pátek 28. srpna 2015

Z KOSOŘE DO LOUN

Až se vám někdy stane, že dostanete nápad na originální svatební dar, tlučte hlavou o zeď, dokud ho zase nezaženete zpátky. Vážně. Jako ženich ve výslužbě si troufnu mluvit za většinu podobných mladých dvojic: vykašlete se na kreativitu. Svíčková s knedlíkem krát čtyřicet a miniřízeček krát sto dvacet prostě něco stojí - dávejte obálky. Hlavně ne hodinu trvající scénky. Hlavně nic nepečte. A už vůbec nic netvořte! Každou takovou věcí zpravidla darujete svatebčanům i rozpaky a nutnost předvést tyjátr, jak jsou ohromení a jak se vám to děsně povedlo. Tohle všechno vím, přesto jsem selhal. Nápad jsem nezahnal, ale pochlubil se jím.

Takhle by to dopadlo -
nebýt Alexe.
"Už vím, co dáme Vaškovi s Hankou!" vypadlo ze mě někde v polovině rozhovoru na úplně jiné téma na dovolené. Stolní hru. Tady měla jako obvykle zasáhnout moje žena (Co to meleš? Máš úpal? Ses zbláznil? Prober se!), ale nepochopitelně se jí ten nápad líbil. Tak se stalo.

Ovšemže nebudeme vymýšlet zgruntu novou hru. Lepší bude se nějakou mírně inspirovat, či ji spíš kompletně obšlehnout. Volba bůhvíproč padla na Z pohádky do pohádky. Nepopulární hra pro Husákovy děti, jejíž původní hrací plán má nepochybně jistou komančskou estetiku. Hra samotná má jednoduchý princip a la Člověče, nezlob se, ale s pokladem na konci. Cestu k němu hráči znepříjemňuje zdánlivě náhodný shluk pohádkových postav, jež mu neustále házejí klacky pod nohy.

Takhle nějak možná vzniklo i
původní Z pohádky do pohádky
Pozoruhodný je návod ke hře (našel jsem ho na Mimibazaru), který má sympaticky jednu stránku (podívejte se třeba na návod k Osadníkům, to je skoro jak Bible nebo jak nový občanský zákoník) a absolutně rezignuje na jakoukoli logiku. Nemůžeš jít kratší cestou, ale musíš dojít k rybníku pro živou vodu. Až ji doneseš, teprve můžeš jít dál, přitom ji nikdo po tobě nechce. Jindy zase vyrazíš bez jakéhokoli smyslu pást nějaké koně.

Hlavním hrdinou bude ženich Vašek, který má za sebou asi tak pětadvacetiletou epizodu různých průšvihů a "stořek", které by se daly vytěžit do různých takových odboček. Někde cestou narazí na svou vyvolenou. A celé to samozřejmě skončí svatbou.

Lampa zvaná Karel.
Přizvali jsme Milana s Aničkou. Víc hlav víc ví. Milan přizval Alexe, což se nám nelíbilo. Víc hlav víc ví, ale co s Alexem? Alex je divnej a určitě nešikovnej. Jak jsme byli hloupí! Po úvodním sezení, kdy jsme hlavně vymýšleli ony předloze podobné nelogické úkoly, si to totiž Alex vzal domů jen velmi provizorní náčrtek, načež při další schůzce vybalil něco neuvěřitelného. Nádherný hrací plán, který vypadal jako Z pohádky do pohádky po faceliftu nebo spíš radikální plastice a bylo v něm skoro všechno, co tam mělo být. Chybělo jen dodělat některé obrázky a vybarvit to.

Ostatní se s chutí pustili do díla i do mražených pizz, které Maruška ani nestačila lovit z trouby. Já jsem jen chodil kolem a našlapoval opatrně, abych něco nezkazil. Můj čas přišel až druhý den, kdy jsem těsně před laminováním zjistil, že jsme zapomněli na jeden obrázek. A tak jsem fixkou dokreslil lampu, která si myslím, že je fakt dobrá.

Vlevo nahoře je peklo.
Zbývalo vyfotit novomanžele polaroidem a celé to dolepit. A nepodpálit při tom krásnou sto let starou rozhlednu lepicí pistolí. Celkově to vypadalo náramně, včetně tří "trojrozměrných" Václavů v různých barvách, kteří byli figurkami. Po předání dárku následovala radost novomanželů (nakolik povinná, nepoznám), načež o několik hodin později už byl ženich upřímnější a celkově vláčnější, přitočil se ke mně a povídá: "Luki, co je to za debilní hru, co jste mi dali?"

Přesto pořád tak trochu doufám, že tenhle kreativní nápad jednou někdo docení. Že si hru Z Kosoře do Loun někdy někdo opravdu zahraje. Projde všemožnými nástrahami, ztratí brýle a dostane se i z pekla v turistické klubovně a nakonec slastně získá svou princeznu.

Tu obálku jsme jim tam ale pro jistotu taky dali.

neděle 23. srpna 2015

NEJLEPŠÍ MUŽ, NEJLEPŠÍ ŽENA

Cinkání o sklo. Významné odkašlání.

Vážení svatebčané, milá nevěsto, milý ženichu, Hanko a Vašku. V tento pro vás patrně jeden z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů jsem se vzbudil už kolem páté ráno. Probudila mě nejistota mého poslání, údělu, nebo jak to vlastně nazvat. Někomu to možná připadá triviální, ale - co má vlastně dělat svědek? Jak být v této roli úspěšný?

Přece nemůžu být jen tupým oficiózním panákem. Takový panák se v určenou hodinu s čerstvě potrhaným oblekem a kravatou zavázanou asistentem Milanem dostaví do veslařského klubu na břehu Ohře s občankami (svobodný, svobodná) a prstýnky (velký kulatý, malý kulatý). Zde se setká s paní matrikářkou. Ta hořekuje, že nestíhá další dvě svatby, a s velkým podezřením v očích se dívá na panákovu nabídku, že její kabelku a další věci po dobu obřadu uchová v kufru svého auta.

Až budou všichni nastoupeni, postavím se spolu se svědkyní Zuzkou (sympaticky podobně nesvá jako já) za dojatého ženicha a krásná nevěsta v krátkých a jednoduchých, přitom delikátních šatech se, pro mnohé překvapivě, vynoří z vln (rozuměj: doveze ji pramice ke břehu). Hraje hudba, starosta odříká projev odpíchnutý od údajného Einsteinova citátu (určitě jsem ho četl vpravo dole) a já jako správný svědek se zařeknu, že se nebudu smát, nebo aspoň ne navenek, jeho půvabnému rotacismu. Až na mě přijde řada, podepíšu se na řádku nadepsaném mým jménem (Vašek mě prosil, ať tentokrát vynechám hůlkové písmo i zálibu podepisovat se vzhůru nohama) a odcházím na místo bez jakéhokoli viditelného selhání. Jepičí roli v celém obřadu si ještě prodlužuji tím, že rozlévám slivovici do panáků i připravených hostů. Daří se mi to vlastně jen u kamaráda Jiřiny.

Představme si ale teď situaci, že nejsem jen tupý panák a stroj na podpisy, nýbrž svědek s velkým S, poanglicku Best man, tedy nejlepší muž, nejlepší přítel, oddaný do posledního dechu pomoci i zažehnat jakoukoli potenciálně průserovou situaci ještě před jejím vypuknutím. Majordomus i bodyguard, důvěrník i rádce.

Takový svědek je připraven zaskočit za indisponovaného hudebníka či zpěváka bigbandu, převozníka nevěsty či třeba nahradit matrikářku, kdyby zjistila, že dvě svatby najednou, ač v jedněch Lounech, opravdu nestihne. Dokáže vyškemrat na panu tchánovi zapůjčení párové čtyřky a nenechá se odradit jeho rezolutním Ne. Při obědě novomanželům přisolí polévku, rozkrájí babičkám svíčkovou a při mejdanu na rozhledně odláká či vyhubí veškeré vosy. Fotí svatební hosty polaroidem a důsledně dbá na mravnost fotografií (Kájovi odstraní knírek a případně drží pravici dole) i jejich technickou kvalitu. Pánovi u grilu pohlídá prase. A Vaškově sestře v prudkém kopci na rozhlednu roztlačí auto, aby si, chuděra, nespálila spojku.

Nejlepší muž se nespokojí s kupovanými přáníčky s Remarqovým citátem, spolu s přáteli vytvoří originální dárek. Ten neurazí, ale nadchne. Příteli je vždycky po ruce, vyžaduje-li si to situace či vyžaduje-li ženich doplnit nápoje. Když o půlnoci dochází dech DJ Debilovi v dřevěné hudební budce, nahradí jej coby DJ Pleška tam i na improvizovaném tanečním parketu. Najde klíče, které cestou domů vytrousila veselá maminka ženichova. A především: nejlepší muž, tedy svědek, vystřihne přede všemi parádní projev. V něm ve spravedlivém poměru vychválí vlastnosti obou šťastných mladých lidí, aniž by to bylo příliš dlouhé. Bude to vtipné, původní, chvílemi dojemné, bez Einsteinových citátů a hlavně to vůbec nikoho nenasere.

Den po jednom z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů mých přátel jsem se probudil v pět ráno, protože půjčená nafukovací matrace se pod námi zákeřně vypustila. Až tehdy mi došlo, že svědek může být tupý oficiózní panák - víc nejlepších lidí netřeba, jen by tam překáželi. I bez nich všechno bylo takové, jaké to mělo být. Poněvadž nejlepší muž je Vašek, nejlepší žena Hanka.

Zdvořilý potlesk. Úleva, že už můžeme začít jíst a pít.

text Řízek, foto Instagram polaroid

pondělí 17. srpna 2015

LÁSKA PROCHÁZÍ KOLEM

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše – tak zní titul jednoho z bestsellerů minulého století. Po několika společných dovolených s autorem těchto stránek musím dát názvu té vztahové beletrie za pravdu. A jestli se vztah na něčem opravdu láme, je to ten nejprostší lidský vynález – kolo.

Svého muže miluju – i přes jeho děravé ponožky, bordel ve skříni, chronické běhání a neuznávání mě jako majoritního akcionáře projektu Kocour Pepan. To všechno jsou malichernosti, ke kterým se zdánlivě přidává i náš odlišný názor na cyklistiku. Jenže jsem záhy zjistila, že kolo není tak banální věc, nýbrž jedna z cest do srdce vašeho vyvoleného. Jenže musíte vydržet a to se mně nedaří.

První společný cyklistický výlet si pamatuju matně, neboť negativní zážitky se snažím vytěsňovat. Bylo to v rakouském Zell am See – 40 km mě zmohlo natolik, že druhý den jsem strávila s knihou u jezera. Pak si pamatuju Telč – opět 40 kilometrů ihned po příjezdu, v noci svalová horečka zaháněná opět knihou a ibalginem a následný rozdýchávací pěší výlet, který se protáhl na hezkých 20 kilometrů.

Letošní rok jsem opět (ne)prozíravě šáhla po kolu a vyrazili jsme s kamarády na Moravu, kde došlo ke spiknutí kamarádky z dětství s mým manželem a vzešlo z toho 77 kilometrů. Od 55. jsem střídavě mlčela, brečela a odhazovala kolo zničená zradou nejbližších.

Čerstvým zážitkem je pak nedávný prodloužený víkend v Jizerkách. Odhodlaná strávit ho na manželově oblíbeném dopravním prostředku jsem si řekla, že tentokrát mě nic neporazí, nebudu křičet, brečet, nadávat. Budu šlapat a budu strašně free, aby si řekl, jak fajn má ženu babochlapici. Zabiju tu městskou holku v sobě a najdeme další společné hobby! Ale to by to nemohly být hory.

Ale viděli jsme třeba i Protrženou
přehradu!
Po 38 kilometrech a 30 stupních mě zlomil kopec číslo 1 258 (nebo tak nějak) a naše konverzace se zvrtla v onen starý známý dialog. „Kolik ještě kiláků?“ ptá se ona. „Tak 10 maximálně,“ odpovídá on a kontroluje své hypermoderní sportovní hodinky. „Támhle je zas nějakej zkurvenej kopec?!“ táže se nevěřícně ona a přestává se ovládat. „Prosím tě, vždyť je to jen taková vlnka,“ posměšně říká on, mezitímco přemýšlí, že si půjde ještě večer zaběhat. „Jak je sakra možný, že zase jedeme do kopce?“ křičí už ona. „Hele jsme v 900 metrech a potřebujeme se dostat na Jizerku, která je v 870 metrech,“ vypráví vůdce smečky. „To přece není logický, to bysme měli jet snad z kopce, ne?“ vybičuje zbytky mozkových buněk k výkonu blondýna. „Jenže musíme se dostat nejdřív nahoru na vrstevnici, abychom pak mohli klesnout, ne?“ utře ji muž.

A tak už další kopce nejedu a demonstrativně tlačím kolo a musím přiznat, že babochlapice ve mně zase prohrála. Tak snad se ten přerod z městské holky podaří příště.

text Maruška, foto Řízek

středa 12. srpna 2015

ENGE NA ZVÍKOVĚ

Každý jsme nějaký. To máte třeba řízení. Někdo jezdí nesmírnou rychlostí, přesto plynule a člověk se s ním tak nějak cítí v bezpečí. Jiný jede jako šnek, a i tak je jeho jízda ohrožení pro veškerý provoz, infrastrukturu i okolí. Kamarád Jan je jiný. Z obojího si bere to horší: jede závodnicky rychle, zběsile, avšak cestující místo ocenění toho, jak to má šofér v ruce, zpětně litují, že si nevzali pleny.

"Pojedeš s námi na Zvíkov?" Tak mohl bych. Když je totiž na táboře návštěvní den, od rána se v kuchyni vrší darované bábovky a dvěma týdny pobytu zahnojené a zocelené/zubožené děti vyrážejí s rodiči do akvaparku a mekáče. Pro mě jako pro hosta je to jasné znamení, že ve vylidněném táboře jsem zapotřebí ještě méně než obvykle, tedy že sotvakdo pozná, že tu nejsem, pokud ovšem někdo vůbec zaznamenal, že tu jsem.

Zvíkov je od tábora nedaleko. Usedáme do Janova téměř veteránského mercedesu. Takhle se už dneska auta nestaví, pomyslel jsem si, a než jsem si to domyslel, svištěli jsme po křivolakých cestách stodvacítkou. My zbabělejší na zadních sedadlech jsme zaprotestovali, načež nám oddělení reklamací vzkázalo, že ta klepající ručička na rychloměru lže.

Na Zvíkov po dalších epizodních zděšeních dojedeme v pořádku. Hned u parkoviště je bufet se zahrádkou a to je dobře. Vlastík pořád něco vypráví, Péťa se směje tak, že se okolí otáčí, a Jan to všechno fotí - takový klasický výlet. Do vedra se nám nechce, ovšem cílem je Zvíkov, a tak tedy jdeme.

Za kilometr trvající procházku se nám vysmál chlap od lukostřelby, když se Vlastík marně pokoušel do záběru dostat věže hradu. A taky jsme viděli pravý svatební kamion, nebo spíš tahač. A zelenou vodu v řece, kde jsme se původně chtěli koupat. No a taky ten hrad, aspoň zvenku.

Naštěstí čas pokročil, mohli jsme proto začít hledat hospodu na oběd. Nebyla daleko (šlo se kolem houpačky, hurá!) a na její zahrádce příjemně foukalo. Možná trochu nelogicky jsme se přesunuli dovnitř do tmavého lokálu, který vyzdobil netalentovaný epigon pana Lady. Po obsluze jsme si vyžádali kromě pohárů, nakládaných hermelínů a podobných laskomin i karty. Ze dvou nekompletních balíčků jednoznačně zvítězil ten hanbatý. Hráli jsme whist, což je v našem podání mariáš pro tupce.

Povzbuzen vítězstvím v kartách, roztočil Jan svůj mercedes a vyřítil se na cestu zpět jako Tomáš Enge. Bylo tam všechno. Nesmyslné lepení se na auto před námi, meziplyn, cukané zatáčení a další meziplyn (proč, prokrista?!). V táhlé nepřehledné levotočivé zatáčce kousek nad mostem se šofér jal předjíždět, načež jsme se ze zadních sedadel opět nesměle ozvali, jako jestli to myslí vážně. Podle Vlastíka sedícího vpředu to však bylo zcela bezpečné a přehledné místo k takovým manévrům – což ovšem nikoho nepřekvapilo, jelikož Vlastíkův názor, jak jsem vypozoroval, se obvykle vytváří tak, že se vezme názor většiny a o 180 stupňů se otočí.

Nakonec jsem z vozu vylezl se smíšenými pocity: bylo mi zle, jak se ve mně ty prožité hrůzy, hermelíny, piva a poháry smíchaly dohromady v jeden obří vystresovaný eintopf, na druhou stranu jsem byl opravdu vděčen za krásný výlet, především pak za pevnou zem. A rozhodl jsem se, že zpátky z tábora nejedu autem, nýbrž v pětatřicetistupňovém vedru osedlám kolo. Před cestou se mi to tak zrovna nejevilo, ale teď už to byla jasná volba.

Každý jsme nějaký. Do toho auta jsem vlezl, ač samozřejmě dávno vím, že Jan takhle jezdí. Vědí to totiž všichni a mají ho rádi takového, jaký je. Ale měli by ho ještě radši, kdyby jezdil jako šnek a kdyby se s ním člověk cítil tak nějak v bezpečí.

text a fotky Řízek

středa 5. srpna 2015

TO JE NA ŠITÍ

Kdo koho vlastně podpírá? A kdo na fotce chybí? Kdo raději usnul u televize, než aby vyrazil na procházku na vyhlídku? Nejasná fotografie z rozlučky mého nejlepšího přítele se svou někdejší až příliš živelnou svobodou příliš odpovědí nenabízí, spíš naopak. A to jsem se kvůli ní válel v prachu cesty, jako ten generál z šestasedmdesáté sloky hrozné trampské odrhovačky. V ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Nebyl to pochopitelně šátek od přítelovy nevěsty. Ta by ostatně byla nejradši, kdyby žádná rozlučka neexistovala. Tento postoj je však společný většině nadcházejících nevěst, jak jsem vypozoroval, a podtrhuji, že ho nekritizuji, ani v nejmenším. Stejně tak nechci (tentokrát) hanit nikoho z účastníků. I proto jsou následující řádky striktně anonymizované.

Začíná to dobře.
Zhruba desítka mužů, z nichž někteří jsou objektivně mladí a další se tak aspoň cítí, se naskládala do vlaku a vyrazila společně strávit víkend. Pro jediného abstinujícího účastníka i pro obyčejné cestující byl už samotný průběh přesunu do ošuntělého města T. v podhůří jedněch z pohraničních hor možná málo pochopitelný a mohl budit rozpaky. Třeba když paní průvodčí v náhradním autobuse někdo z nás překřtil na průvodkyni České pošty a jal se jí tleskat, či když jiní na autobusovém nádraží nastavili klimatizaci ve veřejném WC na 42,5 stupně a další si zase v nádražce vyžádali červencovou dívku smějící se z kalendáře s argumentem, že srpen už je za rohem.

Chvilkové zamyšlení.
Chalupa B. pojmenovaná po zdrobnělé ženě byla po dlouhé cestě v podstatě vysvobozením. Někdo dokonce neváhal a už v půl deváté usnul v křesle. Jiní třeba hráli nekonečné šipky anebo mlátili do kytar. Další po probuzení rozšlápli lopatku a nechali o tom nad ránem hlasovat. Jiní zase v noci strašně chrápou.

Situace se změnila v sobotu dopoledne. Trojice aktivních účastníků vyrazila běhat, čtvrtý je koučoval ze sedla kola, než ho šnečí tempo unavených mužů znudilo. Vzhledem k okolnostem i terénu bylo jedenáct kilometrů v horách ažaž. "To je na šití!" hořekoval jeden z běžců nad rozbitým kolenem a tento nářek se stal jakýmsi leitmotivem zbytku víkendu.

Za stálého bědování jsme se přesunuli do blízké restaurace, která měla tu výhodu, že byla ještě k tomu z kopce. Přesto nám přesun trval poněkud déle, neboť část výpravy zaujal na veřejnoprávním kanále dokument o příbuzných nechvalně proslulého diktátora. Dozvěděli jsme se krásným hlasem známého českého herce s pleší a výraznou bradou, že tento nejmenovaný vůdce měl i "odporného" synovce. Kromě nápojů z chmele a sladu jsme v restauraci konzumovali třeba i kyselou polévku s koprem a houbami a já si konkrétně pochutnal i na jídle pojmenovaném po jihoevropském drobném opeřenci.

V restauraci jsme zůstali dlouho, měli tam totiž dokonce i vířivku (nenavštíveno) a hřiště a trampolínu (obojí využito). "Mohli bychom vás poprosit o basketbalový míč a abyste nám ukázala prsa?" ptal se jeden z účastníků servírky a ta vyhověla jen zčásti, bohužel té méně zajímavé. Basket mě opravdu nikdy nebavil a nešel mi. Zato výrony kotníku ano. "To je na šití, to je na šití," halekali jsme a šířili jsme mezi ostatní hosty radost.

Tato skladba se odjakživa
nazývá Cikánský géčko.
Večer se grilovaly stovky bílých klobás z německého diskontu L. A taky jsme po sobě chvíli házeli žebry v marinádě. Většina účastníků rozlučky pak vyrazila aspoň na symbolickou procházku na vyhlídku. Tam jsme zalitovali, že jsme nevzali karty. A pak jsme se živelně fotili na cestě zpět. V chalupě B. už se pospávalo. Brzy opět usnul i jeden z podstatných účastníků výletu.

Le Grill.
V neděli ráno jsem nikoho k běžeckému výletu nepřemluvil, což mě nepřekvapilo. Udělali chybu; kromě kopců a kamení jsem zažil i jedovatého hada, jehož rovněž nebudu jmenovat. Odjížděli jsme nadvakrát: první várka už dopoledne, druhá se zdržela v jiné restauraci a o jejich osudu mám jen protichůdné, třebaže velmi legrační zprávy.

Karty jsem pak doma našel ve futrálu od kytary. Tak holt na příští rozlučce s další živelnou svobodou.