pátek 27. února 2009

OBRÁZEK PRO PEPANA


Už opravdu naposledy
text a foto Řízek

Už žádný Vižňov, slíbil jsem tu před nedávnem. Jenže když vám někdo něco slíbí, pokaždé tam je přítomné to mrazivé, zneklidňující latentní napětí, jestli ten slib dojde naplnění, či nikoli – to dělají ta kvanta nesplněných slibů. A ta důvěřivá nejistota je přece právě na těch slibech to pěkné a přitažlivé. A proto všichni raději slibujeme, než bychom obyčejně řekli „možná; asi; spíše ne; divil bych se, kdyby jo; zbude-li čas“. Pak, když to náhodou vyjde, vyzní to mnohem lépe – "aby ne, vždyť jsem ti to slíbil, kotě.“

Jeden z té hromady slibů, které těm splněným kazí pověst (tedy obecně snižují rating slibování), je právě tento vižňovský. Kočka, která se na vás skrze spleť větví dívá, totiž pochází právě odtamtud; jednou ráno, když jsme vyráželi na výlet, jsem ji zahlédl u cesty. A tak dlouho jsem kroutil kolečkem, než se namísto všech těch delikátních větviček zjevila (plus mínus) v plné ostrosti její flekatá tlama.

To ovšem pořád nezdůvodňuje, proč tu vlastně oxiduje. Jsou pro to dva dobré důvody. Zadně, dokopal jsem se k vytvoření pololetkového alba – a vesměs z fotek, které zatím nikde, vyjma možná nástěnky na nádraží, nevyšly. Je to zase samá Vlastíkova kostkovaná košile a Markova zelená bunda, asi bychom je do příštího výletu měli nějak převléknout. I tak to stojí za zhlédnutí, zvlášť když je to zadarmo.

A předně, můj kocour se dnes u veterináře podrobil drobné úpravě, která mi má po nějaké době vrátit spánek a zajistit průchodnější vzduch v našem doupěti. Pravda, jemu asi moc výhod nepřinese. „On vážně váží pět kilo? No, tak teď bude o něco lehčí…,“ cynicky poznamenala sestřička, když jsem v čekárně na Zbraslavi viditelně rozladěného Pepana umístil na váhu.

Pak dostal pigáro, ale zvládal to celkem statečně. Téměř vůbec nebrečel, a tak si zaslouží tenhle obrázek.

pondělí 23. února 2009

BANIK





Co čumíš, frajere, chceš do ciferníku?
text a foto: Řízek

Proč já a proč zrovna teď? Parafrázi neumannovské liberecké hymny jsem měl soustavně na mysli, když jsem se prostrkován davem ostravských fandů úzkým koridorem blížil k brněnskému stadionu. Bál jsem se – a to nejen proto, že mi na krku jaksi visel fotoaparát, nebyl jsem opilý, neměl ostravskou šálu či vlajku (případně také brněnskou, připravenou na rituální pálení), v nohavicích skryté dělbuchy, a zejména kuráž. Jistě, měl jsem v kapse presskartu. Jenže s žádostí, aby mi všechny civilní i vojenské osoby vyšly při mém povolání vstříc či mě aspoň nelynčovaly, bych nejspíš neuspěl.

Fotografy a vůbec jakékoli odlišné exempláře totiž takové davy nemají rády, však jsem cestou schytal téměř tolik urážek jako domácí fotbalisté, Brno, jeho obyvatelstvo a pravděpodobně i leckdo další. Ale nebylo cesty zpět – kdyby se eidam na hraně struhadla rozhodl, že chce zůstat raději vcelku, měl by asi podobný pocit marnosti a nevyhnutelnosti osudu. A tak jsem se nechal dostrkat až do kotle. Reportáž, kvůli které jsem byl na Moravu vyslán, se měla původně vyvíjet trochu jinak. Nečekal jsem, že nebudu mít akreditaci do vyhřátého tiskového střediska, že mě vrávorající masa zanese k nesprávné tribuně a že tam budu pár minut před výkopem netrpělivě čekat, až proud zeslábne a budu moci vyrazit do vhodnější části hlediště, abych z utkání viděl i něco více než zátylky rozhněvaných mladých mužů v šálách. Jenže tentokrát byl pokus jen jediný.

Na ochoz jsem však doběhl právě včas, abych viděl to, v co všichni v redakci tajně doufali, že se stane. Aby to všem mohli natřít. Vytvořit kauzu, hlasitě upozornit na problém, označit viníka, spekulovat o možném řešení. Chuligáni, které od tohoto zápasu neměla v ochozech hlídat policie, nýbrž pořadatel a ochranka, překonali chatrná dvířka od svého kotce a valili se do prostoru za brankou. Hlasatel vyzval ozbrojené složky, aby zakročily, a než to dořekl, pomocníci a ochránci v želvích krunýřích odkudsi slétli a začali dav pacifikovat, byvše koulováni a trefováni nadávkami a světlicemi. Zápas to zpozdilo o téměř půlhodiny, kolegové v teple to v tu chvíli vysílali do světa.

Já ne, neměl jsem internet. Na polovičaté happyendy jsem si už zvykl, takže mě nepřekvapilo, když to nakonec nějak dopadlo – článek byl, fotky byly. Pozdě, ale přece. Zaklapl jsem notebook a utekl od fotbalu do zasněžených ulic. Našel jsem nádhernou zahulenou nádražku, kde bylo teplo a gulášovka a hermelín. Štamgasti, pivo za patnáct, Vesnička má, středisková a louže z mých bot, jak mi roztávaly prsty.

"Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ napovídal Labudovi jeden z místních a chechtal se na celé kolo. Paní ve 20:59 oznámila, že zavírá. Ve 21:00 na mne skrze skleněnou výplň nádražních dveří zablikala služební fábie, že se jede domů.

A bylo.

sobota 21. února 2009

KAMENNÝ OSTEN A POLÉVKOVÁ HANBA



text a foto Řízek

Naposledy z Vižňova


Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ. Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo.


Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------


Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti. Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl. Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.

středa 18. února 2009

VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ


Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.

neděle 15. února 2009

NA KOLEJÍCH



Jaké by to bylo, kdyby se vám nenačetla fotka
text a foto: Řízek

Už mě to nebaví. Koukat se na svůj ksicht, ačkoli za mřížemi a mírně vylepšený kocourem, po nějakých třech dnech trochu omrzí. A tím spíš lituju vás - ten obličej na předchozím snímku, který už propadl do dějin, s velkou pravděpodobností není váš, takže si k němu stěží dokážete vypěstovat takový vztah. I když, třeba byste ho ani nechtěli. Dobře, tak já si ho teda nechám.

A tak tu máme obrázek nový. Nemám ho teď před sebou, byv uzavřen v práci a civěje do jiného než svého počítače, ale je to snímek barevný. Možná trochu zamyšlený a pravděpodobně nicneřešící. Jestli mě paměť neklame, jsou na něm koleje meziměstského nádraží (aby bylo úplně jasno, nádraží v Meziměstí). Všude je sníh, jenom ty koleje do Polska nějak nedokázal zakrýt. Ze sněhu trčí semafory a závory.

Po pražcích někam kráčí muž v oranžové drážní kombinéze. Možná, že se mýlím, ale pokud ne, tak je úplně přesně ve středu fotografie, a tedy v naprostém nesouladu s veškerými platnými fotografickými poučkami. Snad i nějaký začínající umělec se stříbrnou blýskající krabičkou by mi řekl, že to tak být nemá. Ale je. Tedy aspoň myslím. Nálada fotky? Jestli si dobře pamatuju, někde mezi komiksem o panu Nebelovi a hrou Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Ale možná to vidíte jinak.

Fotil jsem tehdy na pololetkách novým objektivem, radostně; tuhle bezpointovou libůstku jsem si dovolil, protože mám článek o výpravě slíbený od nemocného Matouše. Tak jsem mu nechtěl lézt do zelí (to ostatně už vůbec ne!), aby si pak třeba nestěžoval, že nemá dost prostoru.

A protože svět nečeká a zastoupen vraždami, padajícími letadly a třináctiletými rodiči mi momentálně prostřednictvím agenturního zpravodajství bublá pod rukama, budu vás tu teď muset nechat s fotkou o samotě. Třeba na ní najdete i nějaký další rozměr, skrytou hloubku nebo nějaký další prohřešek proti fotografickému úzu. A třeba se Matouš brzy uzdraví a dozvíte se víc. A může se i stát, že se tu časem objeví nějaké tamní fotoalbum.

středa 11. února 2009

"MÁME HO!"


Kocour a kuličky
text Milan a foto Řízek

Jednou jsme si - je to již řada asi tří dní - s Řízkem usmysleli, že už jsme si dlouho necvrnkli do kuliček a že by teda bylo prima chopit se pytlíků a dopřát si trochu té klukovské radosti. Bylo zrovna plesový ráno, čili něco po poledni. A bylo krásně. Aby si taky užil tu nevídanou exhibici sluníčka, vzali jsme s sebou kocoura Pepu, který tehdy na Silvestru pochcal Jirkovi spacák. Naše první kroky vedly do chovatelských potřeb, kde jsme pro kocoura pořídili slušivý postroj a vodítko. Sice na něm byly kostičky, ale ty prý mají rádi nejen pejskové, nýbrž i kočky, takže to bylo v pohodě.

U řeky jsme se pokusili kocoura osedlat, ale spadnul.

Na turisťácký pozemek se tedy nechal přenést v Řízkově náruči. Sotva byl všemi čtyřmi na zemi, zmizel pod klubovnu mezi stanové konstrukce, kůly, prkna, prach, divné železné ostré věci trčící ledabyle ze stropu, tam mezi krbové plechy a mezi dřevo, které za svojí existenci vděčí nedávné brigádě. Zmizel tam a tvářil se zhůvěřile. Mezitím se dvojice duatlonistů, triatletů, letenských šampiónů, cyklistů, milovníků rumu s kofolou i bez kofoly, nadprůměrných imitátorů podprůměrných muzikantů, lakrosových novinářů, webmástrů, stavitelů stanů i stánků nebo, chcete-li, myčů oken pustila do prozkoumávání hrací plochy. Pro hru v kuličky jsme chtěli coby podklad využít antukové hřiště, jenže když jsme na něj vkročili, pohlédli jsme na sebe rozmrzele - Řízek po kolena a já po bradu ponořeni do rozmělněné hmoty. Bylo to zkrátka příliš měkké, na tak tvrdý sport, jímž kuličky jsou. Zahráli jsme si tedy v klubovně pingpong.

Vyhrál jsem. A pak jsme chtěli jít domů. Jenže kocour byl pořád mezi harampádím, a to i přesto, že jsme ho vábili ven na salám - pravda, byl to jen herkules. Nezbývalo, než si pro něj mezi ty prkna a kůly, mezi stanové konstrukce, prach, trčící věci a mezi dřevo na zátop z nedávné brigády dojít. Taktizovali jsme jako zkušení honiči a kocoura jsme brzy obklíčili. Už jsem ho téměř držel! ale moje ruce jsou zvyklé spíš na psí kožich a Pepa mi proklouzl. Celou akci jsme zopakovali a napodruhé už neměl ten černý neřád šanci! Byl rád, že jsme ho chytli, protože předl. Kuna, který mezitím přišel na schůzku, aniž bych se o něm zmínil, protože jsem psal o důležitějších věcech, ho skrz mříž chránící naše konstrukce převzal a podržel, než jsme vylezli ven a než si pro kocoura došel vyčerpaný, šťastný a neskutečně zaprášený páníček.

Příště už tě, Pepane, z vodítka nepustíme!

neděle 8. února 2009

ŽIDLE A DALAJLÁMA


Odvrácená strana plesu
text a foto: Řízek

V seznamu spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili tu spoušť, co tam tanečníci zanechali.

Musím se pochlubit, že jsem tam byl nejdříve. Dílem proto, že jsem si trochu spletl hodiny, ovšem zejména z toho důvodu, že jsem netančící. Tím pádem svěží, a tak jsem si už krátce před desátou zvesela přesouval židle mezi bledými nevyspalými sokolníky.

Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků.

Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy zatrhli. Dobré jsou taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů. Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.

Starosta Karel a starosta Míra nám na závěr poděkovali za odvedenou práci a já jsem si zabavil totálně kýčovitý kalendář, tak jako loni. Ale tentokrát bez Petra Čecha, ten je přece zraněný. Nakonec přišel dalajláma, potřásl si s námi rukama a zase někam zmizel. Do Nepálu, nebo možná do Kosoře.

Tak zas za rok, milé židle a stoly.

čtvrtek 5. února 2009

TOKÁŇ V PLZNI



Fotostory z výpravy za indexem
text a foto: Řízek

Žlutý autobus nám cestou nezištně věnoval noviny. Ty Lidové někde objevily "tajuplný" Juditin most.







Přijeli jsme do Istanbulu, tvrdila ona. Do Moskvy, prosazoval jsem já. A tak jsme byli v Plzni. Byli jsme se totiž zapsat.







Už jsme zapsáni, takže kávička neuškodí. Velmi nenásilně jsem do záběru vpašoval reklamu výrobce foťáku.







V ceníku tamní kavárny mají nevídanou položku, takzvané hlučné. Nemlčíš - zaplatíš.







Měšťanská beseda patří k těm zarostlejším besedám. Módní policie uděluje půl hvězdičky za snahu.







Razantní způsob, jak shodit nějaké ty gramy, nabízí místní wellness, či co to bylo.







Příslušnice pomohly tomuto snímku k úžasným barvám. A taky chránily a střílely vše, co se ve městě pohnulo.







Hýbala se hlavně spousta dopravních prostředků před budovou právnické fakulty, kam se někteří z nás jeli zapsat.







Při obědě nás téměř neustále nevraživě pozorovala skupinka domorodců. Přesto jsem je nepozorovaně sejmul. A mají to.







K jídlu jsem měl něco zvláštního, co se nazývalo tokáň; doufám, že ti psi byli aspoň čistokrevní. Autobus však vyvázl nezraněn.







Bonus pro všechny slušný lidi: Bagr před Pameliným strip barem. Třeba přijde i Sue Helen. Nebo J.R.

pondělí 2. února 2009

OBÍHAČKA


Boj o bačátko
text a foto: Řízek

Už je tomu řada let, co jsem členem Radotínského turistického klubu. Dalo by se říci, že s ním bylo do značné míry spjato mé dětství, pubertování i adolescentování. A proto je logické, že čas od času zabloudím i na oddílové stránky.

Onehdy jsem se začetl do poutavého textu, který tam slouží coby úvodní slovo. Kolega Péťa v něm brouzdající veřejnosti odhaluje veškeré taje našich oddílových aktivit. Zapomněl snad jen na to, že hrajeme vista, jezdíme na silvestra do podivných chatiček a že se z našeho středu vyloupla veskrze úspěšná fotbalová a bowlingová a možná i horolezecká družstva.

Chystal jsem se zrovna na schůzku, a tak jsem nahlédl, co se tam vlastně praví o ní. Podle plánu bychom měli hrát „různé sportovní, vědomostní, zábavné či logické hry.“ Děti by pak měly získávat „praktické znalosti ohledně turistiky (..) a přírody.“ Celá naše činnost je totiž „pestrobarevná“.

--------------------
Minulou středu jsem přišel na pravidelnou oddílovku později, dorazilo jen šest dětí a Péťa. Navrhl jsem, že bychom si mohli zahrát kopanou; kolega, jak je jeho zvykem, nebyl proti. Během ostře hraného mače mnozí přišli do kontaktu s trávníkem a se zimou, a tak získali praktické znalosti ohledně přírody.

A když už byl čas na nějakou tu změnu, Péťa lakonicky prohlásil, že nemá cenu nic začínat, když je tu tak málo dětí. Že on, když mu přijde do školy třeba jen devatenáct žáků z třiceti, že se radši do ničeho nepouští. Všichni přece známe a všichni jsme používali ty výmluvičky, že tohle tvrdé i nebo tenhleten Jirásek prostě nemůžu umět, když jsem tu dva dny nebyl, že jo.

Vrtalo mi hlavou, co pak během vyučování češtinářovi svěřenci dělají. Ti naši na nic nečekali, chopili se pingpongových pálek a pustili se do obíhačky. První tři vypadnuvší dostávali trestná písmenka z určeného výrazu. Někdo bůhvíproč prosadil Velkého baču, pro sídlištní děti měla ta slova zřejmě exotický nádech. Na konci byl i bača moc velký, tak se hrálo o Bačátko. Vítěz si písmena pak mohl buď odmáznout, či si hrdě připočítávat body. A tak to byla sportovní, velmi zábavná a s trochou fantazie i logická hra.

Takže ano, nejsme černobílí, jsme pestrobarevní.