neděle 29. srpna 2010

LONDÝN OD A PO ZET

Freddie a Napoleon ve staré dobré Anglii
text a fotky Péťa

Minulý týden jsem absolvoval pětidenní zájezd do metropole Velké Británie. Po devatenácti hodinách cesty autobusem (včetně devadesáti minutového přejezdu trajektem přes kanál La Manche) jsem vstoupil na anglickou půdu. A začala relativně rychlá třídenní návštěva Londýna.

Za pět minut dvanáct.
Těžko říci, co mě zaujalo nejvíce. Bylo toho opravdu hodně, tudíž vyberu jenom několik záležitostí:
1) rozkročení se na západní a východní polokouli v Greenwichské observatoři;
2) hodinová plavba po řece Temži s neutuchajícím cvakáním fotoaparátů;
3) Big Ben;

Setkání ikon šoubyznysu.
4) Trafalgarské náměstí s admirálem Nelsonem, který mi připomínal (vůbec nevím proč) Napoleona;
5) Windsor a jeho vtipnou výměnu stráží, která je ale myšlena naprosto vážně;
6) jízda klasickým londýnským autobusem, do kterého naše výprava vtrhla jako utržená ze řetězu;
7) úžasná panoramata z Londýnského oka;
8) Tower s korunovačními klenoty;
9) Tower Bridge s vysmátým Slovákem;
10) totálně komerční muzeum voskových figurín Madame Tussaud´s (které mě však totálně uchvátilo), kde se můžete vyfotit se svým oblíbencem z řad sportovců, politiků, herců, zpěváků,………………;
11) neschopnost se při přecházení ulice podívat nejdříve doprava;
12) neskutečné množství národností.

Jak jste asi z výše uvedeného pochopili, Londýn mě úplně nadchnul. Zařadil se tak do mého seznamu míst, která musím znovu vidět (jako např. Řím, Paříž, Čimelice, Pencovka). Proto můžu návštěvu tohoto kosmopolitního města všem vřele doporučit.

P.S. : A až mi zase někdo bude vyprávět, že se mu Londýn nelíbil, tak mu řeknu, že byl asi v nějakém jiném městě než já.

čtvrtek 26. srpna 2010

LÉTO A VĚŽ

A kulhavá obíhačka
text a fotky Řízek

K létu patří večírky a v létě patří klubovna vedoucím - děti mají přece prázdniny; místo morseovky se válejí v Bibione a opalují si bříška nebo sedí doma před počítačem, místo aby hrály krabí fotbal či poznávaly topografické značky. Proto je potřeba klubovnu občas pohlídat i přes noc, kdyby tam třeba chtěl přespat nějaký vandrák nebo něco podobného. A proto jsou tu ty večírky.

Jedna taková sešlost proběhla už před nějakým časem a nad jiné vyčnívala například počtem mrzáků. Měl jsem totiž zrovna svou pravidelnou letní sádru, rovněž Franta neměl ve své šroubované noze zatím přílišnou oporu, ale přesto jsme se rozhodli strávit večer aktivně. Hráli jsme spolu s nezmrzačenými obíhačku na jedné noze a s levačkou ohnutou do pravého úhlu - to proto, abychom srovnali handicapy.

Když už ženy nemohly a já jsem vyhrál, přesunuli jsme se ke stavbě křehké dřevěné věže a k hraní šipek vzduch-země. Klasické šipky vzduch-vzduch nám šly pak možná ještě o něco lépe.

A i venku bylo příjemně. Byla vlahá noc v první polovině srpna. Na verandě se dá koukat na měsíc za mraky, co vypadaly jako nepovedená omeleta, poslouchat šelestění stromů nebo pozorovat zajíce, jak se nebojácně postavil doprostřed antuky a machruje tady na nás. A člověk se ani nenadál a už je zase skoro ráno.

neděle 22. srpna 2010

ANATOMIE BOLESTI


Pot, krev, pády a šlapky
text a fotky Řízek

Sedmihodinový závod dvojic na horských kolech Albion Day by Night, který se jel v sobotu odpoledne a v noci - to vlastně docela dobře vysvětluje název - poblíž Dobříše, prověřil všechny zúčastněné. A nejvíc samozřejmě nás dva.

Jak taková sedmihodinovka vlastně funguje? V 15 hodin hromadně vyrazí všechny týmové jedničky na první okruh. Ledva ho za slabou půlhodinku projedou, předají štafetu druhému z páru. A tak dál až do úplného zblbnutí, které přichází s koncem závodu po desáté hodině noční.

Velmi kvalitního spolujezdce mi letos dělal Milan Kučera (ten Milan od Hanky K.), naše nepříliš trénované postavy nakonec náročnou jedenáctikilometrovou trať objely každá sedmkrát. To stačilo na 21. místo z 31 mužských párů, byť to dlouho vypadalo na lepší klidný střed – jenže technika byla proti nám, Milan v předposledním svém kole píchl a dlouho vyměňoval duši. Ale hlavně, že jsme dojeli, říkal jsem si dnes kartáčkem vymývaje z rozbitého kolena dobříšský štěrk. Ostatně jediný poražený byl čuník, který padl ještě před samotným závodem, jehož průběh strávil na rožni.

Poetika sedmihodinovky padá na trať se soumrakem. To borci v barevných trikotech rozmístí na řídítka a přilby často důmyslnou soustavu světel, aby v lese trefili a aby při brutálním technickém sjezdu z vrchu Kazatelna, s nímž je potíž i za světla, zvýšili své šance na šťastný návrat do depa k čuníkovi. Svítil jsem i já, ale před sebou jsem viděl prakticky jen svůj vlastní stín, jak se v kopci lopotí, funí a téměř se nehýbe z místa. Světlo proniklo jen na kraj zorného pole, takže jsem spatřil zajíce a celou řadu hub. To proto, že mě nějací vykukové dojeli a využili mě coby světlušku. Jejich čelovky pak ze mě samého vytvořily stínítko.

„Sorry, mám křeče, rychlejc to už nejde,“ křikl jsem za sebe, kde jsem tušil konkurenty. „To nevadí, dobře svítíš,“ přilétla drzá odpověď. Mé sedmé kolo byla mizérie. Tekla ze mě krev z pádu v minulém kole, křeče se zakusovaly do netušených míst. A záda! Chuť zastavit, aspoň na chvíli, proklepat nohy a odpočinout narostla do nevídaných rozměrů. Jenže jsem věděl, že nemůžu, už bych se nerozjel. Nejvyšší místo okruhu se blížilo, byť hrozně pomalu. Minulo mě pár závodních koní v strakatých dresech, a když jsem se konečně přehoupl přes vrchol Kazatelny, věděl jsem, že mám pro letošek vyhráno a že už mě čeká jen prase. Že ještě jednou spadnu, jsem netušil, ale to k tomu tak nějak patří. Jako i to, že jsme v tombole jako asi jediní nic nevyhráli.

DAY BY NIGHT 2010– týmový zápisník Milana a Řízka, kolo po kole.
15:00 start, vyráží Řízek
15:25 +25‘ Rozjel jsem to idiotsky rychle – ale nemůžu za to. Jel jsem v těsným závěsu za nějakou skupinkou. Spíš než ten krpál mi vadilo to mírný stoupání. Bacha na ten sjezd – příkopy a hlubokej štěrk. (Ř.)

15:53 +27‘ Jel jsem na pohodu, nikdo mě nepředjel, borci jsou dávno vpředu.:-) Unikají mi přesné časy, kdy jsme střídali, navíc jsem si zapomněl vynulovat tacháč. Musím na to dávat bacha, abych věděl, kdy střídat. Trať OK, ale nepříjemný sjezd. V lese v brýlích tma.:-) (M.)
16:20 +27‘ Dávám banán. Jel jsem celou dobu ve skupince – jednou se mi podařilo blbě odbočit, tak jsem se musel vracet… Byli to docela rychlíci, ale střídali jsme se. Ujeli mi až tady na konci na asfaltu. Počítám, že když pojedu sám, budu pomalejší. Určitě už to nebudu hnát jako v prvním kole – na to nemám. Jinak zatím vše OK. Bacha na ožralýho chlapa u obory, je agresivní. Ale snad ho jeli městští policajti někam uklidit. Prý je to místní blázen. (Ř.)

16:48 +28‘ Taky banán a energy gel, co jsem našel doma. Nestačím jenom jedné holce – je dobrá. Navíc mi jde tachometr o dvě minuty pozadu – už jsem to spravil. Čekám tě kolem 17:15, snad to stihnu. Olej u stojanů na zemi v tašce. (M.)
17:16 +28,30‘ První trošku krizička v kopci na Kazatelnu. Dlouho jsem jel sám, pomalu stahoval chlápka v dálce. Pak se kolem mě přehnali v kopci dva borci a dojela mě skupina, kterou jsem pak táhl. Cítil jsem křeče, už to bude jen horší.:-) (Ř.)
17:43 +28' Předjeli mě tři borci zepředu a zmizeli.:-) Snažím se s někým držet, ale moc už to nejde. Roztáhlo se to a nohy začínají bolet. (M.)
18:13 +30‘ Tohle teda už bolelo. V první části jsem se parádně vyvezl za nějakým rychlíkem, ale jakmile přišel kopec, ztrácel jsem. Na Kazatelnu jsem stoupal tempem 9 km/h, a to si myslím, že mi tachometr ještě fandil. Budu se snažit už nezpomalovat, ale bude to těžké. Bolí hlavně záda. (Ř.)
18:43 +30‘ Jel jsem celou dobu sám. Udržet to bude těžké. (M.)
19:13 +30‘ Lepší kolo než předtím (pocitově). Prvních 5 km jsem vlál na konci skupiny, pak mi v kopci pláchl. Pokecal jsem se svým loňským parťákem a šla tu holka, co měla na prsou nápis „Nejlevnější ve městě.“ Jinak bolest zad a hlad. Krmím se tatrankou, banánem a melounem, to mi bude dobře. Máme to rozjetý na 14-15 kol. (Ř.)

19:43 +30‘ Jedu těsně před křečemi, dávám 1 světlo a přinesu karimatku (na střeše auta). (M.)
20:15 +32‘ První pád – předjížděl jsem ve sjezdu pomalou holku a spadl jsem předním kolem do toho vymletého příkopu. Jsem odřenej na lokti a mám rozseklý koleno. Škoda pádu, měl jsem to zase na 30. Jdu montovat světlo. Jo a po 9. kole jsme byli 13.! (Ř.)
cca 21:06 +51‘ Milan asi tři kilometry před cílem píchnul a potmě musel vyměňovat duši. To proto mu nebylo do řeči.
21:41 +35‘ Další pád na úplně stejném místě. Viděl jsem zajíce. Jinak děkuju moc za to, že jsi jel. Mám dost, ale užil jsem si to maximálně. Snad i ty. (Ř.)
cca 22:20 Milan dojíždí do cíle a vyrážíme konzumovat prase.

středa 18. srpna 2010

ZA MORAVSKÝM BOHATSTVÍM


Epopej, Dukovany a jiné poklesky
text Anna Baumová, fotky Řízek a další

„Hele tak nakonec jedou uplne jiny lidi: anca, hanka, vaclav, jeho kamarad ridic, lukyho kamarad z gymplu a vanessa z tydnu,“ stojí v smsce od Marušky, která přichází pozdě v předvečer vejletu.

Koho z nás asi Maruška v autě upřednostní, a kdo si naopak vylosuje černého Petra? Tak zní otázka, která mi šrotuje hlavou cestou ke Smícháči. Tam už je ale jasno. „Anča, Hanka a Vanessa jedou s Václavem a Kajetánem,“ prohlásí generál jménem Mariana Pítrová, uchichtne se a ujede spolu s Aničkou, Lukym a jeho spolužákem.

„Néééééé,“ křičí ty, co znají Václava. Vanessa smířlivě mlčí. Náš osud je zpečetěn. Auto se známými dušemi mizí v dáli a nám ostatním, co nasedáme do auta Kajetánova třicetiletého bratra, nezbývá než seznámit se. Václav zná jen mě a Hanku. Já jen Václava a Hanku. Hanka jen Václava a mě. Kajetán jen Václava. A Vanessa nikoho. V normální konstelaci lidí by vás asi před více jak dvouhodinovou cestou napadlo jediné: Teď je zaděláno na pěknou nudu! Nikoliv však v našem autě! Těžko říct, zda nás sbližuje ručička tachometru oscilující někde mezi hodnotami 170 a 180, nebo něco jiného, každopádně do Moravského Krumlova už vjíždíme jako nerozlučná posádka.

A je čas na oběd. Vanessa tahá Lukyho za rukáv: „Prosím, pojďme do Černé Hory, já nikam jinam nechci, prosím, tam to bude dobrý, pojďme!“ Jasně, Vanessa je zkušená žena a určitě ví, co je dobrý, a tak se jde. Tentokrát se ale šeredně splete. Když se k nám dokolíbá číšník se slovy:“ Škyt, ergh, škyt, takže co to bude?“, je ještě čas prchnout. To jsme ovšem neučinili. Ti chytřejší z nás, kteří tuší zradu, vybírají z menu nikoliv podle obvyklého myšlenkového pochodu: „na co mám chuť“, nýbrž podle „co by tu tak mohli nejmíň zkazit“. Takže objednáváme smažák pro většinu z nás. Odvážnému štěstí přeje, tentokrát však Lukymu, Vanesse ani Hance, kteří okusí místní „jakoby steak“, nepřeje. Uaaaargh!!!

Po „jakoby kafíčku“ se konečně dobíráme k cíli našeho výletu: Slovanské epopeji. Prohlídka je ve dvě, takže veselá devítičlenná skupinka má ještě čas prozkoumat vrcholek Moravského Krumlova, záhadnou kapli. Ta je po důkladném ohledání identifikována jako kaple svatého Floriána. Poté, co jeden člen výpravy vyšlápne psí lejno (Vanesso, vidíš, diskrétně mlčím o tom, kdo!), opouštíme vyhlídku a vracíme se zpět na Epopej.

A začíná prohlídka snů s průvodkyní snů. “Prosím všechny – nádech – aby stáli od obrazu vždy alespoň jeden metr – nádech – a malé děti si drželi u sebe – nádech – aby nám tu nepobíhaly a podobně,“ káže přísná mladá průvodkyně. „Alfons Mucha: Slovanská Epopej,“ zhluboka se nadechne. „Jiří z Poděbrad,“ recituje nadpis. „Bla bla bla, čárka, tečka, bla bla bla,“ slabikuje slečna, která by se se svojí přednáškou na téma Epopej jistě umístila vysoko v dětské recitační soutěži Pražské vajíčko. My v té chvíli vyměňujeme mezi sebou nechápavé a lehce ironické pohledy. Ano, Vanesso: WTF a OMG! Následně jsou hoši důrazně pokáráni, že „ruší výklad“. Proto do návštěvnické knihy nesmazatelným modrým inkoustem vpisujeme: „Převézt do Prahy. Děkujeme!“

Necelých 14 kilometrů nás pak dělí od Dukovan, a tak nic nemůže zabránit zvídavým Pražákům, aby prozkoumali taje moravské jaderné elektrárny. Luky (nebo některý z jeho navigátorů) nás odveze k tajemné budově v levé části areálu. „Luky, my ti do toho jako nechceme kecat, ale tohle nevypadá na oficiální vstupní bránu,“ shodujeme se. Po důkladnějším prozkoumání objektu usuzujeme, že musíme jinam a jedeme už do pravé vstupní brány s informačním centrem. Tam se nás ujímá veselá padesátnice a vysvětluje, že „Dukovany mají čtyři bloky VVER 440, typ V 213, každý o výkonu 440 MW. Každý rok dodávají do sítě kolem 13 TWh elektrické energie, což představuje asi 20 % z celkové spotřeby elektřiny v České republice.“ Mluví velmi rychle a nevím, jak ostatní, ale já naprosto netuším o čem. Pak nám spiklenecky ukáže i simulátor jaderného reaktoru, (který by taky mohl dobře simulovat disko plac, pozn. autorky.)

U modelu celého areálu položí naše skupinka dobře míněnou otázku: „A k čemu slouží tahle budova, u které jsme původně parkovali a celou si ji prošátrali?“ „To je uložiště nejnebezpečnějšího jaderného odpadu, dováží ho sem i z Temelína,“ odpoví veselá paní jaderná fyzička. Skutečně? No ne! Aha, tak my už radši pojedeme domů…

ANKETA: Co by se mělo udělat s Epopejí?

Venál /24 let, historkář/: Okamžitě převézt do Prahy.
Kajetán /24 let, řidič/: Měla by se střelit Japoncům.
Mariana /22 let, studentka/: Je to monumentální dílo a zaslouží si monumentální prostor. Ten by se v Praze nejdřív měl postavit. Potom převézt.
Řízek /25 let, podpantoflák/: I když to bude maloměsto bolet - hotel Epopej a možná i pneuservis se bude muset přejmenovat -, raději bych to viděl v Praze. Anebo ať obrazy zůstanou klidně na Moravě. Hlavně v něčem méně nahňáceném, co nemá díry ve stropě.
Milhauz /24 let, polodůchodce/: Dát ji jako billboardy po Praze... nebo aspoň dát králíkům.
Anna /22 let, studentka/novinářka/: Přemístila bych ji do adekvátních prostor, které by byly hodny epesního díla takové význačné osobnosti, jakou byl Alfons Mucha. Jestli ty prostory budou v Praze, nebo v Moravském Krumlově, anebo kdekoliv jinde v ČR, je fuk.
Hanka /22 let, studentka/: Epopej bych nechala v Krumlově, pokud by to tam opravili a dali tomu větší prostor. Jinak převézt.

Chceš se zapojit do ankety? Napiš svůj názor do diskuse pod článkem!

sobota 14. srpna 2010

MANAŽEREM


Virtuální Forejt prohrál
text Řízek, foto hattrick.org

Už od časného rána jsem nemohl dospat. Ošival jsem se, vrtěl a občas jsem do sešítku položeného u postele poznamenal pár slov a něco načrtl. Jako takové skici. Už v půl desáté jsem to nevydržel, vstal, a zatímco v konvici bublala voda na kávu, vytáčel jsem Františka Konečného. Začíná totiž sezóna.

"Trenére, těch pět beků byla blbost. Co by tomu řekli fanoušci? Pošlete tam normálně 4-4-2, do brány půjde ten Bolívijec, co jsme ho koupili předevčírem, a jestli zase dostaneme šest fíků jako při tom přáteláku," hřímal jsem do telefonu, "může se pod vámi klidně začít kývat židle," dodal jsem jakoby žertem. "Uhm, ano, šéfe... vynasnažíme se, abyste byl spokojenej," kňoural bezectný František Konečný do telefonu. Holt je to jenom nedostačující trenér defenzivního zaměření a já jsem přeci jen manažer. Sice je to sympatický chlapík, který je vyrovnaný a čestný a má ucházející zkušenosti, ale ty jeho nedostačující vůdčí schopnosti, to je velký problém. 

Fanoušci už se zatím trousili ke Stadionu Péti Forejta. Ve VIP lóžích se tísnili sponzoři a velmi důležití lidé, přišel i starosta, důležití lidé seděli pod střechou, lidé stáli v ochozech. Přesto vyprodáno asi nebude. Všech 126 členů fanklubu bylo už v deset v rozjařené náladě, a to tak, že jim bylo celkem jedno, kolik obránců vyšleme na pažit. Sice očekávali, že mač s týmem HK-47 RCFC nebude žádná legrace, ale věřili minimálně ve vyrovnaný výsledek a se stoupajícími promile stoupala i očekávání. Nálada byla výborná, strážníci nemuseli řešit žádné velké přestupky, snad akorát když se jeden z hráčů pokoušel policejního koně navléct do zeleného dresu, ale to je jasné, že zasáhnout museli. 

V 11:40 foukl sudí do píšťalky a začalo se hrát. V ochozech se poztrácely necelé čtyři tisíce lidí, ale na to, že hrajeme sedmou ligu, skupinu 441, to není tak špatné. Hned po šedesáti vteřinách zavládlo na tribunách zděšení. Zděsil jsem se i já a málem jsem se pobryndal limonádou - rozvalený mezi sponzory úplně pod střechou, s triedrem před očima. Rezervní rozhodčí totiž vzal do ruky číselnou tabuli, jako že se chce střídat. Nedostačující a nepochopený kouč František Konečný v první minutě stáhl z trávníku zároveň našeho nejlepšího záložníka a jediného slušného forvarda a místo nich poslal nějaká kopyta, co šla okolo. Fanoušci urychleně vyprázdnili kelímky a zasypali jimi Konečného a realizační tým. 

Poprvé jsme inkasovali kupodivu až těsně před půlkou, ale hned dvakrát. Bolívijec asi ještě nebyl dostatečně aklimatizovaný. Policisté museli krotit fanoušky, kteří chtěli přelézt plot ven ze stadionu. 

Mátožný tým se po změně stran nevzedmul, Konečný byl zadumaný až patetický a sponzoři při pohledu na tu spoušť utahovali penězovody. Poté, co se v sedmdesáté čtvrté minutě odhodlal znovu střídat, jsme dostali další dva góly  a pět minut před koncem dokonali hosté dílo zkázy, což probudilo i naše příznivce. Trenérovo zaparkované auto ublemcali tácky s hořčicí od klobás a sprejem mu na kapotu napsali TÁHNI, DEBILE! Mně na dveře někdo vyryl kosočtverec, ale třeba to nemělo souvislost. 

Nu co, sezóna teprve začala. Na stránkách www.hattrick.org může mít fotbalový tým opravdu každý. Každý blbec. 

úterý 10. srpna 2010

STOPÁČ NACH BERLIN


Mašíny jsme nepotkali
text Venál, mobilní foto Kajetán

Zdarec Kájo, slyšíme se? Jo, vem prosím tě ještě ten německo-českej slovník, ať to vypadá, že aspoň lehce umíme německy.

Tak to byl začátek naší cesty do Berlína. Naneštěstí ho nevzal, a tak to zůstalo na mě. Česko-německý slovníček (cca dvacetistránkový slovníček k učebnici) Německy s úsměvem to jistil.

Po nezbytných zastávkách v potravinách u Hurdálků jsme nabrali směr Praha, konkrétně exit na Chomutov. Za krátkou chvíli, kdy na nás lidi troubili a ukazovali, ba co více, smáli se nám, jsme pochopili, že taková legrace to stopování asi nebude. Naštěstí po dvou hodinách nám zastavil jeden týpek z Chomutova . Tak jak pak dlouho tady stojíte? Asi tak dvě hoďky, opověděl jsem mu a už to začalo, co posloucháš za hudbu a neznáš náhodou tyhle lidi z Chomutova? Zkrátka jsem byl ve svém živlu.

Poté, co nás vyhodil na exitu na Chemnitz, jsme s Kajetánem zvolili jinou politiku stopování a hned po pěti minutách se osvědčila. Zastavila nám taková rodinka přímo z Chemnitzu a my se těšili na další cestu. Z Chemnitzu jsme nabrali dráhu na Drážďany a z Drážďan to už byla brnkačka.

Berlin byl tu. Pohodový Ďrážďaňák nás nechal u brutálně ukrutně mega vobrovskýho areálu bývalého letiště Templhoff.

Naše první kroky směřovaly k zastávce busu, jelikož jsme předpokládali, že tam bude plánek a nemýlili jsme se, skutečně tam byl.

Po krátkém rozkouknutí se jsme se odebrali spát do nedalekého parku, kde jsme to zakufrovali. Ranní probuzení bylo opravdu velice zajímavé, obzvláště buzení lišky, jež se v parku vyskytla. Zkrátka někdo chodí s liškami spát a my s nimi vstáváme.

Na centrum! zvolal jsem a my se skutečně odebrali nikolivěk po stopách bratří Mašínů, jak to navrhoval Kajetán, ale po naší vlastní ose. Procházeli jsme Berlínem a vstřebávali jsme krásy tohoto opravdu zeleného města, když tu najednou jsem ji spatřil. Berlíňandu ve věku cca mezi padesáti a šedesáti lety. S Kájou jsme na sebe mrkli a říkáme si, ta byla jasná. Ta hrála v péčku. Po tomto uvědomění jsme se rozhlíželi nejen po krásách města, ale i po slečnách a paních a nestačili jsme se divit. V průměru jsme označili tak každou třetí jako když už ne herečku do německého porna, tak jako adeptku rozhodně.

Procházka Berlínem byla opravdu náročná, viděli jsme snad vše, co jen stojí za to v Berlíně vidět. Počínaje Alexander Platzem až po rozbombardovaný kostel, Brandenburskou bránu, Checkpoint Charlie, Reichstag, galerie, muzeum, zoo, metro… Vůbec jízda metrem je v Berlíně docela specifická, ale to vám budu raději vyprávět osobně.

Made by Vencán 313 reg. ochr. znam. Kos OŘ

sobota 7. srpna 2010

INŽENÝŘI PUNKU


Znouzecnost u Berounky
text a fotka Řízek

"To je dobrý, to já nekontroluju," mávnul rukou strážník poté, co jsem mu otevřeným okýnkem poslušně nabízel k nahlédnutí povolení k vjezdu. Přiznám se, že mě k té předposrané servilitě psychologicky dotlačily policejní manévry, které nastaly na cestě k radotínským říčním lázním. Patrně všichni okolní městší a vesničtí policisté se zde totiž z nějakých nejasných příčin srotili, jako kdyby na nedalekém hřišti místní fotbalisté hostili TJ Rudou hvězdu Kosoř, známou svými neurvalými fandy. Ale uživatelé majáčků byli hlavně zvědaví na máničky a pankáče, kteří si dali dostaveníčko na rockovém fesťáku.

Nicméně u klubovny bylo už vše při starém. Pod vrbou seděli mí kamarádi a jejich více či méně přiléhající slečny, poslouchali a diskutovali. Prošvihl jsem svou oblíbenou kapelu Bobr chutná dvakrát - zejména pak její výpravný song shrnující polistopadový vývoj ("Zvolili novýho předsedu parlamentu / a toho starýho hodili do cementu...") a také píseň opěvující pražské metro.

Ale téměř všichni jsme se těšili hlavně na vrchol večera, kterým měla být Znouzectnost, třebaže někteří její skalní fanoušci z našich řad patrně dali přednost jiným vrcholům... Tentokrát jen tříčlenná plzeňská legenda na začátku vystoupení vytáhla nějaké novější věci, které ještě prznil zvukař v dodávce - kytara málem řezala hlavu, nic jiného slyšet nebylo. Ale pankáči pod pódiem tak jako tak pogovali jako zběsilí, a tak jsme se odhodlali a s dost výraznou slevou na vstupném jsme se stali součástí publika.

Při Znouzectnosti je to vždycky pod "prkny, která znamenají prkna" trochu o zdraví, a tak jsme se spolu s druhým kriplem Frantou radši drželi dál. Naše ženy a dívky navíc jako statný bílý lev chránil bodyguard Marťas, který by se klidně mohl stát náměstkem na nějakém ministerstvu, jak mu to šlo. Když už odbila policejní jedenáctá hodina a čekalo se, že se strážníci vyhrnou z fábií a všechny nás seřežou, vykřičeli jsme si Krysaře a Hasiče, protože bez nich by to bylo takové, jako koncert Helenky bez Dlouhé noci a Sladkého mámení...

Odvezl jsem ženy po půlnoci domů, přičemž zbytek týmu ještě před klubovnou vychutnával veškeré večerní vůně. Nám cestu do civilizace zpestřily jen dvě odhalené zadnice punkerek, na něž jsme si posvítili xenonovými dálkovými. Po policajtech už ani vidu, ani slechu.

pondělí 2. srpna 2010

ÖSTERREICHISCHES ABENTEUER


V nemocnici Zell am See Hope
text Maruška, foto Řízek a Maruška

Každý z nás by dokázal vyjmenovat pár věcí, které mu nejsou příliš příjemné. Václav nerad abstinuje, Péťu nebaví poslouchat Dana Bártu a Vlastík se těžko pere s prohrou ve wistu. Já například mám averzi k ježdění na kole. Přesto jsem neodolala výzvě autora těchto stránek a na společnou dovolenou jsem si ten „bajk“, jak říkají milovníci tohoto opovrženíhodného sportu, přibalila.

Nejsme žádný másla, a tak byste nás jen těžko hledali na Šumavě nebo v Krkonoších. Mířili jsme výš, vlastně níž - k sousedům do Rakouska. První den se mi cyklistiku podařilo úspěšně vyjmout z programu, i následující dopoledne jsem Lukyho pokus o šlapání oddálila. Po obědě už to ale nešlo a vyjeli jsme. Bolelo to, pálilo to, ale podařilo se. Cyklostezky nabízely reklamy na Rakousko a my ujeli pro mě neuvěřitelných 40 kilometrů!

Taková „štreka“ se samozřejmě podepsala na zdravotním stavu městské holky, a proto si druhý den dopoledne naordinovala volníčko a čtení u jezera. Udatný bojovník Werner tak musel vyrazit vstříc kolečkovým dobrodružstvím sám. Po třech hodinách jsem ho našla zhrouceného před domem. S ovázanou packou a se slovy „já jsem spadnul při sjezdu na ten operovanej loket“ jsme vyrazili do místní nemocnice.

Městečko Zell am See nejenže vypadá jako z romantického dojáku Rosamundy Pilchner, ale jejich Krankenhaus připomíná čtyřhvězdičkový hotel. Takže žádné houkačky a uspěchaní doktoři na nás nečekali. Milé sestřičky jakoby vyskočily ze seriálu Stefanie. Mužský personál by naopak mohl začít rovnou natáčet Doktora z hor. I já jsem začala přemýšlet, že si kvůli exteriéru sexy doktorů něco provedu se svým interiérem, ale to už se zatím můj „nedoktor“ vrátil s rukou v sádře až po rameno a já si mohla oddechnout, že už mě kolo na téhle dovolené nečeká. A dokonce mi to bylo i trochu líto.