A PŘECE SE TOČÍ

Jakožto bezdětná jsem oblasti psychomotorického vývoje mimin nepřikládala žádný význam. Vyjadřování přehnané radosti z prvního mávání, nesmělých pokusů o krůčky či nemotorného hlazení rozměrných zvířat jsem brala za společenskou konvenci a skutečné potěšení mi dělalo hledat v dětských duších prostor pro lumpárny.

Karma ovšem zasáhla a já se nedávno (no dobře, je to osm měsíců) ocitla v týmu Ambiciózních matek, které každý minimální pokrok svého dítěte na poli pohybu připodobňují k vynálezu knihtisku. Mateřstvím se ze mě stal ideální terč reklam, které přesně vědí, co mou dušičku aktuálně trápí. (Výjimkou bylo těhotenství, kdy mi svět internetu neustále nabízel menstruační kalhotky?!)

Nadbíhám tomu ještě tím, že na sociálních sítích sleduji profily a příspěvky zaměřené právě na toto jedinečné období ženy, které se vyznačuje mimo jiné tím, že vypijete tolik kafí a sníte tolik cukru, že byste hravě uživili pobočku Ovocného světozoru v Olivově dětské léčebně.

Po zhlédnutí pár příspěvků se ve mně probudil soutěživý duch, který bohužel vedl k tomu, že jsem Hedu začala srovnávat s ostatními stejně starými dětmi. Všechny vyprávíme svým kamarádkám, že to neděláme, ale je to jako s masturbací. Tudíž jsem za absolutní milník Hedina dosavadního života považovala přetočení ze zad na břicho.

Kýžený moment stále nepřicházel, ta malá potvůrka navíc vždycky naznačila, že otočka je na spadnutí, a pak se s potutelným úsměvem přetočila zpět na záda. Moji nervozitu umocňovaly věty typu: „To nevadí, náš Nicolas/Elvíra/Amos byl taky takhle pomalejší, taky NÁM to trvalo.“ Fajn, můžou spolu pak sedět ve zvláštní škole, chce se vám říct.

Plynuly dny, plynuly týdny, ambiciózní matka rezignovala a vrátila se ke čtení Respektu, když se jednoho dopoledne za mými zády ozvalo podivné žuchnutí. 3, 2, 1, přijde řev, že se dítě šťouchlo některou z nevkusných hračkových ohavností do obličeje. Řev nepřicházel, zato na mě koukala Heda přetočená na břicho. Bez zbytečných cavyků a přemlouvání. Nechápala, z čeho mám radost, která se mísila se smutkem, že jsem při tom nebyla.

Zařekla jsem se, že v dalších pokrocích už na svou dceru nebudu tlačit, protože to, že si o nich může rozhodovat sama, je teď snad její jediné privilegium.

Pozn. red.: Tento text vznikal v květnu, aktuálně matka driluje své zmíněné dítě, aby lezlo. Používá k tomu návody na Youtube a kamarádkám brečí, že Heda se životem procouvá na bříšku. 

 text Maruška, foto Řízek

HOĎ HO DO STROJE

Pravidelná pětiminutovka na začátku hodiny z matematiky, obávaná záležitost, hodně stresu. V první (nebo druhé?) lavici spokojen odevzdávám, pak mi dojde, že jsem to celé úplně zvoral, ale naprosto. Vezmu hlavu do dlaní a polohlasem konstatuju, že jsem fakt debil. Sebepoznání je skvělá věc, pohotově reaguje matikářka Jelena, která zrovna prochází okolo.

----

Jsem svlečený do půl těla, které je spíš sedavě upracované než vypracované, a kouč Michal, s nímž jsme si krátce předtím potykali, na mě začíná lepit pětatřicet čidel. Zapomněl jsem napsat, že jsme se mezitím posunuli v čase zhruba o čtvrtstoletí.

Běžeckou laboratoř by majestátní matikářka neocenila, já jsem ale celkem unešen: běhací pás a jeho osazenstvo uprostřed klimatizované místnosti snímá prý jedenáct kamer, na zdi visí veliká placatá obrazovka, která se teď ale sama vypíná, protože Michal musí vyměnit baterky v ovladači.

Hodně mluvíme, o běhu, bolestech, botách, Babišovi a dalších věcech nejen na B; snažím se to trochu oddálit, vlézt na běhací pás se mi nechce, ale asi nebude zbytí, protože od toho tu oba jsme.

Moje žena mi dala poukaz na vyhlášenou běžeckou analýzu v Salmingu na Pankráci a tohle opravdu trefila výborně (zatímco některé dřívější vouchery, třeba na sestřih v barber shopu, byly trochu diskutabilní, ale to teď není podstatné). Ne, že bych se ve svých šestatřiceti letech chtěl profesionalizovat a senzačně se dostat na olympiádu, nicméně tohle je přesně ten typ věcí, které mě strašně zajímají. Já samozřejmě vím, že na tu pravou nohu pajdám a že bych měl něco dělat s tím slabým břichem, ale chci svoje biorytmy vidět v grafu, kondiciogramu a barevně!

Baterky jsou vyměněné, na obrazovce se objevuji já, jen jako jakási postavička. Michal zapíná pás: nejprve se v klidu zahřeju, jen se nesmím moc nechat unést, a pokud ano, mám stisknout červený knoflík. Stroj nabírá obrátky, zatímco se kamerový systém kalibruje na mou postavu. Běžím teď po rotující gumě tempem pohodového výběhu na Vyšehrad, akorát místo kecajícího Vaška mám ta čidla. Obsluha pás i mě postupně zrychluje na vysněné maratonské tempo (dost nekomfortní) a pak i na minutu na velmi svižné intervalové (extrémně nepříjemná věc, fuj). A to přístroji stačí.

Zatímco oddechuji a odlepuji 35 čidel, systém počítá a vyhodnocuje. Na obrazovce se pak objevuje běžící kostlivec jak z klipu od Chemical Brothers, jen je tam chudák sám. Trochu pajdá na pravou nohu a má vystrčený zadek, nicméně dá se při pohledu na něj s trochou fantazie mluvit skutečně o běhu. Vedle kostry se objevují první křivky a grafy a jsou barevné a moje a budu se jimi odteď už řídit.

Michal je profesionál, je pozitivní a hlavně chválí. Počítám, že to má v popisu práce, protože s přístupem "tobě už žádný – ani ten náš skvělý, odborně vedený a pravidelný – trénink nepomůže, zkus třeba šerm a už se nevracej" moc klientů nezíská.

Kladně hodnotí držení těla, délku kroku či došlap na střed nohy (což mě překvapuje nejvíc), negativa vidí v práci středu těla, pánve a okolí (žádné překvapení) a pak v práci rukou, kterou považuju za zbytečnou, což je samozřejmě blbě. Koukám na kostlivce a musím mu dát za pravdu: zatímco pravá ruka imituje spojnicovou tyč u parní lokomotivy, levá jde daleko od těla a ve vzduchu maluje nepochopitelná kolečka a pořád dokola.

Rozloučíme se, mám po těch skoro dvou hodinách hlavu plnou dojmů – a to mi samotná analýza teprve přistane druhý den do mailu. Už teď mám přitom pocit, že můj běh zlepšila!

Ráno se mi sice kvůli únavě nechce na trénink na Děkanku, ale jdu. Chci omezit svá ruční kolečka a hlídat si kostlivcovu pánev.

První dvoukilometr rozběhnu tak, jak mám. A jsem nadšený. Jenže druhý přepálím – na nějaké ruce vám už úplně kašlu, zvlášť v tomhle šíleným hicu, chci domů. Vařím se, úplně se utavím, skoro zastavím a konstatuju, že jsem fakt debil. Sebepoznání je skvělá věc.

text Řízek, foto Salming

SPOLU

Mí známí mají různé nepochopitelné záliby (keškování, larp, ochotnické divadlo, učení češtiny na základní škole, opravování protektorátních motocyklů, osmá Hanspaulská liga). Za tu nejpodivnější už od svých bezdětných let zcela jednoznačně považuji společné dovolené s dětmi.

Dělá se to tak, že si tlupa lidí s potomky různého pohlaví, vývojového stádia a provozního režimu společně pronajme chatu a tam patrně rozmístí ty cestovní postýlky, chůvičky a ohřívačky a pak tam společně existují a relaxují a domů se vrátí odpočatí a v práci se pak usmívají a těší se na další obdobnou dovolenou třeba i s dalšími, zatím ještě nenarozenými dětmi.

Samozřejmě mi to přijde bizarní, ale zároveň mají ti odvážlivci můj obdiv, protože to prostě není reálné a dosažitelné. 

Pokusili jsme se před pár dny vyrazit na společnou dovolenou s kamarády, rodinou koncipovanou obdobně minimalisticky, jako jsme my: sympatický otec, chytrá a pečující maminka, hodné (jen o pár měsíců starší) děcko.

A šli jsme okolnostem naproti: jeli jsme na Pálavu, kde nás stěží může něco překvapit. Pronajali jsme si krásný byt na jejím samotném úpatí, možná i s výhledem na Nové mlýny, což je moje oblíbené umělé moře.

Výhled zakrýval jakýsi komín odvedle, ale to zas tolik nevadilo. Ono vlastně nic zas tolik samo o sobě nevadilo. Ani tropické počasí nebo podkroví, v němž jsme bydleli, které se přes den ohřálo a v noci stalo saunou. Ostatně ani zahrádka, která nebyla zas tak úplně u domu, jak internetový inzerát naznačoval, a kde jediný stín poskytovala jakási opěrná zídka. Když se v jediném stínu postavil nafukovací bazének, dítě se rozeřvalo.

Hlavní problém byl, že když se jedno dítě zrovna rozhodlo se rozeřvat, vzbudilo to, které zrovna odpočívalo v sauně (okno se otevřít nedalo, naproti byla vinárna a po celé Evropě fotbalové mistrovství) a kolem nějž bylo potřeba našlapovat po špičkách. To šlo dost blbě, protože bylo vždy potřeba projít přes vrzající prkno v chodbičce, ať už člověk šel zkontrolovat mimino, nebo si prostě šel do ledničky pro poněkud odporné víno.

Velmi složitě se také plánovaly společné výlety. Zejména kvůli mně, protože jsem ráno musel mermomocí běhat. Když jsem se vrátil, Heda zrovna v půl osmé načínala svůj takzvaný dospánek, protože vstala klasicky v 5:30, abychom toho víc stihli. Druhé mimino se ale zrovna dostalo do provozní teploty, takže jeli napřed a původní plán padl.

V Mikulově jsme se ale nakonec sešli a octli se bohužel uprostřed městských slavností a uprostřed záchvatu hladu. V davu jsme za ryku cimbálovky zaparkovali kočár ke kraji a cpali do plačící Hedviky prefabrikovanou přesnídávku (To je ale krásně upatlaná holčička! rozplývali se lidé na elektrokolech). Naši snad stále ještě kamarádi šli napřed, protože to jinak prostě nejde. Vylezli jsme na Svatý kopeček a v parku u Lednice bylo příjemně, ale i tak – odjeli jsme z dovolené zbaběle o dva dny dřív.

A tohle všechno způsobilo, že jsem na pumpě poprvé v životě natankoval natural místo nafty. Ale to by se stalo každému!

text a foto Řízek