čtvrtek 26. dubna 2012

MILANPÁRTY

 
Milan si na to nepamatuje, ale před pár dny slavil narozeniny. Své kamarády a lidi dobré vůle sezval jednoho večera do klubovny, aby se s nimi mohl podělit o radost, že je tady s námi už tak dlouho. Jak dlouho vlastně? To už si zase nepamatuju já.

Ale dá se to vlastně spočítat. Před dvěma lety totiž slavil dvacetiny. Letos jsme si měli taky vzít kytary, protože Milan je má rád. Jenže rychlý spád mejdanu či pingpong mezi lahvemi způsobil, že můj dvanáctistrunný nástroj, který se po drahné době podíval z pankráckého kopečku, se nakonec nedostal z futrálu. Tak snad příště.


Ale ne že by nebyla muzika. Domča a Petr třeba secvičili pro oslavence táborákovou verzi populárních Patnáctin, k nimž se mnoho účastníků večera pomalu blížilo.


A zatímco pro někoho bylo vrcholem mejdanu nenápadné balení neznámých patnáctek, jiní je pomocí špionážní techniky zdokonalené soukromými bezpečnostními agenturami šmírovali fotoaparátem. My jsme zase ocenili poslech alba coververzí písniček Mňágy, které Milan také darem obdržel.


A tak kvalifikovaný hudební recenzent "Vedral" Forejt pokaždé po dohrání skladby rozvážně, ale vědoucně pokrčil rameny a opáčil: "Co na to říct? Typický Wohnouti. Typický Tatabojs. Typický Vrbovský víťazi!" Byla to docela bžunda. Mimochodem, nejzábavnější mňágovští plagiátoři jsou jednoznačně Ty Syčáci.

 
To Milan kromě několika galonů rumu obdržel i další neméně hodnotné dary. Třeba skládacího panáka, který se velikostí dokáže operativně přizpůsobit různě velké žízni! Od své milé dostal i ukulele, takže muziky bude ještě víc, byť má nástroj pouhé čtyři struny. Jeho maminka zase vytvořila celou řadu chutných věcí a pomazánek. A dokonce se objevil i Vašek, který sám o sobě je takový dáreček, pak ale zase zmizel někde venku. Když se opět našel, rozhlédli jsme se po klubovně a zjistili jsme, že jsme fakt staří. Anebo ti lidi okolo byli fakt mladí. Nevím, dál.


Potom někdo přenesl stoly na druhý konec místnosti, načež se po čase zase vrátily zpět. Jako my. Po půlnoci jsme rozvezli kamarády do Kosoře i jinam a mohli jsme jít na kutě. Snad se i Milanovi něco hezkého zdálo, dobrou noc.

text a fotky Řízek

pondělí 23. dubna 2012

PŘÍŠTĚ ZASE VYHRAJEME

Vítězná vlna, na které se po minulém zápase vznášel FC Forejt, byla nakonec jen taková vlnka, jako když na klidnou hladinu rybníka dosedne list ze stromu nebo když někde pod hladinou kapr rozhýbe svou ploutev. Ve třetím kole náš tým naopak chybně navázal na první letošní duel a opět prohrál 0:3.

Nevím, co vykoumali kolegové při pozápasovém hodnocení v čínské restauraci, kam nejlepší muž minulého utkání Luboš (na snímku) zrovna mířil, podle mého však ubohý výsledek zapříčinil hlavně náš tristní útok a brutální produktivita soupeře (rozuměj náš děravý brankář).

Taky nám moc nepomohlo, že jsme se v Záběhlicích sešli na poslední chvíli a opět nebylo moc jasné, kde a co má kdo hrát. A že jsme hned, jakmile to bylo možné, dostali gól po sice pohledné a přímočaré, nicméně dosti náhodné akci. Ne, že by se mi to za deset let, co hrajeme hanspaulku, stalo poprvé, ale pokaždé to naštve, destabilizuje a rozhodí.

Tým Sme moc přitom podle mého byl mnohem hratelnější než ty další dva, jež nám dosud letos los přihrál. Ve středu hřiště jsme jim v pohodě stačili, ani v obraně nás moc netlačili. Když budu hodně skromný, na remízu to bylo.

Občas jsme si to docela pěkně rozehráli a vypadalo to z dálky i jako fotbal. Jenže naše kombinace se pokaždé rozpadly kousek před pokutovým územím, a tak jsme si za celý zápas nevytvořili vůbec žádné šance. A nepočítám-li dvě slabé hlavičky a snad i mou propagační ránu z výkopu, ani jsme nevystřelili mezi tyče. Takže se chlapík na druhé straně na čisté konto opravdu moc nenadřel. Vlasta nadával, že mu nikdo nepřihraje a Matyáš svoje nadějné kličkování pokaždé přehnal. Péťa mohl být slavný, kdyby nemířil vedle a to bylo tak nějak vše.

Mít trochu štěstí, mohlo to však být ještě drama. Na začátku druhého poločasu jsme možná malinko zatlačili a vytvořili aspoň pár závarů. Jenže pak jsem po Alexově selhání ne zrovna šťastně vyřešil situaci jeden na jednoho, jak s ohledem na výsledek, tak i kvůli kotníku, který mě v rozhodující moment nepodržel. A bylo to 0:2 a představa, že bychom zápas otočili, když jsme doteď nic nevymysleli, byla v tu chvíli hodně divoká - a jak se ukázalo, opravdu nereálná.

A třetí gól, ten byl tedy hodně trapný a jde na můj vrub, a tak tu onu hanbu nebudu blížeji rozpitvávat, ale upřímně řečeno, to už bylo celkem jedno. Nicméně dostat 3 góly ze čtyř střel není úplně dobrá bilance.

Pozitivní ale bylo, že se nikdo vážněji nezranil a že na rozdíl od Sparty nám tahle prohra nepřibouchla dveře do miliardářské Ligy mistrů, takže to tolik nevadí. A navíc, každý primitiv z našich dosavadních výsledků 0:3, 6:2 a 0:3 pohodlně dovodí, jak to dopadne příště. Takže je nač se těšit.

text a mobilní fotka Řízek

čtvrtek 19. dubna 2012

PRVNÍ JARNÍ PADESÁTKA

Repase vidlice? Osm set plus materiál. Mytí čistého kola? Dvě stě pade. Nová kazeta - to jsou ty srandovní ozubená kolečka vzadu? Bez koruny osm set. Ale vytáhnout ve čtvrtek ráno líné tělo na vyjížďku, to je fakt k nezaplacení.

Své horské kolo GT jsem dával do servisu asi po dvou letech s vědomím, že je lehce zanedbané. Odborníci podolské opravny Krab cycles mě přesvědčili, že je zanedbané velmi a že hrozí jeho, a tím i má zkáza. A že je tedy fér, abych jim za tu záchranu zaplatil téměř pět litrů.

Pět litrů není málo na to, že po většinu času odpočívá ve sklepě, přemítal jsem, když jsem si stroj vezl domů. A tak jsem ho hned o dva dny později vytáhl na první jarní padesátku.

Z Pankráce to sviští. A na branické cyklistické magistrále seznávám, že investice se vyplatila, protože kolo nevrže, ale zpívá. Naducané pneumatiky vrní po asfaltu a maminy na bruslích se sotva stíhají vrhat ke straně. Slunce hřeje tak akorát, vítr neprudí, a mohl jsem být v práci. Tohle je mnohem lepší!

A teď na Točnou. Hrozně nepříjemný krpál. Ale nahoře na letišti na mě čeká žlutý dvouplošník a nějaké bagry. Nad letištěm musím chvíli dokonce tlačit, a to je potupné. Naštěstí mi dnes všichni dali košem, a tak to nikdo nevidí.

Sjíždím kamenitou polňačkou do Dolních Břežan. Ano, i vidlici pan Krab rozebral a složil dobře. Břežany jsou obec červených autobusů. Funí a nadskakují na zpomalovacím prahu, zrovna jako já.

Řítím se do Libeře, domova Libeřských lahůdek, které svého času dodávaly bagety do stánku na hlaváku. Jak já bych si dal bagetu!

Zahořanský potok má podivně moc vody. Cestou mě staví dvě postarší turistky, jestli projdou suchou nohou. Přiznám se, že nevím. Nějaké mosty jsem cestou viděl, ale do Zahořan se jezdí kvůli těm asi třinácti brodům. Asi jsem jim moc nepomohl.

Před Davlí už s mokrýma nohama na posezení pojídám citrónové sušenky z Rakouska, promiň, Maruško. A ono je skoro jedenáct, musím sebou hodit, protože ta práce přeci jen počká jen do odpoledne. Po červené do Oleška, to je strašnej kopec mezi šutry a chatkami! Plazím se nekonečné minuty na Večerníčkův převod a myslím na bagetu.

A pak už jen po asfaltu přes Vrané, Jarov a Braník domů - do jídelny u Melíška, které znalci říkají Pára. Smažený hermelín s bramborovým salátem mezi dělňasy je taky k nezaplacení. A pak hurá do práce. Víc takových výletů!

text Řízek, mapička z endomondo.com

pondělí 16. dubna 2012

EFEKTIVNÍ VANIČKA

V neděli se ve sportu děly věci. V Číně ve formuli zvítězil Mercedes, poprvé po 57 letech. Ve Vysočanech vyhrál FC Forejt, poprvé po 10 měsících a dvou dnech. S debaklem 2:6, kterému ještě v poločase nenasvědčovalo nic, odjíždělo Pražské peklo, jehož hráči budou asi ještě dlouho nevěřícně kroutit hlavou.

"My jsme prohráli snad sto zápasů, já už ani nevím, kdy jsem naposled vyhrál, snad v žákách, vole," řekl by před utkáním Radek Sňozík, kdyby byl náš kapitán. Přesněji to bylo 17. června 2011. Ale že nás vede stratég Venál, konstruktivně vymyslel, jak bychom mohli získat první body. "Budeme hrát takovou jako vaničku," popsal novou taktickou variantu a rozestavení hráčů. Vanička byla na místě. Kromě toho, že řada z nás má podobně tvarovaná břicha, bylo i hřiště u parku Podviní poměrně nasáklé (Mercedes by rozhodně nasadil pneumatiky do mokra) a počasí spíš podzimní, Vlastík přišel s parapletem a za brankou hučel splav jako kotel domácích hooligans.

Místo vaničky se nakonec hráči rozestavili do jakéhosi sprostého kosočtverce. A pak stejně pobíhali nekoordinovaně. Na mrňavém hřišti nastala klasická forejtovská chaotická plácaná. Vím, že to někdo viděl jinak, vždyť jsme se po vyhraném utkání taky stihli pohádat, ale soupeř opravdu nebyl o moc horší než my. Peklo bylo sice mnohem slabší než náš první letošní soupeř, ale mělo asi tak dva hráče, kteří, kdyby neměli po celý zápas nehoráznou smůlu, by nás museli zcela pohodlně vymíchat všechny.

Ale nestalo se: zatímco oni vytrvale trefovali tyčky, nám naopak rozhodčí věnoval penaltu za ruku - stejnou Zdeňkovu ruku nám pak v druhém poločase odpustil. Jenže na penalty nejsme zvyklí, nikdo nevěděl, co si počít, začali jsme panikařit, a tak to nakonec Matyáš totálně zazdil pýchavkou do přesného středu branky, přestože kapitán prosazoval, aby se penalty zhostil Péťa, a já se jsem se z branky taky nesměle hlásil.

Škoda, místo toho jsme dostali gól, po jednom z kolapsů obranné trojice, čtveřice, či kolik nás vlastně bránilo. Jenže se projevila vůle kapitána, který napřáhl z velké dálky a asi i díky obřímu stínítku Vlastíkovi to brankář nějak nevychytal a srovnali jsme na 1:1.

Za vyrovnaného stavu nastala přestávková porada, nebo spíš vzrušená výměna názorů: Venál sjel penaltového mága Matyáše, Vlasta děl své pravdičky, já jsem zastával názor, ať začneme prokrista trochu střílet, každý kritizoval obranu připomínající Brownův pohyb a celkově to bylo velmi účelné a konstruktivní.

A pak se ve druhém poločase děly věci. Nevím, kdo to načal, ale obě akce byly parádní: po pravé straně Vašek v tísni přihrával vzduchem, Luboš si míč elegantně zpracoval ve vzduchu a poté nechytatelně zavěsil. A o pár minut dříve, nebo později Péťa z téměř nemožného úhlu ranou ke vzdálenější tyči překvapil brankáře.

Do klína nám nenadále spadlo vedení, ale Peklo to ještě nehodlalo vzdát, však do konce zápasu chybělo ještě asi půl století. Začali nás doslova obléhat, stříleli, kličkovali, nahrávali si, a my, když už nám půjčili balón, jsme ho bojácně hned někam zakopli. Když snížili na 3:2, nemohl se nikdo moc divit. Naštěstí jsme hned zase odskočili na 4:2, celkem z dálky střílel tuším znovu Luboš. Obrana Pekla v čele s gólmanem asi neměla svůj den, anebo jsme prostě byli brutálně efektivní.

Nechci říkat, že bychom neměli šance, ale těch, které bychom dotáhli až do nebezpečného zakončení, fakt moc nebylo - a když už ano, byl to obvykle gól. Jednu z nejhezčích nevyužitých předvedl Václav, který prošel u levé čáry až k rohovému praporku a centrem jak z ligy našel Vlastíkovu hlavu, ten ale hlavičkoval příliš na střed branky. Vlasta celkově hrál mnohem lépe než minule, třebaže se nakonec neprosadil. A Vaška bychom mohli klidně považovat za tahouna.

V závěru se všichni soupeři včetně brankáře nacpali do našeho pokutového území, jenže i díky brankové konstrukci a obětavosti obránců, kteří hokejově padali do střel, jsme odolali. Naopak Péťa tentokrát z druhé strany a Matyáš do prázdné branky uzavřeli na celkových 6:2.

Jak slaví Forejt výhru? Už jsme to asi zapomněli. Místo toho jsme se poškorpili, urazili,  nechali jsme notebook v autě, dohnali druhou posádku s oním počítačem, litovali toho poškorpení a snad se i usmířili. Podle názorů některých expertů mohl zápas skončit 15:2 v náš neprospěch, jiní to viděli naopak, a dokonce kdosi troufale zalitoval, že se nemůžeme na videu podívat na sestřih klíčových momentů. Já si myslím, že je výsledek vůči soupeři poněkud krutý. Ale to je sport, že jo.

text a umělecká mobilní fotka Řízek

čtvrtek 12. dubna 2012

POLNIČKA MÁ TALENT


Ten večer po tmavých chodbách ubytovny bloumaly děti. Dumaly nad tím, jak by mohly zaujmout porotu a naklonit si diváky v talentové soutěži, jež měla za pár okamžiků začít. Jiní mutujícími hlasy zkoušeli pěvecká čísla na pokojích a chudák kocour Pepan z toho všeho byl celý špatný a zalezlý.

Na velikonoční akci do Polničky na Žďársku jsme s Maruškou přijeli pozdě a jen na takový jednodenní skok. Je to bezvadná ubytovna, protože má tělocvičnu, kde se dá blbnout a hlučet, dokud síly stačí. Hned po příjezdu všudypřítomný hlomoz a rachot ohromil zvíře natolik, že se někam vypařilo. Ale pak se samo našlo.


Děti měly páteční zbytkovou energii využít k nacvičení nějakého vystoupení. Porota v čele s extravagantními moderátory pak vybrala, kdo z nich by měl na to, aby se popasoval s odvážlivci, kteří se svými kousky nestydatě lezou do komerčních televizí. Určitě by to nebyl Hora, který se svou partnerkou a jejich Ššš... pohořel. To jsem se chvílemi cítil nepatřičně asi jako Jan Rejžek na koncertě Heleny Vondráčkové.


Vyhrát nemohl ani Marek, který převyprávěl fiktivní pražské derby z pohledu diváka. Samozřejmě vyhrála Sparta, jenže porota to nemůže ocenit, když je slávistická (Péťa mu kvůli tomu dal na stupnici od jedné do pěti nulu). Anebo jeden nejmenovaný nešťastník, kterému jsem poradil, že když ho nic nenapadá, ať zkusí třeba nějaké kouzelnické číslo. A ejhle, on se tam objevil jiný, lepší kouzelník, s opravdovými triky.


Taky kadeti moc nenadchli, protože se na to evidentně vybodli, a navíc podváděli. Ale celá řada talentů se skutečně našla. V příšeří tělocvičny publikum zaujala hlavně pěvecká čísla. Alešův libý hlas a Maruščina práce s publikem musely zákonitě prohrát s Lukášem a Anežkou, kteří si totiž navíc dokonce napsali vlastní song. To z těch televizních kašparů svede málokdo, i proto to porota ocenila nejvíce.


Talent má zjevně i Vlastík, který, ač v minulém fotbalovém zápase opravdu nezářil a na hřišti bylo asi devět hráčů, kteří hráli lépe, byl rozhodčím nevysvětlitelně zvolen mužem utkání. Momentka zachycuje jeho radost, když se o tom dozvěděl.

Přinejmenším pohybové nadání mají i vedoucí, kteří si na úvod od kapely Horkýže slíže půjčili písničku o lesbách a gayích. To se naopak nedá říct o mně, když jsem si po skončení talentové soutěže při fotbálku zvrtnul svůj spravovaný kotník. Jinak to byl velmi povedený večer i večírek.



text a fotky Řízek

neděle 8. dubna 2012

MUŽI, KTEŘÍ MILUJÍ SVÉ ŽENY A HORY

Ty dny před krátkou dovolenou se strašlivě vlekly. Pravda, o moc rychleji neubíhala ani cesta do Rakouska. Jeli jsme divně a pomalu; přes Šumavu, Pasov a miliardu serpentin a kruhových objezdů, nesvítil nám pravý přední reflektor a na střeše fabie vyrostl nádor v podobě obří rakve. Ale hej, vo co de, když jedeme na hory...!

V malém bílém autě se tísnili dva blonďáci (Jiří a Maruška), dva bruneti (Eliška a já), několik lyží, Jirkovy plastové "zlaťáky" z Vimperka a žádné zvíře. I počet bábovek proti loňsku Jirka výrazně zredukoval. Popřel svou přirozenost, jen kvůli malému autu.

Jezero ukazuje, jak bylo hnusně.
Ti samí spolu strávili necelé čtyři dny v bytě v Zell am See, s výhledem na jezero, jehož hladinu čeřil silný vítr, déšť i labuť, jíž se srandovně zasekla jedna noha za křídlem, ale nakonec se z podivného klinče nějak dostala.

Lyžovali jsme jen dvakrát, poprvé ve čtvrtek ráno v Saalbachu. Nahoře bylo větrno, sníh zmrzlý, dole kašovitý až tekutý. Někomu byla zima, jiného bolely prstíky v nových botách, ostatní zápolili s namrzlým kopcem a rolbařem, který se svou profesi asi teprve učil. Naše obloučky nebyly elegantní, ba naopak, bylo to náročné dopoledne, bolelo to, ale čekal nás den volna.

Pátek totiž propršel, a tak jsme vyrazili do lázní, které tak trochu zavánějí blízkým hnojištěm, ale jsou jinak bezvadné. Parádně to v nich bublalo, tříhodinový relax nás zanechal unavené a v blažené náladě a s varhánky na prstech.

Hráli jsme deskové hry, od myšek v čokoládě přes scrabble až po populární mašinky. Ale hlavně jsme si pustili studené severské drama Muži, kteří nenávidí ženy. Je to o ošklivé lesbě a nesympatickém novináři, jež odhalují dávná i současná zvěrstva. Dočista nás to přikovalo k obrazovce, dokonce jsme až do hranice rizika oddalovali pauzy na čůrání. Naprostá atmosférická pecka!

Kdyby nebylo dvou následujících, podstatně slabších dílů trilogie Millenium, skoro bych i věřil tomu, že si Jirka tu pětisetstránkovou knižní předlohu přečte, tak byl nadšen.

Co do filmů byl poslední lyžovací den sice slabší, zato přinesl nejlepší sněhové radovánky. Vyjeli jsme na ledovec na Kaprun a do dna jsme si to užili na prosluněných svazích, které nahoře vymetal prudký vítr.

Trilogie Millenium si nás získala.
My muži jsme vyrazili lanovkou i na nejvyšší vrch Kitzsteinhorn, kde v kabince zavěšené mnoho desítek metrů nad zemí Jirka zalitoval, že si u Elišky nechal foťák. "Budeme si to muset uchovat jen ve vzpomínkách," konstatoval nejirkovsky a já se rozesmál. Holky se zatím někde dole připalovaly na lehátkách.

Cestou dolů z těch tří tisíc metrů Jirka havaroval a narazil si loket. Kvůli bebíčku pak odmítal i jezdit mimo sjezdovku. Bylo tedy jasné, že je to pro letošek šlus.

V neděli ráno jsem všechny vyhnal z domu už v půl deváté, museli jsme stihnout odpolední fotbal. Jeli jsme nudně po dálnici, jako ostatní lidé. Včetně dvou Slováků, které jsme někde před Salzburgem předjeli a poznali jsme v nich sympatický pár, s kterým jsme sdíleli o den dřív lanovku. To bylo k nevíře! A pak jsme spali, hodnotili, telefonovali domů a plánovali, kam příště...

text Řízek, fotky Řízek a kouzelná budka

úterý 3. dubna 2012

FC FOREJTALONA JEŠTĚ NE

Po zimní přestávce jsme se opět dostali na zelené umělé pažity, abychom se pokusili opětovně vrátit do sedmé nejvyšší ligy. Fotbalové dostaveníčko se tentokráte uskutečnilo na Jižním Městě na Mikulovce, kde se naším šedesátiminutovým osudem stalo hřiště číslo 2. A dopadlo to jak? Pragochmel Blšany B - FC Forejt 3:0...

Začátek utkání nás zastihl po velice solidním předzápasovém rozcvičení v dobré formě. Naordinovaná taktika se ze začátku relativně dařila a my jsem si byli schopni vytvářet zárodky šancí. To netrvalo ovšem úplně dlouho a inkasovali jsme první branku.

Po zvýšení úsilí se první šance dostavily, Vlastíkovi chyběl krok a Matyáš si rovnal balon, až ho přerovnal a ani nevystřelil.

Jak říká klasik: “Nedáš - dostaneš.“ Po autovém vhazování si ideálně naběhl soupeřův ryšavý útočník a volejem do šibenice uzavřel poločasové skóre na 2:0. Vlastík jako bránící hráč bohužel tuto situaci vůbec nezvládl, ovšem musím říct, že jeho rozbor, proč nebránil a proč padl gól, byl vskutku bravurní.

Po otočce jsme zvýšili tempo, jednoznačně největší podíl na tom měl velmi aktivní Marťas, který již v průběhu prvního poločasu nastřelil soupeřovi tyčku.

Bohužel ani tato naše snaha nevadla ke kýženému vstřelení branky a ještě jednu jsme inkasovali.

Zápas jsem neodehráli špatný, utkání mělo spád, dali jsme tři tyčky, do šancí jsem se dostali. Ovšem bez gólu to holt nejde.

Někdy bychom snad měli míň mezi sebou diskutovat a soustředit se na hru, ale to tu bylo, je a asi i bude.

written by Václav Špirek, mobilní fotky kapitána a jeho oveček Řízek