středa 25. února 2015

ESVÉBÉČKA

O jednom nežádoucím účinku se příbalový leták antibiotik nezmiňuje: pacientovi jejich užíváním klesá IQ. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že jsem včera využil volný chřipkový večer tak, že jsem ulehl k televizi a - aniž mě kdokoli nutil - pustil jsem si premiérový díl seriálu Svatby v Benátkách. Dokonce jsem to dokoukal do konce; při asi osmdesátiminutové stopáži a třech reklamních pauzách s prostředky proti inkontinenci je to myslím slušný výkon. Co je horší, já jsem z toho vlastně měl místy i radost.

Přiznám barvu, ať nejsem jako intelektuál, jenž se ofrňuje nad Bleskem a pak potajmu na bulvárních webech kliká na zábavné fotky s Petrem Kolářem a neznámým bílým práškem: koukáme na to se ženou bohužel celkem pravidelně, zpříjemňujeme si tím večery trávené na chatě s babičkou. Teda zpočátku hlavně žena koukala. Já jsem si k televizi brával knížku, ale naneštěstí jsem se skrze tak blbé, až zábavné dialogy, nešikovně skrytý product placement a hlasité reklamní pauzy nedokázal soustředit.

A tak jsem spolu se statisíci dychtivých divaček zřejmě převážně v malých vesnicích, domovech důchodců a v domácnosti začal řešit ústřední otázky celého seriálu: kdo bude tím pravým pro paní Olgu, spolumajitelku svatebního salonu? Šarmantní fotograf Romeo, úlisný Trenér, či snad excentrický exotický malíř José Pivoda? A čí jsou vlastně ty její děti? Proč se jedno z nich během přestávky mezi sezonami změnilo na tlustší a hloupější? Všimne si toho Olga někdy? A proč pořád chtějí měnit ty dodavatele energií?

Nemá cenu si něco nalhávat, včerejší díl Esvébéček (říká se tomu tak? Jako Vékávéčka nebo Béháčka) patřil k těm dějově chudším. Žádné dramatické pády z traktoru, hrdlořezové navštěvující dětské pokoje či aspoň nevěsta, která si to na poslední chvíli rozmyslela. Vlastně tam nebyla ani žádná veselka, ale i tak nám to spolu pěkně uteklo: Lola s Olgou na začátku zjistí, že je Romeo vypekl, předal svůj podíl na svatebním salonu své matce Kony a sám odjel na Island. Bídák, já mu nikdy nevěřil! Paní Kony je hrozně úspěšná kapitalistka, ale chce mít ve všem ordnung. Třeba ty účty za elektriku - mává fakturami -, to je síla (asi jim ještě nepřišla na tu pěstírnu ve sklepě. Kecám, v Benátkách takové věci nejsou). Nepřemýšleli jste o tom, že změníte dodavatele elektřiny? Zvlášť Lola tu její panovačnost těžce nese - Kony jí třeba objedná pizzu a Lola si nevezme ani dílek. Ani jeden! Hádám, že z toho budou ještě problémy. Stejně jako s paní Krejzovou, které ten dům a asi i všichni seriáloví lidé patří. S Kony se bába taky nějak nepohodla, asi šlo o prachy, a ani kafíčko spolu nepopily.

No a pak ten chudák zubař, pan doktor Grábner. Tváří se, jako by ho bolely zuby, a ani do práce nejde - a jo, on si vlastně před pár reklamními bloky vzal svou sestru (ovšemže zdravotní) Lenku a z Lenky pak vypadlo, že sviště nečeká s Grábnerem, ale s nějakým jiným zubařem (Viktorem, myslím). Takže Grábner chodí jak tělo bez duše a potkává další benátecké postavy, které mu vesměs radí, ať si z toho nic nedělá, že je to vlastně prima. Nakonec zakotví u Olgy, jež je taky v depresi (myslím, že aktuálně z Romea). "Vychrápe se Grábnerem, nebo nevychrápe?" pípne mi SMS od ženy (je u babičky). A já správně odhaduju, že koitus nebude (aspoň zatím), že to by už na Olgu a koneckonců i na diváctvo Primy bylo až moc promiskuitní.

Další, kdo je v depresi, je zkrachovalý herec Drozd. Nemá práci a diváci mu píšou, že neumí hrát. A tak vyhání červotoče z kredence a řeže dříví a pak ho bolí ruka. Další zubař, kterého hraje Bob Klepl, mezitím pokračuje ve své nekonečné etudě na téma Jsem nešika a sociální případ a nemám kde bydlet, ale je to hrozně tajné. Jeho čas asi ještě přijde, nebo nevím. Malíř Pivoda si zatím zvyká v nové roli, zařizuje kavárnu. Jako vždycky mě tenhle rošťák překvapil - vevnitř to totiž vypadá úplně nudně, ale zase jsem rád, že je spokojený a že se usadil.

Jak Romeo odjel fotit lišejníky na Island, salon vlastně přišel o fotografa. Naštěstí je tu dlouhovlasý permanentně nesmělý mladík (nemohu mu přijít na jméno), který v salonu brigádničí, nosí nějaké hadry a předměty a tak. Jaká náhoda - zrovna si jde pro vyvolané fotky. Já totiž rád fotím, skromně říká Olze s Lolou. "Ty vole, bůh ze stroje!" raduje se Maruška. Určitě se radují o Olga s Lolou a dlouhovlasý brigádník to bezesporu zvládne, i když si samozřejmě moc nevěří, prostě je takový. 

Najednou titulky, tak asi už se fakt nic nestane. Vypínám to a zase příště v Benátkách na viděnou. Ve městě, kde všichni žijí v jednom baráku vlastněném protivnou bábou a nejsou si jistí, čí jsou jejich děti.

A tu výměnu dodavatele zvážím.

text Ř., ilustrační foto: "Benátky nad Jizerou Husovo nám. 3" by Petr Vilgus - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.

P. S. Soundtrackem k dnešnímu článku nemůže být nic jiného než tohle.

pátek 20. února 2015

V MYČCE

Můj tchán je sice velmi špatný řidič a co se týče otázek automobilismu, asi bych za ním pro radu nešel, ovšem v jednom jsem s ním zajedno: v zimě se auto prostě nemyje. Je jedno, jestli máte v techničáku modrou metalízu nebo základní bílou, po pár kilometrech po zimní dálnici jsou hnusně šedá všechna auta. To jsem ženě posledních několik dní opakoval, zatímco její hlasitost a naléhavost se postupně zvyšovala. Že to auto je tak špinavé (použila expresivnější výraz), že nevidí do zrcátek (jako by je normálně využívala). A že se se mnou rozvede, když to nevezmu do myčky. A tak jsem jel - a pak jsem v myčce uváznul.

Dokázal bych si to představit jako takový klaustrofobní sen, jenže se to opravdu stalo. Rachot kartáčů, sušiček a těch dalších udělátek najednou ustal. Na displeji stroje se nápis PROBÍHÁ MYTÍ změnil na poněkud zneklidňující ALARM ALARM ALARM. Zpozorněl jsem a došlo mi, že domluvené běhání s Milanem a Vaškem asi nestíhám. Vlastně asi nestihnu ani večeři ani být zítra v práci, protože jsem v pasti.

Vrata před vozem byla na první pohled hermeticky uzavřená, vrata vzadu rovněž. Stěny po stranách nepropustné. Nikde žádná obsluha, jsem ponechán napospas robotům.

Prolétl jsem instrukce na papírku, který mi paní čerpadlářka u pokladny dala při placení. Psalo se tam, že mám sundat anténu, ovšem na situace, kdy se člověk octne uzamčen v myčce, návod zapomněl. Po několika minutách váhání jsem vystoupil z vozu a seznal jsem, že celá robotická mycí souprava je zaseknutá o zadní stěrač krásně umytého vozidla. Takový golem, kterému vypadl šém a odkutálel se někam do odvodňovacího kanálku.

Robot stále tlumeně vrněl, jako by se měl každou chvílí rozběhnout, našamponovat mě, rotujícím kartáčem umlátit a následně mě nabalzámovat horkým vzduchem. Obešel jsem vůz a nesměle jsem zaklepal na vrata - na záběrech průmyslové kamery to bude vypadat hrozně zábavně. Nic. Stiskl jsem něco, co by mohlo být zvonkem. Nic. Našel jsem na zdi ovládací panel, na něm dvě šipky a drobné červené tlačítko s nápisem STOP. Mačkám - a opět se nic nestalo. Plechové dveře z boku jsou zamčené. Plynou další minuty a vypadá to, že nikomu nechybím ani já, ani funkční myčka.

Volám ženě, protože ona tohle zavinila, tak ať se snaží někoho splašit. Nějakou záchranu. Na pumpě to však nikdo nebere. Najednou se v zadních vratech otevřou malá dvířka (kterých jsem si prvně nevšiml), někdo vstoupí a zase rychle vyleze. Zkouším dveře otevřít zevnitř - a jde to. Nadechnu se na svobodě a pozoruju frontu aut, která se mezitím vytvořila. Řidiči automaticky předpokládají, že jsem idiot. "Vy jste při mytí vylezl z auta?" ptají se. Kroutím hlavou a krčím rameny. Přichází paní z obsluhy a místo mě starostlivě obhlíží stav mechanismu. Mé schopnosti odhaduje podobně jako nedočkaví řidiči. "Vy jste při mytí popojížděl, nebo couval?" zjišťuje. Už trochu uražen všechny dotazy neguji a ptám se, co budeme dělat a jestli je tu někdo, kdo dokáže vůz vysvobodit, nějaký odborník na zaseknuté myčky. Teď je uražená pro změnu paní, a to jsem rád.

"Já," odpovídá trochu namíchnutě. Přichází k ovládacímu panelu na zdi a namísto stopky tiskne bůhvíproč šipku dolů. Vrata, naprosto logicky, okamžitě vyjíždějí nahoru. Opatrně hladím plyn a včetně toho problematického stěrače opouštíme prostor, než se netvor probudí nebo než po mně bude někdo chtít něco zaplatit.

Tchán vlastně tak úplně pravdu nemá. Auto se v myčce nemyje v zimě, nýbrž nikdy. V zimě to napříště přežijeme s šedivým a po zbytek roku myju auto u potůčku, v bystřině, na louce či zahradě, prostě všude tam, kde mě nikdo nemůže uzavřít a ponechat napospas.

text a foto Řízek

P.S. Soundtrackem k tomuto textu je písnička od kapely Hm... s názvem V myčce.

pátek 13. února 2015

BEZVADNÍ BLANOKŘÍDLÍ CHLAPI

Přes mlčenlivou Vltavu mě z Anděla převezla šestnáctka, načež jsme se v sedmnáctce setkali s Milanem a jeho šestnáctkou. Někdy se to takhle vyvede - kdyby mi těsně neujela sedmička s desítkou, nebylo by to bývalo ono. Jeli jsme na Dobešku, kde nás čekala další Vltava, tentokrát hudební.

Na kopci jsme se setkali s Maruškou, Vaškem a Haničkou, ovšem nebylo to snadné, protože Vašek, když nás zahlédl, zrychlil. Já jsem zase neomylně zamířil k jiné budově, jako bych tam byl poprvé. Občas se mi stane, že to orientačně úplně nezvládám. K mým problematickým místům, zejména podzemním parkovištím a obchodním centrům s více než jedním patrem, teď můžeme přidat i Dobešku.

Dívali se na mě jako na pako, ale dal jsem si místo piva cider a chutnal mi (a až pak jsem zjistil, že ho vyrábějí dva hipsterští vousáči zřejmě z vody načerpané na náplavce a z jablek z letenských sadů). V sále z parketu tentokrát odstranili židličky, protože se mělo trsat. Marušku to neodradilo a po jednom sedátku se sápala, načež přiskočil pořadatel a mile jí vyčinil, že stejně celý den seděla a ať se tedy kouká zase postavit. Vydržela to až do přestávky. Pak vybojovala židličku a kriticky hodnotila taneční kreace mé i ostatních platících. A věřte, že bylo nač se dívat.

Vltava ukázala zpěváka Roberta Nebřenského v nové košili a vybaveného novou kytarou, pak přehrála téměř celou poslední, velmi povedenou desku a zařadila pár nových kousků. Jak Robert Řízkovým stránkám prozradil, chystají nové album, které snad vyjde začátkem příštího roku.

V kotli se mimo jiné pohyboval i pan Čtvrtníček, na čemž v naší části obecenstva nepanovala shoda, ale já jsem si byl naprosto jistý. I jeho jsme kriticky hodnotili.

To vltavské vystoupení bylo prima, tím spíš, že do základní sestavy nedávno přidali nového saxofonistu a ten se stal určitě jednou z hvězd utkání, když se v závěru převlékl za Bezvadného chlapa. A díky němu také mohly zaznít oprášené téměř zapomenuté staré pecky - třeba Blanokřídlý výtah (Píseň neexistujícího muže). Zde se dokonce zapojil i slušně zaplněný Strahov, tedy vlastně sál Dobešky, a sborově si zazpívat jeden z nejúdernějších sloganů, co znám: Chci být brácha s nebem modrým a jen trousím švestky z modřin. A to se člověku jindy než na Vltavě prostě nepoštěstí.

text a fotky Řízek

pátek 6. února 2015

HYGIENA

"Víš, že hygiena zavřela tu čínu tam vedle Arabů?" povídá kolega takhle při pátku. Jsem v šoku. Nedělám si žádné velké iluze o úrovni takových provozoven, kam se chodí spíš za poměrem cena/výkon než za chuťovým požitkem, ale přiznám se, že mě to silně zasáhlo. Je to hned u redakce! Kuře s citrónovou omáčkou za 69,-, které jsem si tam s oblibou dával, rázem zhořklo a zkyslo. Jako i pikantní polévka (k hlavnímu jídlu za 10,-), už sama o sobě hořká a kyselá.

Cítil jsem se jako spotřebitel oklamán a smuten, jako když onehdy jiná inspekce vypátrala, že na mé oblíbené pumpě v Poříčí nedaleko Maruščiny chaty patrně ředí palivo. Taky trochu podveden a bezmocný. Jako když si v těch pohádkách a baladách bláhovec z jeskyně odnese mraky zlata a pak vyleze na světlo a má z toho šutry a oči pro pláč.

Tak ono tohle bistro i v konkurenci podobných podniků působí poněkud ošuntělejším dojmem. Třeba ty plastové ubrusy jak ve školce a komunistické plakáty na stěnách. Podivné je i upozornění na prasklé výloze, že se o ni osoby nemají opírat a popíjet alkohol. Ale paní servírka se zase vždycky usmívá, navíc je to fakt blízko. A kuchyně je umně schovaná tak, aby se do ní z žádného úhlu, ani pomocí soustavy zrcátek, nedalo nahlédnout. Paní vždy jen rychle otevře okénko, vyndá nudle a okénko neprodyšně zabouchne. Zákazník si tak může jen představovat, jak báječně to v kuchyni vypadá a v jaké sanitární dokonalosti orchestr sehraných čínských kuchtíků chystá jeho krmi.

"Inspekce v provozovně rychlého občerstvení nabízející cca 90 druhů pokrmů (stejně je nejlepší ta citrónová omáčka, pozn. red.) zjistila suroviny uložené v silně znečištěných obalech a sporáky, digestoře pro odtah par a okolní stěny silně znečištěné vrstvami mastných nečistot. Dále provozovatel dlouhodobě neudržoval v čistotě skladové prostory a v kuchyni nebyla k dispozici teplá tekoucí voda," popsali hygienickou apokalypsu v království tamního šéfkuchaře inspektoři a bez milosti ji zavřeli. Asi se zrovna paní usmívala málo.

ČOI a SZPI nás dennodenně zásobují zavřenými supermarkety kvůli myším bobkům a anonymními bary u hřiště v Horní Dolní, kde zrovna netekla voda. Ale tohle? Tohle ale bylo prostě hrozně blízké. Nemohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a píšu Pájovi, který pracuje (a stravuje se) opodál. "Včera jsem se brutálně ožral a dneska jsem si dal k obědu právě čínu, takovou tu, co je v Bozděchově ulici... a před chvílí jsem to vyklopil do záchoda, horem," okamžitě odpovídá. Načež zjistí, že mluvíme o té samé číně.

Procházíme další zprávy SZPI a zjišťujeme, že jsou na tom jinde i hůř. "Alespoň tam nebyl výskyt mrtvých a živých škůdců v mase," poznamenal Pája a podivil se, jak to, že mu v číně dneska uvařili, když je hygiena zavřela. Jenže oni už asi zametli špínu a pustili teplou vodu, pozvali inspektora na kontrolu a jede se dál. Kamarád potvrzuje, že v restauraci zrovna byl nějaký pán a usměvavá servírka podepisovala formulář.

Asi to tak má být. Aspoň jsme se při té příležitosti dohodli, že zajdeme příští týden na oběd. Ovšem zařekli jsme se, že do téhle číny ne. Už nikdy. Ale ono nám to stejně dlouho nevydrží, stejně jako ostatním nepříjemně překvapeným nenáročným strávníkům. Do Poříčí pro benzin už taky jezdím bez řečí. Je to blízko a paní u pokladny se pokaždé usmívá.

text Řízek, foto SZPI

pondělí 2. února 2015

LABUŤ, RYBA A LIŠKA

Pokud bych měl trenéra, potěšil bych ho. Poplácal by mě v cíli po ramenou, zabalil mě do deky a přispěchal s horkým čajem a tatrankou. Pěkně jsi zúročil své zkušenosti, brachu, jdeš nahoru, řekl by. Němě bych přitakal, jelikož dech a hlas se mi ještě nevrátily. Oběma by nám stejně bylo jasné, o čem mluví: jak jsem se odvážně pustil z posledního kopce a divoce mávaje rukama a polykaje sněhové vločky jsem těsně před cílem předehnal jakési dva zoufalce v naprosto zbytečném souboji o nějaké dvaadevadesáté, nebo kolikáté vlastně místo. To bylo fakt povedené.

Běžel jsem Rybakros, závod na památku a počest pana Ryby, který se prý hned po nějakém běžeckém závodě vydal - ač jej od toho kamarádi zrazovali - na běžky a našli ho až na jaře. Ač mě od toho žena zrazovala, přihlásil jsem se jako týmová jednička reprezentace Zelené lišky na oficiálně 10 kilometrů dlouhý, podle GPS a ve skutečnosti jen 8,5kilometrový kros oblíbeným Krčským lesem. Tím samým lesem, odkud pochází moje privátní stáj Zelená liška; jinými slovy, v Krčáku od rybníku Labuť jsem kdysi začal běhat a dodnes to tam mám nejraději. Proto jsem tenhle závod nesměl minout. Tenhle sentiment mou ženu a kamarády zjevně nezasáhl, tudíž jsem na startu známé tváře už ani nevyhlížel, věděl jsem, že tam nebudou. O hodně přišly, ty tváře!

V altánku u rybníka Labuť se registruji, zatímco dvojice seniorů polohrubou moukou (hladká se na sypání značek prý krajně nehodí) dopisuje na asfalt verzálkami START. Kolem si lidé a labutě povídají o běhání; o čem si taky povídat, když je tu taková kosa, začíná sněžit a na startu se začínají houfovat nedočkavci.

Po startu nastává socializace. Hledám svoje místo ve světě tohoto závodu, ve startovním poli. Už po několika metrech zjišťuji, že na čele to opět nebude, škoda - snad příště. Přede mnou běží dvě pestrobarevné dorostenky, což by bylo vizuálně příjemné, jenže v prvním stoupání utíkají a jsou v mém zorném poli nahrazeny dvojicí padesátníků, kteří tam vydrží až skoro do konce. Hrajeme spolu takovou hru. Do kopce jsem rychlejší a uteču jim, po rovině a při sebězích mi nepolapitelně zdrhají. A tak pořád dokola. Běžím celkově tak nějak pomalu a asymetricky, ale nenapadá mě, co s tím. Chumelí.

Do závěrečného okruhu nastupuji s pozměněnou taktikou. Chci tam nechat všechno, kromě šátku, kterým jsem zahodil někam k lavičkám a který tam naopak zapomenout nesmím, protože doma mám už jen jeden takový. Dorostenky, dámy a senioři nad sedmdesát už mají odpracováno, těm stačil jeden okruh. Mně by býval taky.

V druhém kole by si nás asi režie nevšímala, protože se nic nedělo. Až do posledního stoupání. V něm jsem jednoho ze svých souputníků doběhl a pokračovali jsme bok po boku. "Tohle je poslední kopec, pak už se běží jen dolů," sděloval mi udýchaně. "Jo, už jsme skoro nahoře, ještě pár metrů," zafuněl jsem další objevné zjištění - druhé kolo bylo stejné jako první, takže bylo dost jasné, co bude následovat, a nebylo o tom potřeba hovořit. Hovorný muž se nicméně hned na vrcholku odvážně pustil z kopce a za chvíli už jsem na horizontu pozoroval, jak předbíhá dva lidi. Tak jsem to taky napálil, napůl během, napůl pádem jsem se řítil z prudkého zasněženého krpálu a aspoň ty dva unavené jedince jsem nechal za sebou a do cíle jsem dosprintoval. Tam jsem si plácl s tím komunikativním soupeřem a pak i s fiktivním trenérem a šel jsem najít auto. Na ten zahozený šátek jsem si vzpomněl.

A pak jsem jel domů, kde mě manželka zkontrolovala, zda mám veškeré končetiny a zda nejsem moc zablácený. A celé jsem jí to vyprávěl, jenže ženy jsou takové, že to jediné, co je zaujme, jsou drobky z tatranky na sedadle řidiče a přilehlých oblastech našeho auta, které tam před závodem nebyly a teď už tam jsou. Ta zbylá dramata, sníh, čaj, dorostenky, předbíhání, to se od nich odráží. Ale toho mého kouče, toho tohle všechno zajímá hodně.

text a foto Řízek