čtvrtek 25. dubna 2013

AŤ UŽ JE KVĚTEN

Když v práci píšu sólokapry o sexy Evropské unii a snažím se překonat hranici stovky čtenářů za týden, používám tuze ráda v prvním odstavci neboli perexu nějaké časové ohraničení. První květnový víkend se Evropská rada věnovala fiskálnímu paktu, nebo Nečas během úterní tiskové konference akcentoval význam dokončení vnitřního trhu apod. Když jsem přemýšlela o tomhle článku, vloudil se mi do hlavy i tenhle profesní šotek, a proto nemůžu začít jinak než: Poslední dubnový týden byl v naší rodině plný ztrát.

Předznamenala to netradičně už neděle a výlet k mým rodičům. Sun is shining, jaro v plném proudu, a tak jsme s sebou do divočiny vzali i Pepečka. Trpěliví čtenáři vědí, že naše kočka svádí líté psychologické hry s mými psy, tentokrát však Pepan ZTRATIL veškerou bázeň a nechal velkého černého Samuela přičichnout k bříšku. Pro nechovatele – jedná se o největší možnou poctu a znak naprosté důvěry.

Celá tahle show však trvala asi tak pikosekundu, neb se přiřítil další pes Fanča a Pepan zaujal klasický postoj a rozjel syčení. Ač psi putovali do kotce a kocour se z náhlého prolomení ledů pozvracel, můžeme tento akt považovat v historii našeho zvířectva za něco jako dohodu Kosova se Srbskem.

Další ztráty nás čekaly v úterý, kdy jsme se s Lukynem sebrali a jeli na dlouho očekávanou návštěvu doktorky Kamči do Hradce. Bohužel to nebylo jen "ahoj, dáme pívo", ale spíš "ahoj, tak vezmem ty dvě levý osmičky". Tak se přihodilo, že pod šikovnýma rukama stomatoložky Tvrdíkové jsem přišla o dva zuby moudrosti a teď mě to nehorázně ukrutně bolí a sere. Luky šel na rutinní prohlídku, ale nebojácná brunetka se rozjela a i jemu vytrhla poslední osmičku. Jeho to narozdíl ode mě teď nebolí a může jíst, což mu bezmezně závidím a přemýšlím, že na něj přehodím i budoucí rození potomků, protože můj práh bolesti je zatraceně nízkej.

Při neustálém ledování a chození si pro přesnídávky a další tekuté lahůdky jsem vypozorovala, že se blíží další ztráta, a to naší ledničky. Bílá kamarádka už přežila ledacos, ale tentokrát ji došel dech fatálně. Chlazení měla asi tak v pořádku jako škodovka stovka v neděli cestou z chaty do Prahy, a tak jsme se s ní museli rozloučit a vyměnit ji za lepší model. To vše v rekordně krátkém čase hodiny a půl, s jedním plesnivým sýrem a za necelých 8 500 korun.

Sečteno podtrženo: moc úspěšný týden to nebyl. Pepa nedotáhl do konce svá mezidruhová vyjednávání, já jsem nerudná z děravé pusy, která by se ještě mohla třeba zanítit, a jsme lehčí o peníze, které jsme mohli utratit za kabelky, šatičky, bowling či fotbal.

Tak doufejme, že první květnová dekáda si na nás přichystá milejší zážitky. Třeba bychom mohli v nové lednici vychladit prvotřídní plzničku, pozvat na ni moc hodnou doktorku Kamču a hladit přitom Pepana na bříšku. 

text Maruška, fotky Řízek

pondělí 22. dubna 2013

NAŠI FURIANTI

Naše třetí letošní fotbalová hanspaulka fiktivním divákům nabídla návrat v čase, setkání s televizní celebritou a několikanásobné furiantství a chvástounství. A taky jsme samozřejmě prohráli. FC Forejt - La Famiglia 1:4...

Kolemjdoucí a svatebčané se nedaleko Libeňského zámečku divili, když jsme s kapitánem přímo na ulici shodili saka a jali se ze svatebního převlékat do fotbalového, v našem případě do páchnoucích běžeckých trenýrek respektive fešného modelu složeného z termoprádlové soupravičky doplněné mým starým brankářským dresem. Jestli hádáte, že ten jsem si vzal já, tak jste vedle.

Cesta autobusem a tramvají měla svou logiku: náš týmový vůz musel zůstat Marušce a transportovat těhotnou kamarádku, a tak jsme se museli učit číst jízdní řády a jet potupně sockou. Samozřejmě, že bychom tramvají mohli jet i v oblecích, ale to by nebylo ono. Takhle přesně cestoval na zápasy (a především z nich) Vlastimil tak před jedenácti lety, kdy naše slavná fotbalová kariéra byla ještě v dupačkách, než poznal kouzlo když už ne sprchy, tak aspoň převlékání. V teplákách a zeleném dresu, kapající škvárovou emulzí znečišťující koženku a zaujatě popisující klíčové momenty zápasu, zpravidla opačně s většinovým výkladem.

Václav navíc po cestě zkoušel žonglovat se třemi míči. Já jsem se zase netajil tím, že jedu načerno. Byl na nás pěkný pohled. "Luki, ta paní se nás bojí," poznamenal při pohledu na stařenku, která s obdivuhodnou rychlostí vyklidila prostor autobusové zastávky, v jejíž blízkosti jsme se dočasně nacházeli.

Korunu všemu nasadil Václav právě na zastávce Bulovka, jenž se na liduprázdném plácku u dálnice jal chvástat svým fotbalovým uměním. Předvedl velmi slušnou kopací techniku či driblování o skleněnou výplň, než jej o míč připravila položená taška. Unikátní videodůkaz mi zakázal zveřejnit, bude nám muset stačit přepis:

"Ahoj, jsem Vašek a jsem kapitánem FC Forejt. Rád bych se tímto představil. Mezi moje přednosti patří nožičky, teď vám ukážu ještě kličky... driblink s balonem (míče utíkají a zastavují se o lavičku)... Vidíte, umím ovládat dva balony najednou. Tohle je improvizovaná brána (ukazuje na tašku), ukážu vám střelbu dvěma míči. Vidíte, zasáhl jsem dvakrát svůj cíl. A teď se vrátím k nožičkám (míče opět utíkají). Vidíte, umím si nahrát i o zastávku (zadribluje o přístřešek). To je vše."

Pak už nám to naštěstí jelo. Zápas samotný nicméně poznamenalo to, že jsme sestavu slepili na poslední chvíli, a především fakt, že soupeři byli mnohem lepší. Přesto jsme se ujali vedení, Péťa vyslal zákeřnou přihrávku před branku, která k radosti FC Forejt skončila gólem. Klasicky nám vedení vydrželo asi třicet sekund a do poločasu nám důraznější La Famiglia dala další dva góly, přičemž ten druhý tam spadl těsně před poločasem, jako pokaždé - začal jsem sprostě nadávat, až jsem spoluhráče poděsil, že mi něco je, ale byl jsem jen hrozivě naštvaný.

Druhou půlku jsme neodehráli špatně. Matyáš, driblér Venál, Luboš, Péťa, navrátilec Franta i nováček David bojovali a vizuálně vyrovnali obraz hry, ale ke snížení jsme se nijak nepřiblížili. Největší šanci vyhlavičkoval Péťovi kdysi populární moderátor Pavel Zuna z brankové čáry, ale myslím, že už mu to odpustil. Na konci už jsme to trochu otevřeli a La Famiglia tak dlouho nezištně přihrávala na nikým neobsazeného chlapce v útoku, až se mu v posledních vteřinách poštěstilo mě zostudit a uzavřít výsledek na 4:1.

Nutno říct, že zápas byl velmi příjemný, atmosféra víkendová, hrálo se  nezákeřně a až na debilní mokré kluzké hřiště na druhém konci planety se to každému muselo líbit. Snad i proto jsme se pak odebrali všichni do hospody, Vašek pokynul moderátorovi, jak jinak - a furiantství posedlo i mě a nechal jsem se vyhecovat k tomu, že jsem svůj údajně vodotěsný telefon Sony ponořil do půllitru s vodou - původně jsem se holedbal, že ustojí i pivo, ale vyměkl jsem.

Piva jsme dali dvě, jak dopadlo potápění, se podívejte na videu. Dovoláte se mi i nadále, jen vás někdy možná neuslyším, ale třeba je to shoda náhod.

Ke dnu tabulky po nadějném začátku opět klesá i FC Forejt, ale jak říkám, byla to tentokrát příjemná prohra.

text, mobilní fotky a video Řízek

pondělí 15. dubna 2013

OTOČIT

Co všechno se dá otočit? Otočit se dá runda kořalky, otočit se dá postoj, otočit se dá mikina a spousty dalších věcí, do kterých patří otočení výsledku fotbalového zápasu. Před týdnem se nám to parádně povedlo, včera pak parádně nepovedlo.

Naše první utkání letošní sezóny s týmem Pragsterdamnu na hřišti Hamr v Braníku se nevyvíjelo dle našich představ, výsledek 3:1 v 18 minutě prvního poločasu nevypadal úplně dobře, ale věděli jsme, že máme dost času na to, abychom to otočili. Byli jsme trpěliví, nenechali se vyplašit a hráli svoji hru, šance se vršily, a to zejména na naší straně. Tyčka, neproměnění tutovky tváří v tvář brankáři, břevno - to všechno nás nerozhodilo a jeli jsme furt dál za svým cílem dát gól.

Náš cíl se ještě do prvního poločasu naplnil; snížení na poločasových přijatelnějších 3:2 nám dodávalo sil do druhého poločasu. O přestávce jsme ještě probrali, kde bychom měli zabrat a co víc hlídat, soupeři byli rychlí a nehráli vůbec špatně, ale my jsme si šli za svým.

Nedlouho po začátku druhého poločasu jsme srovnali, a pak dokonal obrat Kajetán. Po ideální nahrávce Vlastíka nádhernou střelou do pravé šibenice soupeřovy brány bylo skóre 4:3. Jen nepodléhat přílišné euforii, ještě není zdaleka konec, říkali jsme si. Soupeř se snažil, úplně neodpadl, jak jsme čekali (neměli nikoho na střídání). Jenom hrát svou hru, pečlivě obsazovat, aby soupeřův brankář neměl komu rozehrát, po ztrátě míče couvat na vlastní půlku pod balon, hrát především po zemi, nabíhat si, chtít nahrávku, chtít balon. Být aktivní.

Podařilo se nám vsítit ještě gól a Kajetán mohl říkat: “Dal jsem hattrick.“ Radost jsme měli všichni, ale byl to jen první zápas, který nic neznamená, chceme-li splnit náš jasně vytyčený předsezónní cíl, tedy postup do 7. ligy, musíme makat dál, burcoval tehdy kapitán.

To, co se nám vyvedlo v prvním zápase sezóny, se pak téměř zopakovalo o týden později. Jen to tentokrát dopadlo blbě. Ne, neotočili jsme to.

Proti Buzuluku Úvaly, ještě tělnatějšímu a eufemisticky vzato zkušenějšímu týmu, než jsme my, jsme premiérově nasadili dvě mladé pušky - Tondu a jeho kamaráda Davida. Oba jsou to fotbalisti, žel je jim oběma asi patnáct a mají asi třicet kilo dohromady. Neměli to snadné, ale časem se klidně mohou stát hvězdami osmé hanspaulky, po čemž jistě každý teenager nesmírně touží.

Zase jsme brzo prohrávali, dokonce 0:2 - hlavička po rohovém kopu a Davidovo zazmatkování v obraně. Naštěstí jsme měli Jiřinu, který v závaru snížil, a do pomyslných kabin jsme šli opět s jednobrankovým mankem, jako minule.

Náš slušný a veskrze aktivní nástup do druhého poločasu ale zkazila bizarní střela, která po několika tečích prošla pod mými nešikovnými orgány a zlomyslně se zastavila ze svých tří kilometrů v hodině těsně za čárou. Rozhodl jsem se, že do příště budu vypouklý a narvaný v červeném dresu, vysoký a budu mít sluneční brýle jako kolega na druhé straně, pak mi to chytání půjde líp.

Tenhle úlet nám, pravda, trochu vzal vítr z plachet. Na senzační obrat to pak dlouho nevypadalo, byť jsme nehráli špatně (asi to byla ta naše hra, jak o ní hovořil Vašek) a příležitosti přišly. Až pár minut před koncem u mě začala nejpřímočařejší letošní gólová akce, kdy si Vašek s Lubošem vyměnili balón a druhý jmenovaný protrhl střeleckou smůlu.

Na Jirkovi nadopovaném červenou količkou, z níž usrkával během utkání, bylo pak vidět, že prostě vyrovná, a taky že jo - o pár vteřin později se to opravdu stalo, nacpal se hlavou před gólmana a snad v předposlední minutě bylo skóre 3:3!

Jenže pak se nám vymstila ohromná touha to otočit a vyhrát. Neuhlídali jsme další hlavičku, která se mi opět otřela o rukavici, což už byl takový refrén tohohle zápasu, a propukla radost, jenže na špatné straně. Gól padl v posledních vteřinách zápasu.

Kapitán Václav se to pak pokoušel analyzovat, ale u spoluhráčů se to nesetkalo s pochopením. Tak jsme šli aspoň zapít žal limonádou. I runda limonády se mimochodem taky dá otočit, když si dáte dvě. Pokud si ji doléváte kohoutkovou vodou, je však lepší ji odtočit.

text kapitán Venál 313 a Řízek, mobilní foto Řízek

čtvrtek 11. dubna 2013

NA LYŽÍCH S CAREVNOU

Po vražedné sérii zkoušek, státnic a jedné diplomce jsme se v první polovině března vydali do nám už dobře známého rakouského letoviska Zell am See. Na lyžovačku jsme vyvezli i Jiřinu s pívákama (letos rekordně nejnižší počet) a Elišku s parádníma vytápěnýma rukavicema!

Ačkoliv Lukáš neustále tvrdil, že nás čekají hromy, blesky, sněžení, první den jsme si na vrcholu Schmittenhöhe užívali téměř italské azzuro. Jestli vám ten název něco říká, vězte, že se jedná o horu, kterou mi můj milý dal okusit už v létě bez vody a jídla.

Letos v zimě mi ale dovolil jet lanovkou, dokonce se chvástal, že mě pozve na dvoudenní permici. Tedy do té doby, než mu paní za okýnkem řekla, že jeho "kredit karte ist kaput". Reparace za letní pochod smrti byly tatam a na lyžovačku jsem nakonec zvala já.

Moji tři spoluzávodníci hned od prvních vleků nasadili vražedné tempo, takže po zbytek našeho krátkého tripu jsem musela konstatovat, že nejlepší roky mám za sebou a rostu do lyžařského šneka a alkoholika, protože jsem se na své skupině neustále domáhala zastávky v hospodě.

Kaprun a někde dole Zell am See
Ta nakonec proběhla, ale byl to trochu trapásek. Paní číšnice neuměla spočítat dvěma párům jejich útratu zvlášť, a když se to nakonec přece jen povedlo, Eliška jí za snahu pokynula gestem carevny, ať si jako těch pár centů nechá. (Někdy vám to musí předvést, byla to šílená hlína!)

Druhý den jsme se vydali na Kaprun, kde je sice parádní sníh, ale má to dvě minus. I letos tam začalo být brutálně hnusně už v poledne a pak…ta lanovka. To je zlo, hlavně pro ty z nás, co nemají rádi výšky, šířky a uzavřené prostory. Korunu tomu nasadila matka naproti nám, která vybalila své ratolesti blicí pytlík. Po tomhle výjevu jsem už jen tajně doufala, že má ještě jeden pro mě.

I v Rakousku se dá koupit tuzemák!
Domů jsme kvůli nepřízni počasí dojeli tuze brzo a co jiného nám zbývalo, než začít hrát naše oblíbené vláčky. Chlapci si k tomu koupili sprostý rum, protože večer předtím vylili whisky do umyvadla. Ano, čtete správně - "Grantska" pánům z Radotína nevoní, tak proč ji nevylejt do lavoru...

Kromě toho, že jsem pomalejší na lyžích, jsem také lingvisticky čím dál blbější, což se potvrdilo v den odjezdu, kdy v nás nápis na rakouské Bille probudil naše kulinářské vášně, a tak jsme si koupili Rindfleisch na Gulasch v domnění, že je to zvěřina. Maso asi vycítilo naše zklamání a za trest se nám pak doma spálilo.

Takže do příště si píšu: slovník s sebou a nabitou kredit karte, viď Luky?



text Maruška, fotky Jirka a Řízek

(Zpětně závidět můžete i naše předchozí společné lyžařské zájezdy, a to třeba tento, anebo tuten).

sobota 6. dubna 2013

MISE BLANÍK

O Velikonocích jsme bohužel nemohli být s našimi skvělými zábavnými přáteli, což byl v podstatě bezprecedentní krok, který - nevím, jestli každého, ale mne rozhodně ano - překvapil. Tak jsme během prodlouženého víkendu plného nekonečné hostiny s mírně násilnickou machistickou vložkou, do nějž se pohanovi v podstatě smrsknou nejvýznamnější křesťanské svátky (ale je to zábavné!), alespoň ledacos pokořili. Upekli jsme neuvěřitelný mazanec, Pepan se popral se psem a s Maruščinými rodiči jsme zdolali, byť jen kratší jižní cestou, významný vrch Blaník.

Až na tu bitku nerozvážné kočky s tvorem, který je v potravním řetězci odjakživa nad ní, bylo vše poprvé.

Leoš stájl.
Zapadlé vesničky, jejich názvy nevymyslíš, klikaté silnice, kopečky a lesy, které i pod sněhem dávají tušit výrazný houbařský potenciál. A fotovoltaiky a zámek Jemniště, kde se ženil (chvilka napětí, čekali jsme třeba Masaryka nebo Hegela) - Leoš Mareš! Deset bílých limuzín, vzpomínají pamětníci. Krajina v okolí Blaníku je svým způsobem malebná. S panem docentem Maruškou za volantem si ji člověk má čas a příležitost důkladně prohlédnout.

Tady všude byl.
Jezdím jak Chiron, i v pětasedmdesáti, je přesvědčena hlava rodiny. Octavia si to štráduje silničkou, podle mnou nedešifrovaného klíče povětšinou středem, občas téměř v zámezí. Chvíli pádíme, chvíli téměř stojíme, když pan docent začne vyprávět. "No né, to mi klidně řekni, že řídím jak sráč," domáhá se upřímnosti. Ale to já ne, utrousím, že jen řídí "jinak než já" a hned a doteď toho lituji, evidentně se ho to dotklo. Jsou přece věci, na něž jsou muži obzvlášť hákliví, a tohle je jejich exemplární příklad.

Naše expedice.
Na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem nahazuje polovina týmu trekové hole, paní Maruška v čepici po dědovi jimi překvapivě vládne. Mekka středočeských turistů a mýty opředená hora (to, že tam někde jsou a někdy, až se jó naštvou, vylezou, citlivější osoby jako já vnímají na každém kroku) byla pod sněhem. 

Blaník. Omluvte pohybovou neostrost
danou exponováním z řítícího se vozu.
Při středně náročném výstupu na Velký Blaník (ohodnotil bych ho tak WW II) potkáváme celou řadu lidí, kteří měli podobný nápad jako my - tedy kvůli rodinným důvodům, bowlingu, který nebyl, práci, která byla a diplomce, na níž se mohlo a mělo pracovat, zůstat na svátky doma a maximálně tedy na tu procházku. Nosí si své ratolesti v kombinézách na zádech a opatrně našlapují na kluzké kameny.

Trpaslíček lyžuje.
Nebudu vás napínat, kopec jsme po asi třičtvrtěhodinovém výšlapu zdolali. Pravda, podle opršených tabulek na zdi rozhledny, jež tam kdysi přibili zdatní turisté, to muži v mém věku mělo ideálně trvat 11 minut. Počítal jsem to, musel bych celou cestu běžet, ale třeba lidi v historii v tom uměli chodit rychleji.

V přízemí rozhledny nádherně voněl svařák a teplo od kamen divokých tvarů nechráněných průmyslovým vzorem, jak nám pan docent vyložil. 

Náročný sestup.
Hrají tu české písničky, které máme rádi. Ale celkem to chápu, na kopci, který by se jmenoval Metallica, by taky asi nehráli Evu a Vaška. Mladší polovina výpravy vyráží po schodech na úplný vrchol, Maruška v polovině obrací. Jsem asi jediný, kdo má rád rozhledny a jejich závratě. Na špičce stavby snad z třicátých let zůstávám sám, zkoumám vyryté "tweety" zamilovaných anebo jen znuděných návštěvníků ve stropě a hledím dolů a cvakám panoramatickou fotografii. Slušný výhled!

Je tu krásně, ale je čas zmizet. I pětasedmdesátiletý návštěvník - se staršími turisti ve svých tabulkách nepočítali, dnes by to nazvali módně ageismem - už měl být minimálně hodinu doma. Tak to otáčíme a za odměnu, že jsme rodiče tak vlastivědně vyvenčili, dostáváme luxusního beránka.

text a fotky Řízek s přispěním Marušky