středa 27. května 2009

NESPRÁVNÝ ZÁSAH V NEPRAVOU CHVÍLI


FC Forejt - Rychlá rota 1:2 (0:1)
text a foto s nezištným využitím obrázku z photobucket.com Řízek

Jako každá série jednou nevyhnutelně skončí, tak i naše čtyřkolové nonstop bodování bylo tuto sobotu utnuto. Ba co více - bylo to snad poprvé, co jsme z hřiště v předalekých Kbelích nepřivezli nic jiného než pěkné fotbalové zážitky.

A kdo by se taky divil, když proti nám nastoupil Chip s Dalem a od postranní čáry tomu všemu přihlížela sličná Gedžitka. Tým s veselým názvem Rychlá rota s naším nenakresleným manšaftem poměrně držel krok, třebaže naši dva rychlonozí a jeden kulhavý forvard leckdy zle zatopili před opačnou brankou. Jenže naše produktivita je dlouhodobě zoufalá; nerad si pomáhám statistikou, ale tentokrát je více než výmluvná - méně gólů v naší skupině vykoledovali jen pivaři z Gobi Dezertu. Takže to i tentokrát schytávala jen oblaka a tělo brankáře, nikoli kýžená síť.

I před mým rajónem bylo chvílemi veselo, ale neměl jsem moc velké problémy - a když už ano, vždycky se odněkud vynořil navrátilec do sestavy Pavel a coby poslední instance to nějak zahasil. Jen chvíli před přestávkou byl asi zrovna na střídačce, když zničehonic z velkého úhlu kdosi vypálil přesně pod víko; dočista zaskočen jsem jen dal Ruce vzhůru! a pak už jen lovil.

Popřestávkové srovnání kroku nepřicházelo. Ba co méně, vyložených šancí bylo jak šafránu na Černém Mostě. A tak jsme také museli udeřit náhodně - můj dlouhý míč našel Honzu "Sparťanskou krev" a ten s přispěním tečujícího obránce tak deset minut před koncem zdálky trefil přesnou šibenici.

A co dál? Hnát se za dvěma body na střeše, nebo se spokojit s remízou v hrsti? Zdálo se, že ani jeden z týmů neví. Jenže pak se stejný hráč, který zhruba před půlhodinou otevřel skóre, rozhodl, že to vyzkouší podruhé totožně. Tentokrát mě nachytal, kterak si nehlídám bližší tyč. 1:2.

"Zelený, zelený," křičeli z okna kabiny malí pozemkáři a nefandili té rozumné, citlivé a ohleduplné holce z plakátu, nýbrž našemu výběru prahnoucímu po vyrovnání. Zapomněl jsem dokonce na loňskou běchovickou Achillovu epizodu a naběhl jsem si na roh doufaje, že se to třeba ke mně nějak odrazí. Jenže pak se to jen zašmodrchalo mezi mnou a Vlastíkem, rozhodčí si připsal první přesný verdikt, když ukončil zápas, a nás čekala vyhlídková cesta na opačný okraj metropole. A lehký sesuv v tabulce.

neděle 24. května 2009

PETR, FRANTA, SUD



Dezoláti v klubovně
text a foto Řízek

Slavili jsme trochu komorně, ale velmi příjemně.

Transportér, kterému přibyl další šrám, tentokrát ne ode mne, přivezl strašnou spoustu pití a jídla, třeba ryby. V sudu se tísnilo padesát litrů branického moku, oproti oslavencově zvyku jsme se je všechny pokusili vychladit.

Pak dvacetiletý Ozzák navrhl, že bychom si mohli zahrát kuličky. Neměli jsme je, a tak jsme vytáhli petanque. Maruška a Domča nemohly najít prasátko, jinak to bylo bez problémů. Jenže pak se hra zhroutila, když tam Jirka zničehonic naházel téměř všechny koule, i když nebyl na řadě, a nikdo nevěděl, co s tím. Tak jsme šli pít.

A jíst - na le grillu se opalovaly klobásy. A rybičky. Dal jsem si se Slippym napůl makrelu a byla tak dobrá, že jsem na chvilku zalitoval, že vlastně nejím ryby. "Já nejím ryby," řekla mi Maruška, když jsem jí nabízel kousek. Budu si to pamatovat, ale asi oba děláme chybu.

V klubovně bylo tepleji, zvlášť když oba Marci Ztracení předvedli svou narozeninovou píseň. Zjihlému publiku se úplně zpotily voči vod slz; výkon zpočátku nervózních muzikantů gradoval v poslední sloce a určitě nejen oni budou vzpomínat na dlouhatánské ztracené "Jéééééé!" před závěrečným refrénem.

Přesto nikdo nechtěl přídavek, a tak došlo na diskotéku. Začala Moloko s Fatboyem Slimem, pak byl zprovozněn vánoční stroboskop, který blikal pomalu - pomalu - rychle, pomalu - pomalu - rychle. Osmadvacetiletý Franta pak připojil svůj notebook a sestavili jsme geniální playlist průřezový playlist od Hop tropů po Nirvanu. Martin Hrdinka by se divil.

Prý sem mám ještě napsat, že Marťas dobře tancuje. Zatímco Vašek, který byl na oslavě vlastně jen na skok, spíkoval s lakrosákem Andrewem, odešli jsme domů. A dneska se dopíjel sud a hrál se volejbal. U toho jsem už nebyl, tak nic nevím. Ale určitě to bylo taky fajn.

čtvrtek 21. května 2009

BÍLÝ A ČERNÝ

To je zvěrstvo, tohleto
text a foto Milan

Člověk by nevěřil, co dovede ztropit takové malé zvířátko, když se na krátký čas stane součástí domácí ZOO. Snad protože byl tak bílý, snad že měl legrační ouška a nebo to možná byl jeho čumáček, který Olivě tolik učaroval, ale byla z něj prostě jako u vytržení. Tedy vlastně z ní. Byla to totiž králíččice.

Už když moje psice viděla tu velkou klec, ňufala ve vzduchu dobrodružství. Tanec nastal, co králíček poprvé nesměle vyhupkal z doupátka. Otevřel jsem klícku, aby se náš dočasný spolubydlící seznámil se spolubydlícím trvalým, a od té chvíle pro Olivu na světě nebylo nic než králíček. Ani když máma chystala oběd, nestála pod kuchyňskou linkou jako obvykle, nýbrž se zoufalým výrazem ve své psí tváři obcházela klec ze všech stran a zírala na králíčka jako na svatý obrázek.

Sníst ho ale nechtěla. Někdy se, pravda, mlsně oblízla, její motivy však byly čisté jako horská bystřina.

Bylo to přátelství krátké a intenzivní. Když jsem klec v podvečer odnášel, cítil jsem, že to Olivu mrzí, ale králíček holt patří spolužačce. Prý se mu u ní líbí a nám – především Olivě – zbyly pěkné vzpomínky. Ze vztahu psa a králíka by si mělo hodně lidí vzít příklad. Bylo to něco jako Tom a Jerry, akorát že se psem místo kočky a králíkem místo myšáka. A taky to nemělo tak dobrou znělku.

neděle 17. května 2009

VYLOUČEN HRÁČ ČÍSLO 8.


Potížista si vylil srdíčko
text Řízek, foto VFN, scan Citrón, design matka Příroda.

Čekali jsme přes čtyři hodiny, ale stálo to za to.

V bílém sále vedle sebe stála křesla se zrcadly a kolem nich kmitaly kadeřnice v rouškách a bílých pláštích. Ohromen - nejsem v tomhle typu provozoven štamgastem, naopak je nevyhledávám ani příležitostně - jsem usedl do jednoho z nich a pohlédl se zájmem na rentgenový snímek číchsi totálně křivých zubů. Hehe, to je ubožák - jak mu ta jedna osmička roste úplně šejdrem (kudy si myslí, že chce vylézt, když tam má ty další zuby?) a ta druhá, asi naprosto zmatená, dokonce horizontálně, přesně podle vodováhy, ty jo, viděli jste to někdy? Tak to mu nezávidím.

A když na mne došlo a fotka zůstala stejná, došlo mi, že je zle. Doktorka měla pichlavé hnědé oči a ještě o něco ostřejší injekci. Zatímco jsem si prohlížel arzenál zajímavých nástrojů, s tišícími slovy "nebojte, bude to sice nepříjemný, ale nemělo by to moc bolet", kterým jsme oba nedávali žádnou váhu, ale zaznít musela, zmáčkla cisternu ve svých rukách a má tvář měla začít odumírat. A pak ještě několikrát, protože se tak nedělo.

K řezání do dásně žena použila cosi, co se podobalo obloukové pile, a tak se nebylo lze divit, že mě soustavně nabádala, abych otevíral ústa. A kdo by se také divil mně, že jsem neustále zavíral, když přišly na řadu (v postupném sledu) pneumatické kladivo, vidle, zkusmo sikovky - nic -, tak zas kladivo, dlouho, moc dlouho - a nic. Pak mi doktorka vecpala do úst zahradní traktor - zase nic -, potom přišly a potupně odešly autojeřáb, skrejpr a mulčovač. A když už to vypadalo, že odpadnu já či lékařka, ale rozhodně ne osmička, odkudsi se vynořil armádní vyprošťovací tank, zpocená bruneta vytáhla na světlo pokřivený a naprosto zbytečný zub a já jsem se mohl oddat konejšení trpělivé blondýny.

Nicméně zalíbilo se mi tam natolik, že tam teď chodím každý den. Dobře, tak já už končím a jdu fňukat do polštáře nebo facebooku.

-------------
Něco na pobavení na závěr. Citrón má nejmenovaného kamaráda přibližně jeho věku (11 let), s nímž hraje tenis. Jeho babička ho onehdy při zápase poslala se stokorunou do bufetu, ať si koupí nějaké to občerstvení. Nadějný tenista se vrátil s padesáti pendreky.

úterý 12. května 2009

BEZZUBÝ DOPIS EUROPOSLANKYNI


Suverenita v modrém kostýmku
naštvaný text a mobilní foto Řízek

Tak, dokud je to teplé. Začnu dnes otevřeným dopisem:

Vážená paní Bobošíková,

nejsem obdivovatelem Vaší práce, ani fanouškem Vaší osoby. Ale měl jsem tu čest a štěstí a viděl jsem Vás, kterak v modrém kostýmku řídíte novou octavii, na které jste namalovaná Vy v nadživotní velikosti, centrem Prahy. Slušelo Vám to. Bylo to včera (11. května) chvilku po poledni a já jsem si na Národní třídě u bývalých Arabů kupoval pizzu, to jen kdyby Vás to zajímalo.

Je to otravné popojíždět pražskými ulicemi, když máme ty tramvaje, které každou chvíli stojí, že ano? Úplně Vám rozumím a chápu Vaše rozhořčení. Sympatické bylo, že jste popřela nápis suverenita.eu na Vaší kapotě (rozumějte Vašeho vozu) a chvíli váhala. Jenže pak jste tramvaj stojící na zastávce přeci jen předjela zleva.

A to se nemá. Nejenže se to nesmí a určitě jsou za to nějaké body, kladné body si tím před volbami také nezískáte (u mne byste stejně neměla šanci, ale tím spíš). A přejet případné před tramvají přecházející voliče, to už mi přijde vyloženě kontraproduktivní.

Pokud hodláte i nadále řídit tímto způsobem, navrhuji aspoň odstranění Vaší podobizny z karosérie vozidla. Je to strašně nápadné a každý si toho všimne.

S úctou

Řízek.

--------------------------------------------------
Včera mě bolely zuby osmičky, když jsem tenhle pamflet sepisoval. A dnes mě bolí dál, byť jsem o jednu z nich před chvílí přišel ( - nejvíc asi bolí ty věci, co nejsou). A tak tu nebudu šířit blbou náladu a jen zkusím nahodit menší téměř facebookový kvíz pro radotínské spoluobčany:

Kde si myslíte, že jsem vyfotil to pěkné zátiší nahoře? Pište do komentářů, na pavlač - hlavně to neryjte kudličkou do stromové kůry.

sobota 9. května 2009

FÁVOTRANS V NEOPRÉNECH.


Po Otavě i skrz ni
text a fotky Řízek

Byla to nejlepší voda na světě! A kdyby se ti snad, čtenáři, zdálo tohle tvrzení příliš velkohubé, tak to je jen proto, že jsi tam zřejmě nebyl, nebo tomu vůbec nerozumíš. Otava vodákům oslabeným Milanovou třeskutou oslavou tehdy nabídla bezmála první povodňový stupeň a totální adrenalin srovnatelný s kitingem na poli sedláka z Třebotova.

Po necelých dvou stech kilometrech jízdy Fávotransovým větším autem jsme nafoukli pálavy u někdejší Čeňkovy pily. Přiznám se, že mě trochu vyděsil můj háček, pro nějž nafukovací plavidlo bylo dosud dočista terra incognita, hhh. "Luki, já nechci klečet... fakt nemůžu sedět? A na co tam jsou ty pásy?" děl Václav a já jsem předem polykal andělíčky a dušoval se, že příště svou posádku prolustruji důkladněji.

Po zhruba sto padesáti metrech plavby přišla první nesnáz, a kupodivu se netýkala naší lodi. Vlastík se Žvejkem se cvakli; ledová voda je dravým proudem vláčela peřejemi přes kamení, strkala jim hlavu pod hladinu a nechtěla je pustit ze svého útlaku – vše jsem to z tepla svého neoprénu a vratkého bezpečí našeho plavidla pozoroval. Když vylouhovaní konečně opustili vodní prostor, uplavané pádlo, utíkající loď a Vlastův respekt posádce znemožnily dále pokračovat.

Ale my jsme jeli dál. Jiras-Máder nemají po dlouhé zimě nejlepší figury, a tak jsme museli často vylévat, neboť voda uvnitř lodi vytvářela konkurenční hladinu, občas byla i o pár čísel výše než ta vnější . Taky za to možná mohly snad dvoumetrové vlny, vracáky, válce a jiná stavební technika, které jsme v šíleném tempu míjeli, tedy pokud jsme zrovna nevylévali.

Pane jo, jsme dole, bez nehody – teď jen nějak důstojně přistát, když se na nás dívají všichni ti vodáci. Tak, to se trochu nepovedlo, důstojnost naší posádky možná krapet utrpěla. Nicméně jedeme znovu! Vlasta nehodlá opustit dodávku a odmítl by snad i balenou vodu, dalšího nuceně odpočívajícího určí losáž. Ironií osudu zůstává sedět nejryzejší vodák ze všech, Franta převzal Žvejka. A fakt jedeme znovu.

Druhá plavba začíná podobně. Černý Petr Žvejk se zase koupe. Tentokrát navždy odplouvá Frantova bota, nadlouho i pálava. Ta se ale chytře převrací a o pár set metrů níže končí uvízlá na kamenech. Otlučení chlapci na břehu dlouze sbírají odvahu, nakonec plují dál. A znovu to stojí za to. Můj Jiras v závěru evidentně vadl (i intelektuálně – vodočet považoval za kapličku), navzdory tomu jsme k čisté jízdě bez jakéhokoli dotyku branky přidali i excelentní přistání, i když posměváčci určitě čekali pravý opak.

Poslední jízda byla vychutnávací, marmeládová a šlehačková. Václav už to nechtěl pokoušet, nelehké bylo přesvědčit Žvejka, aby jej vystřídal a napotřetí se pokusil přemoci zrádnou úvodní pasáž. Jeho radost po našem brilantním projetí však byla nakažlivá. V euforii jsme spluli i zbytek – a i té zákeřné přitažlivé skále jsme se vyhnuli, dokonce i méně srandovně než amatérsko-profesionální tým Vlastíka a Rádoše.

A tak nám nezbývá než si pogratulovat a zajít na pozdní oběd. To zase byla ostuda! Velká paní vrchní na Frantovu žádost poprvé v životě servírovala mléko, perlil i Jiras a Vlastík se styděl a ládoval. Pak domů, sušit foťák, vzpomínat.

úterý 5. května 2009

HLAVONOŽCI NA NITI? 2:1!


Konečně se našel někdo ještě horší než my!
text Řízek, fotky Nikol

Fanouškům fotbalu přinesl uplynulý víkend dvě dobré zprávy. Je sice příjemné, že v nejvyšší soutěži Sparta už před sebou vidí obrysy Slavie, mnohem důležitější je však samozřejmě ta úplně nejnižší liga. A v ní se stalo něco, co už mnozí zřejmě nečekali – FC Forejt vyhrál. Letos poprvé.

Ta hnusná škvára prostě nejde dolů. Sprchová voda po letmém kontaktu s mým tělem uniká do kanálku coby kafe; kocour i po koupeli kvituje s povděkem, že jsem změnil dres a že jsem teď jeho kamarád a soukmenovec, nejen otvírač konzerv. Dokonce to černé smrdí i jinak než ostatní škváry, je v ní cítit pot všech havířů i topičů elektrárenských, jimž prošla pod rukama. A určitě i leccos dalšího. Fuj.

O hagiborské škváře toho vím více než o průběhu zápasu. A to vzhledem k tomu, že se 99% času hrálo na polovině nemohoucího soupeře. Přes mraky prachu, které se zvedly pokaždé, když se něco začalo dít, jsem z branky mnoho neviděl. Měli jsme každopádně tlak. Však jsme se také sešli téměř v nejsilnější sestavě; bezbranného soupeře kazícího ještě jednodušší pasy než my jsme pustili jen k jedné šanci. Předpokládám, že tohle zase přes prach nemohli sledovat spoluhráči a teď se domnívají, že si vymýšlím, ale nějak jsem to vykopl na roh.

Neslané nemasté první půlce chybělo více pohybu a střelby, ale soustavné manévry před brankou soupeře jsme předvedli impozantní. Dvouapůlmetrového gólmana Hlavonožců vyděsil pouze Jirka, který utekl do brejku a šel na něj sám. Kličkou doleva se však dostal hodně z úhlu a zakončil jen do boční sítě, ačkoli jsme se zkusmo začali radovat. "Měl jsem to asi zkusit na druhou stranu," hořekoval Jiří po zápase, už s dortem v ústech.

Vyšlo mu to ale v druhé půlce. Akci předcházelo vzedmutí mračna prachu kolem velkého vápna, pak se zaprášilo u levé tyče a nakonec jsem viděl, jak se spoluhráči radují. Ono se nebylo čemu divit: naposledy jsme něco takového zažili v předminulém zápase.

Bylo naprosto nabíledni, že bezradný soupeř gól nedá, třebaže kolosálního brankáře poslal útočit (Rádoš vedle něj asi poprvé v životě trpěl napoleónským komplexem). A proto jsme museli vyrovnat sami: po rohovém kopu Hlavonožců jsme zjistili, že O mezi Marťasovýma nohama má přesně takový tvar, aby jím prošel balon a lehce změnil směr, a že mé reflexy se občas mýlí - míč směřující zřejmě napříč brankovištěm do bezpečí jsem si v zoufalé snaze něco udělat vrazil za brankovou čáru.

Jenže pak přišel Matyášův hvězdný moment. Jako bájný Fénix vyvstal ze škváry, prakticky ze stoje udělal dvě kličky, trefil se přesně k tyči a pak se zase ponořil do prašné neviditelnosti. Na hrdinství to stačilo, protože v závěru Hlavonožci namísto aspoň platonické snahy o vyrovnání jen dočista idiotsky sejmuli Káju, což je mohlo přijít draho, ale rozlíceného mstitele Jirku se podařilo udržet na uzdě.

Želatinový dort, který Nikol upekla mé sešité šlaše, jež slavila první narozeniny, tak přišel vhod. Cestou zpět si na něm pochutnala vítězná posádka mého vozu, i na podlahu auta se dostalo. Na zbytek týmu ne, ten hledal zakopnutý míč. Našel se?

neděle 3. května 2009

TAKOVÁ BOTA.


Zaplatíš.
text a foto Řízek

Tamto ráno začínalo nenásilně a bez nápadu. Těsně nad ním si kocour Pepa brousil drápy o skříň, což je pravděpodobně zvuk způsobující pravidelnou každonoční dávku emocí mým sousedům. Snídaně byla silně marmeládová, pak slabá káva a přeslazený čaj, návrat pro zapomenutou peněženku a úprk na nádraží.

V práci jsem byl pozdě, po celý den jsem telefonem sháněl neznámé překlenovací tváře, které mi důvěrně sdělovaly otřelé fráze. A uprostřed toho všeho mi přišla zpráva, že mi kdosi obul už obuté auto.

Je obdivuhodné, jak rychle někdy dokážou asociace letět, zvlášť, jde-li o průser. Kropicí vůz šourající se slunným ránem naskočil zhruba stejně rychle, jako přenosné značky zakazující zastavení, jež jsem po okolí přece zahlédl v minulých dnech. No, aspoň ho nikdo neukradne, měl bych vlastně strážníkům poděkovat za ochranu a pomoc.

Dostalo se mi vlídného přístupu a téměř otcovského ponaučení, policistům zase pětikila. Z hlediska absurdity však vévodí fakt, že ani tahle bota, ani šestnáct dalších kopaček a kozaček roztroušených po Radotíně nikomu nepomohlo - pod uvězněnými auty samozřejmě zůstal bordel.

Nedávno jsme s kamarády přišli na to, že si neumím kupovat boty. Měli pravdu, tahle vydržela jen půl dne a chodit se v ní nedalo.
-----------------------------------------------

Toť infantilní pointa vypravování, které na zveřejnění čekalo rekordně dlouho, asi sedmnáct dní. Tahle nepodstatná příhoda se totiž stala 16. dubna a ještě večer, kdy jsem ten text dopisoval, jsem se domníval, že bude tím jediným zlem, co mě ten den potkalo.

Někdy nás trápí úplné malichernosti a jen nedaleko od nás se nám opravdové neštěstí vysmívá.