čtvrtek 31. prosince 2020

TŘIAŠEDESÁT NOŽIČEK

Ledva jsem vstoupil, padla mi k nohám. Zde je asi potřeba upřesnit, že na náhlé slabosti té bledé dámy jsem neměl sebemenší podíl, neboť soudě podle účelu daného pracoviště, omdlela patrně v důsledku odběru krve.

Na druhou stranu jsem neměl sebemenší podíl ani na její záchraně: prostě jsem stál s kabátem v ruce a díval se, jak ostatní duchapřítomní dárci dělají všechno, co se v takových chvílích má dělat, anebo aspoň nepřekážejí. A jak mezi nimi krouží blazeovaná doktorka: "Hele, přestaňte nám tu omdlévat, máme jen dvě lůžka a obě jsou plná".

Paní už má nohy nahoře, ale zdá se, že je v pohodě. V pohodě je i darování krve. Zjistil jsem to před mnoha lety a vlastně se na ty zhruba čtyři výlety do roka těším. Připadám si pokaždé tak volný: Sednu do auta, pustím rádio na maximum, dojedu padesátikilometrovou rychlostí pět minut do Thomayerky (cestou někde ztratím peněženku, ale to ještě nevím), ztlumím rádio (až povezeme mimino, nemuselo by to ocenit) a zařadím se do fronty u kartotéky. Jako zamlada!

Ke krčské nemocnici mám své výhrady, což do počítače ťukám zkřiveným prstem, ale transfúzní oddělení bych hodnotil pěti hvězdičkami. Po prvním, zkušebním píchnutí se mě paní v okénku vždy zeptá, zda chci turka, nebo překapávanou (jednou se osmělím a toho turka zkusím), dostanu sušenku Mila a vždy mě dojme, že to bůhvíproč ještě někdo vyrábí. Pak pravdivě vyplním dotazník, že nejsem rizikový dárce, že nemám HIV ani čerstvý piercing v pupíku, a u toho se zastavme.

Přesněji se vraťme o deset let zpět, vidím to jako dnes nešťastného sebe na plánovací poradě časopisu Týden, kde jsem elévoval (tehdy tam ještě nevycházely přepisy rozhovorů Jaromíra Soukupa s Jaromírem Soukupem a taky to nevycházelo jednou za čtvrt roku, prostě to byl dobrý časák). Klasicky jsem neměl pořádné, nebo možná žádné téma, a když někdo přišel s tím, že muži-gayové nesmějí darovat krev a že je to skandální, nabídl jsem se, že to půjdu ověřit doslova na vlastní kůži. Koneckonců, sám jsem přemýšlel o tom, že se dárcem stanu. Přijde mi to na mě tak akorát nesobecké. Takže se to dalo spojit.

Nu, a opravdu to nešlo. Nějak jsem to každopádně sepsal, nicméně na Novinářskou křepelku to nebylo (ono to totiž nejde skoro nikde na světě, má to svoje důvody a patrně nejsme jako společnost zas tak homofobní, jak se na poradě časopisu Týden zdálo).

Blbé bylo, že velmi kreativní editor (jak já je nesnáším!) můj celkem korektní text přepsal. To by ani tak nevadilo, ostatně psal jsem fakt špatně, horší bylo, že jej obdařil titulkem Krevní apartheid. A v té nemocnici se to nějak doslechli či co, a pak už ode mě tu krev, kterou jsem jim chtěl darovat, už jako ne-gay, nechtěli. Protože nechcete krev od lidí, kteří něco předstírají a pak o vás píšou pamflety, resp. jsou pod nimi podepsaní.

Počkal jsem pár let a stejně jako dnes jsem vyplněný dotazník nesl lékařce. Možná měli zrovna málo krve, možná přeceňuji vliv časopisu Týden. Každopádně mě i mou krev napodruhé vzali na milost. Pustili mě do odběrové místnosti, kde hrává kapela Kryštof a na stěně visí skupinové foto sestřiček z jakéhosi výletu. Ukázali na rudé křeslo, kam jsem se ležérně posadil jako pán. Za pár minut jsem si šel pro další překapávanou a pro tři nožičky párků a čokoládu Milka za odměnu.

Jak jsem zjistil, těch nožiček už jsem v Krči snědl třiašedesát. Paní v kartotéce mi totiž dodatečně, protože minule se to nestihlo, předala stříbrnou plaketu za dvacátý úspěšný odběr. A víno a čokoládu a chipsy, ať to doma můžeme oslavit.

Plaketa je hezká a třeba tu krev někdy někdo využil. A navíc, přece jen je to medaile. I když to asi není nic, kvůli čemu by mi lidi padali k nohám.

text a foto Řízek

pondělí 21. prosince 2020

KRČSKÝ TRHAN


Víte co? Neřešte to, hlavně už jeďte, ať ten závod stihnete. Paní prodavačka mi podala dva energetické gely, které jsem si po zaplacení nových bot dodatečně objednal, ale nezaplatil, vděčně jsem jí zamával ode dveří a až v poklusu k autu jsem zjistil, jakou příchuť bude mít pochoutka, kterou uprostřed Trailové Závisti slupnu. Prý himalájská sůl s jahodou. Trochu zvláštní, ale vlastně mi to bylo jedno - pokud by výrobce nepřišel třeba s kombinací škubánky s mákem / romadúr, pozřel bych cokoli. 

Nebyl čas si vybírat: včera ráno, den před závodem, jsem na prahu bytu přetrhl zetlelou tkaničku starých bot, na které jsem soustavně nadával. Tvrdé, nepohodlné, přitom rychle se kazící. A ta pata, jak ta v nich trpěla...

Zkrátím to (jako rodič-začátečník jsem pochopil, že v tomto období není čas na nic dlouhého, spánek, běh, tím méně věty): koupil jsem si tytéž boty, jen nové a s nepřerušovanými tkaničkami. Logisticky to nebylo snadné, protože prodejna otvírala v 10:30, závod startoval v 11:00 a obě místa byla vzdálena půlhodinu jízdy autem.

Řešením bylo vymoci si speciální zacházení, podobně jako když mocným a vlivným otvírají restaurace, i když jsou plebsu z rozkazu těch samých mocných uzavřeny. Tak mi v Salmingu otevřeli prodejnu o půl hodiny dříve. Ostatně jsem za poslední roky jeden z jejich hlavních sponzorů, možná mi přezdívají Krčský trhan.

Krčský trhan s himalájskou solí v kapse závod stihl a čekal na něj první letošní vánoční dárek, úhledně zabalený dres SK Babice. Nátělník byl ve vkusném papíru s vánočním motivy, vybaveném mými iniciály. Jasně, musel jsem si ho zaplatit, ale i tak to bylo úžasné – pár dní před 36. narozeninami jsem si poprvé v životě v 10:53 navlékl atletický dres a ještě v 10:54 jsem z toho byl trochu naměkko.

Závist byla letos specifická, ale způsobem vlastně milým. V zázemí nezbyly skoro žádné holky, to proto, že už se potily na kopcovité trati. Muži, kterých bylo také jen padesát, jak je nařízeno, měli vyrazit až o hodinu po nich. Takže teď.

Rád bych napsal, že mi nový dres a boty daly křídla a že jsem se hned po startu dostal do vedení a navzdory papírovým předpokladům jsem v něm vydržel až do konce, neboť jsem pod nejtěžším kopcem slupl himalájskou jahodu a sůl, což mi dodalo dost sil do závěru a po zásluze jsem byl oslavován coby největší překvapení, což uznali i poražení favorité. Nebo bych vám mohl povyprávět i pravdivou verzi...

.. ale Hedvika začíná řvát, tak snad příště. Ale bylo to s vámi fajn.

text Řízek, foto David Yadel Gurin

neděle 13. prosince 2020

VENKU

Když mě vyndali, byla jsem trochu jetá, jak by řekla ta paní, kterou ten pán oslovuje „máma“. Dnes už je to několik dnů, a to teplo v břiše mi pořád chybí. Někdy je mi totiž zima, když mě „máma“ a ten pán, kterému ona říká „táta“, namáčí ve vodě a pak mě vyndají do té zimy. Třese se mi brada a oni na mě koukají a děsně se dojímají, zatímco já klepu kosu.

Ti dva mě taky každodenně předhazují takové černé chlupaté kouli. S tou si zatím v celém tom bytě rozumím asi nejlíp. Prostě se respektujeme, žádné zbytečné řeči, myslím, že to nucené sbližování nás oba sere, jak by řekla „máma“.

Když už jsme u ní, zdá se mi dost nevyrovnaná. Často mi nedává najíst, když mám hlad, a pořád říká něco o čtyřech hodinách. Někdy mi falešně zpívá, aby mě uspala. Víc mě baví, když mi pouští MiG-21, The Cure a Hm… Ale začíná to dělat čím dál častěji, když jsem vzhůru. Asi neví, co se mnou.

Taky občas brečí. Ne tak nahlas jako já. Jsem přesvědčená, že bez toho „táty“ by naše soužití nedala. Často mu to říká. A nepřekvapivě se u toho oba zas dojímají.

Teď pár slov k tomu pánovi s názvem „táta“. Neustále mě fotí, ale jako pořád. Nejvíc mi na tom štve (to by „máma“ nepoužila), že mi to zatím nikdy neukázal. Taky o mně prý píše nějaký články – opět mě nikdo nepožádal o autorizaci. Doufám, že se tím „táta“ neživí, protože mi to nepřijde jako férovej přístup ke zdroji.

Jinak sem občas chodí paní, který se říká „babička“. U ní je teplo a docela sranda. Z těch všech si je celou situací nejjistější. Docela bych brala, kdyby tady trávila víc času.

Na další aktéry čekám. Vlastně je divné, že sem zatím nikdo nechodí. Možná to nějak souvisí s tím, že už v břiše mi říkali Prymulovo dítě. Jsem zvědavá, jestli to Prymulovo někdy dorazí.

Nejvíc mě zatím baví jídlo – toho je dost. A taky výjezdy kočárkem. Fakt nesnáším probouzení. Nejen proto, že ti dva se u toho zase nekonečně dojímají.

Celý situaci zatím dávám 7 hvězdiček z 10, ale jsme teprve v první sérii, jak by řekla „máma“, tak uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Teď si musím jít trochu zařvat, než se zase začnou dojímat.

text Hedvika (ještě neumí psát, tak diktovala Marušce), foto Maruška

úterý 8. prosince 2020

ZMĚNY

Nad ránem se bytem ozve divné pípání a hlavou unavenou předchozím přerušovaným spánkem letí zběsilý proud asociací, který začíná u dětské postýlky. To bude určitě monitor dechu. Něco jí je. Za jak dlouho může přijet záchranka? Jak se u takových drobečků masíruje srdce? Malíčkem?

Dělám první věc, co se v takových případech nutně musí učinit: vstanu. V dětském pokoji je klid, monitor je tichý, nemluvně spokojeně oddechuje.

Pípání totiž jde z kuchyně. Indukční desce vadí, že se po ní prochází šestikilový kocour. Z večeře na plotně zbyly tři palačinky, teď je jich už je dva a půl.

Měl bych mu vyhubovat, on sám ale dobře ví, že zhřešil. A já vím, že na to nemám sílu. Navíc musím zároveň ocenit sportovní výkon - mezi plotnou a ostrůvkem, odkud nepochybně přilétl, zeje metrová mezera a jemu je přes dvanáct let, je otylý a nemá rád výšky. Pochvalme i architektku, která byt navrhla vstřícně vůči potřebám všech jeho obyvatel.

Oba se tedy načas (než nás zase Hedvika vzbudí) vracíme do svých pelechů - já do postele, on do skříně s Maruščiným oblečením. On s mastnou tlamou.

Jsme v období, kdy se na otázku "Máš mě ráda?" běžně a zcela logicky odpovídá "Mám nablito ve vlasech". Ale není to náročné jen pro nás, nýbrž i pro Pepana. Ten má ostatně za sebou poněkud složitější rok, kdy měl podle všech předpokladů konvenční veterinární medicíny umřít. Koronavirus způsobující zákeřnou felinní infekční peritonitidu sice porazil, jeho majitelé mu však připravili další strázně. Má se vyhýbat stresům, ale to máte těžké. Kočky jsou divné a stresuje je všechno a nic.

Začalo to stěhováním. Předpokládám, že domácímu zvířeti zpravidla není moc co vysvětlovat, prostě se jednou octne v jiném bytě v úplně jiné ulici a třeba i odlišném městě a tam je a je roztomilé a nazdar. Jak si ale kočičí hlava vysvětlí, že sice pořád zůstává ve stejném domě, ale najednou jsou ty správné dveře zavřené a jde se bůhvíproč o patro níž? A že tam, kde byla zeď, jsou další místnosti? A že jeho označkované věci, jako je třeba starý nábytek z Ikey, tu sice jsou, ale najednou jakoby v jiném kontextu?


Když to zkrátím: s tímhle si Pepan poradil mnohem lépe, než jsme čekali. Asi platí, že raději se stěhovat, než nechat do sebe píchat osmdesát injekcí. Po jednom útěku na chodbu navíc zjistil, že v "jeho" původním bytě už opravdu vůbec nic není, takže už ho to neláká. Naopak zjistil, že v novém bytě je strašně moc místa na hraní a lze třeba parádně zarývat drápy do nových parket. Akorát asi chtěl udělat tlustou čáru a zanevřel na svůj pelech, místo něj si zvykl spát ve skříni.

A taky v korbičce kočárku. Ta se v chodbě bytu objevila o několik dní dříve než Hedvika. Od té doby, co jsme si ji přivezli z nemocnice, se o tento velice komfortní prostor oba dělí. A on se poprvé dělí i o naši pozornost.

Jak Pepan vnímá novou členku domácnosti? Zatím naštěstí nijak zjevně negativně - spíš jako takovou uřvanou kuriozitu. Její noční krmení, které mu nepochybně narušuje jeho šestnáct hodin spánku, nezapomíná využít pro připomenutí, že i on má ve dvě a v pět ráno hlad. No dobře, že seš to ty...

Zároveň si nepochybně všiml, že se režim trochu uvolnil a umožňuje dříve zakázané věci. Teď je na ostrůvku, strašně se soustředí, protahuje packy a já vím, co chce udělat, nemůžu to zakázat, protože mě to baví sledovat. Letí, plotna na protest zapípá, zvíře nachází kastrol a krátce poté mizí s ukořistěným kusem šunkofleků.

Hrozně mu to přeju a sám si jdu dát taky, pokud mi ještě nechal. Na stres a nevyspání je prý jídlo nejlepší.

text a foto Řízek