NELETECKÉ KATASTROFY

Vždycky je víc cest. Blbé je, když je víc cest než šipek na ceduli nad silnicí. 

Na tomhle místě před příjezdem k ruzyňskému Terminálu 2 zmatkuju a selhávám pravidelně. Jsou tam čtyři pruhy a já nejsem s to si zapamatovat, že musím zahnout do levého, který vede do přízemí areálu, jinak se stane neštěstí. I tentokrát jsem místo k dlouhodobému parkovišti dojel o patro výše k tomu expresnímu, vzal lísteček, počkal na závoru, dojel k další závoře, stáhl okénko, počkal, až se závora zvedne, a zase se oklikou vrátil. Nic velkého, ale tak tři čtyři minuty nás to stálo. A aniž jsme to tušili, někde v těchto místech se začal psát scénář epizody ze seriálu Neletecké katastrofy.  

"Ohni to tady do protisměru," nabádá mě bledá spolujezdkyně, která si podpírá čerstvě opíchnutou a zjevně dost bolavou ruku. Druhá spolujezdkyně na zadním sedadle zatím střídavě spí a vyhlíží letadla a těší se na krátký deštivý výlet ke studenému moři, na vrstevnici Josefínu, kterou nikdy neviděla, na starého kocoura Pepína, o kterém jsme jí vyprávěli. A hlavně na to letadlo.

Samozřejmě jsem to celé objel (přece nepůjdu špatným příkladem) a začal znovu a tentokrát dojel tam, kde jsme měli zamluvené parkování. Holky vystoupily s částí zavazadel, já jsem se ještě usmyslel kosmeticky přeparkovat, protože mi přišlo, že se v úzkém parkovacím domě příliš lepím na souseda. To je minutka, běžte napřed. Ještě by nám to někdo mohl odřít.

Letištní hala působí ospale. Ani my nijak zvlášť nechvátáme: máme pořád skoro hodinu do odletu. Míříme rovnou k bezpečnostním kontrolám. Tam se objeví další mikrozádrhel: čtečka nám odmítá vzít čárové kódy našich boarding pasů. Zkoušíme to neúspěšně oba (Heda to sice pravidelně trénuje na dětské pokladně v Národním zemědělském muzeu, ale bohužel jsme jí to nesvěřili), načež se všichni vydáváme přes celou halu k přepážce nízkonákladovky. Jejímu osazenstvu lístky normálně fungují, zvláštní. 

Vracíme se přes celou halu zpět a teď už to jde. Turniket se otevírá a před námi se rozprostře obří, převážně frankofonní fronta. Její konec není vidět, ale hýbe se to, nebo se nám to tak aspoň jeví. Fronta střídavě telefonuje, opírá se o zavazadla a nervózně se dívá na hodinky. Taky se dívám. Nejdřív co pět minut, pak co minutu. Poslední zatáčka. Pár lidí předbíhá. Kroutíme nad tím hlavou, to my takoví nebudeme. 

Už jsme skoro u těch bezpečnostních rámů, když se postup velmi zpomalí. Na hodinky se už dívám co dvacet sekund. Asi se zrovna mění služba u rentgenového pásu. Paní volným krokem přichází, a než usedne do křesla, s dalším zřízencem nekonečné sekundy společensky klábosí, kolik kdo dnes ušel kroků. VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ, FUNGUJ, BABO, myslím si, ale navenek jsem bohužel klidný. Koukal bych se na hodinky, ale musel jsem je sundat. 

Fronta nejenže přestala postupovat, ale ještě jako by si zaměstnanci škodolibě vyhlédli naši skupinku. Hedina dětská lahvička putuje na rentgen (nedal jsem ji do průhledného igelitového sáčku s maximálním objemem 1 litr, protože jsem ji v zavazedlech nemohl najít) - to je tak minuta navrch. Kufry si také zvolily špatnou cestu, protože putovaly na nějakou důkladnější rešerši (další minuta až dvě). Notebook ven. Maruška s bolavýma rukama musí bůhvíproč sundávat boty. A tak dál. 

Konečně jsem naštvaný a nervózní, ale bohužel pro nás je příliš pozdě, což mi začíná docházet až poté, kdy si na odletové tabuli přečtu "gate closed". "Dý van," odvětí někdo z Ryanairu zcela nevzrušeně na dotaz, odkud letí Gdaňsk (na vtip, že by mohl projevit trochu solidarity, není čas). V rámci možností pádíme z D6 na D1 - bolavá žena s nezavázanýma botama, já s Hedou na krku a třemi menšími kufry (včetně jednoho parádního s Tlapkovovou patrolou).

Na D1 už nikdo není. Letadlo ještě stojí u rukávu, ale vypadá to už zcela nedobytně. Já se naopak snažím být neodbytný. Pokouším se vést asertivní konverzaci s anonymním zřízencem, který (snad) patří ke stejné společnosti, ale vede to ke stejnému konci jako následné pokusy o autenticky zkroušený tón. Pán odchází, letoun se dává do pohybu. Hedi, koukni, támhle je naše letadlo. A kdy poletíme? Jindy, zlato.

Pár slz snadno spraví hranolky z Mekáče. Náhradní letenky tak jednoduše vyřešit nejdou. Ale vždycky je více cest. Po několika hodinách googlení a kombinování třeba zjistíme, že se nízkonákladové letadlo může úplně jednoduše proměnit v Pendolino a takový Gdaňsk v krásný třídenní výlet do Olomouce.

Navíc nám nikdo neodřel auto.

text a foto Řízek

OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma

PROBLÉM ČTYŘ TĚLES

MUÍČKO! 

TATI!

MAMI!

MUÍČKO!

Mám hrozně rád naši postel, je to jakási kotva a jistota v dnešním složitém světě, ale jakmile se z vedlejšího pokoje uprostřed noci ozvou tyhle výkřiky, všechno se ve mně sevře, protože to zase začíná a naopak sladký spánek, jak jsme ho v předchozích hodinách krátce zažili, bez náhrady končí. 

Jak jsem kroutil hlavou nad zkušenějšími otci a maminkami, jejichž ratolesti se rozhodly torpédovat zasloužený odpočinek rodičů tím, že jim anektují postel (proč se s nimi prostě nějak nedohodnou?), tak přesně tohle se teď děje každou noc.

S tříletou dcerou se ve čtyři ráno velmi složitě diskutuje. Na její návrh, že si mám jít lehnout na gauč, jsem nedávno spontánně zareagoval zbytečným a úplně nesmyslným dotazem: "To myslíš vážně?" Co mi na to asi tak má říct?

Empatičtější žena ji v těchto situacích zpravidla vezme za ruku a odvede ji zpátky do jejího pokoje a počká u ní, až usne.

Mimochodem, kromě toho má Heda také roztomilé období budování interiérových bunkrů, respektive vypisuje zakázky na jejich výstavbu: "Táto, postav bungr." To mi zas tolik nevadí, akorát je potom nesmíme zase bourat, pročež se pak v bytě hůře pohybuje. Což teď ale stejně nechceme, protože chceme spát.

Zatímco ohřívám mlíčko, Heda nezadržitelně míří do dospělácké ložnice a zabírá mou polovinu. Diskuzi o návratu do správné postele razantně utíná.

Tak se aspoň trochu posuň, zaúpím, načež se dítě nepatrně pohne ke středu. Popostrčím ji o dalších asi deset centimetrů, abych neležel jen na tom dřevěném rantlu, přičemž v tu chvíli na posteli přistává kocour, který odněkud přiběhl, protože tohle si přece nemůže nechat ujít. Vměstná se někam mezi a rázem tu řešíme problém čtyř těles. Na dvou metrech. Ve čtyřpokojovém bytě.

Jsem z nich nejstarší a nejrozumnější, ale momentálně bezradný. V kompaktní poloze se pokouším pokračovat v započatém spánku, jenže okupovaný prostor není jediná nesnáz, se kterou je potřeba se vyrovnat: jak takhle mrňavé dítě proboha může takhle šíleně chrápat a funět...?

Nic, vzdávám to a odcházím do obýváku na gauč.

Jenže tam je přece ten bungr.

A nemůžu se na ni zlobit, protože mi ráno namaluje obrázek a na koberec, kde jsem spal, mi přinese nedopitou limonádu ze včerejška.

text a foto Řízek