pondělí 28. března 2011

ANETA MEZI KACHNAMI

Od té doby, co je místo Fejka v Troji Bobek, jezdíme do zoo na Moravu. „To je husté, nejzajímavější ze všeho mi tu přišly ty kachny,“ glosoval vůdce smečky desetiletých dětí, ale byl úplně mimo! I jeho kámošky. Nedalo se s nimi souhlasit; navíc chtěly kachnám, které plavaly kamarádsky vedle želv a krokodýlů, hodit nějakou Anetu.

Jen proto, že se prý ve škole (školce?) rozbrečela u nějakého drsného dokumentu. Úča to pak vypnula a oni se kvůli Anetě museli místo toho učit. Přitom se toho mají ještě tolik co učit! Mají u nás palec dolů.

V Lešné mají totiž moc pěknou zoologickou. Objeví se mezi poli, sotva co ve zpětném zrcátku zmizí vizovické kopce a slušovické haly. Mají tam turnikety jako v Praze a ceny jako v Praze, jen psi musí zůstat doma. Černých kocourů se zákaz pravděpodobně týká také.
 
Pár kilometrů od Zlína se tu dají najít zmenšeniny všech kontinentů, až na Antarktidu. Mají tam především perfektní imitaci džungle s polétavým ptactvem, všemožnými liánami a hlavně jakýmisi poloopicemi s dlouhými ocasy, které nesmírně mrštně dokázaly přeskakovat z větve na větev a spouštět se z bambusů (Maruška jim mávala). O něco níže zívali speciální aligátoři, kteří prý jedí želvy.
 
Nejzábavnější byli dva tučňáci. Hrozně dlouho se osmělovali u bazénku, jako kdyby byli na táboře a už se prostě potřebovali umýt, protože už po těch několika dnech to bylo nepříjemné i jim. Pak si navzájem prohodili místo, jako by to snad něco změnilo. A pak se jim hrozně vysmála nějaká kachna, která zcela samozřejmě zaplula pod hladinu. Oba pokrčili rameny a rychle a trochu zahanbeně se omyli.
 
Gastronomicky byla zoo ale úplná pohroma, ostatně jako celá Morava. Párek v rohlíku napoprvé nebyl, v druhém bufetu byl vlažný – a dokonce zcela absentovala hořčice, přestože jsme si dělali plané naděje, že by tam mohla být schovaná někde na dně rohlíku, a to teda nebyla. (Jak s tím souvisí fotka ze supí voliéry, je otázka.)
 
Kolem jezdil trapný vláček (to rovněž oprali od Prahy) a děti určitě marně louskaly nápis Lada Niva 4x4 psaný domečkovým písmem. Zvládla by to možná jen Aneta, jenže tu už ti ostatní předhodili kachnám, její pláč a související klapání krokodýlích zubů se rozléhaly Jižní Amerikou i kusem Afriky. Mezi Asií a Austrálií byl jen kousek, mohli jsme se projít mezi klokany, někteří byli úplně bílí. A dočista na konec se pohádali lachtani a dost na sebe štěkali.

Bezvadná zoo, i když polovina zvířátek na konci března vzkazovala „je nám zima, šli jsme pryč.“ Příjemně málo lidí, mnohem lidštější atmosféra a ledacos k vidění.

text a fotky Řízek

středa 23. března 2011

VYHRÁLI JSME VLASTNÍ TURNAJ

 Došlo i na mě. Byl jsem povolán do služby FC Forejt. Bylo nadmíru jasné, že se musí jednat o krizi týmu, asi neměli na gáže lepších hráčů. Zřejmě si někteří řekli třeba o tatranky místo horalek. Laxnost hráčů se projevila už od počátku, kdy to vypadalo, že Forejt nastoupí ve čtyřech a povolá ještě Marušku ve svých chlupatých botách. Chyběl mi kocour Pepa, byli bychom Dream Team. Alespoň bylo hezky pochmurné počasí.

Přizvali jsme dva další týmy, jejichž
hráči na rozdíl od nás chodí včas.
Po chvíli klepání se zimou a čekání na déšť, který by mi dovolil turnaj zatáhnout, se začali objevovat další hráči. Soupeři, to proto, aby hostující nabrali na jistotě. Já, sportovec hodný hanspaulské 15. Fň skupiny, jsem se ujistil, že jsem se dostavil nějakým omylem, když soupeři vystoupili v dresech se sponzorem. Neměl jsem však výmluvu, značky od zastávky mne dovedly rychle ke hřišti, to by se mi v Praze (jako té části, kde se neprojevují vesnicismy) nestalo.

Organizátoři už oslovovali i kolemjdoucí, zda-li by nechtěli býti součástí porážky domácích. Abychom získali trochu optimismu, druzí soupeři přijeli rovnou týmovým transitem. Poslali jsme je do šaten a doufali, že se mezitím alkoholicky osvěží v hospodě ve stejné budově, čímž by se nám dostalo šance alespoň pozdržet start.

Divactvo mělo svou nezastupitelnou
roli. Například vyrábělo tabulku.
V deset hodin nás bylo za Forejt snad už i pět, tak jsme se vydali vstříc slavnostnímu zahájení Piškotova poháru. Přítomny byly dva týmy a jedno sdružení potencionálních hráčů říkajících si organizující tým. Po minutě ticha věnované Piškotovi bylo odpískáno. Začaly funkční týmy, Forejtští zřejmě tušili, že jejich hráči se vynoří a zachrání svoji pověst.

Hrál za nás i Jimi, měli jsme neobvyklé
modré dresy - abychom se poznali lépe.
Bylo nás... osm a jako správní zálesáci jsme nepotřebovali šatny, jelikož by byla škoda připravit imaginární diváky o ta skvostná těla hrdých fotbalistů. Možná jsme také chtěli destabilizovat psychiku soupeře, kdo ví, asi vítr, který nás donutil k pohybu a dokonce i mírnému rozcvičení mimo jiné s apartním nohy lámacím míčem. Z ochozů se vynořila další fanynka, pro změnu Maruška. Marušky čekala úctyhodná činnost zapisování údajů ze zápasů, které marně získávaly od netušících hráčů.

Po úvodním dvacetiminutovém utkání nastoupil Forejt na první zápas za zvuku projíždějícího vlaku. Hráli jsme proti Pirátům a ačkoliv jsme byli kvalitativně horší, nějak jsme docílili výhry. Jednu z prvních šancí jsem měl dokonce já, asi abych dal spoluhráčům najevo, že když mi nahrají na střelu, netrefím vůbec balón. Od toho tu byli ale zkušení Forejťáci, kteří Piráty potopili.

Hned jsme si natěšeně dali další zápas s Kozama. Vypadalo to velice slibně, prohrávali jsme jen dva nula. Jako hráč předvádějící svou neschopnost pouze na futsale (uzavřený prostor, málo posměchu) jsem měl dost co dělat si zvyknout. Ostatním taky došlo, že posledním hráčem bych opravdu býti neměl. To se stalo asi jediným jistým pravidlem týmu. Nakonec jsme se ale s Kozami poprali dobře, po dvougólovém manku jsme přešli na jinou, předem řádně nacvičenou taktiku, a Kozy odklopítaly s bečením. Maruška vypadala zklamaně, že tak krásně započatý Řízkový ementál tak rychle skončil.

Druhé kolo a zápas Pirátů s Kozami pískal pan Řízek, k jeho veliké radosti. Dokonce mu byla naskytnuta krásná šance nechat se zmlátit hráči, když rozhodoval o sporném gólu. Nakonec tušim remizovali. Forejt se znovu pustil do Pirátů v poloruské sestavě. Bylo to skoro jak mezinárodní utkání, to by byla událost pro Radotín. Po solidní hře ze strany natěšených imigrantů a neschopné obraně místních expertů se Maruška dočkala svého touženého ementálu 0:4. Chtěli jsme pouze turnaj zdramatizovat, toť vše. Bylo to cílené, ehm, velice, ehm, taktizování, ehm.

Debutant v týmu, ale nikoli zde na
stránkách, řečený Milhauz.
Po projetí druhého metra Radotínem za naší přítomnosti jsme se frustrovaně vydali porazit Kozy. Šlo o vítězství. O čest. Vlastíkův gól nám zajistil vedení za cenu obličeje brankáře. No co, pouze soupeř. Vyhráli jsme, a tím jsme si zajistili vedení v tabulce.

Zbýval však čas a jako sebejistí vítězové jsme se rozhodli přidat ještě jedno kolo. To víte, když se daří, musíte se snažit to pokazit, to nepřijde samo. Naštěstí jsme Pirátům předtím řekli, že už klidně můžou začít chlastat. Trochu poprchávalo, to abychom byli ujištění, že prodloužení turnaje byl skvělý nápad. Marušky to nevydržely a radši utekly.

FC Forejt však dostal posilu, hráči jsou zřejmě zvyklí chodit na konec zápasů. Jako správný zdroj informací píšící článek vůbec netuším, jak poslední zápasy dopadly. Vím jen že jsem měl jednu dobrou střelu, a tím splnil své hodnocení "nic moc s občasným záchvatem geniality a demence" a cíl nedat vlastňáka. Od dob hraní za ABC Braník také předsevzetí "nenakopnout vlastního brankáře do objemného mužství, když chytá míč". Se svou neschopností jsem byl jako vždy spokojen a Forejt jsem nepotopil. Za to jsem si posléze dopřál vyhlídkovou jízdu 172kou.

Pohár nakonec skončil přesně tam,
kde mu bude nejlíp. U nás.

Pohár byl u konce a hráči se odebrali do prostor hospody, kde se rozhodovalo o vítězích ankety nejlepší hráč, brankář a útočník. Nastala chvíle napětí při hlasování typu "ten Rus?" či "dredáč byl dobrej". Vítězi turnaje jsme byli nenápadně my jako pořádající, nejlepšího útočníka jsme měli taky my a abychom si nedali všechny poháry, další týmy dostaly, téže náhodou, po jednom.

Hráči si zvesela rozebrali získané trofeje a hlavně alkoholy. Radotín zažil opravdový fotbalový pohár. Zase jsem na konec dostal do ruky Řízkovu pětikilovou zrcadlovku, takže jsem dnes skoro převzal celý jeho blog. Jste rádi? Jestli ne, tak si to nechte, aspoň více doceníte jeho další informativní a velice povedené, vtipné články (to aby mi to zveřejnil).

text Milhauz, fotky Řízek a Maruška. Více snímků najdete ve fotoalbu opodál.

sobota 19. března 2011

CHOVNÁ STANICE MĚSTEČKO

Ježíšek se Santou si zřejmě nikdy nebudou úplně rozumět, stejně jako Klaus s Havlem pravděpodobně jen tak sami od sebe nezajdou na jedno. Ze stejného ranku jsou mezirasové vztahy mezi zvířaty. Například kamarádství koček a psů existují asi leda na youtube, určitě ne v reálu.

Ve vesničce poeticky nazvané Městečko je malý dům s ještě menší chaloupkou a malebnou zahrádkou s bazénem. V domečku bydlí hodná babička a dva velcí psi. Jeden z velkých psů, chlupatá německá ovčačka Fanča, měla chuděra trable s kolenem. A šla proto pod kudlu. Sebrali jí meniskus a dostala nové vazy z nylonu.

Abychom na ni dohlédli a snížili šanci, že plastiku přetrhá, dočasně jsme se přestěhovali do Městečka. Jenomže jak víte, jsme hrdými chovateli velkého černého kocoura Pepana. Ten po příjezdu sice dostal vlastní komnatu s péřovými duchnami a luxusním výhledem na ptactvo, které platonicky miluje, ale neunikl pozornosti hafanů. Zvláště druhý z nich, černý kříženec vlkodava s vlkem a davem řečený Sam, byl z nového obyvatele úplně vedle.

Obě zvířátka se okamžitě chtěla seznámit. Něžně se očmuchávala beze stop jakékoli záště, Sam roztomile zakopl o Pepana, který se mu nervózně zapletl pod nohy. Vše se zdálo být krásné a čisté. "Pojď, budeme si hrát, neznámý příteli, jen pojď blíž... ještě blíž," jako by Pepan šeptal a Sam takovému vábení nemohl nepodlehnout.

Načež kocour sekl Sama do čumáku, zasyčel a odskočil. Naježil se a nahrnul své kilogramy do výšky, takže vypadal jak stlačená harmonika (nebo jako ta hračková kočička od paní Niklové, co vypadá jako harmonika). Když se probral z paniky a úžasu nad tou zradou, pes naštvaně odfrkl a hnal se za bývalým kamarádem - v obřím tavícím kotli, ze kterého vzešel, byl bezesporu i chrt. Naštěstí jsem jejich rande nefotil, měl jsem tedy volné ruce a stihl před jeho čumákem zabouchnout dveře.

Pepan se už opět v duchnách usilovně snažil předstírat naprostý klid a ležérní přezíravost, měl ale tep asi dvě stě a očima nervózně těkal ke dveřím. Několik centimetrů za nimi se v pozici ozbrojeného bodyguarda rozvalil velký černý drak a v následujících dnech se z tohoto místa nehnul, jen když se chtěl nažrat nebo když se pokoušel prodrat dovnitř.

A takhle my teď žijeme. Vystresovaný kocour se nás snaží usilovným otíráním o nohy přesvědčit, ať ho už proboha vezmeme někam, kde nejsou zlí draci. Velký černý pes v noci nespí a hlídá hned za dveřmi, co kdyby se pootevřela dvířka a měl volnou cestu k zardousení bezbranného sedmikilového drobečka. Druhý pes má přes noc na krku satelit, aby si nemohl rozkousat stehy. Ale nedokáže to pochopit, takže klopýtá a shazuje nábytek. Přes noc si navíc sám zapíná televizi.

Po ránu ale na plot sousedovy zahrady, v níž mezi ovocnými stromy roste i starší BMW, přistálo několik sojek. Modře jim svítila křidélka na bříšcích a to bylo krásné.

Další mezidruhové seznamování jsme už ale nepokoušeli.

text a fotky Řízek

pondělí 14. března 2011

ŠTAU, BEJBY, ŠTAU

Co má společného 700 kilometrů dlouhá dálniční štreka z dovolené domů s proslulým lyžařským okruhem Sella Ronda, tedy kromě této věty? Je to čekání a fronty vinoucí se do nekonečné otravnosti.

V Itálii nám při bezvadné lyžovačce nevyšlo máloco, za mírný krok vedle však lze bezesporu označit výlet na okruh Sella Ronda. Ten důmyslně navzájem propojuje několik velkých dolomitských středisek pomocí rafinované soustavy lanovek a údajně středně těžkých sjezdovek, takže člověk celý den objíždí takový veliký kus šutru, který zabírá celé údolí.

Přestože to zní zábavně a do značné míry to i zábavné bylo, je to místy tak trochu na prd. Všude jsou velké cedule a všichni o tom vědí, všude to "reklamují," jak se u nás říká, takže tam v konečném důsledku všichni jsou.

Na prd je i vracet se v sobotu ráno domů, kdy stejný nápad (zabalit zbylé konzervy, pokradmu vyměnit víko na třídicím koši za sousední nepoškozené, naházet lyže do rakví, předat apartmán, nechat si od domácího Maďara vrátit kauci a naskákat v devět do auta) měli pravděpodobně úplně všichni.

Cedule !STAU! na obchvatu Mnichova celkem zbytečně varují před zácpou, když je hmota aut s rakvemi na střeše všude kolem, nehýbe se a Jirka otvírá plechovku za plechovkou a skřehotá: "Štau, bejby, štau!" Ostatní klimbají a jsou trudnomyslní.

Fakani v hummeru čučí každý do své obrazovky, dodávka s batůžkem od Jirkovy oblíbené značky je tu tři auta před námi, tu za námi, ale pořád okolo. Cesta utíká zoufale pomalu, když se auto vůbec nehýbe. "Proč nejedeš jiným pruhem?" komandují pasažéři. A mekáč v Rozvadově je ještě tak daleko!

Na Sella Rondě jsme čekali už ráno v Campitellu (opravdu to není radotínská pizzerie), půl hodiny na obří kabinu pro 125 lidí plus dozorce a dýdžeje v jednom. V obrovské výšce hřměly synťákové skladby v turisticky německém rytmu a na zvedání žaludku to nepomáhalo, ba naopak.

A pokračovalo to podobně. Navzdory deklarované střední obtížnosti jsme se chvílemi plácali po mírných modrých sjezdovkách s davem lidí, kteří měli úplně stejný nápad (na infocentru si během volného dne vyzvednout mapu, celý večer připravovat tousty na dlouhou cestu, vstát za kuropění a za rozbřesku naházet lyže do rakví, a pokud možno se dostat do areálů co nejdřív).
Kolem tohohle balvanu okruh vede.

Jindy ale trasa vedla i přes celkem pěkné dlouhé a především červené sjezdovky. To všechno v záplavě sluníčka, tak jako ostatně celý týden.

Ta mračna lidí se pak logicky pod svahem sešla v zácpě před lanovkou, kde čekající masa místy nabývala i krkonoškých rozměrů. I vevnitř to plynulo pomalu - některé lanovky vedly i po rovině a z kopce, v kabinách jsme strávili bez nadsázky několik hodin!

Anebo se davy potkaly až nahoře nad jedinou pořádně prudkou strání, kde s úžasem sledovaly apokalyptický výjev dole pod nimi. Plužící lyžařští turisté v očekávání střední obtížnosti zoufale traverzovali mezi boulemi, závodníci včetně nás se je snažili netrefit. Někde v lyžařském infernu se nám navíc nakrátko ztratila Eliška.

Obě cesty nakonec dopadly uspokojivě. Nad dálnicí se objevilo charakteristické logo značící, že už jsme skoro doma. Jirka mohl z kapsy vyndat užmoulané slevové kupony, když už druhý den zvažoval, co si v pekle dietologů vlastně koupí. A kolem třetí hodiny odpoledne jsme se rozměklým sněhem prosmýkli zpět do hudební kabiny, jež nás svezla dolů do města pojmenovaném po pizzerii.

text a fotky Řízek

čtvrtek 10. března 2011

ITALSKÉ PRÁZDNINY

Vážení a milí uživatelé,
posíláme vám veškeré možné pozdravy z dvojrodinné dovolené v severní Itálii. Trávíme ji vesměs lyžováním pod temnomodrou oblohou prošpikovanou bělavými ostny tryskáčů. My čtyři rozrýváme celý tento týden technický i přírodní sníh širokých i strmých plání Dolomit. 


Pro závistivé: jsme ve Val di Fiemme, dlíme nedaleko města Cavalese v rezidenci nazvané po ohroženém medvídku pandě, po večerech hrajeme stolní hry a třídíme odpad na pytlíky od Vitany a plechovky od Kozla. Ráno pak obvykle synchronizovaně naložíme do auta vše potřebné a uháníme hoblovat kopce. Večer se pak ztahaní vracíme, hrajeme stolní hry a třídíme. Jinak nám prý nevrátí kauci na ubytování.

Ale dnes na nastal volný den, takže si můžeme ve stručnosti představit, kdo tu vlastně je. Máme tu Marušku, která stráně zdolává na lyžích tovární značky Head – jsou stejné, jaké mívá plnoštíhlá závodnice Vonnová, ale Maruška je dočista jiná. Má červenou bundu a stříbřitou přilbu a na sjezdovce je k nepřehlédnutí pro svůj elegantní styl. Kromě lyžování patří mezi její přednosti vztahové poradenství na dálku i konverzace v italštině, což ji oboje činí naprosto nepostradatelnou i pro jakoukoli budoucí dvojrodinnou dovolenou. A vyhrává veškeré společenské hry. „Luki, mně je zima a bolí mě nožička, že to přestane, viď?“ říká nejčastěji. Většinou je jí zima a jindy horko.

Je tu i Eliška, mezi jejíž zájmy patří luštění osmisměrek a kniha Bylo nás pět. Jako jediná z nás umí opravdovsky lyžovat, protože na to má i školy, a může nás tak učit. Obvykle se ale nenecháme, protože máme vlastní hlavu a víme všechno nejlíp. Eliška je křehká princezna, s níž to má princ někdy přetěžké. Ale o to víc se to pak cení. „Ty seš bllbeej!“ někdy se na Jirku trochu zlobí, ale my všichni víme, že je to jen naoko.

Maskulinním faktorem našeho výletu je Jirka. Dlouhán, který nám vaří fantastické snídaně s kakajíčkem a umývá nádobí, je sice zatím neúspěšný v našich stolních hrách, ale bez jeho organizačních schopností a obdivuhodné trpělivosti bychom už dávno bloudili ve stínu zasněžených velehor. Dvojice Luky a Maruška by navíc bez Jirkových nekonečných potravinových zásob pravděpodobně první dny zemřela hladem. Bez ustání opakuje „Mordopecky“ a „Dáme píváka?“

No a pak je tu samozřejmě vrchní šofér, neúnavný kritik a váhavý lyžař Luky. „Myslím, že jsem si určitě objednal nejlíp,“ říká v pizzerii, než mu přinesou pizzu, na níž se bůhvíproč válejí brambory. „Myslím, že jsem z nás čtyř nejlepší lyžař,“ krmí nás svými moudry i na svahu. My ostatní můžeme zatím potvrdit jeho prvenství v rozbíjení všelijakých sklenic, uzávěrů a dalších serepetiček. Jo a dělá se mu blbě na lanovce – HA HA.  

text Řízek a Maruška
tichá podpora Jirka a Eliška
foto neznámý talentovaný lyžař a Jirka

čtvrtek 3. března 2011

ŽEBRÁCKÝ PLES

V Žebráku mají kromě dvou zřícenin taky obludný socrealistický betonový kulturák. V něm slavily studentky z Berouna svou nastávající zkoušku dospělosti. A protože mezi nimi byla i kamarádka Eliška, jeli jsme tam ve velkém.

Na parkovišti před kulturním domem se leskly škodovky, žigulíky a lepily se na bavoráky. Na naše auto místo nezbylo. Mládež před vchodem kouřila trávu a měla nakřivo kšilty, jak to tak bývá, my zaparkovali přímo před nonstop barem - se všemi riziky, které se k tomu vázaly.

Přijeli jsme hrozně pozdě, protože jsme večer poctivě trénovali, abychom v sedmé fotbalové lize náhodou neudělali ostudu. Osádka našeho vozu - Maruška, Venál, Péťa - odstartovala večírek už tam, připila si s Vlastíkem na zdraví jeho synátora Járy jakýmsi zkumavkovým krvesajem (nevím, co tím chtěl Vlasta říct), někteří několikrát.
 Kvůli pozdnímu příjezdu měli všichni obrovský náskok, který se zdál v jistých případech (Jirka, Milan) nedostižný, ale část z nás to nakonec zvládla. Na ubrusech byly namalované hnusné kytičky, v tombole se dal vyhrát živý křeček, anebo jsme mohli vydražit mrtvého kance. Parket připomínal diskotéku z filmů s Vaculíkem, všechno blikalo a zářilo, stroboskop zavěšený u stropu u skočné syntetické polky působil nepatřičně, ale to tak nějak všechno, pokud člověk zrovna byl střízlivý. Tancovat se nedalo, leda pařit.

Před barem byl rozvalený mohutný neonacista, maturantkám padaly šerpy i půjčené šaty. Slušelo to jen Elišce a Marušce (a možná i dalším, ale měl jsem oči jen pro ně). A v jedné přestávce, kdy si kapela utírala orosená čela, nastoupili hiphopeři z (považte!) šesté nejlepší skupiny v tuzemsku. Ale byla to synchronizovaná nuda. Hiphop is dead.

Okolo půlnoci se kapela rozvášnila, podruhé zahrála píseň Praha od Péťovy oblíbené kapely i nesmrtelnou ódu na svařák od skupiny Harlej. Jirka neplánovaně odpadl a načas ztratil peněženku, Václav přišel o telefon, šli jsme ho spolu hledat na mráz mezi vajgly a hiphopery. "Nehledáš náhodou mobil?" vesele zářila Péťova očka, když pak jako kouzelník rošťácky vytáhl pohřešovaný přístroj z kapsy u saka.

Přišlo půlnoční překvapení s mixem písniček a scénkou, které mi nápadně připomínaly turisťáckou mitru. Potom dýdžej spustil Sladké mámení a Majkla Dejvida a začalo neúprosné totalitní disko. Milan bloumal v kabátu po parketu a s nikým nemluvil, Péťa objevil opuštěné jídlo a k naší velké radosti se do něj odvážně pustil.

Okolo jedné hodiny jsme to otočili. Václav ještě optimisticky koupil dvě plzně na zpáteční cestu, načež jej probudil až zpomalovací práh v jeho domovské dědině. Rozjetý Péťa varoval, že bude hrozně hovorný, ale za celou cestu pronesl jen: "Most Barikádníků," když jsme jeli přes most Barikádníků.

A v půl třetí do hajan, zatímco maturantky, prahnoucí po kariérách učitelek v mateřince, asi zrovna dobývaly časně ranní Beroun na afterparty a Milan zřejmě ještě mlčky a zadumaně bloumal po parketu.

text a fotky Řízek
(vyjma fotky, na níž Řízek je - tu fotil Péťa, a já mu slíbil, že ji na ten internet dám. A taky reklamy na pivo, tu fotila Maruška a já na to trestuhodně zapomněl)

úterý 1. března 2011

ONDŘEJ BANK A TI DRUZÍ

Indoor sjezd do špatného počasí
text Milan, foto Řízek

„Tati, až budu velkej, chci jezdit brutální sjezd!“ hlesl střapatý klučina a vzrušeně tahal tatínka za rukáv. Tatínek se jen usmál, uvelebil se na nepohodlné sklápěcí sedačce a zvednul ke rtům plastový kelímek s předraženým pivem. „Radši koukej, teď má jet nějakej Vojta Ryvola. Prej je dobrej.“ Na semaforu se rozsvítila zelená a tisíce lidí všude okolo začaly v tranzu povzbuzovat mladého závodníka.

Kromě toho, že jsme na poslední schůzce zničili frisbí, jsme také přivedli na svět novou stolní hru. Princip je jednoduchý – pingpongovým míčkem, kterým se smí manipulovat jen pomocí vlastních plic, tedy foukáním, se musí projet všechny branky v co nejkratším čase. Stihli jsme uspořádat dva závody, jeden dvoukolový a druhý jednokolový, oba plné nečekaných výsledků a překvapivých zvratů.

„Vidíš to? On to zajel o půl minuty rychlejc než ostatní!“ burácel tatínek. „Ten je hustej, tati, viď?“ „Má velkej náskok, druhý kolo může jet v klidu a na jistotu, ale bude jiná trať, tak uvidíme, třeba mu nesedne.“
Vojta nezaváhal ani ve druhém kole a ze závodu si odnesl zlato.
„Půjdem zase příští víkend?“ „Jasně, a já si vsadím na toho Ryvolu, je o třídu jinde než ostatní.“

Zbývalo vymyslet název. Lesní sjezd už byl bohužel zabraný, tak jsme o tom zkusili nechat přemýšlet táborníky. Nakonec zvítězil Márův úderný a výstižný návrh brutální sjezd, takže kdyby se u vás někdy děti dovolávaly této hry, víte, o co běží.

Tatínek se synem po dlouhém hledání našli na přeplněné tribuně dvě volné modravé sklápěcí sedačky z umělé hmoty. „Dneska vyděláme balík!“ těšil se tatínek. „Pohlídej místo, jdu si pro pivko. Beztak teď jezděj teprve ty pomalý mátohy.“
Když se vrátil, právě se chystal ke startu poslední závodník - jeho favorit Vojta. Ale co to? Na trati se pohybuje neohrabaně, jako by brutálně sjížděl poprvé v životě, a na vítězství to rozhodně nevypadá.
„Co to dělá?! Tak jeď přece! Doprčicužale…! To je teda čas! Vždyť on… on je nejpomalejší ze všech! A vyhrál nějakej Pavel Veber! To snad není pravda, to je konec…“

No a to je vážně konec.