pondělí 25. dubna 2016

ASI ÚPLNĚK

Začíná to dobře. Sraz před fotbalem nestíhám, protože v dresu a kopačkách na poslední chvíli běžím na veterinu a v ruce mám ampulku s kocouří močí. Do pětimístného auta se nás nakonec, už bez ampulky, musí vměstnat šest, protože jsem to špatně spočítal. Ale na slavný Motorlet, kde jsme nikdy neprohráli a kde třeba Péťa dal hattrick, dojedeme bez průšvihů.

Že zápas pátého kola hanspaulky s Blokem D vybočí z rutinního vzorce "hráli jsme celkem blbě - soupeř ještě hůř, ale dal víc gólů - jsme trochu naštvaní - jdeme na pivo", naznačila už druhá minuta. Jakub, kterého jsem do týmu přitáhl z práce, po jednom souboji leží na zemi s grimasou, již jsou diváci velkého nagelovaného fotbalu zvyklí filtrovat, ale poslední hanspaulka je v tomto bohužel opravdovější. Jakub doskáče za brankovou čáru a my jsme přišli o jediného muže na střídání.

Následně se vše vrací k té naší obehrané dlouho(už patnáct let)hrající desce. Blok z první šance zápasu, kterou mu nabídnu špatnou rozehrávkou, trefuje horní růžek branky, a ve své druhé příležitosti se prosazuje z přímého kopu těsně před vápnem. Kapitán Václav se sice zlobí, ale argumenty rozhodčího jsou neprůstřelné: "Ruka se píská tehdy, když se hraje rukou," odvětí na protesty. Já si ještě hrdinsky stavím jen trojmístnou zeď a hlídám si pravou stranu, kam neomylně zamíří i střelec a je to zase gól.

Pokračuje forejtí antifotbal - překopávám hřiště, nedáme si přihrávku, vůbec nemluvě o nějakém, aspoň hypotetickém, ohrožení soupeřovy branky. Před poločasem se zraní i Péťa, který se přesune na pozici posledního. Následně Blok ze třetí střely dává třetí gól - borec dostane balon přímo na volej a trefí opět pravou šibenici. Vůbec tam v té brance nemusím být. A taky že nebudu - Péťa se posouvá na pozici úplně posledního, protože nemůže chodit. Nemůže si ani obléct můj dres, takže připomíná Maria Balotelliho ve slavné scénce s rozlišovákem. Abych zdůraznil, v jakém jsme byli srabu, připomínám, že Péťa se míče bojí, a do branky se tak v historii našeho mužstva postavil úplně poprvé.

A mých zkušeností s hraním v poli taky není mnoho. Hned se nadšeně, leč dočista chaoticky zapojuji do útočného snažení, protože zbylí nezranění spoluhráči celkem realisticky usoudí, že v obraně hrát nemohu. Po několika marných pokusech si i ujasníme, že potřebuji dostat přihrávku určité intenzity a pokud možno přesně na nohu, jinak že o míč přijdu. Matyáš to pochopí první a po rohovém kopu mě najde tak nádherně, že z první trefuji do té doby nudícího se gólmana a vlastní vyraženou střelu docela pohotově posílám do sítě. Následuje jásot, jako kdybychom vyhráli třeba Davis Cup, však jsem taky dal první gól ze hry od doby, kdy jsem v devadesátých letech minulého tisíciletí válel za Radotínský SK ("celej svět nám tleská"). 
Akorát to je jen dílčí radost, protože zápas dál pokračuje blbým směrem.

Péťa první brankářský test zvládne, protože při čtvrté střele na branku trefuje Blok D tentokrát jen tyč. Hned ta pátá ale opět končí v síti, takže nakonec prohráváme 1:4. Zchromlého Jakuba odnášíme na parkoviště a vezeme s manželkou do Motola. Tam několik hodin čekáme - evidentně zbitá paní vedle nás s monokly a modřinami tvrdí, že upadla a že za to všechno může úplněk.

Ale všechno skončí dobře: Jakub má naštěstí v koleni jen něco nataženého. V jednu hodinu v noci ho taxikář odveze domů a ani ho nenatáhne. Péťovo zranění také není vážné, ale druhý den se ve škole bolestivě napíchne na lavici. A zvěrolékař zjistí, že i kocouří moč je v pořádku. Zvíře bylo jen ve stresu.
Jen mít po pěti zápasech pouhé dva body, to se ani na úplněk svést nedá.

text a foto Řízek

středa 20. dubna 2016

HORALKY A MŮRY

Petrolejka spíš hřeje, než svítí a motají se kolem ní zblblé můry, na stole leží ešusy s čajem nebo něčím ostřejším a balíček červených karet s nápisem Horalky. Pětici mladých mužů se navzdory táborovému chronickému nedostatku spánku rozhodla prodloužit si večer partií karetní hry whistu. Proč nehrajeme mariáš, kenta, prší, či vole, padni, nevím. Naučili jsme se jen tohle a už nám to zůstalo.

Stejné lidi i legendární horalkové karty, jež jsme dostali zadarmo, vidíme o mnoho měsíců později ve smíchovské restauraci s příznačným názvem Tradice. Někdo dostal nádherný nápad sejít se na karty i bez komárů a ešusů. Nevidíme jen mě, protože mi myjí auto a protože jsem to neodhadl. Třičtvrtěhodinové zpoždění mi bude samozřejmě předhazováno celý večer - součástí tradice je zvolit si pro účel hry přezdívku, a tak tu dnes máme třeba Dvacet minutek (o tolik jsem hlásil, že se zdržím) i trochu přehánějící Těžkou hodinu. Pro mě už je připravené jméno Píčus. Však jo, zasloužím si to. Ale auto se leskne.

Nejlepší jsou ty fáze hry, které se nepovedou - kdy strategie jednoho hráče, nebo její absence, nebo když na plonkovou osmičku vezmete štycha, dokonale nabourá taktiku ostatních a třeba neuspěje vůbec nikdo. To se pak zahazují karty a šermuje se rukama. To se říká: "Na co si to volíte?!". To jsme pak sprostí jak silvestrovské vtipy Zdeňka Izera, toho času známého z billboardů na pneumatiky.

Tentokrát nás ovšem ve vulgaritách trumfuje holohlavý svalnatý pán od vedlejšího stolu; dokonce se na něj Vlastík významně otáčí, jako že mu snad chce něco říct, napomenout ho - ale ne, ať mu prosím nic neříká, na hospodskou bitku nemáme proporce, i když Milan s Pájou teď zrovna cvičí. A pijí jen malá piva, i když ve velkém.

První partii vyhrává Projektový manažer, ale do zavíračky stihneme ještě jednu.

"Pokud Vlasta vyhraje i podruhý, končím s whistem," zahlásí snad Péťa a všichni, mastní od brambůrků, přitakávají. Jsou to jen takové řečičky, ale kdyby ta situace nastala, všichni si dovedeme představit tu potupu a neštěstí a především toho Vlastíka, který by zapomněl na vše ostatní a připomínal by nám tento svůj historický úspěch, dokud by ho nepřebilo něco v práci nebo v bowlingu.

Naštěstí Vlasta s pokerovou tváří v jedné z posledních rund omylem bere tři štychy, v dobré víře, že je opravdu chtěl. Sestřelí tím několik protihráčů. A těsně tak vyhrávám já, už ne Píčus, ale král whista - dokud mě pod petrolejkou někdo nesesadí nebo dokud se sám nerozhodnu abdikovat, což nehrozí.

text a foto Řízek

středa 13. dubna 2016

MY VŠICHNI JSME KAUFLAND

Čtyři muži s jednou duší a vesměs ženskými startovními čísly a proti nim 21 097 metrů pražského asfaltu a kočičích hlav. Poslyšte, jaký byl náš neočekávaný půlmaraton, závod v přestrojení za zaměstnance a zaměstnankyně německého obchodního řetězce.

  • Běží Martina (Pája) - 2:06:51
Tak určitě to byl velkej zážitek, už vlastně, jak jsem řikal, že jsem to běžel poprvý. Hodně mě překvapil ten počet lidí, že jsem totiž celou dobu běžel mezi ostatníma poměrně natěsno a to vyhýbání bylo dost náročný, takže jsem nakonec místo 21 km běžel přes 22 km. Na druhou stranu běžet po Strakonický v obou dvou směrech, to se ti při normálním běhu, když si jdeš jen tak sám zaběhat, nepodaří.

Jak říkám, určitě jsem mohl zvolit nějakou lepší taktiku, ale jak moc neběhám, tak bych stejně nevěděl jakou. Podle svý aplikace jsem se snažil držet tempíčko 5:50 v podstatě celej závod. Pak u nějakýho 16. kilometru jsem měl pocit, že mám ještě hodně sil, tak jsem začal všechny předbíhat, to mě bavilo. Jenže od devatenáctýho už jsem byl totálně vyšťavenej, no a žádnou super tyčinku jsem neměl, takže pak už jen křeč a autopilot mě dovedl do cíle. Víc ti neřeknu.

Hele příště nevím, ono bylo super, že to vlastně bylo zadáčo, díky Marťasi! Dát za to osm kil nebo víc, to si můžu pustit Vltavu do sluchátek a proběhnout se nějaký hezký den podél vody. Stánků s Birellem tam bude hodně a krom spousty běžců se budu moct vyhýbat i psům, maminkám s kočárkama a zezadu mě můžou natěsno objíždět tlustý dementi na kolech v upnutých tričkách, který jinde než po rovině jezdit nedokážou.

Tak určitě, jo, jsem rád, že jsem šel, hlavně jsme si pak dali pivo, že jo, a bylo dobře.

  • Běží Světlana (Řízek) - 1:31:38
Světlana pracuje v Kauflandu a patrně ráda běhá. Půlmaraton umí pod dvě hodiny. Na ten pražský si ale třicetiletá závodnice asi hodně věřila, protože si do přihlášky napsala předpokládaný čas kolem hodiny a půl. To jí mezi 11 500 běžci zaručilo start hned v druhém nejrychlejším sektoru B, tedy na dohled Keňanům.

Jestli se Světlana tím vysněným časem nechtěla spíš vychytrale vyhnout tlačenici v uličkách Starého Města, nevíme, protože se na závod vykašlala. Díky tomu (a především díky Marťasovi) jsem se stal součástí kauflandího týmu já.

V sektoru B probíhají zcela jiné rituály, než jsem zvyklý provádět. Závodníci třeba využívají volného místa k rozběhání, což mi přijde jako zbytečné mrhání vzácnou energií. Jiní konverzují s vodiči. "Poběžíš fakt na hodinu třicet, jak máš napsáno na ceduli?" ptám se jednoho z nich. Odpovídá, že spíš rychleji. Já i týmové tričko My všichni jsme Kaufland vypadáme mezi nápisy SK, AFK, Slavoj či KENYA na pestrobarevných dresech nepatřičně, nechávám ho na klandru potřebným a dám na odiv nátělník v barvě holubího trusu, čímž tomu moc nepomohu. Navíc mi bude zima.

Od startu nastavuju Vaškovu taktiku, takzvaného autopilota. To znamená nenechat se strhnout. Nevnímat muzikanty, stavení s lípou za plotem, louky, potok a políčka, Prahu ani radost z pohybu, nýbrž běžet furt stejně rychle - jako robot. Vodič na 1:30 tuto strategii asi nezná, takže mi na Strakonické nezvratně utíká. Světlana bude smutná, vysněný čas nevyjde. Ale být jí (a že tak trochu jsem), tak výsledných 1:31:38 beru všemi deseti.

Ale už musíme jít, z hospody hraje pěkná písnička, z hospody hraje pěkná písnička.

  • Běží Veronika (Václav) - 1:43:46
O tom, že bych mohl běžet půlmaroton, jsem dost přemýšlel. Přeci jenom neměl jsem mít úplně příznivý horoskop, a navíc mé letošní naběhané objemy spíš nic než moc. Horoskop tvrdil: "Pozor, bude se vás někdo pokoušet strhnout k něčemu, co by vás mohlo stát spousty sil, a výsledek by nemusel být takový, jaký byste očekával, pozor na zranění“. Když mi Lukáš oznámil, že má Marťas volné kapacity na půlmaraton a že bych mohl startovat za Kaufland, horoskop byl první, co mi vytanulo na mysl.

Pak už to šlo ráz na ráz, telefon s Marťasem, potvrzení mé účasti, další ráno sraz, seznámení se s Veronikou Strnadovou (mé běžecké jméno), převléknutí, políbení se s Haničkou, popřání hodně štěstí všem ostatním, nezbytná návštěva toitoiky a jdeme na to.

Lukáš šel do super koridoru B a my s Marťasem a Pájou do svých ne tak atraktivních koridorů, Pája se nám prakticky hned po vstupu do závodní části sice ztratil, ale na konci jsme se opět všichni zase sešli. Půlmaraton odstartoval, šli jsme kupředu nejdřív krokem, pak rychlejší chůzí, pak mírným klusem a nakonec po proběhnutí startu (7 minut po prvních startujících) jsme to rozběhli na plné pecky. Míjeli jsme běžce za běžcem, předbíhali jsme stále a v pravidelném tempu. Kilometry se sčítaly, ani jsme nevěděli jak. Míjeli jsme zpěváky a kapely, někdy dobrý, někdy horší (ano, pán s kytarou u shellky na Smíchově nebyl z nejlepších hudebníků), ale i tak při běhu fajn.

Na 16. km jsem o něco zrychlil a běžel jsem posledních 5 km sám. Makej, 1, 2, 3, zkus čas pod 1:40, říkal jsem si. Jak jsem byl blíže cíli, věděl jsem, že se tento čas rozplývá, na zrychlení 4:20 na km jsem skutečně neměl naběháno. Doběh byl fajn, zrychlil jsem, co mi jen síly stačily, bohužel čas jsem ani tak neoblafnul. 1:43:46 sice není můj nejlepší výkon, ale i tak jsem byl nakonec přiměřeně spokojen. V cíli na nás čekaly naše nezdolné fanynky. Hanička, Domča a Maruška nás přivítaly, jak se patří: s pohledy obdivnými a plnými radosti.

Po půlmaratonu jsme si dali ještě prímový oběd, rozloučili se a s plnými břichy a plni dojmů jsme se rozjeli domů

  • Běží Luboš (Marťas) - 1:47:17
Start mínus 93 dní: Přihlašuji se na štafetu v rámci pražského 1/2maratonu společně s kolegy z kanceláře.
S -63 dní: Štafeta v rámci kanceláře zrušena. Hlásím se jako náhradník na celý 1/2maraton. 
S -56 dní: Našel jsem si tréninkový plán.
S -45: Tréninkový plán jsem ještě nezačal plnit.
S -37: Byl jsem na prvním běhu, dle tréninkového plánu. 16 kilometrů. Pocity kladné. 
S -5: Tréninkový plán jsem splnil na 5 %.
S -2: Sháním odvážlivce, kteří poběží se mnou.
S -1: Sehnal jsem tři. Začínám se těšit.
S -60 minut: Je to tu. Nervozita se kupodivu nedostavila. S radostí rozdávám krásná firemní trička, poslouchám rady o autopilotovi, namazaných tříslech, tréninku, atd.
S -10 minut: S Vaškem jsme ve startovní kóji a oba se těšíme.
START: Ke startu se dostáváme až za několik minut. Společně s tisící běžci zapínáme sportovní hodinky a běžíme.
S +4:58: Hodinky píply a já vím naše tempo. Výborné. První kilometr je ve znamení kličkuj a předbíhej.
S +24:21: Píp, píp, první pětka za námi. Výborní diváci. Směju se, tleskám si s nimi a poslouchám muziku kolem, pití nepotřebuji, běží se krásně. Pořád předbíháme.
S + 48:36: Píp, píp,..., píp. První desítka, pořád mě to baví, potkáváme vítěze. Před sebou ještě jednou tolik.
S +1:03:24: Píp, píp, píp. 13. kilometr. Teď už to super není, cítím únavu, neusmívám se, nemluvím a jen se tupě držím Vaška.
S +1:13:18: Píp, píp, ..., píp, píp, píp, ..., píp, píp.
S +1:18:23: Píp a tak dále. 16. kilometr. Vaška se nedržím, můj autopilot nevydržel a vypověděl službu.
S +1:23:39: Tisíc pípání. Míjím vodu, bojím se zastavit. Nemusel bych se rozběhnout.
S +1:29:01: Milion pípání! Změnil jsem názor. Beru vodu, houbu a osvěžím se. Sakra. Měl jsem to udělat dřív. Už fakt nemůžu.
S +1:34:52: Píp a hádejte, co ještě? Jo. PÍP! Hudbu, která nás má bavit, nenávidím. Je hrozně nahlas a blbá. S +1:40:40: Píp, píp, píp. Nesnáším pípání! Nesnáším lidi! Proč na mě někdo mluví? Proč se mě na něco ptá? Neodpovídám. Nemůžu.
S +1:46:12 PÍP, PÍP a taky PÍP. Nenávidím sám sebe. Měl jsem trénovat. Být někde sám, dávno to vzdám. S +1:47:18 CÍL. Vypínám pípání. I všichni kolem mě. Konečně. Pomalu procházím davem. Moc nevnímám. Dostávám medaili, banán, alufolii. Piju jeden, dva, tři kelímky s nějakým ionťákem a dávám si kostku cukru. Tělo se začíná uklidňovat, lidi už mi vadí míň.

A hlavně: Nikde nic nepípá!


text Veronika, Světlana, Martina a Luboš, foto Domča

úterý 5. dubna 2016

DENÍČEK MODERNÍHO STREJCE

Bejt bezvadnej chlap je těžký, natožpak bezvadnej strejda. Natožpak strejda na dovolené. V rakouském Zell am See je asi dvacet stupňů, ale posledních pár lanovek a sjezdovek ještě funguje. Ne tak Maruška, která s údajnou angínou zůstala doma.

Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.

Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.

Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.

Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.

Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.

V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.

Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.

Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.

text a foto Řízek