NUTRIJNÍ HODNOTY

 

V neděli po pěkném svatebním veselí rodiny Štěchů by bylo asi patřičné mít opici, ale naštěstí jsme měli k obědu jen srnku a po ní jsme vyrazili na nutrie. Další zvířata už v tomto článku významnější roli hrát nebudou, respektive to nepředpokládám.

Paní Marušková nás odnavigovala do malé obce Čtyřkoly, kam by bylo asi patřičnější jet nějakou čtyřkolkou. Ale zvládla to hravě i naše rodinná předokolka. Jeli jsme za zážitkem. Skepticky jsem spíš očekával, že uvidíme maximálně tak dvě tři kachny, rybáře a že ukrutně zmokneme.

Nicméně pod mostem ve Čtyřkolech se to na břehu hemžilo dětmi a barevnými deštníky a ve vodě - ve vodě se pohybovala strašně divná zvířata, z třetiny hrozivá, ze dvou třetin srandovní. Považte, fousky to má jak kočička nebo jako můj oblíbenec Filip Horký z České televize. Očička to má půjčená z plyšáků a vzadu to má na pacičkách blány jak obyčejná, průměrná kachna a zuby to má žluté a zaječí.  Z těch jediných jde celkem respekt.

Kdybych třeba plaval, a to se snadno může stát, a na něco takového narazil, řešil bych dilema, jestli si hrůzou nadělat do plavek, nebo smíchy polykat vodu. Jsou jich tam desítky, malé, velké, tlusté i tenké.

Nutrie, jak jsem se dočetl v odborné literatuře, se tady prý dřív celkem běžně chovávaly, ale nezájem spotřebitelů o jejich legrační kožíšky a dietní maso (asi má slabé nutriční hodnoty) způsobil mimo jiné to, že jsem tohle zvíře ve svých 28,5 letech viděl poprvé.

Ale Čtyřkoly z nich mají celkem turistickou atrakci, jichž jinak patrně mají poskrovnu, lidi je sem jezdí krmit a pozorovat. Zvířata tak nejsou vůbec plachá, naopak velmi oprsklá a dá se říci, že nejlépe jim chutná mrkvička. Naše mrkvička; za chvíli každý z tech bizarních tvorů třímá svou vlastní a děti, které se trapně snažily zaujmout jejich pozornost kousky housky či slupkami od brambor, zahanbeně odchází. Nutrie na rozdíl od nás maso prý nežerou, takže dost nudné kachny, které se pokoušejí si taky přihřát svou somráckou polívčičku, mohou být relativně v klidu.

No, jako je to hezký, ale už docela dost prší, takže zase jedeme, čau.

text a mobilní foto Řízek

PANENSKÁ A VYDŘÍ TELČ

 

Na statku v Borovné mají dva opravdické Bílé tesáky, stádo koček, mraky much a další hospodářská zvířata. Na pár dní k nim přibyl ustrašený černý kocour s první šedinou na pravém špeku - a my dva. Po dvou letech jsme se vrátili do Telče, s vědomím, že dvakrát se do jedné řeky vstupuje blbě. Ale tady to jde hravě. Telč je prostě bezva.  

Hrad Landštejn s přílohou a oblohou

Krajina kolem je vlnitá a šlape se tu na kole jen ztěžka, i na lehký převod - to je takový místní paradox. Na cestě z Telče do Třeště u zarostlého jezírka ani nedutáme a počítáme žáby. Číháme na čolky, mají tam být. Nejsou, nebo jsou neviditelní. Zato zjistíme, jak a kde pramení Moravská Dyje. Jsou tam i hrníčky. Pak seznáme, že existuje obec Panenská Rozsíčka. V Třešti najdeme super cukrárnu a přes kopce jedeme zpátky. 

Já, turista

Večer máme dobré víno a v permanenci je plácačka na mouchy. Těch se letos urodilo víc než čolků. 

Kocour Pepan Vysočinu začne snášet až ke konci, sem tam vyleze z pokoje a nebojácně se vydává na prohlídku dvora. Tedy než zavrzá branka. Nebo než mu ukážu koně, který se okamžitě zařazuje do žebříčku jeho úhlavních nepřátel mezi vysavač a alobal.

Vlaštovky? Neznám.

V neděli necháváme kola opřená o zeď a Pepana v jeho strategickém úkrytu pod peřinou. Sami jedeme do autem do Slavonic, neboť nás bolí nohy. Vylezu na věž a celé městečko i Maruška jsou strašlivě mrňaví. Po turistické značce šplháme na hrad Landštejn. Tedy, spíš je to zřícenina, ale veliká a poctivá.

V podhradí se můžete vyfotit, jak vás obtáčí had, což nás neláká, ale některé ambiciózní politiky ANO. O patro výš pěje folková kapela a na ochoze nejvyšší věže čeká závrať.

Maruška, Telč a obloha

Vracíme se ještě delší cestou po stopách místního loupežníka Grasela (čti grázla - jeho nechvalný věhlas mu dokonce zajistil místo i ve slovníku). U jednoho rybníka nás zaujme povědomé hýkání a výskání - a vskutku, nedaleko je opravdický tábor. 

Ale takový, jaký svět neviděl. Uprostřed skalního města, stany stojí na dřevěných plošinách v několika patrech přímo na skále. Hlavní náčelníci úplně nahoře, latrína patrně úplně dole. Horolezcův sen! 

Tábor, jaký svět neviděl

Jenže nás už bolí nohy, ujdeme za odpoledne dobrou třicítku, a to snad i mezi turisty může vzbudit kus uznání.

Další den jedeme na kolech do Dačic. Uvidím Marušku padat, umí to podstatně elegantněji než já. A zjistíme, že opravdu existuje obec Kostelní Vydří. 

Tady někde jsem zahlédl toho koně...

A večer mi Maruška vypne v televizi Sanitku a radši mě rozdrtí v nenásilné stolní hře, v níž se stavějí železniční tratě z plastových vagonků.

Měl jsem pocit, že nám nic nechybí, ale za tím pocitem do Borovné přijíždějí i další lidé. Tak jim pokoj musíme přenechat. Přes voňavé Krahulčí, prohlídku hradu Roštejn a rozkopávanou dálnici jedeme domů. 

Tak zase někdy.

Telč, náměstí a pán na lavičce

text a fotky Řízek

PUTOVÁNÍ ZA SMAŽÁKOVOU VŮNÍ

Tak, kde si nepochutnáme příště?

Po návratu z celozávodní dovolené si tentokrát vyzkouším roli gastronomického kritika, což dnes taky může dělat kdokoli - snad to změní nová škola pro novináře, již otvírá vydavatel Blesku, a vrátí tím lesk i této novinářské oblasti. Kritiku na jídlárny (podle Homera Simpsona) jsem zkusil už během dovolené při cyklovýletu na Moravu s přáteli, kde ji, pravda, nikdo neocenil. Dokonce si mě kvůli mé chronické nespokojenosti s nabízenými pokrmy dobírali, zvlášť poté, co jsem je pokaždé nakonec celé sežral. Přesto přináším seznam restaurací, které jsme o dovolené navštívili, a výhrad, kvůli nimž bych většinu z nich už raději nenavštěvoval.

Hotel Černá Voda - První den na kolech po Rychlebských stezkách. Moravský vrabec se špenátem, jedna ze dvou hotovek, nechutná nikomu. Knedlík je snad z kukuřičné mouky a je to sladká divná hmota, špenát plave. Moje kapustová polévka je přepepřená. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou dál variace na smažáky a řízky. Elišce místo smažáku donesou řízek, anebo naopak, je z toho roztrpčená. Poslední místo mezi restauracemi podtrhuje točený budvar.

U Kaštánka, Černá Voda - Fotbalová hospoda, kde se místní Kameník Černá Voda chlubí svými trofejemi. Sedíme na zahrádce a v jídelním lístku jsou variace na smažáky a řízky. Rozvíjím teorii o tom, že je to škoda, že bych si dal radši něco jiného, co není jen vylovené z friťáku, všichni se mi smějí. Rezignuji a dávám si kynuté knedlíky s borůvkami, jsou kupované, chutnají jak houskové a uvnitř je jen marmeláda. Při druhé návštěvě (víc hospod v okolí není) mám guláš, který je celkem v pohodě. "Kupovanej, ale dobrej," hodnotí Milan smažák, který se mu kdysi na čas stal přezdívkou. V nápojovém lístku je pod lihovinami propiskou dopsáno "Kameník mistři - k nezaplacení ,-".

U Hamplů, Skorošice - Dojíždíme po parádním desetikilometrovém svištění dolů ze Smrku. Zpod slunečníků pozorujeme slečnu, která venčí psa a prý takhle venčila už loni. Na jídelním lístku jsou opět smažákové variace. Petr seznává, že v parádním sjezdu ztratil z kapsičky pod sedlem pětikilo a nářadí, je roztrpčený, objednává si z cizího pohár. My ostatní se mu smějeme a dáváme si specialitu podniku - řízek Ondráš. Pohlreich by čuměl, je to obdélníkový asi pět centimetrů tlustý bramborák, v němž jsou ukryté kousky kuřete. Je to mastné a dobré a skoro se to nedá sníst, jak je toho moc, na zahrádce je příjemně a ten výhled je super.

U Marušky, Telč - Hladoví po dlouhé cestě na Vysočinu usedáme do první restaurace se zahrádkou, kterou v Telči potkáme. Kolem chodí alternativní lidé, chystá se tam totiž festival "na okraji hudby". "Asi tam už nic není," odpovídá servírka na dotaz po polední nabídce. Podle menu tu umí usmažit i další věci, nejen sýr a řízek. Bohužel je vidět do kuchyně a kuchařky nejsou estetické, zato se dají očekávat objemné porce. Maruška dostává nejdivnější pokrm naší dovolené: brambory s kusy květáku nebo brokolice lehce posypané sýrem. Za devadesát nebo kolik korun trochu čórka. Já si dal salát s kuřecím masem a zcela to odpovídalo výhledu do kuchyně. Pak se nedaleko rozezněl okraj hudby a jeli jsme pryč. Těsné předposlední místo.

Appetito, Slavonice - Zahrádka na náměstí, které, jak člověk zjistí z věže, má tvar trochu jako dívčí klín. Dívčí klín, ale hanlivě, je možná i servírka, která prakticky na dohled od rakouské hranice neumí kváknout ani slovo německy, jen rakouským seniorům cosi ukazuje prstem v nabídce a pak je naštvaná, když jim přinesla něco jiného, než si objednali. Až moc široká je nabídka obědů, volím cmundu po kaplicku a Maruška protočí panenky. Poněkud zmatený kolega dívčího klína se táže, jakou si k té cmundě dám přílohu. Vybírám nečekaně bramborák. Není to tak zlé. Restaurace je hrozně velká, nemůžu najít záchod, což jsou taky body dolů. Stejně jako to, že se kolem hospody pohybuje fantom nejmenovaného bývalého komentátora a svůdníka, jenž adoruje mrňavé blonďaté studentky žurnalistiky, nyní již politika za Babišovu perspektivní partaj. Vlastně to nebyl fantom, ale on.

Pivovarský dvůr, Dačice - Zahrádka na blbém místě u hlavní silnice na Telč, kudy jezdí tatry do nedalekého lomu a škodovky do blízkého Lidlu. Pestrá polední nabídka bez smažáků, máme guláš a nějaký kuřecí plátek na nivě, oboje dobré a porce jsou za sedm pětek obří. Pozorná a milá obsluha, hospoda i vevnitř vypadá moc dobře, jednoznačný vítěz testu. Ale co dělat v Dačicích?

Pizzerie Telč - Konec prázdnin v Telči. Večeříme s výhledem na děti, které vodními pistolkami útočí na starší červený ford. A dělají to pořád dokola, natáčí se totiž film. Vedle nás sedí fantom nejmenované vdovy po exprezidentovi, anebo Dáša vypadá fakt dobře a mladá (neshodli jsme se). Pizzy jsou české a vynalézavé, Italové by asi zírali, ale na nic si nehrají. Je toho i na mě moc, snad i proto pod stolem nechávám foťák. Hodný číšník nás s ním doběhne až na druhém konci náměstí, díky čemuž v rámci Telče získává pizzerie prvenství.

Suma sumárum, nejlepším jídlem bylo burgery, které jsme na grilu sami vytvořili, ale ty byly zjevně mimo soutěž. Ovšem pro ty, kdo se z nějakých důvodů rozhodnou hubnout a nejíst, je okolí Telče i podhůří Jeseníků jako stvořené.

text a ilustrační foto Řízek

MALOVÁNÍ V TROPECH

Odborníci jsou někdy potřeba. Kupříkladu horskou cyklistikou obroušené koleno má spravovat lékař, ne mírně podnapilý, třebaže obětavý a snaživý kamarád. To dá rozum; ale shánět kvůli zdevastované malbě v maličké koupelně a hnusnému flekatému stropu malíře pokojů? Proč, když je v domácnosti manuálně zručný, zdravě sebevědomý a zkušený všeuměl? Za půl horkého dne bude hotovo a po zbytek víkendu se budeme válet někde u rybníka, říkal jsem si. Ale chyba lávky. Trvalo to celý víkend a dopadlo to fatálně. Někdo - ať už malíř, nebo upatlaný nešika - to bude muset předělat, až teda nebude 38 ve stínu.

Nebylo zkrátka správné rozhodnutí jednou brzo ráno, sotva zapjali pokladny, vyrazit do nedalekého hobbymarketu a vybrat speciální bílou barvu pro koupelny a kuchyně a speciální zelenou barvu určenou pro deštný prales, alternativně i pro dvě stěny v koupelně.

Zpočátku sice ještě vše šlo hladce, ale ukázalo se, že jen samotné oškrábání starých vrstev zabere nám, už tehdy dost zpoceným a svlečeným laikům, mnohem více času, než bychom strávili telefonátem případnému fachmanovi. Pod zašedlou bílou se objevila další, pod ní divně žlutá, potom hrboly a další zajímavé věci. Všechny dopadaly na připravený igelit, pod nímž si oproti plánu hrál kocour Pepan a přišlo mu to strašně zábavné.

V sobotu v poledne připomíná zeď ty Saudkovy vkusné a umělecky hodnotné prdelaté akty, myslím teď čistě barvou. My jsme převážně rudí, v koupelně je vzduch jak v tropech. Roztáčíme válečky a od stropu začínám nanášet zářivě bílý povlak.

Ale ouha.

Všechno se divně lepí. Někde barva zůstává, jinde se jí na zeď vyloženě nechce a výsměšně ulpívá na válečku. A to není nejhorší. Na řadě míst nejprve zdánlivě bez potíží zaschne, načež po nějaké době záškodnicky popraská, odloupe se a opadává jak podzimní listí. Jako tvrdohlavý humanitně vzdělaný muž nemohu přiznat porážku, ale připadám si v koncích. Podnikám další a další marné a zoufalé pokusy a čas běží. Přeci jen, v pondělí máme jít do práce, bylo by milé mít se kde mýt.

"Máš to prej naředit a tadyto je speciální váleček na tu naši barvu. A koupila jsem ti i štětku," hlásí u dveří žena po třetí návštěvě hobbymarketu. Účet za malování už dosahuje průměrného wellness pobytu někde v zámku za Prahou, a to nepočítám následnou večeři v místní (cenově) honosnější restauraci, kterou jsem si v podstatě nezasloužil. Číšník radí, ať se na to v tom vedru vykašleme. Nicméně někdy po desáté večer dokončuji strop (aspoň si to myslím).

V neděli ráno zjišťuji, že je strop zjizvený a vypadá hůř než včera, je podoben Frankensteinově pokožce nebo mému cyklistickému koleni. Naposledy napravuji, co se dá, načež rezignuji - a dopoledne se pouštíme do posledních dvou zelených stěn. Ty jdou nečekaně hladce - barvu jsem opravdu hodně naředil, lepí se jen sporadicky. Navečer, po několikahodinovém úklidu, je konečně hotovo.

Z víkendu stráveném převážně ve dvou a ve spodním prádle, ale v naprosto neerotických pozicích a situacích vyplývá několik závěrů. Malba v koupelně se na stropě loupala, loupe se víc. Bílé stěny byly nerovné, jsou nerovnější. A v zeleni deštného pralesa je v místnosti divné příšeří, že má člověk strach, že na něj zpoza pračky vybafne třeba jaguár americký nebo ara hyacintový. Zakrývací igelity vytvářejí šum svistu, jenž je nesmírně přitažlivý pro kocoura, který se tak může zničehonic stát kocourem skvrnitým. A především, v létě je třeba se věnovat jiným činnostem. A pokud už malovat, číst návody na plechovce s barvou a první vrstvu naředit.

Ale zkušenost to byla doslova k nezaplacení. Znáte někdo nějakého dobrého malíře pokojů?

text a fotky Řízek