pondělí 29. července 2013

SNÍH V ČERVENCI

 Po tříhodinovém výstupu s kilometrovým převýšením v červencovém vedru nemá člověk bůhvíjaké estetické nároky. Ale pomník dělníkům, kteří nepřežili stavbu megalomanského projektu soustavy přehrad nad rakouským Kaprunem, je jednoduše hnusný, takový betonový slepenec. Asi sto metrů vysoká hráz, ze které se pochmurně tyčí, rafinovaně ucpává údolí. Tající modrozelená voda z ledovců se hromadí a pomocí technických vynálezů, jako jsou trubky, tunely, turbíny a permoníci, se přesouvá do níže položených nádrží. Na samotném konci procesu je rozsvícená žárovka. Na samotném konci výstupu je pak točna autobusů, jimiž k přehradám ve výšce přes 2 000 metrů jezdí všichni ostatní. Taky jsme tam my, spálení a unavení.

Celá tahle soustava betonových monster uprostřed horských scenérií se pochopitelně začala rodit v době národního socialismu, pro mladší ročníky dodejme, že nechvalně proslulého. Podle německé Wikipedie náckové budování zastavili někdy ve 43. roce, protože pracovní síly podvyživených Židů byly prostě potřeba jinde. Stavba pokračovala až po válce s vydatnou pomocí Marshallova plánu a strýčka Sama. A jestli tomu správně rozumím, v roce 1955 se konečně roztočila hvězdná kola elektrárny.

Předpokládám, že tohle Marušku nezajímalo. Ale výlet vymyslela ona, k těm umělým jezerům jsme se chtěli podívat už docela dlouho. Zaparkovali jsme fabii v přízemí jedenáctipatrového parkoviště, odkud měla vycházet značená stezka. Dál se autem jet nesmí. Nebyli jsme sami, ale ti chytřejší a Češi parkovali až v horních patrech, aby nemuseli po schodech - vyráželo se totiž až ze střechy parkovacího domu. V kase pak zakoupili za dvacet eur zpáteční jízdenky do výletního autobusu. Tento naftový kamzík s nimi pak za pár minut vyskákal po klikaté asfaltce plné tunelů až nahoru na hráz.

My jsme se oproti tomu vydali po až nerakousky úzké pěšince strmě vzhůru. Turistů jsme, pravda, mnoho nepotkali. Asi tak tři, přičemž jeden z nich měl křovinořez, jímž vylepšoval cestu. Autobusové spojení bylo, zdá se, atraktivnější. Cesta je nicméně pěkná. Taková Posázavská stezka, jen bez Sázavy a chatiček a houkajících vlaků.

Cestou ke spodní nádrži, která je někde v 1 600 metrech, míjíme další technický unikát, anebo spíš úlet. Obří kolejovou lanovku, která překonává čtyřsetmetrový výškový rozdíl; když se jí zachce, přenese i autobus s lidmi. Jsou to v podstatě dvě kolejnice asi deset metrů od sebe, po kterých jezdí plošina. Naštěstí zařízení zrovna prochází rekonstrukcí, takže mě Maruška nemohla přemlouvat, ať tím jedeme.

U spodní hráze jsme byli asi za hodinu a půl, stezka pokračuje kolem nádrže a stoupá k horní nádrži. Místy překračujeme sníh, procházíme potoky, chvílemi se jde po skalách, občas je to docela náročné. Obvykle je kam spadnout. Jindy se zase musí po asfaltce a nemohu se zbavit dojmu, že autobusáci vůbec nepředpokládají, že by po cestě někdo mohl jít. Jezdí velmi zběsile.

Marušce se výstup líbí stále méně. Nepomáhají intenzivní alpské výhledy ani kytičková naučná stezka, jíž vylepšili poslední část stoupání k horní přehradě. Zpátky rozhodně jedeme autobusem jako normální lidi, zavelí.

Nakonec stačí, když místo lístku za stejnou cenu koupím červený šáteček na blonďatou hlavu, které se už zmocňují úpal s úžehem. Na lavičce s výhledem na horní jezero Mooserboden popijeme naši oblíbenou tamní limonádu Almdudler a sníme tousty. Procházku po hrázi nám strach z výšek nedovolí absolvovat.

Za další dvě pěší hodiny jsme zase dole u auta, o tisíc metrů níž. A jestli si myslíte, že Maruška pak byla naštvaná, tak máte pravdu. (Ale zaslechl jsem ji, jak to celé dobrodružství někomu nadšeně líčila do telefonu, takže se jí to možná aspoň trochu líbilo).

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

úterý 23. července 2013

KILA NAVÍC

Pokud jste mimořádné vysílání na zpravodajské čtyřiadvacítce náhodou minuli, tak vězte, že náš věhlasný kocour Pepan nedávno oslavil páté narozeniny. A velkolepě: obdržel drahou hračku, kterou nepochopil, pak se sjel kozlíkem lékařským a nakonec se poblinkal z kočičí trávy, kterou dostal na lepší trávení. Samozřejmě se i hodně jedno a pilo. Slušnej mejdan, řeklo by se. Jenže s tím je teď utrum.

Náš kocour je totiž tlustý. Zjistí se to třeba tak, že si na vás v noci lehne a vy se nedokážete pohnout, natož nadechnout. Anebo když aportuje, vrací se místo sprintem jen kolébavým volným krokem, při němž mu trochu srandovně vlaje sádlo na bocích. A při tom funí jak přetopený motorák.

Ještě na jaře jsme se přitom společně s jeho osobním lékařem radovali, jak jdou deka dolů - navzdory mému občasnému, skoro sporadickému rozmazlování a naší vzájemné džentlmenské dohodě: když já sním k snídani dvě housky se šunkou a sýrem, bylo by nespravedlivé, abych si to nechal pro sebe, že jo...

Jenže teď se váha u veterináře prohnula a ukázala téměř sedm kilo, tedy víc než o kilogram silnější osobnost než při poslední prohlídce.

"Tohle jsem dostal k narozkám
a upřímně nevím, co je to za klauni."
Kdyby uměl mluvit, asi by argumentoval tím, že má těžké kosti nebo že to jsou všechno svaly. A kdyby měl mimické svaly, možná by se přesto tvářil trochu provinile. Takhle tam jen sádelnatě ležel a koukal po panu doktorovi, kterému Maruška říká sexáč. Patrně by pro něj měl úplně jiné pojmenování.

Pepan dostal nové dietní krmení a přísný zákaz jiných pamlsků. Vysvětlil si to po svém, šunku teď "nenápadně" krade přímo ze stolu, dohoda nedohoda. Opět se to dá těžko odhadovat, ale řekl bych, že je z diety naštvaný. A že už po dvou dnech by ji nejraději vyměnil za jinou hru.

Dostávám se k tomu, co z toho pro vás vyplývá. Pokud jste chovatel, nenechte to dojít tak daleko a raději se cpěte sami. To zvíře je totiž v podstatě hloupé a sežere vše, co mu dáte, Cajthamlovou nezná. Pokud jste Pepanovi příznivci, držte mu palce, ať se brzo dostane zase do formy. A pokud máte taky nadváhu, stavte se, těch hubnoucích granulí máme pytel.

text a fotky Řízek

sobota 20. července 2013

STAŘÍ x MLADÍ

Hrálo se o plnou bednu šampaňského. Péťo, kdo to napsal? Ota Pavel? napůl jsem se ptal a napůl zkoušel češtináře. Ten jen něco nesrozumitelného zamumlal, protože se už plně soustředil na prestižní fotbalové utkání. Staří proti mladým. Zkušenosti proti touze. Zápas, na který se leckdo celý rok těší a jiní se mu ostentativně snaží vyhnout. Zápas, který staří vedoucí už asi dekádu nevyhráli.

Vešel jsem na táborové hřiště v Loučovicích, poklekl jsem k postranní čáře tvořené nataženým provázkem a krátce se pomodlil, jako pokaždé. "Schválně, co by na povrch řekl delegát UEFA," poznamenal Kubča pár chvil před výkopem. Pozoruhodné byly zejména zbytky ohniště a ohořelé klacky na pravém křídle či vysoká, nepoddajná tráva všude. Šlo nejen o šampus, ale i o kotníky. Na plochu, která byla i pro borce zvyklé na táborové poměry schůdná spíš jen v pohorkách, by profesionálové nejspíše poslali nagelované dubléry. 

Penalty jsme trénovali o pár dní dřív.
Ne tak my. Hrát se muselo. Otázka prestiže. Staříci však na poslední chvíli přišli o Marťase, jehož věk byl hraniční. Ukázalo se, že to byl zlomový moment - Marťas v pomyslném dresu mladých totiž sbíral veškeré míče ze vzduchu, a jelikož se po zemi hrát nedalo, nebo jsme spíš za celý zápas nepřišli, jak na to, moc jsme toho nepředvedli.

Zápasu přihlíželo několik divaček navlečených v kapucích a šátcích, jež je měly uchránit před hmyzem. Ten pak zcela nepokrytě útočil na statičtější hráče mého typu.

Na první brance se pak oba rivalské týmy podílely společnými silami. Střelu kohosi tečoval nešťastně k tyči Kajetán. Druhou už staří zvládli úplně sami: Jarda, jinak nejlepší hráč veteránů, poslechl mé volání a přihrál mi celkem prudkou "malou domů". Pak to nějak skočilo na hrbolu a bylo to 0:2, co na to říct? Hráli jsme strašně.

Až pár minut před koncem, kdy už se pod větrníky notně zešeřilo, se staří konečně trefili tam, kam měli. Kája klišovitě vykřesal naději, chvíli poté, co Milan na druhé straně neproměnil dvousetprocentní šanci sám před brankovou čárou. Jenže v závěrečném zoufalém náporu jsem jen napálil břevno (pro jízlivé čtenáře upřesňuji, že správné branky), a tak to dopadlo 2:1 pro juniory. 

Šampaňské, Dukla mezi mrakodrapy a koneckonců i Ota Pavel jsou pryč. Radují se mladí, jako pokaždé. Ale mnohem horší než to zklamání byla závěrečná společná koupel v ledové tůni. To totiž nebyla milá sportovní povídka, ale severský thriller z prostředí zimomřivých vyznavačů nudismu.

text Řízek, zápasová momentka vlček Adam, foto z tréninku s přípravkou Ř.

středa 10. července 2013

NEJVYŠŠÍ TÁBOR

Role táborových fotografů, kytaristů, věčně zabandážovaných fotbalistů a pomocných sil v kuchyni už zastávají jiní. Uznávám, že je mi to někdy trochu líto, ale léta běží, vážení. Na Šumavu jsme s Maruškou tak vyrazili jen na dvoudenní skok, nechat se okousat od hmyzu a ohromit dalšími věcmi. Jako platící návštěvníci.

Letos je radotínský turistický tábor patrně nejvýše v historii, na loukách nad Loučovicemi asi 900 metrů nad mořem. Kdybychom byli nějaká expedice, mohl by to s klidem být i základní tábor. O kousek výš už je jen vysílač a elektrárenské větrníky, které opodál monotónně krájí mlhu. Musím uznat, že to je pěkné místo, byť bych z čistě pohodlných a praktických důvodů uvítal, kdyby bylo blíž.

Oproti Čimelicím, kam se jezdilo v posledních letech prakticky pořád, je nové tábořiště plné podivného drobného hmyzu, který se tak rád zakusuje třeba i do obličeje a jehož štípance svědí ještě několik dní, takže i v práci u klávesnice se drbu jak kocourek, zadní packou u ucha. Tuto nepříjemnost však vyvažuje přítomnost vzácného ptáka chřástala polního, kterého však ještě nikdy nikdo neviděl. Ale že tam je, prozrazuje jeho vytrvalé chřástání, jež se nese loukou každý večer.

Lesy kolem vypadají báječně. Hraje se v nich třeba etapová hra Král Krysa, při níž se jakoby střílí a pašují předměty nedozírné hodnoty. Také se tam dá bezvadně hrát lesní golf, pokud někdo vytvoří hřiště, anebo lesní bowling, když někdo dodělá kouli, kterou jsme s Jirkou vytesali. Ale nedodělali, protože nás strašně žraly ty mušky.

Taky se chodí na výlety, když jsme ti turisti. Třeba jsme byli na exkurzi v hrázi lipenské přehrady. "Tady vlastně není nic k vidění," pokrčil rameny upřímný hrázný, když jsme došli na konec spoře osvětlené vybetonované chodby. Ale zase to bylo autentické. Otočili jsme se a šli zase ven. U paty hráze ležela mrtvá kačenka, jak zaznamenali ti všímavější.

Šli jsme pak s Péťovým synovcem Filipem na zkrácený výlet. Dramaticky jsme překonávali bahno a louže, Maruška a Fíla se chvílemi nesli a s Péťou jsme si patrně shodně připadali jako nepostradatelní svalnatí hrdinové. Fíla se předváděl. Pak jsme šli v Loučovicích na oběd, což byla síla. Našli jsme Péťu a synovce, jak zevlují u opuštěné továrny, ulovili jsme nějakou kočku a dojeli vlakem do Vyššího Brodu.

Klášterem nás provedl tak sedmnáctiletý adolescent a z více než hodinové prohlídky jsme si odnesli jen jeho dětinské fórky a bazírování na nesmyslných detailech - o klášteře, neřkuli o cisterciácích, nám vlastně neřekl nic; možná očekával, že mu to povíme my. Pak jsme nemohli najít žádnou cukrárnu, a tak jsme poseděli v německy hovořící zšeřelé kavárně plné divných fotografií, ale i dobrého štrúdlu.

Pak jsme se vrátili zpět na louku, poslouchat chřástala a bojovat s hmyzem. A chvilku poté, co se mi před objektiv šikovné, byť trošku jednodušší zrcadlovky připletla naše oblíbená zubařka Kamča, mi došel film. Tak asi zase za rok.
 
text a fotky Řízek (více fotek bude časem v galerii).

středa 3. července 2013

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

pondělí 1. července 2013

STÍSNĚNÝ KYBERPROSTOR

Pojem kyberprostor je v diskursu mediálních studií užíván převážně v souvislosti s problematikou síťových médií a konzumentů jejich obsahů a ve významu komunikačního prostředí, které je výsledkem vzájemných interakcí prostřednictvím počítačů propojených do sítě. I to jsem se měl učit na státnice, ale naštěstí jsem pak v obálce zašátral vedle. Byť bych jim mohl vyprávět, že s kyberprostorem máme celou řadu zkušeností.

To jsme se tuhle sešli v bytě nejmenovaného vousatého kamaráda, který ženu a dvě děti uklidil někam do hor, a tak jsme se s mým dalším nejmenovaným přítelem mohli pozvat na opravdickou kyberprostorovou LAN párty. Hodlali jsme propojit předivem sítí naše počítače a sehrát vzrušující zápas mezi dobrem, zlem a něčím mezi tím, v populární tahové hře Heroes V. Ne, není nám patnáct, jen se nám po tom stýskalo.

Ve hře Heroes každý hráč pomocí myši a zaklínadel pohybuje svými vojevůdci po mapě, kosí víly, draky a podobné děsivé nestvůry, zažívá vzrušující dobrodružství a u toho popíjí kolu a drobí pizzu a chipsy do klávesnice. To celé obvykle trvá sedm a více hodin, až to některé z přítelkyní nedá a začne se dožadovat přítomnosti hrdiny, toho času v kyberprostoru. To se pak hrdinové zahanbeně odpojí, sbalí počítače a zjistí, že v běžném čase jsou dvě hodiny ráno. I proto jsme naši strategickou řež ještě nikdy nedohráli a nejinak tomu bylo tentokrát.

Kyberprostor bytu na radotínském starém sídlišti byl pěkně stísněný a vydýchaný, bylo v něm strašné vedro a válely se tam hračky. Sobotní odpolední sluníčko prosilo, ať ho spolu s příjemným větříkem pustíme dovnitř, ale pan domácí odvětil, že větrá na maximum, že nemá síť (to je další kyberprostorový pojem), a že by tam tím pádem nalítal hmyz. Škvírou ve ventilačce se vzduch pomalu nemohl protáhnout. Potili se počítače i my.

Po dvou hodinách strastí s propojováním jsme to konečně spustili. Domácí byli harpunáři a runoví jezdci na medvědech (těm jsem to vedro zvlášť nezáviděl), kolega z Pankráce dal jako obvykle přednost rase lidí a na svém ostrůvku si tam potají budoval armádu ozbrojených vesničanů, kavalérií a andělů - a já, já jsem hrál za akademiky. Státní závěrečné zkoušky jsem, pravda, měl až za čtyři dny, takže to bylo poněkud troufalé. Moje armáda se vyznačovala tím, že byla prudce invazivní a že její hrdina dost dobře jezdil na slonovi.

Zásadním problémem brzdícím náš postup bylo rádio Blaník a jeho písničky na přání. Přes protesty obou hostů se z jeho útrob nekonečně linulo něco, co se slovy popisuje dost těžce. Jako když neteři Věrušce nechali k zásnubám zahrát Polámal se mraveneček od Maxim Turbulenc. Pokračovalo to přes Zagorku, Dalibora Jandu a Brontosaury a pořád dokola po několik hodin. Předpokládám, že to bylo součástí harpunářova plánu. Dokonce to i odmítal ztlumit, a když večer hráli fotbal Brazilci s Italy, tři minuty před koncem televizi vypnul, aby mohl opět zpívat nadstandardně obdařený hurikán Janda.

V půl jedné se objevily první znepokojené telefonáty a zároveň se akademická armáda právě nalodila a hodlala napadnout někoho ze zpocených a unavených kamarádů - toho, který zrovna přijde pod ruku. Kde se vzal, tu se vzal po zuby ozbrojený domácí hráč, nastaly taktické manévry a přehlídka vyhrožování a diplomatického žehlení. Následovaly závody ve zbrojení - a poté ultimativní požadavek vše okamžitě vypnout a odjet domů.

Tak jsme si zase řekli, že to dohrajeme jindy - byť víme, že už to nikdy nedohrajeme a že moje lodička napěchovaná fantaskními tvory, jež vede talentovaný sloní žokej, zůstane navždy stát na jeden tah od nesympatického plavidla harpunáře a příznivce českých písniček, které máme rádi.

I takové kousky kyberprostor umí, ale nejsem si jistý, že by to státnicovou zkušební komisi zajímalo.

text a mobilní fotka Řízek