GYNEKOLOG HOLIČEM

Anebo by tento titulek mohl být třeba "Sepulturák ze zámku", "Z Opavy do Prahy" nebo "Mistr světa v kreslení propiskou". Silných momentů bylo na našem výletu do Ledče nad Sázavou opravdu hodně. 

Takhle možná vypadal hrad, než shořel.

První zastávkou výpravy ve složení manželé Wernerovi a já byl hrad v Ledči, kde jsme si z nepřeberného množství okruhů vybrali prostě ten, který byl první na řadě - historický. V pravé poledne jsme se plni očekávání potkali s naším průvodcem. Člověkem, který vypadal jako Petr Muk po návratu z Brutal Assaultu.

"Tak co byste o tadytom chtěli vědet?" zeptal se na začátek mladík s devíti piercingy v obličeji, když nás seřadil na balkonku kousek za vstupem. Po rozpačitém úvodu se rozpovídal o osudu oné významné památky.

Dýchl na nás duch foglarovek.

"Takže klasika - dřevěná tvrz, pak z kamene, tady jakoby na obranu obchodní cesty, co tudy vedla. Jestli máte rádi akci, tak vás zklamu, hrad nikdy nikdo neobléhal. Je tu vlastně věž a palác."

Ten byl naší druhou zastávkou. Vystoupali jsme po schodišti pod střechu a dvacet minut obdivovali - řecěno s odkazem na film Po strništi bos - velký houno pod námi. Palác totiž někdy v devatenáctém století komplet vyhořel a nikdo si od té doby nedal práci ho zrestaurovat. Nebo dostavět alespoň patra. Nebo uklidil suť, nebo tak něco...

Zámek v Ledči je hezčí zvenčí.

Na půdě jsme podstoupili osvětu o moderním stavitelství, neschopnosti místního kastelána ("to je jako kdyby gynekolog dělal holiče") a prohlížením výstavy fotografií zvířátek. Prohlídka nám byla málo, a tak jsme si ještě z nabídky Hradu vybrali muzeum Jaroslava Foglara (na muzeum hodin už nám bohužel nezbyl čas). Na místě jsme měli tu čest potkat samotného kurátora výstavy - muže z titulní fotografie, který nejenže oxeroxoval veškeré dokumenty související s Jestřábem včetně jeho pamětních medailí, ale který svého boha zvěčnil na dvou tisících portrétech nakreslených propiskou.

"Víte, já jsem totiž takovej nekorunovanej mistr světa v kreslení černou propiskou," svěřil se nám hrdě a vděčný za publikum začal provázet výstavou. Lukáš ho rázně utnul, že strašně spěcháme (tento důmyslný únik ještě jednou během výletu použijeme), a radši jsme zamířili na oběd.

Rodidla, jak říkaly holky. Jinak Stvořidla

Ten byl zcela v mé režii, protože mám přeci na takové věci aplikace v telefonu. Nejbližší restaurace s kloudným hodnocením byla asi 10 km daleko, tak jsme vzdali zavděk hospodou U Alenky na náměstí. Ta se proslavila tím, že nejprve servíruje jídlo, až pak nápoje. Perkelt, výpečky a smažák dorazily na stůl v čase, za který by se nemuseli stydět ani pod dvojitým zlatým obloukem, na pivo jsme ale museli čekat jako na minutku. Po menším Lukášově extempore s účtem, které nakonec vyřešil prostým součtem, jsme pádili na vlak směrem Stvořidla. Prý na nejkrásnější a nejdrsnější úsek Sázavy.

Tenhle vlak se jmenuje Katka

Z posázavského motoráčku jsme ani přes Lukyho naléhání, ať se koukáme na tu správnou stranu, Sluneční zátoku Hochů od bobří řeky neviděly. Zpátky do Ledče jsme to vzali procházkou kolem řeky a slavné nemocnice V Háji, kde jsme narazili na pravděpodobně jednoho z místních chovanců. Jen co nás srandovní Hurvínek bez krku zmerčil, hned se připojil, že nás povede.

Mezi kytkami a podpapíráky

"A bůra nemáte?"
"Ne!"
"Kam jdete, do Pardubic?"
"Ne, do Prahy"
"Z Opavý, z Opavý, rychlik jede do Prahý.....Hele, jdete hrozně rychle!!"
"My totiž strašně spěcháme!"

A tak jsme zakončili den plný bizarních setkání ve - slovy metláka z Hradu - zcela historicky bezvýznamné oblasti.

text Míša, fotky Ř.

250 LÍVANCŮ

Je jediný důvod, proč se moje žena každý rok těší na návštěvu tábora. Respektive ona se vlastně netěší, ale tahle jediná okolnost je ta polehčující, proč vždycky nakonec aspoň na chvilku přijede.

Není to ani koupání a mytí v rybníce ani stokrát omleté, ale čím dál lepší historky vyprávěné za soumraku a později nad kartami. Kdybych hádal a nevěděl, zkusil bych ještě třeba Péťův smích, večery s kytarou s tisíckrát omletými, ale čím dál lepšími písničkami i kytaristy anebo (trochu naivně) západy slunce nad táborem. Tady už by mi docházela fantazie - ještě by se žena mohla případně těšit na ty roztomilé dětičky, jejich drobné a srandovní starosti a bolístky, se kterými za námi přicházejí, pokud si nás ještě pamatují. Ale o tom dost pochybuji.

Taky ne? Tak co déšť bubnující do plachty stanů? To mě vždycky bavilo poslouchat a čumět ven na tu moknoucí louku a nějaké opozdilce v pláštěnkách, když byl táboru vystavený člověk najednou sám a relativně v suchu a mohl si třeba číst. Anebo ty jedno- a vícedenní výlety do civilizace, kdy si člověk může při rozchodu nakoupit devadesát osm čokoládových tyčinek a hned je sníst (je-li dítě) nebo si dát pivko na zahrádce (není-li dítě, ani v dohledu).

Možná prostě přijíždí proto, že mě má ráda. A že ráda vypadne z Prahy do přírody, přežije komáry, stan i latrínu, když ví, že to tam mám rád.

Taky ne.

Ve skutečnosti se moje manželka těší výhradně na táborovou kuchyni. (Podotýkám, že se v práci stravuje v Eurestu). Zdejší hodování dost často překračující hranici obžerství - a dámy prominou, teď mluvím výlučně o chlapeckém táboře - je totiž pro člověka přišedšího zvenčí cosi stěží pochopitelného. Zatímco pro nás je umění našich kuchařek luxus, na který jsme si rádi zvykli.

Málokdo už třeba pamatuje na incident, kdy vinou snad sokolského sletu na jeden tábor kuchařky přijely později a do rizota na ohni jsme se odvážně pustili sami, neboť nám nic jiného nezbylo. Odpudivou spálenou rýži nechtěla ani odpadová jáma a historicky první rizoto s chlebem zase táborníci. Naštěstí slet brzo skončil, jinak by nás musel možná zachraňovat UNICEF.

Neví se to, ale i naše kuchyňské holky mají za sebou pár nezdarů. Všechny si je pamatují. Ten největší je snad lehce přichycená krupicová kaše snad z roku 2009. Patrně si toho ani nikdo nevšiml, ale ony o tom dobře vědí a dodnes je to pro ně citlivé téma. Což je docela slušná bilance, když uvážíme, že my jsme vařili jedinkrát a jedinkrát jsme to nezvládli. Anebo jinak - kéž bychom měli podobné skóre třeba u etapových her!

Vždy když přijedeme, motáme se v kuchyni a snažíme se Ije, Janě či Lucce pomáhat, podílet se na projektech typu rajská nebo obalovaný květák. Zaběhnout vedle k holkám pro něco, co nám nevrátily, anebo se pokusit vylobbovat od hlídačů rozpočtu více masa. Nakrájet cibuli najemno a bez krve. Dolít vodu z obrovského barelu do ještě obrovštějšího hrnce.

Třeba se dělají lívance, skočím pro droždí do sklípku. Lívanců je asi dvě stě padesát, pěkně nám nakynuly, smaží se na kamnech, po kterých stejně jako po jídelně a kuchyni nebude už za týden ani stopy. Smažení (lívanců, květáků, filé i řízků) patří k činnostem, které motající se pomocníky baví nejvíce. Pokud zvládnete obstojně tohle a máte i bicepsy, můžete pokročit k zadělávání těsta na knedlíky. Bohužel mě vždy diskvalifikovaly ty bicepsy. Tak aspoň pracuju s pánví.

A naučil jsem se i některé triky. Ačkoli mají určitě i nějaké racionální vysvětlení, pro mě zavánějí šamanstvím a homeopatií. Tak třeba: nakrájíte-li do rozpáleného oleje na délku mrkev, řízek ani filé se nepřipálí a všichni vás budou chválit. A když ráno děláte kakao (fakt každý den snídáme kakao!), nasypte nejdříve na dno hrnce cukr, pak teprve nalijte mléko. A pak teprve to kakao. Ale nenech to na ohni moc dlouho, protože pak ty rozžhavené plecháčky děti hrozně pálí do rukou a musí foukat.

Naše kuchařky jsou ve skutečnosti ty, které ten tábor vedou. A jsou nedocenitelné. Přiznávám, jezdíme se na tábory najíst, a jistě nejsme sami. Nicméně letos jsem Marušku dostal i do rybníka. A kdoví, třeba příští rok zkusí i latrínu.

text a foto Řízek

JEDNA MÍNUS

Jednoho dne se narodil malý Vašek, který dostal přezdívku Jáchym. Určitě bude zdravý. O to se u hrdého otce doma postarala řada kamarádů, následně řada přípitků a nakonec nekonečná řada prázdných lahví, kterou přípitky a kamarádi společnými silami vytvořili. Někdy uprostřed noci jsem se nejspíš rozloučil a šel nebo jel domů. Navzdory tomu jsem ráno napsal švagrovi SMS, že teda jdeme na ten závod, jak jsme si tuhle říkali a jak jsme si oba mysleli, že se na to ten druhý vykašle. Když nás tam tedy Maruška odveze. Protože já budu moct řídit tak pozítří.

Švagr měl výhodu. Jeho tým byl stabilnější, neboť měl šest nohou - byl z poloviny psí. Navíc nezapíjel ničí narození. Navíc byl domácí. Nespecký běh totiž odstartoval od hospody, kde má švagr otevřený účet. To mně, přiženivšímu se přivandrovalci, v cíli paní ani nechtěla dát žlutou limonádu na dluh. Přitom jsem byl v podstatě medailista.

Naškrábal jsem naše jména do přihlášky, pak vystoupil starosta a kladl nám na srdce, ať jsme proboha opatrní, protože to klouže. Šestašedesát lidí a nějací psi vyběhli a kolem autodílny a plotu, kde má někdo vystavenou ukradenou ceduli z metra s nápisem Kačerov, zamířili k Sázavě. Spaluji etanol, jsem jako auto z rozvojové země, kde nemají dost benzinu. Místo kol mám kruhy pod očima. V kopci se ze mě začne kouřit. Ale jsem někde v popředí a to je podstatné, což je důležité.

Okolí Nespek dobře znám. Však jsem se tu ženil. Tyhle špičaté kopce ale vidím prvně. Sotva si na ně zvyknu, pouštějí mě šipky s přiblblými motivačními citáty prudkým krpálem zase k vodě. A znovu nahoru. Přede mnou není vůbec nikdo. Možná se ostatní domluvili, že na to dnes kašlou, a skončili po cestě v hospodě. Mně to ale zapomněli říct. Takže se neobčerstvuji, nemám čas.

Blíží se kostel v Ledcích, kde jsme si řekli Ano, ale ne! Blíží se ke mně taky nějaký chlap! Nemůžu se nechat dostihnout, přes pole to rozbalím a, jak zpívají Priessnitz, raději neohlížím se.

Nespečtí byli při vymýšlení trasy líní, vracíme se proto do značné míry po vlastních a i cizích stopách. Po seběhnutí do civilizace se mi začne vracet barva. Vbíhám do cíle a moderátor, který za hodinu, kdy jsme se neviděli, sehnal baterky do mikrofonu, se ke mně vrhá. Informuje mě, že jsem třetí. Já ho informuji, že mi není dobře, protože jsem zapíjel Vaškova Jáchyma. Ale že mám radost.

Budu teď znít asi upřímně jako takoví ti borci, co po písemce zahlásili "To bude průser, vůbec jsem se neučil" a pak dostanou jedna mínus, nicméně za celých 13 kilometrů mě ani jednou nenapadlo, že bych mohl být na pódiu.

A taky nejsem. Hodinu poté, kdy už dorazí i švagr a pes a oba za mě zaplatí žlutou limonádu, která mi zachránila život, je na stupně vítězů volán jakýsi Lukáš Werber, člověk, který není. Dostává diplom pro Lukáše Werbera a celou řadu různých slevových poukázek pro Lukáše Werbera.

Stal jsem se zkomoleninou. Před příštím závodem proto v posilovně potrénuji především vachrlatý rukopis, co kdyby náhodou. A doufám, že se zase někomu něco narodí, aby byla příprava opět optimální.

text Řízek, foto Lucie Tylingr

BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek