pátek 27. prosince 2013

MÍŠIN PRVNÍ HEJT

Nejsem nijak extrémně pintlich, nevadí mi spát tři dny ve stanu a sprchovat se jen vlhčenými ubrousky a jednou jsem snědla ve čtyři ráno i quesadillu, co mi spadla v Dlouhý omylem na zem. Ale zážitky z povánočního bowlingového minisoustředění torza Amatérů a Kamarádek na Andělu mě donutily sepsat můj první čistokrevný on-line hejt. 

(První off-line hate už si u mě vybrala pracovnice České pošty na Černokostelecké).

Člověk si za 780,- korun za dvě hodiny představuje když už ne naleštěné dráhy, kožené sedačky, drinky zdarma a pikolíka u každé dráhy, který podává koule a chválí strajky, alespoň takový ten nenadchne/neurazí standard. V bowlingovém centru Equinoxe příhodně umístěném ve foodcourtu mezi fastfoody na Andělu si ale tenhle 'standard' vysvětlují po svém. 

Koule oškrábané tak, že už dávno ztratily svůj původní tvar, dráhy zapadané prachem, že můžete vidět směr vašeho hodu i všech hodů za poslední rok a půl, koberec prošlapaný až na beton pod ním, vrstva bordelu pokrývající voskovací stroj, usvědčující ho z mnohaměsíční zahálky, koš u baru, do kterého někdo minimálně nablil, a navrch naprosto odshoradolů zesraný a několik týdnů nemytý záchody.

"Ty vole, mě to tady tak strašně sere."
"Měli bychom to nějak zmedializovat, vyhejtovat ...třeba u mě na stránkách."

Majitel toho zaplivanýho podniku by zasloužil celodenní torturu (zahrnující nucené sledování projevu Miloše Zemana prokládané reklamou na Timotei s hlasem Marthy Issové), stejně tak pán obsluhující rozesrané dráhy a pindající kvůli botám a házení koulí na zábranu, parta mladých blbounů snažící se hrát s Maruščinou koulí a cpát do ní svoje tlustý prsty a pokladní v Tesku, která Lukymu decentně naznačila, že je dement.

"Přístě půjdem radši do nonstop bowling baru ve Vršovicích."
"Tak jo..."

text kamarádka Míša, fotka Řízek

pátek 20. prosince 2013

PEPANOVO MÍSTEČKO


V naší domácnosti není dne, kdy by nezazněla otázka "Děje se něco?". Milovníci bulváru si teď budou mnout ruce, jak nám to doma skřípe, ale vězte, že senzace se nekoná. Ptám se tak totiž pravidelně Lukáše do telefonu na momentální situaci v redakci. V překladu mě prostě zajímá, jestli má v práci do čeho píchnout (stážistky vyjímaje). Zhruba jednou měsíčně však zkouším tuhle větu na Pepana poté, co se občas probudí a tváří se, že nedožije poledne. No ale němé zvířátko vám těžko odpoví, že jo.


První podezření, že Pepeček není tak úplně ve své srsti, máme ve chvíli, kdy po probuzení nepřiběhne a neskáče do postele s otravným mňoukáním, ať mu jako dáme okamžitě najíst. Nastává hledání zvířete ve všech možných skrýších – obvykle se ale válí pod postelí. Leží tam na hromadě nepotřebných věcí jako kohoutek z pohádky, nožky mu trčí do výšky a funí jak v posledním tažení.

Ze začátku nás samozřejmě takové stavy děsily, přece jen je to člen rodiny. Když mu člověk sáhne na bříško, zkroutí se do rigor mortis a v tu chvíli věříte, že nějaký ten mimický sval přece jen má. Když ani nežere, většinou už to nevydržíme a rychlou záchrannou náručí ho dovezeme do specializovaného veterinárního sanatoria na konci naší ulice, jež nese poetický název Veterina Zelená liška.

Josef tam má už svého známého pana doktora, s kterým bych chtěla být dobrá známá i já, ale vždycky mi to zhatí Lukáš, protože jde se mnou a prezentuje se jako můj druh. Pan sexydoktor je sice urolog, ale umí i bolavá bříška – Pepana prohmatá, strčí mu teploměr do …. prostě mu změří teplotu, otevře mu tlamičku a dá prášky „na všechno“. Tři sta z místa za zázrak, který se nekoná, neb přijdeme domů, Pepa se nažere, vyblinká kus gumičky, která ho celou dobu trápila a je po nemoci. Takto to proběhlo už zhruba desetkrát (to už jsou vlastně tři tisíce), ale stejně o něj máme strach pokaždé, když to divadlo rozjede.

Ale aby to předvánoční zamyšlení o černém tvorovi nebylo jen z veterinárního soudku, musíme se vám také svěřit s novým roztomilým zlozvykem Joskose (řecký ekvivalent Pepana). V době rozjímání a blížících se svátků totiž objevil úžasné nové místo k odpočinku – batoh, který si Lukáš koupil od Jirky. Tam teď tráví naše zvíře téměř veškerý volný čas a láska je natolik veliká, že batůžku nosí i aportované gumičky (ty, co nestihne sežrat). Nabádám Lukáše k obezřetnosti, jelikož mně většinu zavazadel Pepan v minulosti ze zlosti počural, tak uvidíme.

Takže vám přejeme, abyste si o Vánocích našli taky takové pěkné místečko, kde je vám hezky a kde si odpočinete. Užijte si to co nejvíc!

text Maruška, foto Řízek

sobota 14. prosince 2013

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!
Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek

neděle 8. prosince 2013

V TUBUSU Z BAMBUSU

 Oproti předešlým dnům tohoto týdne bylo v neděli 1. prosince počasí nad očekávání. První paprsky ranního slunce se rozlily po obloze a svou vlezlou všudypřítomnou září mě vzbudily z poklidných snů. Pravdou je, že již dříve mě probudil můj budík, který jsem měl za tímto účelem nastavený, ale budík se dá, na rozdíl od sluníčka, vypnout. Každopádně, a to je důležité, se dnes konal 31. ročník tradičního Zbraslavského běhu

Kubča dostal nešťastnou třináctku.
Na otázku, zda společně s Řízkem, Milanem, Kubčou, Pájou a ještě jedním Milanem poběžím, jsem se rozhodl odpovědět kladně. "Tak co," říkal jsem si, "je to jen pár kilometrů, a navíc poběží taky Pája, takže to bude v pohodě." První věc, která mě trochu znervóznila, bylo zjištění, že trať vede okolo keltského oppida Závist. Ne snad, že bych se bál Keltů, to ne, ale jak jsem dobře věděl, tak toto keltské sídlo bylo vystavěno ze strategických důvodů na krpálu kdesi nad nádražím.

Nemám kopce rád. Když běhám, tak hezky podél Berounky, nejlépe po proudu směrem na Smíchov. Mou domněnku mi potvrdil i Milan. "Na druhou stranu," říkal, "ta druhá půlka tratě bude zase celá z kopce." Jestli si myslel, že mě tím povzbudil, tak se šeredně zmýlil. Jak už jsme psal, nejradši běhám po rovině a neholduji ani prudkým sestupům.

Lukáš zjistil, že Pája fakt nedorazí.
Společně s Milanem a Kubčou jsme jeli na Zbraslav autobusem. Cestou jsme potkali ještě jednoho kluka z atletiky – Tomáše Vodičku a jakousi paní s kočárkem, oba šli také běhat. Nálada mi poklesla podruhé, když jsem zjistil, že Pája nakonec nepůjde. Na startu závodu, který se nacházel hned vedle zbraslavského nádraží, jsme se sešli ještě s Řízkem, který přijel autem s druhým Milanem.

Jelikož nás Řízek zaregistroval přes internet, dostali jsme každý senzační herní trhák "V tubusu z bambusu" zdarma. Až později jsem zjistil, že se to nejspíš V tubusu z bambusu nejmenuje, že je to jen obyčejný Mlýn, a to, že je v tubusu z bambusu, jsou pouze jeho největší přednosti. Dost mě to zklamalo.

Řízek v koncích
Dále jsme měli taky každý své startovní číslo, což se prý po zkušenosti z jakéhosi závodu v Senohrabech nezdálo být tak samozřejmé. Ještě před začátkem jsme se šli rozběhat do známého zbraslavského zookoutku. Milan zde měl neustále narážky na Řízkovu běhací soupravu. Závod začal zhruba ve čtvrt na dvanáct. Celkem trať měřila něco málo pod pět kilometrů. Startovalo se po čtyřech v pravidelných intervalech. Z naší skupiny jsem vybíhal až jako poslední.

Hned za první zatáčkou začalo přituhovat. Nicméně jsem pokračoval a držel tempo s jakýmsi klukem v oranžovém dresu. Tak ve dvou třetinách kopce jsem si již musel na chvíli odpočinout. Oranžový kluk mi mezitím utekl. Asi v téhle chvíli jsem to celé zvoral. Rozhodl jsem se kluka pronásledovat a veškerý svůj dech obětovat na vystoupání kopce. Nahoře ze mě byla už jen funící lokomotiva, které došlo uhlí. Chtě nechtě jsem přešel do režimu jogging. Jediné, co mě těšilo byl fakt, že oranžováč zpomalil také.

Druhý Milan je hrozně stydlivý.
Předbíhat mě lidé začali v místech, kde končila krátká rovinka a začínal zase krpál dolů. Měl jsem strach, aby mě nepředběhla už i ta milá babička, se kterou jsem ve svém intervalu startoval. Posledních 800 metrů jsem to hecnul a dohnal toho pomeranče, který mi předtím zase utekl. Dobíhali jsme hrdě těsně za sebou. Ovšem ti, co nás viděli předtím běžet, vědí, jaká to byla bída.

Milan v začátcích
Po závodu mi byla zima, a tak jsem si chtěl obléci svou bundu. Nemohl jsem ji ovšem najít. Po chvíli hledání si toho všiml i Řízek a začal ji hledat taky. Málem bychom to už vzdali, ale všiml si nás nějakej chlap a vyndal tu bundu z batohu. Asi dostal z krádeže výčitky svědomí. Tvrdil, že ji vzal omylem. Jo, taky se mi často stává, že něco někomu omylem ukradnu.

Na závěr závodu jsme si dali ještě polívku v restauraci Škoda lásky na náměstí. Když to vezmu kolem a kolem, tak to byla fajn akce, a navíc mám teď jako jeden z mála lidí na světě V tubusu z bambusu!

text hostující hvězda Lukáš Radovanský, fotky Řízek a Kubča.

čtvrtek 5. prosince 2013

VŮNĚ

 
Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.

3Bobule
Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.

Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.

Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.

Maruška pozoruje delegaci debilů
V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.

V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.

Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.

A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.

text a fotky Řízek

sobota 30. listopadu 2013

LADOVSKÝ PODZIM


V zimě pravděpodobně okolí Senohrab připomíná Ladovy obrazy. Třetí víkend v listopadu však nebylo po zasněžené malebnosti ani vidu, jen děti si na startu Podzimního běhu lyžařů idylicky opékaly buřty a hezky to vonělo. Zato dospěláci se mohli těšit na osmikilometrový kros v teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu. Leckomu, včetně mě, dal pořádně do těla.


Byl to prý už 58. podzimní senohrabský běh a na Vávrově palouku pod obcí se štosovali běžci. Nás internetem předem nezaregistrované zarazila dlouhá fronta táhnoucí se k jedné z chatek, v níž jsme si asi půl hodiny měli počkat na startovní číslo. Asi i kvůli přívalu neregistrovaných se program trochu zpožďoval.

Viewegh plagiát
Zpočátku dav vůbec nepostupoval a pořádně jsme promrzli. Když jsme se po krůčcích konečně dostali k okénku, přišla navíc studená sprcha. "Čísla a čipy už nejsou," zavolala paní z okýnka nekompromisně. V tu chvíli to vypadalo, že vyrazíme maximálně tak na procházku Ladovým krajem anebo domů. Neměli jsme sice pražádné ambice být někde v popředí výsledkové listiny, ale přeci jen, když už jsme tady...

Jelikož nás smolařů byla naštěstí jen hrstka, nakonec se nějaká startovní čísla našla po těch, kteří do Senohrab nedorazili. Tak jsme se do nich navlékli. Kamarád Václav, postavou statný chasník, tak musel k velkému pobavení přihlížejících vyběhnout mezi dvěma křehce vypadajícími dívkami. Startovalo se totiž po trojicích, které na trať vyrážely s dvacetivteřinovými intervaly.

Senohrabští běžkaři z lesních cestiček pečlivě odfoukali listí, trať nebyla ani moc měkká, ani zmrzlá. Klouzalo to jen místy.

Prakticky jsme neopustili les a bohužel se mi zdálo, že ani kopce. Rovinek bylo poskrovnu. Na startu jsem se ještě cítil přijatelně, ovšem už po dvou kilometrech mi dva zkušenější běžci, s nimiž jsem držel krok, začali nezadržitelně utíkat. A bylo to čím dál horší. Že bych přepálil začátek?

Po dlouhém seběhu na čtvrtém kilometru jsem začal odpočítávat, kolik zbývá do konce - což mi kdysi jeden bývalý spolužák a atlet zakázal. Chyběl mi dech. A nejvíc demotivující bylo, když mě s nepředstavitelně hlasitým hekáním, které možná fungovalo jako klakson na pomalejší, předbíhali lidé, jež podle čísel museli nutně startovat snad pět minut po mně. Někteří si nesou v ruce rukavice, asi je jejich pekelné tempo tak rozpálilo.

Nejlepší z nás byl Milan, proto je mázlej
Tak špatně, jako v kopcích ve třetí čtvrtině trati, mi za necelé tři roky, co běhám, ještě asi nebylo. Lapal jsem po dechu, bylo mi na zvracení a připadalo mi, že se nepohybuji dopředu. Sporttester to více méně potvrzoval. Dva kilometry do cíle jsem zaostřil pohled na červený kulich asi sto metrů před sebou a slíbil jsem si, že ho nepustím z dohledu. Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Okolí vůbec nevnímám, jen zaznamenám, když se na chvíli přiblížíme k hlavnímu tahu na Benešov.

Pak k mé velké radosti cesta začala klesat zpět k Vávrově palouku, do nosu praštila podzimní vůně ohýnku a buřtů, do uší chrchlání z megafonu a o pár chvil později už jsem se s nepřítomným pohledem dopotácel do cíle, necelých 38 minut po startu na "pěkném" 102. místě. Pro srovnání nesrovnatelného: vítězný Jan Procházka (který mimo jiné třikrát za sebou vyhrál Velkou kunratickou) strávil v senohrabském lese o deset minut méně. Nejlepší žena Kamila Gregorová to stihla pod 33 minut. Jak se jim to povedlo, netuším. Já v cíli koukám do prázdna a hledám ztracené plíce.

"Není ti nic? Řekni něco!" Václav, jenž prý doběhl asi jako čtvrtá žena, o mě měl strach a donesl mi banán a čaj. Jsem za ten servis vděčný. Po chvíli se mi vrací do tváře jakási barva a i odhodlání se sem příští rok vrátit a všem to hrozně natřít.

text Řízek, fotky neznámá paní, Venál a Ř.

článek vyšel na serveru Rungo.cz a je publikován s jeho laskavým svolením

středa 20. listopadu 2013

JAK JSME KOZU POTRKALI

Hanspaulská Koza znezaneřáděná onu neděli neměla svůj den. S podceňovaným FC Forejt prohrála 1:3. Kapitán oranžového týmu svým svěřencům, tedy hádavým ambiciózním veteránům, naopak tleskal za bezesporu nejlepší výkon sezony.

Z několika důvodů byl zápas Forejtu s Kozou více než tuctové osmiligové hanspaulské kopání tělnatých nemotorů. Předně Kozu máme rádi, jelikož se od založení turnaje účastní našeho Piškotova poháru.

Kozí hráči jsou v pohodě, navíc jejich zápasy často sleduje i moje sestřenka Hanka, kterou mám taky rád. "No mač se mi vůbec nelíbil, naši hráli jak ponocný," hodnotila po duelu Hanka. A měla trochu pravdu. Koza v nafukovací hale na oblíbeném hřišti v Braníku růžky vystrkovala jen sporadicky, spíš vůbec.

To náš kapitán nám i sobě po střetnutí gratuloval. "Rád bych všem poděkoval za dle mého soudu zatím nejlepší výkon letošní sezony," vyznal se Václav. Forejt nastoupil v prakticky nejsilnější sestavě, se všemi esy, trumfy, žolíky a spodky - a bylo to znát.

Hned po pár minutách Jirka poslal oranžové do vedení a nevídané odhadem tak osmdesátiprocentní držení míče Forejtu budilo naději na další góly.

Jenže pak najednou tři znezaneřádění hráči utekli naší obraně, včas vybíhám z branky, jsem u míče první, kontroluji situaci... ale balon se nějak divně odráží před prázdnou bránu přímo na nohy jinému hráči Kozy a je srovnáno.

Václav tenhle omyl označil za "drobné škobrtnutí". Na moc dlouho nás to nezaskočilo a Marťas propálil náhradního gólmana soupeře a zase jsme vedli.

Velkou převahu jsme měli i v druhém poločase, ale uklidňující gól si myslel, kdovíjak není důležitý, a nechal na sebe čekat. Namísto toho z ojedinělé šance soupeře zvonila tyč naší branky.

Až Kajetán využil chaos při rozehrávce a završil skóre. Kromě střelců hrál parádně taky třeba Alex, ve kterém nám roste budoucí Messi. Já jsem se naopak zapsal do historie zápasu hlavně jedním povedeným výkopem, po němž míč nepochopitelně zůstal zaháknutý v síti pod střechou, a jen Kájova akrobacie jednoho z našich nalezenců zachránila.

"Rozdíl mezi tímto zápasem a ostatními zápasy byl ten, že jsme měli konečně i přechodovou fázi a nehráli jsme tak super zbrkle jako jindy," zamyslel se kapitán na klubovém webu. Chvílemi to tak opravdu vypadalo.

Forejt po pátém vítězství v sezoně přeskočil svého soupeře a vydrápal se na letos rekordní páté místo. Forma nám roste, takže je skoro škoda, že za týden sezona končí a po proflákané zimě to na jaře zase bude tradiční průser.

text Řízek, fotky sestřenka Hanka

středa 13. listopadu 2013

15:56.7

Takhle vypadal v cíli Milan, do sudu se házely čipy.
V listopadu 1985 mi bylo 11 měsíců, když se ke svému předposlednímu startu na Velké kunratické chystal můj tehdy sedmadvacetiletý otec. Jeho čas 17:23.2 jsem si stanovil za metu. O rok později se otec patrně rozhodl naplno věnovat rodině, a tak naše stopa ve výsledcích na pár desítek let mizí. Bylo načase to změnit.

Jenže hlavní převážně mužská tříkilometrová trať vedoucí přes Hrádek a další dva kopce byla vyprodána za půlden, bohužel za jiný půlden, než jsme s mým "tréninkovým partnerem" Václavem očekávali. Tak holt příště. Když mi ale tři dny před závodem napsal Milan, jestli nepůjdu místo kohosi, kdo nemůže, neváhal jsem. A nepotěšil jsem Marušku tím, že jsem to s ním celý večer mobilně řešil, místo abych si v restauraci povídal s jejími kolegy.

Jindy klidný Kunratický les připomínal pouť. Z parku je parkoviště, ke startu se táhnou davy kolem rozličných stánků. Od brambůrků a cukrové vaty přes čepice po sporttestery. "Pojďte na gulášek," cpe nám slečna vehementně vizitky nějaké restaurace. Jindy ano a moc rádi, teď teda fakt ne. Protože bychom jim poblinkali Hrádek. Ten mumraj se mi nelíbí, ale jinak to asi nejde.

Hurá do fronty pro startovní čísla a čipy. Zaplatím stovku navíc, abych se ve výsledkové listině mohl chlubit vlastním jménem. Mně neznámý Martin tak zůstává jen na startovním čísle. Jeho příjmení je tak dlouhé, že se na číslo skoro nevejde. Představuji si, jak třeba sedí doma před televizí a tráví svatomartinskou husu. Jsem nervózní.

Je celkem kosa, dlouze řešíme, jestli běžet v krátkém triku a trenýrkách. Nakonec ano, ale nikoho podobně otužilého jsem na trase nepotkal. Milan tvrdí, že skončím v prvním potoce, běžím totiž s ortézou na kotníku, v němž mi po několika marných operacích chybí jeden důležitý vaz. Taky se toho trochu obávám. Trochu dost.

Mladíci s megafony nahánějí opozdilce na start a užívají si to. Špalír před námi se postupně rozbíhá. Co deset vteřin vybíhá dvojice. Zapínám chytré hodinky a vyrážím oranicí, kterou vytvořily stovky bot přede mnou. Po sto metrech je první brod a můj sen o suchých ponožkách končí.

Mám respekt a nikam se neženu, první kopec mi ale připadá krátký. Napůl běžím, napůl kloužu k potoku - a to už je Hrádek? Na laně mezi stromy vlají mladí, staří i ženy. Poslušně se zapojuji do vláčku a šplhám vzhůru. Na konci mi to nedá a zkouším jinou cestu po čtyřech. Není to o moc rychlejší, ale cítím se jako člověk s vlastním názorem. A s tepem 194. Jakmile se kopec zlomí do prudkého padáku, zmatené nohy najednou neví, jak brzdit. Zase potok, tentokrát nějaký hluboký. Kotník drží, zaplaťpánbů za ortézu.

Jediných pár set metrů po asfaltu a poslední kopec. Dobíhám kolegu Milana, něco mi říká, vůbec mu nerozumím. Chvíli jdeme. Tenhle krpál je zdaleka nejhorší, kam se hrabe Hrádek. Milan je hotovej a zůstává někde vzadu. Když se cesta narovná, mám konečně pocit, že běžím. Někdo na mě křičí, asi povzbuzuje, určitě se tvářím jak idiot. Tep mám dál kolem 190, ale předbíhám spoustu lidí. Mnoho z nich se zastavuje a jde.

Pak už je to zívačka. Po dlouhé rovince zpět k Hrádku a z kopce dolů. Dobíhám muže v zářivém trikotu a obdivuji jeho asertivitu při předbíhání pomalejších. V cílové rovince na sebe mrkneme a sprintujeme, abychom ještě na poslední chvíli naklonili chronometr ve svůj prospěch. V cíli si plácneme a připadám si jako závodník. Byť ti opravdoví už asi tou dobou dávali rozhovory pro televizi. Pálí mě v krku od studeného vzduchu a navzdory zimě ze mě kape pot. Je mi ale blaženě.

Moje hodinky ukazují šestnáct minut. Je jasné, že jsem tátu vzor 1985 dal. A namátkou taky kajakáře Vávru Hradilka, kardiochirurga Pirka a další celebrity, jako je právě Milan a ostatní atleti z pražského Radotína.

Hlavně jsem to jako dva tisíce dalších doběhl a neskutečně si to užil.

text a fotka Řízek (Článek vyšel v téměř shodné podobě na serveru Rungo.cz a je zde publikován s jeho laskavým svolením.)

středa 6. listopadu 2013

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici
Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak
Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici
Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek

čtvrtek 31. října 2013

USEKNUTÝ RAPID

 Zalepil jsem si viditelnou díru v botě, abych byl přesvědčivější. Celým bytem voněl chemoprén. Šli jsme se svézt úplně novou škodovkou a bylo potřeba, abychom před prodejcem vypadali jako když už ne vážní, tak aspoň nějací zájemci. Jaký je nový Rapid Spaceback?

Ten náš byl černý, stál podle ceníku zhruba 350 tisíc a kromě tří litých šestnáctipalcových kol měl jedno rezervní - nějaká paní včera pravé zadní prorazila. Jinak mu to slušelo, chyběla mu jen panoramatická prodloužená prosklená střecha (za příplatek). Na počítadle měl 1 150 kilometrů, asi tak stošedesátkrát méně než naše auto.

Tentokrát jsme nedostali plnou nádrž a požehnání jet, kamkoli a na jak dlouho si zamaneme, naopak nám vůz půjčili jen na hodinku a s benzinem asi na sto kilometrů. Asi jsme nebyli dost přesvědčiví. Tak radši hned jedeme.

Jak vypadá auto zvenku celkem parádně, vevnitř je to trochu zklamání. Interiér je sice zmenšenina nové octavie, ale ty tvrdé plasty mi připomněly spíš mou milovanou felicii. A na šířku auto evokuje uzounkou fabii, z níž si nedobrovolně půjčilo přední nápravu.

Je to pěkné auto.
Jinak je to z pohledu řidiče i pasažéra prostě škodovka. Všechno je tam, kde by to člověk hledal, potěší třeba přihrádka na brýle (kdybych si třeba někdy brýle pořídil). Žádné výstřelky. V naší prostřední Ambition výbavě nebylo vlastně nic extra navíc (rádio i s USB, manuální klima, velký palubní počítač), ale asi ani nic zásadního nechybělo. Uvnitř je docela dost místa - jen kdyby to nebylo tak úzké!

Maruška občas nemohla najít šestku
Rozpaky mizí po nastartování. Malý turbomotor o obsahu 1,2 litru umí 77 kilowattů, ty dávkuje šestistupňová převodovka. Je překvapivě tichý, ale ledva člověk sešlápne pedál silněji, ozve se nenápadné upšouknutí nebo zahvízdnutí turba a lehké auto zrychluje jak divé. Nenapadá mě nic, co bych tomu motoru vytkl. Snad jen to, že ho nemáme.

Hlavně nenápadně
Svezení zatáčkami po okreskách mezi Dolními Břežany a Davlí je dravé. Useknutý rapid se bezvadně ovládá a i ve vyšších rychlostech jede jistě. Maruška mě napomíná, ať jedu zvolna.

Tak ji pouštím za volant (ten je tříramenný z octavie a fakt pěkný) a skutečně - najednou jedeme pomaleji. Mám za to, že se jí svezení líbí. Jen nás prudí asistent, který nám radí, jak bychom měli řadit. Možná ale i díky němu jedeme se spotřebou necelých šest litrů.

Mámo, kufr nic moc.
Zastavujeme u Lipenců a koukáme do kufru a subjektivně to proti naší fabii zas takový skok není, naopak normální, nezkrácený rapid je v tomhle ohledu mnohem praktičtější. Tady by si člověk musel vybrat - buď ošklivější a větší auto, nebo šmrncovnější, ale méně praktické. Pokud bych měl početnou rodinu, vzal bych si to menší, jezdil bych sám a zbytek domácnosti poslal vlakem.

Panu prodejci vůz vracíme se všemi zbývajícími koly nepoškozenými, nemusí tedy nic lepit chemoprénem. Koupi si potřebujeme ještě promyslet, pronáším s maximální přesvědčivostí. Vůbec to není špatné auto, jen s tou absurdní cenovkou asi trochu upadli.

text a fotky Řízek

neděle 27. října 2013

PADESÁTKA NA KRKU

Procházka růžovým sadem to moc nebyla, spíš jsme šli mlhou, barevným listím, a pak babím létem přes lesy, louky a pole. Radotínské kolo Jardy Baráka jsem letos z pochopitelných příčin absolvoval pěšky se dvěma kamarády z mokré čtvrti. Po sedmi desetinách padesátikilometrového pochodu jednoho z nich nahradila Maruška. Na konci jsme pod tíhou všech zážitků pomalu ani nemohli chodit.
  •  6:10, start. Jsme všichni tři a vyrážíme. Luboš se schoval opodál, aby nemusel platit startovné. Formálně jsme tedy jen dva. Já to jdu potřetí, ale asi s osmiletou přestávkou, Václav je chodící kronikou této trasy. Podrážky jeho bot poznávají místa, jež v minulosti vyšlapaly, a zdraví se s nimi. Je tma a míjejí nás rychlejší pochodníci a pochodnice. Pochodně nemají. Atmosféra je plná očekávání a blbých fórů. Vašek kupuje v Žabce za osmdesát korun baterky do foťáku za 1 200,- a bonbónky, až bude nejhůř. Fotíme se na mostě, ale fakt je tma. Na silnici na Zbraslav ohromuji kamarády minibaterkou, která nám určitě několikrát zachránila život. Jsme vidět, kamiony brzdí a míjejí nás.
  • 1:03:22, 5,75 km. Rozednívá se, zase jdeme po asfaltu a jíme housky, které jsme si připravili doma. Mám čaj a zjišťuji, že je v něm hrozně moc citrónu. A bude to čím dál horší, jako by se extrahoval ze stěn termosky. Objevuji koťátko a hraju si s ním, kolem projíždějí policajti a ranní vlak. Uhýbáme na červenou a čeká nás první kopec.
  •  1:56:58, 10,12 km. Zvolská homole je vrchol. Sundavám ortézu, odřela mi nohu. Kdo zná mé kotníky, ví, že teď jdu do maximálního rizika. Jeden špatný krok a konečná! Vašek si medí v pohorkách, přitom jsme se včera dohodli, že půjdeme sportovně v teniskách. Cítím se zrazen. Citrónová šťáva s čajovou příchutí je pořád strašně horká a čím dál kyselejší. O kilometr později mineme odbočku a pak nás předběhnou nepochybně dva účastníci pochodu - vypadají jak mimoňové a z kopce běží. Ale zatím je nám báječně.
  • 3:25:32, 17,50 km. Klesáme z Oleška do Davle. Už jsme probrali Forejta, filmy, hanspaulku i ty holky, co šly před námi. Václav nám teď na chytrém telefonu hledá, kolik obyvatel má Moskva a jak se každý z nich jmenuje. Jdeme hrozně rychle, asi proto, že každý kilometr hlásím mezičas a průměrné tempo, takže už v deset hodin jsme na kontrole v Davli a Péťovi rodiče nám na kapotě svého vozu razítkují naše zmuchlané papírky. V cukrárně kupujeme chlebíčky a vyrážíme do kopce, o němž Luboš už patnáct kilometrů s obavami hovoří. Rozpustila se mlha a je hezky.
  •  5:07:13, 26,70 km. Před Líšnicí. Nejhnusnější část trasy. Na obzoru hučí dálnice. Míjí nás sportovně vypadající běžec a došli nás i dva další mimoni. Luboš má blikanec a zavelí, že kus poběžíme, že potřebuje jiný pohyb. Opravdu klušeme asi tři sta metrů k ceduli Líšnice. O vesnici dál, v Řitce, Luboš vysypává boty a Václav vytahuje bonbónky. Je nejhůř. Vzpomněl jsem si, že mám v batohu nějaké drogy, které jsem vyhrál v triatlonu, ale nikdo je nechce, tak je zase schovávám.
  • 5:55:47, 30,48 km. Jsme úplně nejvýš. Taková lokální Himálaj, víc než 500 metrů nad mořem. Vzduch je řidší. V táhlém kopci mezi Řitkou a Dobřichovicemi jsme dokonce dohnali i ty mimoně. V Dobřichovicích se s námi loučí Luboš, kterého bolí nohy, místo něho přijíždí Maruška. Dáváme si pivo a neslanou nemastnou polévku, Vašek posílá esemesku pro Haničku omylem Kájovi. Od pusinek byl určitě celý olepený.
  • 8:00:53, 38,11 km. Ve vlaku si Maruška četla o detektivu Harry Holeovi, jenž není podobný Harry Šoumenovi. Povídáme si o literatuře a o sprosťárnách a o tom, jak je to se mnou těžké. Poslední ošklivé stoupání se jmenuje Krásná stráň a vede do Vonoklas. Tam dostáváme další razítko a kontrolor Bobík obdivuje můj cyklistický batoh s magnetkou a hadičkou a my jejich pozdní oběd v krabičkách. Ten batůžek má barvu holubího trusu, jak si všimla má přítelkyně.
  • 9:09:07, 43,37 km. Po několika varováních se mi skutečně vybily chytré hodinky. Stejně už moje mezičasy každého štvaly, což jsem si i přes ne zrovna vyvinutou sociální inteligenci všiml. Děsně mě bolí kotník. Na ranči Southforku nad Radotínem se pasou koně a nad nimi krouží padáčkáři. Jsme unavení.
  • cíl, cca 48 km, 16:20. Hanina mi na diplom místo Řízek je dobrej napsala Řízek je dobrý, což vypadá jako hodnocení restaurace od začínajícího recenzenta. Konzumujeme guláše a piva, i to jakoby chutnalo po citrónu. Potkáváme přátele a kamarády cyklisty, kterým zatím kola neukradli, a z našich končetin odpadává bahno. Maruška nás pak rozváží domů a nepopírám, že se mi jde nesnadno a vlastně i jakékoli další činnosti jsou náročné a posléze odloženy na jindy. Zážitek je to však nesmírný, padesátinásobně překonává cokoli, co si vůbec lze představit.
text a mobilní fotky Řízek, více lepších fotek ZDE

neděle 20. října 2013

PO VZORU VELKOKLUBŮ

Stejně tak jako tomu je běžné u všech velkoklubů, dokonce i středoklubů, ba co víc, již i minikluby mají svá soustředění. Tak se stalo, že i fotbalový FC Forejt měl své úplně první soustředění. To se odehrálo na začátku v malebném kraji Kutnohorska, v obci Rašovice, kde zároveň leží Wernerovic hospodářství.

Soustředění bylo koncipováno jako příprava na nadcházející sezonu s dvoufázovými tréninky a nácviky herních situací, se kterými se setkáváme i v „ostrých“ zápasech. Měli jsem k dispozici velmi hezké tréninkové prostředí spolu s hřištěm v nedaleké vesnici, které jsme využili prakticky celou sobotu.
Vyvážená strava je základ.
Soustředění ovšem nebylo jen a jen o nácviku herních situacích či hraní fotbalu. V dnešní době do každého týmu, jenž se chce neustále zlepšovat (a to je i náš případ), patří kondiční trenér.
Brigáda prověřila fyzičku hráčů.
Naším kondičním trenérem byl Milda. Bohužel nakonec nedošlo na velmi obávanou dvanáctiminutovkou (takzvaný Cooperův test), které se hodně lidí děsilo, ale odnesli jsme se informace o tom, jaký bychom měli mít tep při zátěži, jak optimálně trénovat a spousty dalších informací, jež se hodí k našim tréninkovým účelům.
Nepovinný ranní výběh
Samozřejmě se na soustředění nedá koukat jenom z perspektivy sportovní. Jedná se i o společenskou událost, kde se zpevňuje kolektiv, upevňuje se morálka, představují se cíle na nadcházející sezonu, hovoří se o preferovaných systémech hry, diskutuje se o tom, co je třeba zlepšit a co změnit a jak by měl klub fungovat.
Dvoufázový trénink
Nám se to všechno povedlo, a navíc jsme si užili perfektní víkend. Sezona už začala a naše výsledky... no, to by bylo na další tři články.
Třífázové spinkání
Všem díky za účast a díky moc Lubošovi a Radce.

Váš kapitán.


text Venál, fotky táta Luboš, Řízek a Jirka