středa 22. března 2017

SEŘÍZENÁ MÍŘIDLA

Naše bowlingové mužstvo je nejspíš obecně nazíráno podobně jako svého času jamajský čtyřbobový tým. Roztomilá kuriozita na hranici recese - totálně bez ambicí, velmi hlučná, křiklavě oblečená, složená ze ztroskotanců, odsouzená k prohře, podceňovaná.


Zarostlý Vlastík se ovšem zhlédl namísto bobování v biatlonu. Ale prý už dávno, ještě než to bylo "in". Naši hru proto komentuje v biatlonovém stylu. Posílá nás za netrefené kuželky na trestná kolečka na záchodky a zpátky. Mluví o "nevhodně seřízených mířidlech"; nejspíš "špatná máza" pak zapříčiní, že se můj bratr, týmový benjamínek, při rozběhu rozplácne a duchapřítomně to zachraňuje variací na break dance.


Nějaký profesionálněji vyhlížející soupeř se se mnou zcela zbytečně pokusí rozebírat podmínky na naší dráze číslo jedna, jelikož se podle něj dramaticky změnily oproti jiným dnům. Ten člověk v tom vidí jakousi levárnu a ptá se na moje zkušenosti z tréninku. Pokrčím rameny a přiznám, že jsem svou kouli před měsícem schoval do skříně a dnes ráno vytáhl jen proto, že jsem si náhodou vzpomněl, že je další turnaj. (Vzpomněl jsem si proto, že ve stejné skříni jako koule je vysavač. A protože se u nás o víkendu luxuje.) A že trénujeme individuálně, což znamená, že hrajeme sami jiné sporty.


Zatímco pokračujeme v biatlonových paralelách, zbylé týmy se od nás trochu štítivě odvracejí. Oblečeni částečně ve starých zelených fotbalových dresech FC Forejt rozebíráme, zda bychom si vybrali spíš Italku Dorotheu Wiererovou, nebo Norku Tiril Eckhoffovou. Vlasta konstatuje, že bychom neměli zapomínat na Rusa Šipulina, protože je taky dobrý.


Kupodivu vítězíme. K zesměšnění favorizovaných Frfánových Hulibuřtů 5:0 nám stačí, když bratr trefí dvě ze tří posledních kuželek. "To je debil," vydechneme unisono, protože shodí jen jednu a paní Hulibuřtové věnuje půlbod za jejich vzájemnou remízu.


Amatéři Radotín - tak se bohužel jmenujeme, ale pořád to zní lépe, než kdybychom třeba měli ženský tým s podobným jménem - šplhají tabulkou vzhůru. Najednou jsme čtvrtí.


Poslední hra je ale nervozní. Hlavně proto, že jsem na střídačce. Daleko víc vnímám tu tíhu, která je na bedrech mých kolegů. Oni asi taky. Péťa buší pěstí do sloupu a omylem hraje, když zrovna nemá. Nenahraje ani stovku. Ani ostatní kolegové zrovna neválí. Naštěstí vedlejší dráha strašně zlobí a soupeři na ní hrající se zlobí ještě víc. Zaznamenávají nejhorší výkon sezony, my jen druhý nejhorší, a proto opět vyhráváme. A to je klíčové.


Radost ovšem trvá jen chvíli, protože nám za tři minuty jede metro, k čemuž musíme ještě překonat takzvaný Kotasův labyrint na stanici Střížkov. Železobetonové bludiště o třech úrovních.



Tunelem za odjíždějící soupravou tak doznívá hrdý pokřik: Někteří lidi nevěří, že Amatéři zvítězí.

text Řízek, foto Ř. a Citron

Žádné komentáře:

Okomentovat