čtvrtek 29. listopadu 2012

EGA NA VÝLETĚ

Na kole jsem neseděl, ani nepamatuju. Taky na mě ze sklepa mžouralo překvapeně, když jsem se ho jednou v sobotu ráno, byl zrovna sametový listopad, jal narychlo kontrolovat před vyjížďkou. Nasadilo tak vyčítavý pohled, jakého jsou přehlížená kvalitní horská kola vůbec schopná. Ale přemohlo se a jelo krásně.

Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se.

A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.

Ale kam?

Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.

Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána.

Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.

Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.

Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.

Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.

Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.

Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.

Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.


text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com

sobota 24. listopadu 2012

POLIBEK V OPARU A RÝŽÍ TO BOLÍ

Je tomu právě týden, co jsme s našimi nejbližšími dospěli k názoru, že jsme už opravdu dospělí. Naše kamarádka Anička se totiž rozhodla, že už více nebude nosit své příjmení Baumová a že se jí víc líbí příjmení Milana, který občas hostuje v týmu FC Forejt jako útočník „řepkovského“ typu. My jsme u toho byli, vydavatel tohoto občasníku dokonce v pozici fotografa.

Předměty doličné.
Velký den novomanželů Batistových (s nimiž jsme onehdy strávili nezapomenutelného silvestra) se odehrál na Staroměstské radnici. Mediální m*dky a Vašek se po desáté hodině přiřadili ke svatebčanům. Nevěsta byla překrásná, slušelo to i Milánkovi s tím bílým motýlem. Jen Špirkovi ten celkový slavnostní dojem kazili jakousi igelitkou.

Jako zástupkyně něžného pohlaví, která se teď naštěstí může dovolávat kvót, jsem ocenila především svatební kytku, kterou jsem ale opět nechytla. Tentokrát to dávám za vinu Lukášově od rána opakované větě o tom, jak nesnáší svatby.

Karolínka svatby taky moc nemusí.
Jako kdybych ho snad do nějaké hnala. Za prvé na to nemáme peníze, za druhé bychom se nedohodli na předmanželské smlouvě, kde bych prosazovala výhradní péči o Pepana v případě rozvodu.

Veselka našich kamarádů byla organizovaná jakousi neznámou paní, ale asi to nedělala poprvé. Ta nás hezky seřadila do špalíru po dvou. Vzhledem k tomu, že můj milý byl kvůli focení indisponován, utvořila jsem pár s reportérkou prestižních Hospodářských novin Míšou, která se proslavila tím, že v minulosti vyprávěla otci nevěsty, jak se jí zdál lesbický sen se mnou a jeho dcerou.

Tohle jsem si trochu nedal.
Pak to vzalo rychlý spád. Kecy té paní  (co jsem absolutně neposlouchal, soustředil jsem se na polibek, od toho tu jsem), prstýnky - a pak konečně ten polibek, který jsem jako správný fotograf nechytl. Jako Maruška nechytla tu kytku. Teda já jsem to v podstatě stihnul, avšak ta fotka má hned několik zásadních nedostatků, což pozná i amatér, natož svatebčan, kterého se to přímo bytostně týká.

Třeba že je zaostřená na diváky po levici, a jak to nevěsta glosovala, oni dva jsou v jakémsi oparu. Může to vypadat jako avantgarda, nicméně je to nešikovnost.

Tady už se mi to povedlo.
Byl jsem z toho poněkud nešťastný - protože jakkoli nemám rád svatby, mám velmi rád Anču a Milana. A takové první manželské políbení, to už se prostě nedá zopakovat. Kdybychom to chtěli dodatečně ještě zaranžovat, bylo by to drahé - ten pronájem radnice a tak, museli by se zase svolat příbuzní a navlíknout se do těch hogo fogo šatů. Takže si spíš nechte vyprávět od novomanželů, jaké to bylo. Pro mě to byl mžik. Mám to někde na sítnici, ale na paměťové kartě ne.

Před radnicí čekalo auto s jakýmsi kýčovitým zaláskovaným plyšovým útvarem na střeše (což je přesně ten typ objektu, kvůli nimž svatby moc nemusím), ale to bylo pro ruskojazyčnou svatbu, která se odehrávala paralelně. Anču s Milanem zasypala rýže a prý to hrozně bolelo - a to jsem potlačil nápad vzít pytlíkovou.

S naším společným dárkem to naši
kamarádi opravdu vyhráli.
Pak zapadli do aut bez plyšových hovadin a jeli na hostinu. Večer jsme jim ukázali, jak se hraje bowling. A jiná jejich kamarádka zase, jak správně seřvat obsluhu, aby si všichni na obou stranách pultu připadali celý večer trapně.

Nedosti na tom, tohle je ta fáze svateb, kterou já můžu. Když se slétne Vašek a Řízek a začnou obcházet s talířkem a vidličkou stoly a nenápadně sondovat, co stojí za to a čemu se pro příště (a příště bude pak několikrát) vyhnout. Není to moc decentní, ovšem všichni dělají, jako že nic a že to je normální a ať si kluci dají do nosu. Taky že jo.

Jedeme domů a já přemýšlím, jak to, že se už  (metaforicky řečeno) kácí i v našem lese. A že je to vlastně hezký. A že věřím, že jim to vyjde.

text Maruška a Řízek a fotky Řízek

úterý 20. listopadu 2012

BAGR JE BAGR

Moje milá nesnáší reklamy na hobbymarkety, zvlášť ty divné. Tahle by se jí taky nelíbila. "Můžete nám prosím pěkně nějak hodit nebo kopnout ten oranžový míč, co leží mezi tou zlevněnou zahradní židličkou a nablýskaným krbem?" škemrá po zákaznících hobbymarketu, u jehož vysokého plotu končí hřiště, srandovně vypadající brankář, který míč do prodejny předtím nešikovně zakopl.

A pán překvapuje, volejbalově míč napoprvé odpálí přes plot. "Bagr je bagr, kluci," glosuje muž. Brankář se směje, přeje mu příjemný nákup a pár s úsměvem vyráží utrácet korunky do obchodu, kde mají prostě vše, určitě i bagr, a je tam pohoda. A všichni se radují. Zvlášť my. Ten míč jsme totiž našli před týdnem a bylo by nešťastné o něj záhy přijít, byť je hrozný.

Muž zápasu.
Pak už jsme se věnovali fotbalu. Podruhé za sebou jsme vyhráli, už to začíná být fádní. Naši zlepšenou formu v závěru podzimní sezony odskákali klokani.

Kenguru FC měli totiž dresy jako Bohemka, a to jistě nebyla náhoda. Naše zelená však byla na hřišti zpočátku mnohem lépe vidět. Dokonce jsme se záhy ujali vedení, kdy po Jirkově akci Vlastimil dorážel do prázdné. K mému údivu se ani moc neradoval, jako by se mu podobné věci stávaly častěji než dvakrát do sezony. Nicméně i nadále jsme měli převahu a vytvořili jsme si asi tolik šancí, kolik by průměrnému týmu stačilo na solidní zesměšnění soupeře. Ale my nic, my takoví nejsme. Nejblíže měl ke zvýšení Matyáš, který svou střeleckou mizerii neprotrhl, jen dělovkou napálil tyč.

Kluziště na Lhotce.
Soupeř byl, jak by řekl tenisový odborník Marek Svačina, v morální defenzívě. Dobře jsme bránili, protože se klokani moc nedostávali za půlku, než kapitán Václav nepochopitelně promáchl a Kenguru situaci dvou na jednoho se štěstím využili. Reklamní brankář selhal. Byl to vlastně gól do šatny.

A bylo ještě hůř. Na začátku druhého dějství nejenže jsme se nevrátili do vedení, nýbrž jsme vytvořili další nevynucenou chybu a soupeř vedl 2:1, aniž si to zasloužil. Na síti (myslím tím branku) se mi prostě nedařilo.

Padla na nás taková dočasná deka, ovšem především na Jirkovi bylo znát, že prohrát nehodlá. A tak to zkoušel tak dlouho, až vymyslel Rádošovi přihrávku před prázdnou branku a mistr Placírka srovnal. Na rozdíl od Vlasty měl radost. To nám však bylo málo, protože jeden bod by naši tabulkovou situaci vylepšil jen kosmeticky. Znovu jsme si vytvořili tlak a celé tucty, kopy a věrtele šancí.

Ale furt nic. Ujala se až Jirkova přesná rána z dálky, jíž za záda brankáře pomohly obě tyče. To zbývalo sedm minut do konce, ovšem už se nic zajímavého nestalo kromě dvou žlutých karet; za nás se takto do historie zapsal Karel. Byl to taktický faul, řeklo by se.

Vyhráli jsme 3:2. A klokani kolem prodejny smutně odskákali domů, zatímco chudák Vlasta musel jet autobusem, protože se do týmového auta nevešel. A to musel být ve čtyři doma, protože měl návštěvu.

text a mobilní fotky Řízek

středa 14. listopadu 2012

U VOLA

Seriózně jsme probrali výhody bydlení na pankrácké pláni s děvčaty, jež milujeme. Na přetřes přišly i tarify mobilních operátorů a povinné stesky nad jejich drahotou. Poklábosili jsme i o aktuálních trendech v energetice i žurnalistice. Pak jsme dojeli na Pohořelec, vystoupili z tramvaje, odhodili jsme seriózní image celkem vzdělaných, nemanuálně pracujících téměř třicátníků a ožrali se.

Naše dívky slavily svatbu kamarádky a my zůstali na ocet, tak jsme s Václavem vyrazili do města. "Proč chodíte do téhle hospody, která je strašná a trvá vám to sem hodinu?" ptal jsem štamgastů restaurace U černýho vola, kteří přijeli až z Radotína a na rozdíl ode mne tu ratejnu mají rádi. Že prý je to dobrá hospoda a není to tak daleko, říkal Kája s Lubošem. Že je to tradice a znají nás tu, dodal Vašek. Navíc je to prý poslední státní hospoda u nás, nebo ve střední Evropě, nebo snad na světě, co já vím.

No, podle mě nás vždycky více méně nenápadně okradli, jsou tu na nás nepříjemní a zavírají tady brzo. Ke všemu nás minule dočista bez důkazů obvinili, že jsme jim poblili záchod (více o inženýrově párty čtěte zde).

Komu asi volá?
Tři Pohlreichovy hvězdičky by si ale zasloužili za vynikající opečenou sekanou. Vrchní s vizáží trestance, jejž Václav oslovoval Jirko, ale vřelost to v něm neprobudilo, nám ji naservíroval s asi půlročním chlebem - a považte, i se dvěma druhy hořčice. Byly to téměř svatomartinské hody.

Řešíme hanspaulku, jestli se vůbec dá prohrát 4:11 (dá) a to, zda neznámá spolustolovnice, která je ve společnosti staršího pána, je jeho dcera nebo (fuj!) přítelkyně. Doporučujeme jim sekanou, taky si ji chválí. Ve vedlejším salónku sedí John Bok. Luboš nás fotí jak divý a jeho mobilní fotoaparát šumí a deformuje ostošest. Stejně jako se deformujeme my.

Po několika pivech jsme si vzpomněli na Péťu, že by taky mohl přijít. Péťa zařizuje nový byt, a tak se pohybuje teď hlavně mezi ledničkami a troubami. Když ale konečně dorazil i mezi nás, čekaly na něj kromě nás i fernety. Čímž se celý večírek tak nějak zrychlil. Nedlouho poté nás ale Vaškův "kamarád" Jirka zkasíroval a po několika naléháních (Budeme končit, Končíme, Běžte pryč) i vyexpedoval.

Nevim, dál.
Octli jsme se na vzduchu spolu s Poláky, z nichž jeden vypadal trochu jako herec Miro Noga a trochu jako herec Radek Holub, jenže byl Polák a měl knírek jako skokan Adam Malysz. Pak se ztratili. Ztratil se i Kája, který se zakecal s bezdomovcem a odmítal jej opustit. Vyfotili jsme se se členem hradní stráže, měl z toho ohromnou radost.

Už vím, co je na Volovi tak výhodné! Jde se pak pokaždé z kopce.

Navštívíme drahou nálevnu s domácím pivem, nechutnalo mi, blbnul jsem s nějakými svíčkami, pořád zhasínaly. Malostranské náměstí, vietnamská večerka a plechoví kozlíci, Lennonova zeď. Někdo nemá rád Lennona. Luboš fotí. Karlův most. Cestou rozdáváme radost. Najednou jsme na Lazarské a část výpravy nás vábí, ať jdeme s nimi učinit dietní chybu do mekáče.

Odoláme, nasedáme s Václavem do noční tramvaje a o něčem nejspíš mluvíme. Loučíme se na pankrácké pláni, asi. Doma mě čeká soucitný úsměv kocoura i přítelkyně.

text Řízek, fotky vesměs Luboš

neděle 11. listopadu 2012

MÍČ JE KULATEJ

S podobnou periodicitou, jako se vracívá Halleyova kometa, vyhrává naše fotbalové mužstvo. S provinilým pocitem, že už je potřeba jako fakt zabrat, neboť už pod námi zbývá pouze jediný tým - a to ten, proti němuž hrajeme -, jsme vyrazili na Stodůlky. A soupeře jsme deklasovali "jen" 5:1, byť podle poměru sil na hrací ploše by to muselo normálně být tak 16:0. Těch šancí! 

Sešli jsme se prakticky v nejsilnější sestavě, byť či protože nám chyběl kapitán Vašek s Vlastou; zato se jako ta kometa vrátil po čase i Zdeno Grygera. Trošku mrholilo, ale led byl pro oba týmy stejnej.

Začali jsme velmi dobře, neboť jsme našli míč. Pravda, hrát se s ním nedalo, zato je oranžový, takže je na případném sněhu skvěle viditelný - můžeme udělat zimní soustředění! Anebo radši ne.

Soupeř na hřišti trénoval už asi půl hodiny před výkopem, nicméně kulantně řečeno, nestačilo to. Airconquest se snažil, jeho útočníci běhali po lajnách tam a zpět, jenže je srážela strašně naivně hrající a nedůrazná obrana, v níž si náš špílmachr Jirka mohl dělat prakticky vše, co jej napadlo a co sám nezkazil. A ostatní naši borci jakbysmet. Nebyla to v našem podání úplná Barcelona, spíš tak standard osmé ligy, avšak stačilo to.

První branku vstřelil Kája, uklidnili jsme se a začali jsme hrát na krásu. Patičky, narážečky, signály, prostě pastva pro oči těch lidí, co bydlí na tom hnusném sídlišti a mohli na nás koukat z oken a tím si zpříjemnit trávení nedělního oběda. Opět tomu scházela produktivita; než se po rychlém brejku k míči z druhé vlny dostal opět Kája a rafinovanou střelou k tyči využil toho, že byl soupeřův gólman tak nějak mimo branku.

Nadále jsme hráli především pohledně, méně už efektivně. Sice jsme měli stálou převahu a tlak, ale finální přihrávka buď neprošla, nebo se na poslední chvíli někdo ukopl a chytil za hlavu, anebo jsme si třeba nějak nerozuměli. Než jsme to zkusili tím nejjednodušším způsobem: přihrál jsem úplně volnému Jirkovi na půlce, toho si nikdo nevšímal, a tak doběhl k brance a vystřelil pod brankářem. Po poločase 3:0.

Druhá část mače byla snad ještě jednoznačnější než první, soupeři se k naší brance prakticky nedostali a my pálili jednu gólovku za druhou. Šampionem v sebekritických nadávkách a kroucení hlavou byl bezpochyby Matyáš. Naše útoky se valily na soupeřova brankáře a já jsem se tak maximálně mohl kochat, podobně i stoper Grygera. Jeho pokus o střelu z dálky pobavil, stejně jako asi nejhůře vhozený aut v historii, jímž se prezentoval soupeř. Než jsme to s tou bohorovností přehnali a inkasovali jsme po pomalém brejku soupeře.

Pak to pár minut vypadalo na drama, trošku to námi otřáslo, stejně jako se zachvěla tyč po Péťově pumelici. Jenže když kontaktní gól nepřicházel, nadšení soupeřů rychle odešlo a závěr patřil nám. Péťa se konečně trefil, zblízka po rohu, a nakonec se závěrečným hvizdem Jirka z otočky završil na konečných 5:1.

Bylo to nezvyklé, po zápase jsme se neměli o čem a s kým hádat a byli jsme spokojení. Objektivně vzato, nikoho slabšího jsme letos ještě nepotkali, ale jak říkám, důležité jsou body a jít od zápasu k zápasu.

text a mobilní fotky a video Řízek

pátek 2. listopadu 2012

POSILA DO TÝMU

V redakci Řízkových stránek se připravuje velká změna. Na pozici šéfa publicistiky nastupuje kocour Pepan. Šéfredaktor v tom střet zájmu nevidí. Konkurence bije na poplach a mediální teoretici i praktici jsou přinejmenším v rozpacích.

"Kocour Pepan je zkušený profesionál, bude velkou posilou našeho týmu. V budoucnosti s ním počítám i v celé řadě dalších chystaných projektů," uvedl šéfredaktor a se šibalským úsměvem si mnul ruce. "To byl kauf jak sviň, vole, se vo nás bude mluvit v tamtěch kuloárech a trafikantkám urvou ruce," doplnil už mimo záznam. V duchu sám sobě gratuloval, stříkal po sobě vítězným šampaňským, a navíc se smál, až se za břicho popadal.

Kocour Pepan v současnosti působí jako povaleč a jako šéf Partaje tlustých koček. Zároveň předsedá i výboru pro aportování gumiček, tahání šňůrek a je členem stále komise pro kontrolu nedojedených talířů na stole a ptáků na střeše naproti.

Zájem novinářů dokáže vyčerpat.
Nic z toho opouštět nehodlá. Právě to mnozí kritizují jako nepřijatelné.

"Nemůže zároveň sledovat ptáky a psát o tom do novin. Musí si vybrat. To je jako kdyby se zároveň vyvaloval na gauči a do toho pospával v pelechu, to prostě najednou nejde," má jasno kocour Miky z konkurenčního bytu naproti.

Podobně hovoří celá řada dalších oslovených odborníků. Podle některých ohlasů je Pepanovo angažmá od pana vydavatele pěkná lotrovina, někdo říká, že je to absurdní, jiným je to jedno.

Reakci Pepana se redakci nepodařilo sehnat, měl zrovna plnou pusu.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška