ODPAL, DĚDO

Golf pro všechny chudý lidi
text Řízek, fotky Ř. a Maruška

„Golf je pro mě moc aristokratická věc. Já bych řekl, že panský dítě má hrát golf,“ vyznal se kdysi pan prezident, ale to byl ještě pouhý pan předseda. Třeba od té doby změnil názor, ale snad právě pro to, že panským dítětem jaksi nejsem a pana prezidenta jsem ještě jako pouhého předsedu velmi uznával, měl jsem k tomuto sportu dost dlouho podobně knedlíkový postoj jako on. (Kamarádi o mně tvrdí, že jsem servilní.) 

A stejně tak jsem měl rezervovaný vztah k country, suši, squashi a nákupům přes internet. A skoro se vším z toho už jsem se sblížil! Jen s golfem pořád nic. Do minulého víkendu jsem tak měl nejsilnější golfový pocit, když jsme onehdy na kolech punkově projížděli po cestičkách kolem bunkerů ještě nehotového hřiště u Berounky. Anebo když jsme pomocí klacků šťouchali v lese tenisáky do plastových jamek. Už tehdy jsem ale musel přiznat, že bych to rád zkusil doopravdy.

Golf je pro mě jako pro laika příjemnou procházkou kultivovanou krajinou zpestřenou občasným nervovým vypětím. Minulou neděli jsme se takhle pěkně prošli z Anděla k Erpetu na Strakonické. Spolužačka golfistka Lucie nás pozvala na akci, kde si každý otrapa z ulice mohl pod vedením zasvěcených zahrát na Tigera Woodse, Jiřího Bartošku a Marka Ebena zcela zdarma.

Přišli jsme právě včas, když zrovna cosi pokřtil Ondřej Hejma, který – bez urážky – pro náš program absolutně nebyl důležitý, klíčové bylo, že se mohlo začít nerušeně hrát. Na jednom ze zastřešených odpališť se nás totiž ujal roztomilý dědoušek, o němž Václav tvrdil, že učil hrát golf všechny československé prezidenty.

Byl to bezesporu sympaťák a dobrý učitel – přestože mé milé rafinovaně a nenápadně koukal na prsa (viz foto). Nejprve mě a Václava zbavil iluzí, že má odpal něco společného s hokejem, čímž nám mimo jiné vrazil hůl do opačné ruky, než bychom bývali čekali. Vysvětlil nám také, co kdy napnout, co povolit, kam se kdy dívat a na co myslet, aby se na to dalo koukat. A hlavně, aby to někam letělo.

Na estetiku bezesporu vyhrála Maruška, o mně pán s distingovaným ebenovským humorem tvrdil, že při odpalu mám „kolty proklatě nízko“, a Václav většinou míček taky trefil. Po půlhodině intenzivního tréninku, kdy nám hůl už skoro těžkla v rukou, jsme seznali, že se blíží hanspaulka (viz předchozí článek), a že je tedy třeba jít. Po několika mých nepříliš slavných soutěžních pokusech o odpal, které by asi silnější dítě přehodilo krikeťákem, jsme se vydali na další pěknou procházku smíchovskou přírodou.

Až to bude zase příště někde zadarmo, určitě jdu znovu a vyzvu dědu na duel.