středa 30. prosince 2015

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

pátek 25. prosince 2015

SLIBY CHYBY

Musím obětovat vánoční blaho své rodiny pro blaho čtenářů Řízkových lepších stránek, protože po dvou týdnech slibování, že večer zašlu článek, je mi dnes ráno fakt hloupé to zase nestihnout. Reportáž ze Zbraslavského běhu píšu v naprosto politováníhodných podmínkách. Politá kávou, na cizím počítači, kde zet není zet, nýbrž ypsilon. Alespoň si cvičím moyek.

Vzhledem k útržkovosti svých vzpomínek zvládám jen poskládat pár střípků, které si vybavím nad fotkami.

Běželo se u Zbraslavi. Od minizoo, kde jsem jako malé dítě krmila divočátka, což je tedy střípek z dětství.

Za tým Zelená liška běžel Řízek, roztleskávačkou mu byla Terezka, za Pražské uzeniny byl vyslán pražský Milan, kterého jsem roztleskala já. Dalším nadějným běžcem byl radotínský Milan, v interních kruzích přezdívaný Milan kožeňáč, který bohužel na poslední chvíli ochořel vážnou nemocí, klinicky projevenou ataxií doprovázenou poruchou řeči. Ale osud tomu tak chtěl, protože jsme se alespoň vešli Řízkovi do auta.


Řízek zvolil pro zdolání trati odvážný víceúčelový outfit – kryobikiny v epesní zelené barvě.


Vše se seběhlo velmi rychle. Mezi příjezdem na parkoviště a startem byla sotva půlhodina, kterou vyplnili nadějní sportovci laděním svého outfitu, tlacháním na téma „jaké počasí bylo vloni“ a krátkým rozběháním.


Přestože obě startovní čísla dělila od sebe 39 míst, přepočteno na čas to bylo jen deset minut. Řízek vyrazil hbitě, jak je u něj zvykem, Milan s rozvahou na startu šteloval Endomondo a o ztracené desetiny se nestaral.


Na startu vládla hustá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček. Odměnou pro nadšence, kteří se vydali na trať, pak bylo slunce příjemná teplota, která vládla nad inverzní poklicí hl. m. Prahy. Pro ty, kteří by se rádi příští rok sešli na startu, věřte, že trať je příjemná, krátká, s profilem nahoru, skoro po rovině a dolů.
 Nejlepším to trvá pod 20 minut, našim zas něco přes dvacet, celkově se umístíme v první čtvrtině výsledkové listiny. Dobrou zprávou je, že naše výsledky mají mírně se zlepšující tendenci.


Protože víme, že na bednu nám ještě kousek chybí, na vyhlášení nečekáme, vyklusání výjimečně vynecháme, naskáčeme do auta a vracíme se do Radotína. Letos to bylo velmi efektivní dopoledne, kdy jsme obvyklé prostoje před a po závodě smrskli na minimum. Zároveň to byl ročník s největší radotínskou podporu přepočteno na jednoho běžce a s největším počtem odřeknutých účastí na poslední chvíli.

text: Míša, Milan, fotky Míša a Řízek

pondělí 21. prosince 2015

RYCHTA

Za nultý svátek vánoční se dá označit setkání kamarádů v jedné z restaurací v centru Prahy. Na pár hodin vypnout od svátečního shonu a vyrazit do míst, kde na nás nečíhají žádné vánoční stromy ani podobné ozdobené věci, se stalo jakousi tradicí. Je to takové naše lití olova, pohříchu bez olova. Nehrozí tam koledy ani kapři. Jen ty následky bývají horší než shánění dárků.

Tradice prestižních vánočních setkání kdysi započala v zakouřené hospodě U černýho vola, kde nás nenáviděli, jakožto patrně nenáviděli i ostatní hosty. Zato tam měli výbornou sekanou. Když Václav onehdy večírek přesunul do Baráčnické rychty, vztekal se patrně málokdo. Restaurace je o poznání honosnější a dražší, zato na nás třeba vrchní nekřičí a neobviňuje nás z věcí, které jsme neudělali (jako tehdy na tom záchodě).

Letošní ročník naší besídky začal s poměrně komorní účastí - někteří třeba napsali "Jsem tu," přičemž byli úplně jinde. A večírek jsme rozběhli poměrně zvolna, jak se na maratonce, jichž se sešlo hned několik, sluší. Ono taky vánoční lití není žádný sprint.

Pomalé tempo konverzace (o Lubošových namalovaných lodích a pomerančích, budoucnosti hudebních nosičů, Rodenově karavanu s květináči, opravování kytar v žižkovském sklepení a dalších svátečních tématech) však poněkud narušil organizátorův tlak na výkon a následná smršť karlovarských minerálních lihovin. Zato přicházela celá řada opozdilců a nakonec bychom mohli vytvořit i pěkný betlém, kdybychom trochu chtěli. I jedna žena se mezi námi dokonce našla, než se zase vzdálila.

Na baru se pak mezičasy ještě výrazně zrychlily. Po zavírací době a navazující návštěvě oblíbené večerky a následném nákupu plechovek a dalšího litru moku, který kdysi znepopularizoval současný prezident a nápoj ho na oplátku zle poznamenal, začal večírek směřovat do typického cíle. Na rozdíl od maratonu v něm nečekaly davy rozjásaných diváků, zdravotnická pomoc ani nakrájené banány a tatranky.

Jenže na Kampu a Karlův most, který tak rádi v podroušeném stavu překonáváme hovoříce s kolemjdoucími i oblíbenými sochami, jsme tentokrát nějak netrefili. Namísto toho organizátor vytrvalecky "narazil do zdi", v čemž mu sekundoval bohnický závodník, takže jsme se se zbytkem rozloučili a vydali se cestou nočních tramvají a autobusů, jejichž konečnou stanicí - prosíme, vystupte - je ranní nevolnost a celodenní bolehlav.

A ty Vánoce ať klidně přijdou, teď už jsme teoreticky připraveni na vše.

text a fotky Řízek

pondělí 14. prosince 2015

:-o


Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.


Milanové, Řízek a zima
Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli
Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

úterý 8. prosince 2015

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl

pondělí 30. listopadu 2015

BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

pondělí 23. listopadu 2015

PRINCIP KOČKY

To je prostě princip kočky, pokrčím rameny pokaždé, když se Pepan chová zdánlivě nevypočitatelně, zákeřně, debilně, nebo když se jeho skutky dají interpretovat dvěma různými, naprosto opačnými způsoby. Často jde o jednání, které by se u jiného tvora muselo považovat za projev absence mozku anebo nějakou vážnou, ale při včasném podchycení léčitelnou poruchu. U našeho kocoura však tyhle příběhy zapadají do sebe a tvoří v podstatě nepřerušovaný sled anomálií. Jako když zničehonic vyleze na nevysokou střechu kůlny a odmítá sestoupit.

Jedním z typických vzorců chování kočky jsou naschvály. Chovatelé si často stěžují na mstivé počůrávání oblečení, kabelek, bot či dokonce postelí. Zatímco projev samotný lze odhalit poměrně rychle a v podstatě se nedá za nic zaměnit, snad jen za nějakou zakázanou chemickou zbraň, odhadnout, co že vlastně zvířeti vadí (a jestli vůbec něco), je dost často zhola nemožné. Naposledy jsem to ale patrně byl já, protože se ženiny věci potřísnění vyhnuly. Interpretovat se to samozřejmě dá i tak, že jsem pro Pepana důležitější, takže se na mě fixuje. A nechce, abych za žádnou cenu chodil pryč, ani do práce, takže mi radši zamoří veškeré oblečení, abych nikam nemohl. Zatím se mu to nepovedlo, ještě mi dvě košile zbývají.

Podobně dvousečné může být i ono klasické kočičí lísání. Mazlivé otírání o nohu by u každého normálního zvířete mělo asi znamenat jakýsi projev náklonnosti, ale dovedu si dobře představit, že Pepan se tím třeba jen zbavuje nepříjemného parazita, který se mu uhnízdil někde mezi lopatkou a tím vakem, který se mu vytvořil v místech běžného žaludku. Dost často však tyhle projevy nejspíš znamenají lobbing za urychlené podávání první, druhé nebo třetí večeře.

S tou kůlnou to bylo tak: Pepan se po příjezdu na chatu radostně (anebo vyděšeně) rozběhl po zahradě a věnoval se svým obvyklým činnostem, jako je pojídání trávy (čistí si žaludek? Nebo si chystá materiál pro pozdější potřísnění podlahy?) či pozorování kocoura Plútarcha (buď je mu Pluto sympatický a chtěl by s ním kamarádit, anebo ho k smrti nenávidí, a tak si ho radši hlídá). Když se na zahradě objevil někdo z jeho lidí, se zoufalým (nadšeným?) mňoukáním přiběhl, jako že chce okamžitě naložit do auta a odjet, nebo že nám jen přišel říct, jak se mu to tady dneska hrozně líbí a je to báječná zábava.

Kočka na rozpálené plechové střeše.
Když už se má jet domů, není kocour náhle k nalezení. Objeví se až na střeše nevysoké kůlny, odkud něco provolává (nadávky? Jásot?) a obchází střechu; teď jako by váhal, jestli skočit (bojí se zranění? Neví kudy? Čeká na výkupné?). Donutí mě, abych vylezl na vetché schůdky a začal ho přemlouvat k návratu. Dokonce přijde blíž, snad aby si to poslechl, ale pak se otočí a přesně přes úhlopříčku odejde (ne uteče) na opačnou stranu. Výměna vyjednávačů. Maruška přichází k druhé straně, po pár milých slovech zvíře s jistou elegancí seskáče přes uskladněné cihly na pevnou zem a tváří se, že se vlastně nic nedělo. O tom, komu dnes v noci počůrá věci, je patrně rozhodnuto (ale nechme se překvapit).

----

Včera, když Pepan už spal, policajti v Belgii provedli zátah na teroristy. Novináři i lidé jim však razii záhy začali kazit tím, že o ní psali na sociálních sítích. A tak policie vyzvala všechny, aby byli virtuálně zticha. A Belgičani se zachovali tak, jak by se zachoval asi každý vlastenec: začali místo fotek zakuklenců se samopaly sdílet snímky roztomilých kočiček. Jestli díky kočkám policie pozatýkala šestnáct lidí, nebo jestli právě kvůli nim hlavní terorista upláchl, není jasné. Princip kočky, no.




text a foto Řízek

pondělí 16. listopadu 2015

HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.
Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel
Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře
Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek

pondělí 9. listopadu 2015

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.
Zelená liška už se chystá.
Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.
Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.
... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!
Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.
Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.
Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška

úterý 3. listopadu 2015

MODRÁ ÚSPORÁM

Není to důležité téma. V kontextu třeba uprchlické krize mohou působit naše starosti s pěticí přebytečných koťat až nejapně. Zvláště když z původních pěti zůstal jen jeden nechtěný tvor. Aleši Brichtovi to asi nevysvětlíme, ale lidská bytost (včetně mé tchyně) se vyznačuje tím, že se postará o slabší tvory. Anebo deleguje někoho, kdo se postarat má. Takže jsme jednoho podzimního dne postavili boudu pro kočky.

Nemá cenu připomínat, že právě Maruščina máma začala onehdy přikrmovat toulavou kočku, jež posléze začala tloustnout a nakonec i rodit. Takže tyhle dvě kočičí populační krizi způsobily. Přes léto se nicméně naštěstí počet nechtěných zvířat na zahradě podařilo pomocí sousedky Heleny, kamarádky Pavly a teorie přírodního výběru pana Darwina zredukovat na jediný kus. Paradoxně nejhezčího mourovatého kocourka nikdo nechtěl, i když na Facebooku sesbíral dost lajků (zbabělci lajkují, hrdinové adoptují). A tak, aniž by to chudák kocour Pluto tušil, čeká ho krutá zima - Pluto totiž vlastně ani netuší, že se jmenuje Pluto.

Rodinné obědy naprosto ovládlo téma nebohého zvířete a katastrofické vize drsné zimy na Benešovsku. (Pan Lada bydlel nedaleko a ty malebné závěje si nevymýšlel, taková je tu realita!) Maruščina máma nakonec zavelela, že se kocourovi zakoupí nebo postaví bouda. Chtěl jsem namítnout, že by se tahle krize měla řešit v místech, kde započala, a taky se zeptat, jak kočku donutíme v boudě bydlet, ale nedostal jsem slovo.

Průzkumem trhu jsme následně se ženou zjistili, že prodávané boudy jsou buď drahé, nebo na nic, případně obojí. Levnou polystyrenovou variantu ochránci zvířat zrovna neměli na skladě, a tak jsme museli zapojit ty zlaté české ručičky a hlavně tu americkou stříbrnou lepicí pásku, s níž se dá mnohé zachránit.

Z hobbymarketu jsme kromě ní přivezli i několik polystyrenových desek, jakousi modrou plachtu a ukořistěnou kartonovou krabici. Švagrová zase zakoupila takovou oplstěnou dřevěnou krychli původně určenou pro domácí kočičí mazánky. Rozměrově skvěle pasovala do toho kartonu. Utěsním ji polystyrenem. Krabici potáhnu možná nepromokavou fólií. Co bude vypadat blbě, schovám pod lepicí pásku. V hlavě se mi zkrátka začal rýsovat plán úžasné kočičí garsonky, na niž bych vzhledem k množství použitého zateplení mohl s klidem zažádat o dotace z programu Zelená úsporám. Pravda, něco podobného jsme viděli na YouTubu, ale tam to vypadalo fakt šíleně. Což to moje rozhodně nebude.

Vybalil jsem své nářadíčko a za ucho jsem umístil lihovou fixu, jak jsem viděl ve filmech o řemeslnících. Někteří členové domácnosti jako obvykle přispívali cennými radami, synovec Mikuláš rovnou nabídl pomocnou ruku, avšak tříleté děti by si asi neměly hrát s řezačem. Naštěstí jej (tak jako mě) nejvíc zaujala ta lepenka, a tak se zatím celý šťastný zalepoval.

Modrý domeček utěšeně rostl. Oproti těm matlákům z instruktážního videa jsem Plutovi vytvořil třeba parádní předsíň (mohl by si tam třeba pověsit kolo, kdyby nějaké měl), dokonce má izolovaný dům i svažující se střechu (okapy mi už Maruška zakázala). Umístili jsme ho pod modřín, kde to má kocour patrně rád.

Zasadit strom, zplodit syna, postavit dům pro kočky. To třetí si tedy odškrtávám. Tchyně tvrdí, že Pluto v doupěti přespává. Důkazy chybějí a sám o tom pochybuji. Přimět kočku, aby dělala cokoli, co ona zrovna nechce, je totiž nemožné. Takový je princip fungování kočky. Ale aspoň jsme to zkusili a třeba Pluto pochopí, že tahle podivná bouda je lepší než úpěnlivě mňoukat na mrazu. Když ne, přijde si pro něj pan Darwin...

text Řízek, fotky Maruška a Ř.

čtvrtek 29. října 2015

VZKŘÍŠENÍ AMATÉRA

Oči divoce planou, ústa se naprázdno otvírají a zase zavírají a celé tělo se zmítá jakoby v křečích. Být Štědrý večer, pravděpodobně bychom tu měli klasický případ kapří kosti v útrobách. Jenže je normální, skoupý večer a Vlastík se jen takto raduje, protože se mu při bowlingu daří. A moje žena mu kvůli vzrůstající ostudě zakázala řvát, tak křičí naprázdno. Vypadá to sice poněkud debilně, ale je to aspoň tiché.

Amatéři Radotín ještě žijí. Hrají sice nejnižší amatérskou bowlingovou ligu - butovický přebor -, ale jak jim to dneska jde! Vlasta dnes zvolil sváteční tričko v barvě svinibrodské zeleni a s nápisem Dudák na levém prsu. To, nebo cokoli jiného ho v první rundě motivovalo k nevšednímu výkonu 211 bodů. Ten provázelo radostné poskakování, křik a další věci, které v takových situacích dělává, ale už jsme na to zapomněli.

"Takhle jsem pět let nehrál. Nebo tři roky. Tři roky jsem takhle nehrál, rozumíš? Jo!" opakuje každému, koho to zajímá, nebo spíš by ho to mohlo potenciálně zajímat. Tuším, že i servírce a té blonďaté Krasomile ze Stanča teamu. Nakonec však vyhoví mé ženě a jásot ztlumí.

Kliďas Péťa hraje nadprůměrně, já svůj standard a Maruška údajně rozebírá s kolegy z týmu Gagvimardžot děti. "Jakou fázi dětí?" ptám se po jejím příchodu podezřívavě, neboť z naší dráhy to vypadá, jako kdyby s nimi flirtovala. Zato Vlastík je nadále v extázi. Osobu, která při minulém hracím dni s notnými problémy překonávala stobodovou hranici, připomíná jen vizuálně a výhradně zezadu - zepředu je dál rozjásán.

Zbývá ještě duel právě s Gagvimardžotem, tedy tradiční derby rivalů, při němž naši rowdies dost často zaházejí parkety dráhy pyrotechnikou a naopak skalní fanoušci soupeře rozvinou přes bar i stolky hospody překrásné choreo. "Miluju bowling!" volá můj soupeř Láďa po každém svém striku. "Miluju svou ženu!" kontruji já a Vlastík se aspoň hrozivě třese a otvírá pusu naprázdno. Amatéři suverénně vítězí.

Veškeré čtyři zápasy večera vyhráváme a z možných 20 bodů jich získáváme 16. To vše je vlastně soupeřům úplně jedno, protože hrajeme nejnižší ligu na světě bez ambicí se někam posunout a většina hráčů se přichází spíš odreagovat a přiopít předraženými nápoji. Ne tak my. "Možná budeme po dnešku první!" volá nadšený Vlastík z eskalátorů obchodního centra cestou domů. A o den později k tomu jako správný kapitán státnicky dodává: "Doufám, že příště udržím svou formu a budu opět plnohodnotným přínosem."

Tak my taky doufáme a teď už zase pššt.

text Řízek, foto ABL

pátek 23. října 2015

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB
V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.
Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

čtvrtek 15. října 2015

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.
Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

neděle 11. října 2015

FOTBALOVÁ SNĚMOVNA


Čtenářům tohoto blogu je asi zbytečné vysvětlovat, co je to Hanspaulka. Příspěvky o líté fotbalové soutěži tento prostor tapetují pravidelně. Zápasy radotínského týmu jsou tu vždy popisovány samotnými členy tohoto prestižního klubu, proto je na čase dát prostor divákům. Tedy poslyšte vyprávění o zápase FC Forejt – AC Guinness.

Zápasy Forejtu se většinou hrají v nějakých zapadlých končinách, kam to i Péťa má daleko – Kbely, Štěrboholy či Přední Kopanina. Proto bylo s podivem, že tentokrát oranžoví borci nastoupili v Radlicích. (Daleko to měl jen Péťa, ale ten to má daleko všude, jak bylo zmíněno výše.)

Dvě fanynky (má maličkost a paní doktorka Beková) mrzly u hrací plochy, v jejíchž koutech se odehrávaly celkem tři zápasy. Nebudu zapírat, že výkony Forejtu jsem nikdy neuznávala za fotbal, oproti minulému roku však vidím tak třicetiprocentní zlepšení! Ani to mě ale neudrželo ve stavu sledovat jejich „akce“ dýl než pět minut.

Mnohem víc mě totiž zaujalo to audiodivadlo se zápasem spojené. „Dolu, dolu, dolu,“ nebo „Záda, záda, záda,“ či „Ale tohle musíme vybojovat.“ Není těžké si všimnout, že hanspaulští fotbalisti rádi opakují pokyny svým spoluhráčům. Těžko říct, jestli opakování slouží k větší motivaci, protože nejdůraznější jsou v zahozených šancích („Píča/Kurva/Posrat“).

Kromě slovní ekvilibristiky pak zápas Forejtu s příznivci irského piva připomínal duely, které známe z poslanecké sněmovny. Za Guinness hrál třeba Andrej Babiš – osoba, která komentovala cokoliv, kdykoliv, jakkoliv, ale vždy rozčíleně. Tenhle Babiš neustále obviňoval Kajetána, rozuměj Kalouska, který si nenechal utéct šanci do Babiše zajet, strčit, počastovat ho čůrákama. Křesťanský demokrat Rádoš byl pak klidnou silou zápasu.

Ovšem hrdinou celého utkání se stal hráč nejzkušenější a nejstarší – Petr Schwarzenberg Forejt, jehož jméno ostatně dlí i v názvu klubu. Jestli byla TOP 09 vystavěna na Schwarzenbergovi, tak se jistě inspirovala u radotínských borců. Péťa dal bez zbytečných keců hattrick, a zajistil tak Forejtům výhru 3:0. Týden nato sice skutečný Schwarzenberg oznámil, že už nebude usilovat o křeslo předsedy strany, tam ale veškerá podobnost s FC Forejt končí, protože Péťu zatím nikdo do síně slávy uvádět nehodlá.

P.S. Nejlepší hláška stejně byla „Hraj s náma, ne s nima.“

text Maruška, foto Řízek

neděle 4. října 2015

VESELÁ DEPRESE

Jako kdyby Gott zčistajasna zapomněl, s kým že to ten muž snídá. Nebo kdyby Landa omylem zaměnil bílého jezdce za černého pěšce. Tak jsme se cítili, když písničkáři Jakubu Maláškovi přezdívanému Trsáč při vystoupení vypadly slova jeho největšího hitu Au revoir čokosong. Malý velký bytový koncert však jinak neměl chybu.

Vašek mě přivezl a spěchal koupit dárek místo vstupenky do privátního klubu v přístavku domu na Bořislavce, kde měl Jakub i jeho spoluhráč, cellista Honza vystupovat. Vašek z večerky donesl slivovici. Já vytáhl z batohu domácí švestkovou marmeládu, což krásně ladilo. Cítil jsem se krásně konspiračně, jak nějaký disident, když jsme zvonili na neznámé jméno.

I klukům to vážně ladilo. V prostoru zaplněném asi deseti kamarády, sochou a Honzovou přítelkyní, z které se vyklubala moje někdejší spolužačka, jejíž přezdívku jsem taktně propálil, hráli asi dvě hodiny a občas byli i vtipní. A i když zrovna nebyli, díky Péťově smíchu to na nahrávce bude vypadat málem jako sitkom.

Jakub je písničkář, jehož nejveselejší skladba se jmenuje Deprese. Tak by zřejmě zněl slogan, jímž by ho jeho vydavatelství, pokud by nějaké měl, prodávalo do rádií. Jeho texty jsou často dost zásadní. Třeba když zpívá o dvou dámách, které popíjejí kávu - paní Parkinsonové s paní Alzheimerovou.

Ostatně i on sám je i už úplně jiný než pošuk, který na táborech místo dovádění v lese soustředěně bubnoval do stromu či stočeným ručníkem šikanoval Řízka a ve stanu jménem Lipno po něm házel sýr Lipno a jindy zase prohlašoval, že jej přitahují květiny, motýli a další věci. Mimochodem, stal jsem se kdysi i spoluhrdinou jedné jeho zásadní skladby ("Johana balí Řízka, když do kytary tříská").

Ta tentokrát nezazněla, asi ji Honza nemá v notách na cello. Zato předvedli celou řadu nových písní. Poslouchali jsme a jedli jsme skvělou budapešťskou pomazánku, pili víno a rajčatový džus a já jsem se snažil fotit, akorát mi do záběrů pořád lezla ta nakukující socha. A možná i ona mohla za to, že Trsáč zapomněl začátek svého největšího hitu a popletl sloky, ale my jsme mu to odpustili, zvlášť poté, co Čokoládu nakonec zahrál ještě jednou a dokonale.

Jakubovi onehdy chyběl jen krůček ke hvězdné slávě, když se doprovázen právě Honzou probojoval do finále obskurní soutěže Česko hledá písničku. Tehdy však více kamarádů ochotných posílat esemeskové hlasy zapojil jakýsi odulý pan Ládek... A netrvalo dlouho a pan Ládek se stal pak ještě odulejším Xindlem X, nazpíval celou řadu umělecky hodnotných písní a stal se jakousi celebritou.

Že něco takového (jako je třeba Olga Lounová) Jakuba zatím těsně minulo, asi jemu ani nám tolik nevadí. Asi by pak třeba bylo složitější nakupovat v samoobsluze nebo jít jen tak po ulici nepoznán, případně odehrát koncert a zároveň každého z diváků znát jménem.

text a fotky Řízek