto umístěn na jednotku intenzivního kontejneru. Podobně shořely i staré fotky a další historické dokumenty.

A taky mi nevybíravý oheň uzmul staré počítačové hry na disketách, od Grand Prix Formula přes Indiana Jonese (asi na 7 disketách, na svou dobu obří hra) po geniální a nepřekonatelný Transport Tycoon. Ale co, stejně byly zavirované. Tedy pokud oheň zároveň nedizinfikuje.

A co z toho všeho vyplývá? Že hodného nepálí a neřád se nedá, přece.

text Řízek a foto soused Petr

pondělí 20. ledna 2014

AVE BLANÍK!

Kdybych v tom kopci potkal některého z tamějších pohotovostních rytířů, asi bych mu dal záhlavec přes přilbici. Stejně by dopadl případný pořadatel závodu, ač bez přilbice, kdyby se mi nachomýtl do cesty. Koho to napadlo, schovávat bájné vojsko v útrobách tak prudkého kopce? A koho to napadlo na vrchol Blaníku běhat, natož v zimě?

Příležitost vyřídit si to s někým kompetentním jsem dostal, jenže příliš pozdě, když už mě přešla zlost a soustředil jsem se jen, abych se při sbíhání z blanického vršku udržel v aspoň trochu vertikální poloze. "Mám křeče v obou nohou, je to na nic," svěřil se mi řekněme velmi zkušený závodník v jednom z klidnějších úseků, když mě předbíhal. Neznaje ještě zcela taje běžeckého small talku, odvětil jsem něco ve smyslu, že běží docela hezky, ale že tomu nerozumím, že jsem tu poprvé. Nicméně že to je celkem pěkný závod, jen ty kopce.... "Já jsem ho zakládal a jsem tu po pětadvacáté," odvětil senior a ukázal mi záda.

Samotný závod pro mě začal tak, že jsem v sobotu ráno v parkovacím automatu na náměstí ve Vlašimi prohrál padesát korun. Vylezla mi stvrzenka, že tam můžu auto nechat až asi do dubna. Hazardní mafie ze mě měla jistě radost. U zámku už čekal kolega novinář a zkušený maratonec Čenda s chotí a hlásil, že se start posouvá o půl hodiny. Ta utekla strašně rychle, ani jsem se nenadál a tlačil jsem se v desáté řadě před startovní a zároveň cílovou branou. Běží se totiž po silnici do obce Kondrac, pak po červené na vrchol Blaníku, tam nás orazítkují a můžeme se po vlastních stopách vrátit zpět. Celá ta taškařice má měřit 17 kilometrů, tedy dvakrát tolik, co dosud měřil můj nejdelší závod. Ale v cíli dostaneme guláš a čaj, což se vyplatí.

Pořadatel vpředu rozdával hlučícímu davu instrukce, zaslechli jsme jen pokyn, že když cestou uvidíme někoho ležet, že to máme nahlásit nahoře na Blaníku, což vzbudilo všeobecné veselí. Objevil jsem další dva bývalé kolegy, s nimiž jsem se potkal v Týdnu, Marka a Ondřeje, na které v cíli čeká Lenka z Instinktu. Připočteme-li ještě celou řadu lidí z Runga, byl tedy mediálně závod pokrytý dokonale.

Pak se odstartovalo a asi dvě stě klusajících lidí paralyzovalo dopravu ve Vlašimi. Od kruhového objezdu asfaltka mírně stoupala a zatímco vedoucí skupinka okamžitě zmizela v mlze, držel jsem si podle hodinek tempo kolem 4:40 na kilometr, což bylo na mě děsivě rychlé. Konejšil jsem se tím, že aspoň budu brzy pryč z frekventované asfaltky (běželo se za plného provozu a řidiči byli sice ke zpoceným klátícím se troskám povětšinou velmi ohleduplní, ale pár troubících hovad se taky našlo).

Na šestém kilometru ve stoupání k parkovišti a k občerstvovací stanici fandily děti z nějaké školy či školky a vytrvale si s běžci plácaly, tak jsem se na ně zazubil a plácnul si taky a na chvíli opravdu zapomněl, že jsem uřícený, mám tep 190, jsem teprve na úpatí Blaníku a chybí mi kromě vůle ještě asi jedenáct kilometrů do cíle.

Pak jsme konečně opustili silnici a vyrazili do terénu. Na začátku stoupání jsem míjel první vracející se odvážné ženy a dívky, jež startovaly o půlhodinu dříve. Had lidí přede mnou se pohyboval stále pomaleji s tím, jak cesta stále příkřeji stoupala, motala se mezi stromy a kamením, brázdily ji vysoké schody a kluzké kořeny a celkově byla nepřátelská. Poměr běžících k chodícím byl čím dál víc ve prospěch těch druhých, až jsem se na předstírání, že to během bude rychlejší, vykašlal i já. Pro pár "mudlů", kteří vyrazili v poněkud nevhodném počasí na sobotní výlet a teď raději stáli dál od cesty, to muselo být až směšné, jak se ti pestře vyšňoření závodníci pokorně změnili v pomalé turisty. Takové poutníky z divného procesí uctívačů elasťáků a funkčního prádla.

Publicista Marek pílí k cíli.
Pak kolem nás prosvištělo čelo mužského závodu, skákali mezi kameny jak kamzíci a já si umínil, že zrovna tak poběžím z kopce taky. Ale že tedy ještě pár metrů jen půjdu, jen támhle nahoru, jak se cesta láme. Když už to vypadalo, že kopec nikdy neskončí, vysvitlo slunce a mezi stromy kromě něj vykoukla i rozhledna. Dostávám razítko a křeče, jak ztuhlé nohy nutím k rychlejšímu pohybu. Jehličí klouže, kameny kloužou, kloužu taky, kamzičí běh lídrů se mi daří napodobovat velmi neobratně, spíš vůbec. Padám a stoupající špalír se táže, jestli jsem v pořádku. Kdyby ne, nahlásí to nahoře pořadatelům a všechno bude tak, jak má. Potáceje se mezi kamením vyhlížím známé tváře a zdravím Čendu z iDNESu, Marka z Týdne i Marka z Runga. Něco na sebe křičíme a je to dobrý.

Ledva mě předběhl zkušený zakladatel, pogratuloval jsem si, že ty silniční boty jsem zvolil vhodně, načež padám přes kořen holení na cosi tvrdého. Naštěstí jsem si nic nepolámal, jen jsem se trochu obalil bahnem, takže na zpáteční cestě dětí ochotných si se mnou plácnout výrazně ubylo.

A zase asfaltka a až k obzoru roztahané pole závodníků. Nemám už žádné jiné přání než nezastavit se v posledním kopci z Kondraci a předehnat toho dědu, který se odkudsi zase vynořil. Ve vyrovnaném souboji generací jsem ho, teď si to trochu vyčítám, bez patřičné úcty sto metrů před cílem dal. V cíli mě stopky vítaly s časem 1:25:56. Na vítězné atlety jsem ztratil osmnáct minut, a tady je na místě otázka, jestli to brát jako jen osmnáct, anebo neskutečně propastných osmnáct. Vybírám si spíš to první a je mi fajn, jen trochu zima.

Někdy bych si nicméně chtěl zkusit, jaké to je běžet úplně vepředu za vozem pořadatelů a těm méně trénovaným se ztrácet v mlze. Tentokrát jsem ale na svém soukromém pomyslném stupni vítězů obsadil všechna tři místa (nevím, čím to, ale povede se mi to téměř pokaždé) a příště sem jedu s tím, že Blaník vyběhnu celý a všem tamním rytířům se vysměju.

text Řízek, fotky Lenka V. N. a Řízek

(Článek vyšel i na serveru Rungo.cz).

středa 15. ledna 2014

OSADNÍCI Z MĚSTEČKA

Pes Sam trávil první vteřiny nového roku s vytřeštěnýma očima na pokraji infarktu, schoulený u naplno puštěné televize, jejíž řev nedokázal přehlušit retardované petardy. A pět lidí v chalupě opodál první vteřiny nového roku málem prošvihlo kvůli napínavé deskové hře. Pokusili jsme se strávit letos silvestra bez petardovaných retardů, takže jsme se stáhli do Městečka u středočeských Nespek, kde jich bylo ještě snesitelné množství.

Někdo nám v Benešově odřel auto, když Maruška spolu s hosty, kteří tam dorazili vlakem - Lubošem, Vaškem a Hankou - nakupovala proviant na poslední noc v roce. Trochu mě to naštvalo, protože i naše plechové auto má duši a opuštěné na parkovišti se nemohlo bránit.

Já jsem zatím spolu s Pepou a Pepem zatápěl v kamnech romantické chaty vybavené glóbem se skrytou cisternou, knihami a trofejním parožím. Chata v současnosti funguje převážně jako útočiště a kuřárna pana docenta. Ten byl tak ochotný, že nám udržoval oheň, zatímco jsme se vydali na procházku.

Pepan objevil alkoglóbus.
Ukázali jsme hostům Městečko a zmínili jeho panoptikální charakter. Považte, před vámi se tyčí nízkoenergetický úsporný domek bratru tak za deset mega, vedle něj hacienda se soukromým dětským hřištěm (tváře sídlištních děcek by zbledly závistí do panelákových odstínů), nalevo se buduje široká asfaltka s chodníky mezi poli pro další vily...

Maruška si dá.
A my šlapeme po rozbahněné cestě pro starousedlíky a pozorujeme zahrádku místního velkosběratele vyřazených dopravních prostředků a zemědělské techniky. Vytáhl jsem z batůžku čaj s rumem a bylo nám fajn. Luki si dá, Maruška si dá, Luboš si dá, Vašek si dá? Vašek si nedá. Pak jsme trochu bloudili a skrze les a pole jsme dospěli k hospodě. K jedné ze dvou, které v Nespekách mají sympaticky hned naproti sobě přes ulici.

Mňamka
Nutno přiznat, že velebená restaurace naše hladové kamarády zklamala, ve vývaru nebylo maso, olej byl plný hranolek a majonéza plná salátu. Takže jsme šli dál, potkali dementy s bouchacími debilitami, kolem Hotelu Doly, který podobně jako nedaleký penzion nabízí "ubytování pro lásku", ovšem i s pronájmem té lásky. A pak přes kopec do Pyšel a ke golfovému hřišti a pak už do křesel v útulné chatě.

Kocour Pepan v ní zažíval převtělení do zvídavého tvora. Nebojácně procházel nahoru po schodišti i dolů a inhaloval tajuplné vůně pravděpodobných hlodavců. Na čumáku se mu tak objevovaly různé kosmetické nedostatky, jako třeba pavučinová maska. A i když pořád ještě nemá ty mimické svaly, vypadal, že ho to baví.

Panoval tam takový příjemný klídek. Připomnělo to náš někdejší "silvestr porozumění" v Janských Lázních, ale teď to bylo trochu jiné, chyběl tam smrad ze žumpy, divní tvorové ve střeše, a především chyběli manželé Batistovi, lyže a sníh.

My jsme si umíchali drinky a do chlebíčkové ochranné atmosféry rozbalili společenské hry. Byť ze mě udělali protihráči okamžitě embargovanou Severní Koreu, Libyi či Irák, podařilo se mi ovládnout poslední Osadníky roku 2013. To, že Luboš ani Maruška tu hru nemají rádi, jsme elegantně vyřešili tak, že prohráli spolu (každý matematik ví, že dva minusy jsou pokaždé plus). A pak jsme se pustili do vláčkařské hry Ticket to Ride Europe, kde však Benešov chybí.

Městečko hoří.
Šampaňské jsem odpálil na zahradě pravděpodobně o trochu později, než se má. Obloha se mezitím potáhla barevnou mlhou signalizující změnu letopočtu a senzitivní zvířata se snažila schovat, kde se dalo.

Naši hrdinové z chaty po nezbytných přípitcích ve dvě ráno na verandě připomínající film Báječná léta pod psa rozehráli vědomostní hru Česko, což nebyl dobrý nápad, a tak ulehli až ve čtyři. A ráno třeba splachovali sýrové kuličky kolou, ale to už je jiný příběh.

text a fotky Řízek

středa 8. ledna 2014

JAK JÁ SE TĚŠÍM!

 Už teď se těším na další ročník naší oslavy! To bude polovina prosince 2014 a zase se sejdou oslavenci Jirka a Řízek a taky třeba Šárka, Petr, Ivan, Radek, Eva a Karel a společně oslavíme naše další dvojité narozeniny. To nám bude už asi dohromady devětapadesát. Je potřeba to pokaždé přepočítat. Bohužel to nikdy nebude kulaté, protože i příští rok budu o rok starší než Jirka.

Přezujeme se, zatopíme v klubovně v kamnech a na stůl rozložíme česnekovou pomazánku od maminky Jirkové a dort od Marušky Řízkové. Vybalíme veky, zapojíme pípu i hudební doprovod a pak na chvilku znervózníme, protože nikde nikdo. Trochu se zalekneme, jestli naše aura už nevyhasla, jestli naše charisma nevyvanulo, jestli naše pozvánka nenašla adresáty či jestli jsme na ni nenapsali blbé datum.

A pak se tam lidé začnou hrnout.

Přijde třeba legrační pán, co pracuje na úřadě, a začne se ládovat chlebem obloženým chlebem. Bude nám vyprávět o tom, jak se má správně řídit auto, a všichni si přitom budou vybavovat veškeré dramatické i komické situace, které s ním v autě zažili.

Ukážou se i nějaké dívky, což nikdo moc nečekal. Anebo svalnatý horolezec, který si česnekovou pomazánku rozhodně nedá, protože jí jenom tvaroh. Proto bude přítomným ženám ukazovat pekáč buchet, bicepsy i tricepsy, možná i kvadricepsy, a dívky, v tváři samý ruměnec, budou tleskat ručkama.

Dostaneme spoustu lahví, povětšinou nazrzle rumových, ale objeví se i nějaký ten snadněji mrznoucí alkohol. A taky spoustu pus, což se musí, když budeme ti oslavenci.

Po půlnoci se ti méně vytrvalí začnou trousit k domovu, anebo prostě někam úplně pryč. Mám tušení, že zrovna v tu dobu se objeví Marťas oblečený jako slušňák, který přitáhne z jakéhosi plesu.

 Šárka s Petrem a Ivanem se bezmála propadnou do oblíbeného debilia, na kterém budou celý večer poctivě pracovat. 

Předtím ale vyrazí spolu s dalšími hledat ztraceného Karla, zatímco se přetopenou místností ponese nadšené hulákání a břinkot neladících kytar a hlaholení.

A pak pojedeme domů taxíkem s divným nemluvným řidičem a já se budu těšit na prosinec 2015, až se budu zase v klubovně těšit na prosinec 2016.

text a fotky Řízek

čtvrtek 2. ledna 2014

PRO FAJNŠMEKRY 2014

Ať na semaforu svítí pořád jen zelená anebo opravdová oranžová, ne taková ta spíš červená; ať každá kocovina trvá jen spravedlivě dlouho a každá radost mnohem déle; ať naleznete smysl i ve zdánlivě nesmyslných věcech a naopak; ať vám neukradnou kola a když už ano, ať se k nám právo vrátí; ať vyhrajete nebo aspoň remizujete ve všem, co je důležité; ať se vždy těšíte domů a ať je 2014 násobně lepší než 2013...

... to všem domácím i hostům upřímně přeje kolektiv Řízkových stránek.