úterý 28. února 2017

ZKROCENÝ KOPEC

Na letácích z Lidlu vypadají běžci daleko spokojenější, voňavější a usměvavější, než opravdu jsou. Skuteční běžci jsou mnohem zmačkanější a nelibozvučně hekají a bůhvíproč se derou do táhlého kopce nad Čerčany. Už od pohledu smrdí a občas si někdo z nich i vyčistí nos jako fotbalista. Paní v kabátu kousek nad hřbitovem se z té podívané otřásla. Anebo se do ní dala zima.

Spousta z těch sportovců je šedivých; pamatují totiž začátky seriálu běhů do kopců v okolí Prahy. Spousta z nich si pamatuje i Milana, který, když ještě vypadal jako náctiletý rachitický Kurt Cobain, dominoval dorostenecké kategorii. Mě si naopak nepamatuje nikdo - třebaže jsem přesně před třemi lety vyběhl Čerčanský chlum poprvé. Výraznější stopu jsem v historii seriálu nezanechal. Zatím.

Zapisujeme se v šatně místní základky a pořadatelé nám hned na úvod dávají záludné otázky typu, jestli chceme slovenskou tatranku čokoládovou, nugátovou, nebo vanilkovou. Přemýšlím, kdy mi bylo něco víc jedno. Na lavičce necháváme omylem ležet lístečky do tomboly - šestatřicítku a dvaačtyřicítku. V Čerčanech se ceny losují, takže jsme ve hře. Pokud tam tedy zůstanou; musíme sebou hodit.

Běžci zcela jiného ražení než na letáku z Lidlu na sobě mají nátělníky s rudou hvězdou pražské Slavie. Jestli si někdo pamatuje úžasný kreslený film Trio z Belleville, jsou malinko podobní těm nebohým nájemním cyklistům, které tam ztvárnili trochu jako dostihové koně. Ale to už si spíš vymýšlím - než si je stihnu pořádně prohlédnout, mizí někde v čerčanské periferii a až doběhnu, možná už budou myšlenkami na dalším tréninku.

První kilometr je hladký a milosrdný a končí pod hřbitovem. Nad ním se tyčí 530 metrů vysoký Čerčanský chlum, který má na Wikipedii příliš stručný třívětý článek. Ze sympatické asfaltky je najednou prudká kamenitá cesta a hekání zesiluje.


Blížíme se k nějakému lesíku, či co to je, a místy začne být nepříjemné kluzko, Milan si určitě pochvaluje volbu terénní obuvi, zatímco já si vzal hladké vzorky. Před třemi lety jsem se tady kochal výhledem do kraje, ale buď jsem romantika v sobě nadobro utloukl, nebo se prostě běží nějak rychleji. Nebo si člověk má tendenci tyhle vzpomínky idealizovat - do dneška jsem žil v tom, že se mi ten závod tehdy líbil a nepřišel mi tak těžký.

Na tomhle kopci je zvláštní předposlední úsek, který je zničehonic v podstatě po rovině, jenže většina startovního pole, toho času už pořádně dobitá, se stejně plouží, neschopna byť jen kosmeticky zrychlit. Posledních pár desítek metrů je zase do prudkého krpálu, přemáhám touhu otočit se, lehnout si nebo se silou vůle teleportovat kamkoli jinam - do cukrárny na dortík, třeba -, ale už to musí být blízko, protože potkávám slávisty, jak se dobře naladění vracejí na start.

"Tady v té zatáčce mi bylo na blití," vyprávím pak Milanovi cestou dolů. "Ale nám se tady líbí," směje se hlouček fanoušků, který na tom místě kempuje. Klušeme zpět k základce, u hřbitova si nás pán fotí a vypadáme tam, jako kdybychom místo kopce právě zkrotili horu, dokonce naše nohy jsou ve stejném úhlu. Maruška pak navíc zhlédne video ze závodu a odborně konstatuje, že běžím nějak teple. Pustil jsem si to zpomaleně a musím jí zpětně dát za pravdu.

Na lavičce v šatně naštěstí leží oba naše lístky do tomboly. Jenže který je čí? O úspěchu v závodě tedy rozhodne něco jako los. Beru šestatřicítku - a dostávám čokoládu a vitamin C, což mi obojí zrovna hrozně chybí. Milanova dvaačtyřicítka po chvíli hledání vyhrává tatranku a jakýsi obrovský dřevěný reliéf s pražskou Mosteckou bránou, velice vkusný. Pokud by byl šikovný, na zadní stranu by si mohl vyrýt svůj čas. Pochopitelně na zadní stranu tatranky. Reliéf by tím nenávratně poškodil.

text Řízek, foto Martin Digmayer, video Honza Hostička

úterý 21. února 2017

SKÁCEL



Dalo by se na to nahlížet ze sentimentální perspektivy. Ve stínu už tehdy mohutného ořešáku jsme se s bráchou kdysi popelili na pískovišti na dvorku a pod jeho rozložitou korunou jsme si hrávali v nepojízdné Škodě 100 pokakané barvy, dokud škodovku nějaký blázen nebo nadšenec nekoupil a neodtáhl ji (to bylo slz!) a dokud jsme ze dvorku nevyrostli. Jeho ořechy jsme však i posléze sbírávali do lavorů a dalších nádob; byly prostě všude a byly jich stovky, kutálely se po střeše kůlny i za ní, zapadly i za kánoi. A pokaždé, když to pod nohou křuplo, cítil jsem se provinile, jako bych třeba zašlápl šneka. Vlašáky v jakékoli podobě nám potom lezly i ušima. Vlastně je od té doby moc nemusím.

Z praktického hlediska šlo naopak o problém. Zvrásněný strom, který za asi osmdesát let své existence dorostl do úctyhodné výšky i dalších rozměrů a plodil už jen posledních pár oříšků, bohužel kdysi zakořenil na blbém místě. Jeho košatá koruna se jako naschvál v jednom směru natahovala přesně nad střechu domu, další mohutné větve zase sahaly až nad sousedovic plot a pozemek a při větším nárazu větru hrozila katastrofa a kromě ní i přechodné zhoršení vztahů se sousedy, respektive s pojišťovnou. Bylo tedy nutno jednat.

Jednou z možností bylo nudně najmout specializovanou firmu, která by si nechtěným obrem snadno poradila. Druhou možností bylo přemluvit specializovaného Káju, povolat několik dalších laických kamarádů a příbuzných a ochotného dopravce Frantu a pustit se do toho zčásti svépomocně.

Jednoho nedělního dopoledne se tak na úpatí jednoho z radotínských kopců rozeznělo staccato motorovky. Předtím ale Kája z nitra oktávky vytahal kvanta rozličných lan, úvazů, karabin a postrojů, jakožto i dvojici pil. Celý proces oblékání odborníka trval desítky minut; bylo to jak příprava na ponor nebo na vesmírnou misi, ale mělo to zároveň i estetiku Spidermana, pokud si odmyslíme ty obstarožní maskáčové kalhoty a cyklistickou bundu. Ohromně poutavé. Vydržel bych na to koukat hodiny, ale pak to bylo ještě lepší.

Když se posléze dřevorubec vyhoupl do koruny, začala show, na kterou kromě nás, kteří jsme ho se založenýma rukama jistili, zírali i náhodní kolemjdoucí. Jak se obratně pohyboval mezi větvemi ve všech směrech. Jak si mnohokrát jako by podřezával pod sebou větev, ale vždycky patrně věděl, co má dělat. Ostré riffy benzínových dvoutaktů zněly mezi domy snad ještě déle, než trvá režisérská verze Formanova Amadea. Mezitím strom salámovou metodou pozbýval své koruny, některé větve s rámusem padaly přímo k zemi, jiné Kája na lanech něžně spustil. Do padlých větví se pustili ochotní kamarádi s pilami, kteří z ohlodaného velikána vytvořili nedůstojnou, ale praktickou stavebnici mohutných špalků.

Když padl k zemi i kmen, Spiderman se svlékl do civilu, čímž dočista ztratil svou auru. V hospodě potom snědl burger, který vlastně tak úplně burger nebyl, jako by to udělal i běžný smrtelník. Náklaďákem jsme vytěžené dřevo odvezli na chalupu, jejíž studené zdi ořešák chtě nechtě prohřeje. Chalupu, v níž jsme si jako děti hrávali. Sentimentální kruh se uzavírá.

text a foto Řízek

čtvrtek 16. února 2017

BIJÁK

Pokud by se nějakou nešťastnou náhodou biatlonista Martin Fourcade narodil jako Čech, nejspíš by v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu radostně mával vlajkou popsanou nápisy jako NOVÁ VES POD PLEŠÍ nebo PIČÍN, čímž by mi zkazil fotku. Český fanoušek je totiž nejen vlastenec, ale především patriot - je vlastně s podivem, že na českých vlajkách na stadionech chybí adresa i číslo popisné anebo směrovací. Navíc je našinec praktický - proč tahat zvlášť vlajku a zvlášť třeba erb nebo prapor své obce, když se to dá spojit?

Mě nikdo nemůže podezřívat z nějakého přehnaného vlastenectví, ale tohle mě uráží. Na vlajku nikdo jiný nic nepíše. Ani Rusové a už vůbec ne Němci. Těch tu jsou tisíce. Nejprve sborově ztichnou (což je vlastně paradoxní), když se jejich reprezentant chystá ke střelbě, a pak jako jeden muž oslavují každou úspěšnou ránu, jakožto truchlí i pokaždé, když terč nezbělá.

Naše nepopsaná vlaječka
Přišli jsme trochu pozdě, protože Maruška chtěla být dokonale namalovaná jako Gabriela Koukalová, která se právě vynořila ze stadionu stíhána Laurou Dahlmeierovou. Jelikož podobně dokonalé chtěly být všechny fanynky, vytvořila se před stadionem zácpa nejprve aut, později lidí.

Jak jsme se tam vlastně octli? Dostal jsem k narozeninám lístky, jelikož Marušku nakazilo biatlonové šílenství. Kromě popisování vlajek totiž vynikáme i v tom, že bereme za své divné menšinové sporty pokaždé a jen tehdy, když "nám" to v nich začne jít. A to nemyslím zle, jen je to srandovní - když si vzpomenu, jak jsme díky a kvůli Aleši Valentovi počítali "full, full, double full, full" a jak jsme se naráz stali experty v něčem tak odtažitém, jako je rychlobruslení na dlouhých tratích!

Mezi reklamami i nějaké sportovkyně
Maruška to bere samozřejmě především z té bulvární stránky; nesleduje statistiky na stojce a ležce, spíš hodnotí vizáž a má dokonalý přehled, kdo s kým chodí či kolik má dětí.

Takže ví, že bezdětná Koukalová nakonec nedožene čerstvou matku Darju Domračevovou. O obou mluví v superlativech, zatímco o suverénní Němce Lauře hovoří ošklivě, ovšem potichu a bez použití mezinárodních výrazů, protože to by se nám mohlo zle vymstít. Němci na stadionu opravdu hrají naprostou přesilovku.


Následuje další stíhačka - úprk tisíců lidí ze stadionu do mrňavého tyrolského městečka, v němž je dohromady dva a půl restaurace. Nebudu vás napínat, skončili jsme bez medaile i bez jídla - chyběla nám kvalita, odvaha družit se s Rusy, průbojnost a zejména rezervace.

Naše namalovaná manželka
Před závodem mužů jsme se tedy občerstvili dva dny starou bagetou, kterou jsme našli v autě. Maruška se prospala na parkovišti, ale na tribuně jsme byli tentokrát včas, dokonce až moc brzo. Pán ve žluté vestě s nápisem ORDNER nás umístil na tribunu, protože ordnunk je ordnunk.

Pak závodníci vyběhli a suverénní Fourcade (podle Marušky krásný) drtil zbytek startovního pole. Jinak je to nesmírně napínavé, a jak ti televizní experti pokaždé připomínají, závod se rozhoduje na střelnici. Náš Ondřej Moravec bojuje o ty takzvaně cenné kovy, jenže nakonec chybuje na poslední střelbě a dobíhá pátý za Rusem Šipulinem a legendárním Bjørndalenem, mimochodem manželem Domračevové a otcem jejího dítěte, takže to máme vlastně i taková Rodinná pouta.

Na květinový ceremoniál nezdvořile nečekáme a prcháme ze stadionu. Je to závod s hromadným startem, je dost těžké se vyhnout kolizím. V dlouhé koloně aut přemýšlím, co bude za pár let. Jestli se pro změnu budeme učit jména třeba našich akvabel. Nebo možná hokejbalistů. A v zaplněných arénách jim budeme mávat vlajkou s nápisem ZELENÁ LIŠKA.

text a fotky Řízek

pondělí 6. února 2017

BOTOVÝ STROM

Někdy v noci, když je úplné ticho, se dům zatřese. Většinou je to Pepan, když k nám skočí do postele, jindy metro, které pod domem projíždí a vybízí jeho základy k tanci. Pokud je to kocour, otřesy záhy přestanou. Pokud metro, hučí dál pod parkem a otřásá i dalšími věcmi na povrchu. Třeba stromem, na kterém rostou boty.

Takový strom sice není úplně běžný, ale lidé, kteří parkem procházejí, si na jeho existenci už zvykli. Že když mezi mrakodrapy a činžáky proklouzne závan větru, pohupuje teniskami i kozačkami, kterých se v jeho koruně nacházejí desítky a zjevně jich přibývá.

Marně si lámu hlavu nad tím, odkud se ty boty berou. Někomu přece musejí chybět - jinak řečeno, po  Budějovické zpravidla nikdo bosý nechodí. Další záhadou je, jak ty boty někdo na ty větve dostal. Strom je docela vysoký a vyhodit pár bot svázaný tkaničkami tak, aby se cíleně zachytil o větve, mi přijde dost náročné. Ale zase proveditelnější než si odněkud půjčovat štafle, dron nebo horolezeckou výbavu. 

A to vůbec nemluvíme o tom, proč to kdo dělá.

Teoreticky by mohlo jít o kletbu - nějaký, řekněme hamižný švec, který své zákazníky obíral a ještě byl třeba hubatý, by tohle měl jako součást jakéhosi posmrtného trestu. Že jeho duch nenajde klidu, nýbrž musí po nocích bloudit po parku a věšet boty na strom. Všechno by sedělo, ale není mi jasné, proč zrovna tenhle jeden strom. Teoreticky by je mohl věšet třeba na skluzavku na dětském hřišti anebo na střechu vietnamské trafiky.

Možné také je, že se akorát místní výrostkové nudí, protože je marihuana, vodní dýmka, hlasitá hudba z mobilu a první sexuální zkušenosti na lavičkách omrzely. 

Možná, ale spíš bych vsadil na toho ševce.

text a foto Řízek