pondělí 29. prosince 2014

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.
 
text a foto Řízek

pondělí 22. prosince 2014

PEKLO 4 - KRČ

Kde vzít na poslední chvíli vánoční dárky? říká si zřejmě hodně Ježíšků z nás. U nás ve sklepě! odpoví někteří z nich a v noci, když Zelená liška i ta protivná bába odnaproti zamhouří očka, vyrazí. Nevědí ale, že ve sklepech jsou jen plísně na stěnách a nedůležité předměty, jelikož ty cennější už mnozí jiní Ježíšci vybrali dříve. Takhle my si tu žijeme.

Že to dneska nebude předvánoční selanka, jsem pochopil, když mě v sedm ráno vzbudilo zvonění. U dveří stál topič, aspoň to tvrdil, a dožadoval se vstupu do domu. Tady je nutné odbočit - měl jsem za to, že topiči vymřeli spolu s parními lokomotivami a existují už jen v písničkách. Domníval jsem se, že vytápění našeho domu i celého liščího těla mají na starost dobře ukrytí skřítkové (otočíš-li kolečko na radiátoru, začnou třít nějaké větývky, vyskočí jiskřička, rozjede se nějaký stroječek a tak); takoví, jako v továrnách vyrábějí čokoládu. Jenže tu stál opravdový topič a upozorňoval, že dveře se nedají otevřít, a že tedy nemůže vykonat svou topicí činnost, ať už je jakákoli.

Pokud by stačilo vpustit topiče dovnitř a pokusit se znovu usnout, než se bude Pepan násilně dožadovat snídaně, bylo by to příliš jednoduché. Sklepení totiž na první pohled jevilo známky násilného vniknutí. Dveře byly pootvírané, zámky chyběly či byly rozbity. Ledva topič (to slovo se mi hrozně líbí, ale už je tu fakt dnes naposledy) zkontroloval ty svoje stroječky a opustil scénu, zavolal jsem na tísňovou linku a se ženou jsme vyčkali příjezdu strážců zákona.

"To jste jen jeden?" neodpustila si žena při příjezdu uniformovaného muže se stříbrným kufříkem, který tak dobře známe z televizních seriálů. Nevadí, posily patrně jsou v závěsu, zadoufal jsem. Bohužel muž navzdory kufříku připomínal směsí žoviálnosti a rezignace spíše nějakého inspektora z Čapkových povídek. "Buď by to mohl být Vomáčka, ale ten sedí, ale ty rozbité zámky, paninko, to vypadá spíš na Lojzu vodnaproti," představoval jsem si, zatímco muž už si v hlavě rovnal, jak do protokolu napíše "neznámá osoba násilně pronikla do sklepení a nic nezcizila." Ne, mnohem lepší bude "v nezjištěné době došlo k násilnému proniknutí t. č. neurčené osoby do prostoru sklepení a následnému nezcizení ničeho". Fakt na první pohled nic nechybělo. Jen někdo zničil veškeré dveře a otevřel veškeré sklepy. Jen náš ne. Jízdní kola, Lukiho draka, bowlingovou kouli pro Marušku, elektrickou příklepovou vrtačku od táty a drahé víno od švagra už jsem přece vzal loni, řekl si nejspíš lapka. Buď byl ohleduplný, anebo se dovtípil, že v tom sklepě opravdu už nic není a ani nikdy skladováno nebude.

Zásahová jednotka, psovod a vrtulník s termovizí furt nikde, nicméně policista se snažil. Fotil si, zapisoval jak o život a z kufříku něco lovil. Dělal jsem mu Watsona nebo Hastingse - baterkou jsem mu suploval blesk, došel jsem mu pro křížový šroubovák (ten zapomněl v jiném kufříku), když chtěl ze dveří dostat předmět doličný zničený - zámkovou vložku. "Mechanoskopie," odvětil inspektor a já přispěchal se znalostí ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Nějaký z němčiny předabovaný koprodukční zloduch dojede na to, že jeho kladivo, hasák či jiný loupežný nástroj zanechává pokadé stejnou stopu. "Je to něco jako balistika," dodal policajt a já byl doma, což jsem ostatně byl celou dobu.

Ptali jsme se, jestli toho mají hodně, takových kauz. A prý že jo. "Kde to žijeme?!" povzdechla si žena. "V pekle, mladá paní," odpověděl inspektor. "Já bych tady v životě nebydlel," dodal s tím, že v téhle pekelné části je objasněnost trestných činů dvacetiprocentní. Což se asi netýká našeho nešťastného sousedství.

Kromě ustanovení pachatele, k němuž patrně nikdy nedojde, zbývalo vyřešit jedinou otázku. "Proč si ten člověk odnesl ty zbylé vložky z těch zámků?" musel jsem se zeptat. "Buď je to sběratel, nebo ví, že po něm jdeme, tak nechtěl zanechat stopy," řekl policista a všichni jsme mu věřili, i on sám.

Jsem sice jen samozvaný Watson, ale mám také svou teorii: jsou přece Vánoce. Kdybyste tedy někdo našel pod stromečkem v úhledném balíčku rozbitou zámkovou vložku, dejte vědět. Podrobíme vás něžné mechanoskopii, nebo to z vás s kolegou prostě nějak vymlátíme.

text a ilustrační foto pekla Řízek

pondělí 15. prosince 2014

KUDRNATÝ KAREL A ROZEHRÁVKA SNŮ

Tu rozehrávku si budou spoluhráči bohužel pamatovat ještě dlouho. Moje zpětná přihrávka od půlicí čáry měla bezpečně najít Jirku, který měl vzápětí rozjet útočnou akci. Bohužel však šla hrozně, nepochopitelně pomalu. A to tak, že se jí číhající protihráč pohodlně zmocnil a založil jednu z nejjednodušších akcí v dějinách. Dobře to ale dopadlo. Stejně jako poslední zápas sezony, v němž FC Forejt porazil mistra osmé ligy Buchmeister team 2:1.

Říci, že moje reputace tou výše popsanou nešikovností utrpěla, není úplně přesné. Jako útočník totiž žádnou nemám, anebo jen tu nejhorší - na hřišti se pohybuji přesvědčivě a jistě jako Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa. Do branky po vleklém zranění ještě nemůžu, ale protože jsem chtěl hrát a nikdo mě nedokázal zastavit, navlékl jsem na bolavou ruku ortézu, pokřižoval jsem se, poprosil jsem Jirku, aby na mě moc neřval, a vyrazil na zteč.

Takzvaná schůze
Začátek jsme měli já i tým docela slušný. Buchmeister totiž hrál v pohodě a s vědomím, že postup mají jistý. Dokonce jsem se díky jejich bohorovnosti dostal až do zakončení. Jelikož mou slabou střelu levačkou někdo podobně šikovný jako já tečoval, málem to skončilo gólem. O pár minut později jsem se zapsal ještě tím, že jsem nakopl brankáře soupeře do obličeje. Sice jsem se hned omlouval a snažil se okolí vysvětlit, že nejsem krvežíznivý rabiát, jen nemotorný teoretik, i tak to pro mě chvilku vypadalo nedobře. A tak jsem radši šel střídat.

A koukal jsem, jak to našim jde. Dobře jsme bránili a co prošlo, pochytal jistý Citrón (právem vyhlášen mužem zápasu), vepředu válel Tonda, který se na nás zase po čase přišel podívat. Hráli jsme obětavě a dalo se na to koukat. A mě tedy překvapilo, jak je to namáhavé.

Takzvaný Citrón a takzvaný Luboš
Druhý poločas začal tou srandovní rozehrávkou popsanou výše. O něco později jsem ze střídačky sledoval, jak Citrón nedosáhl na bodlo ze střední vzdálenosti k bližší tyči. Naštěstí jsme pak rozjeli naprosto parádní akci, která by si zasloužila minimálně Zlatou přilbu, nebo tak něco. Po neskutečné, bleskové souhře brutálně přesných přihrávek na 1:1 srovnal Jirka. Pak jsem se mohl proslavit i já, nebýt kopyto. Pokoušel jsem se jako Karel Poborský proti Portugalsku přelobbovat vyběhnuvšího brankáře, jenže celá situace ztroskotala na tom, že já nejsem božský kudrnatý Karel a branka na hanspaulku je dost nízká na to, aby se to podprůměrnému hráči povedlo. Takže to brankář nakonec vyhmátl. Místo pochvalných poplácání po ramenou, po nichž jsem téměř prahl, se spoluhráči po zápase posměšně ujišťovali, jestli jsem to tak fakt chtěl kopnout. Fakt jo, ale líp.

Tak zápas musel rozhodnout Tonda. Probil se a nekompromisně zakončil a je sakra dobře, že neviděl nikoho z volných spoluhráčů ani mě, jak jsem se nesměle hlásil o přihrávku. Protože Tonda má instinkt zabijáka, a proto nechodí střídat. Každopádně je dobře, že v tu chvíli byl na hřišti, a ne na střídačce, to dá rozum.

Přes několik nebezpečných závarů a přes moje zmatené pobíhání po hrací ploše, takzvaný Brownův pohyb, se už favorizovanému týmu nepodařilo smazat náš hubený náskok. Mohli jsme se tak radovat z prolomení ošklivé série šesti porážek v řadě a z konečného osmého místa ve skupině. Důležitější ovšem je, že se kapitán Václav na následující schůzi nechal ukecat a ponese tento těžký nevděčný kříž ještě minimálně jednu sezonu. Ta bude bezesporu postupová, jak nás tak znám. A já se pro příště radši vrátím do branky anebo na tribunu, slibuju.

text a foto Řízek

pondělí 8. prosince 2014

DUHOVÉ ČELO

Někdo to řeší ibalginem, valetolem a čínskou polévkou, jiný na to jde chytře a na večírek vůbec nedorazí či dá přednost čaji. S kocovinou po náročné sobotě lze však bojovat i jinak, třeba aktivní účastí na běžeckém závodě. Taková věc projasní smysly zcela spolehlivě. A pokud si v kopci potupně odložíte, můžete se tvářit, že to bylo tím enormním vypětím, ne včerejší rumovou smrští.

Takhle nějak jsem to viděl.


První kilometr Zbraslavského běhu bolí nejvíce, a to nejen ty, kteří o několik hodin dříve oslavili neúplné třicetiny. Na jeho konci je totiž běžec o 150 metrů výše nahoře na Závisti. Krpál je místy tak prudký, že se slabším jedincům nevyplatí běžet. Ověřili jsme to dokonce empiricky. Poté, co naše čtveřice společně vyrazila na trať, Lukáš a Milan (nazývaný Pražský Milan) se udrželi v závěsu za mnou, byť v těch nejprudších pasážích na rozdíl ode mne kráčeli. Přiznám se, že mě tím dost rozladili. Ne tak Pája, který hned od začátku ztrácel, což od něj bylo pozorné.

Můj o necelých patnáct let mladší jmenovec, který nebyl pochopitelně hendikepován večírkem, se za mě naopak nalepil stejně jak směs mokrého listí a bláta na mé terénní salomony - vybral jsem si je ze široké palety dvou párů bot poté, co jsem v brooksech s hladkou podrážkou nebyl schopný překonat blátivý kopeček vedoucí ke startu. Zato Milanovu pražskou moravštinu jsem zaslechl až v cíli, kde se objevil asi dvacet vteřin po nás.

Po úvodním stoupání zbývalo překonat už jen zhruba 3,5 kilometru a logicky to bylo hlavně z kopce. S Lukášem v patách, který při své druhé účasti překvapivě válel, jsme předbíhali dámy a pány vesměs staršího věku. Pach jejich úsilí a potu byl pak po asi dvaadvaceti minutách běhu konečně přebit odérem divokých prasat a dalších tvorů obývajících minizoo těsně před cílem. Sprintoval jsem mezi klecemi s kunami a voliérami s dravci a přede mnou nějaký jinoch vždy zrychlil, když jsem se ho chystal předehnat. Posledních pár metrů bylo ještě zpestřeno oraništěm, kde mladí i staří klouzali a padali a diváci na to vyjeveně zírali.
Lukáš ještě nevěděl, že je prga.

Hned jak jsem za cílem popadl dech a vychutnal si teplý čaj, zjistil jsem, že jsem střízlivý a že je vše zase krásné. Ten šedivý lesopark měl najednou zářivější barvy. Barva se vracela i do tváře ostatních. I ty čelenky, které jsme dostali darem - svítivě zelená, dvě modré a bílá s růžovým potiskem -, se mi skoro začaly líbit. Jenže než jsme se v improvizované šatně okolo laviček stihli převléct a podělit se o dojmy z tratě a rozhodnout, kdo bude muset odteď běhat se zeleným pruhem na hlavě, někdo nám ty čelenky sprostě vyfoukl. Všechny čtyři.

Příští rok se tedy budeme muset zúčastnit znovu. Lukáš bude muset dorazit obhájit prvenství v kategorii. My s Milanem umístění ve čtvrté desítce, Pája v první stovce. Především však budeme muset dopadnout lapku, jehož poznávacím znamením bude čtyřbarevné, duhové čelo.

text a fotky Řízek

pondělí 1. prosince 2014

JACEK BIAŁY

Už tak půl roku jsem intenzivně pozorovala zájem svého milého o muzikanta s fádním jménem Jack White. Když se ukázalo, že tenhle interpret v rámci šňůry navštíví i stověžatou matičku, bylo nabíledni, že Lukáš dostane lístky darem. A tak jsme 13. listopadu vyrazili směr Karlín.

Ve frontě, která se táhla skoro až na Florenc, jsme potkali Lukyho bývalého neoblíbeného kolegu, kterého opakovaně označuje za debila. Trochu jsem mu to záviděla, ale naštěstí i já jsem si svého idiota na koncertu našla, když jsem zjistila, že tam byl v prach se měnící hejhulák Petr Fiala.

Předkapela v podobě dvou skákacích ženštin se stejnou parukou nás zrovna moc nebrala, naštěstí to za 20 minut zabalily, jenže následovala další půl hodiny rapu z rapráků. Jack asi dlouho ladil, kdo ví. V devět se ale hvězda zjevila i se svou kapelou.

Rozjeli to ve velkém a asi se to líbilo, když jsem viděla frenetické polské fanoušky vedle nás, kteří po každé písni křičeli „Jaceeeek“. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky Wiki, Jackovy kořeny skutečně sahají až do Polska, o to větší zklamání mě potkalo, když Jack pištěl: „Hello Czechoslovakia!“. Ale intelekt se od něj ten večer vlastně neočekával.

Můj choť se bavil stejně jako natřískaná tovární hala, já se chytala u songů, které jsem jakžtakž znala. Po hodině se Jacek rozloučil, ale to jen tak na oko. Praha (a Krakov) si ho přivolaly zpět. Člověk by čekal, že vystřihne tři songy jako přídavek a goodbye North America, ale frajer to klátil dalších 40 minut. Tak jsem si šla aspoň koupit rum.

Tím jsem myslela, že to pro mě končí, ale osud tomu tak nechtěl. O Jackovi jsem si ještě ten večer přečetla, že to je docela milej blázen (svatba před šamanem, knížky o černým moru) a tyhle jeho bulvární stránky mě nakonec přivedly k poslechu jeho songů, který teď ohromně miluju. A tak hrajeme třeba hru ve vaně, kdy Lukyn předvádí Whiteovy písničky a já hádám, co to je. Pouštím si ho, když jdu z práce a když jedu v autě.

Sečteno podtrženo – ten koncert jsem děsně prokoučovala. Měla jsem si tohohle borce naposlouchat dřív, protože teď už hraje jen v Chile. A potvrdilo se pravidlo, že když se jmenujete nějak jednoduše a krátce – jako Jack White, Lucie Bílá, Michal David, tak je vaše umělecké konání předurčeno k adoraci. Proto je jasné, že já ani Xavier Baumaxa nikdy Karlín nevyprodáme, zato se třeba jednou všichni potkáme na Iblácích.

text Maruška, foto David James Swanson