středa 29. července 2009

NÁTĚR OD CHALUPÁŘŮ


Zase fotbal!
text Řízek, fotky Nikol

Nebyli bychom to my, kdybychom si aspoň na táboře odpustili kopanou. Ba naopak: jedinečná poloha našeho horského kempu pro otrlé děti s sebou nesla tu výhodu, že tamější vesničané pořádali poblíž jakési prestižní mistrovství toho světa, kde lišky dávají dobrou noc vlkům. Zkrátka, hrál se nějaký turnaj, a nás nenapadlo nic lepšího než se přihlásit.

Co taky dělat během uplakaného návštěvního dne - když se z dětí odplavuje špína v akvaparcích, jiné se v luxusních restauracích marně dožadují ešusu a populární táborový predátor kocour Pepan prohání po šikmé louce psy od pinčlů po maďarského ohaře?

Takže pojďme vyhrát turnaj a získat slávu! „Ty si děláš srandu, ale ten pohár je putovní, takže když ho vyhrajeme, budeme si sem příští rok muset udělat výlet,“ měl naprosto zbytečné obavy jeden z matadorů našeho týmu Vlastík. Mělo to totiž jeden zádrhel.

Páteční večírek se trochu protáhl, a tak bylo stěží nalézt v našem dresu někoho, kdo by s klidným svědomím mohl usednout za volant. S klidným svědomím jsme ovšem zkritizovali a zironizovali všichni vesnické kopáče s účesy a jistě i móresy jako Ronaldo, Koller a Beckham. Co teprve to haló, když nás vylosovali do „skupiny smrti“ spolu s nějakými Chataři či Chalupáři a Lhotkou…

Sakra, ti chalupáři vůbec nevypadají jako Sovák s Kemrem. Chasníci v dresech Zlaté Olešnice rozjeli gólový orchestrion záhy, snad i proto, že s kopcovitým terénem měli více zkušeností.

Náš gólman obecně vzato neměl příliš úspěšný den, ve velké brance se trochu ztrácel a pod rukama mu prošlo ledacos podivného. Výsledek 0:2 po konci utkání nás zas tolik nebolel, našim střelcům se vracela barva do tváří, a tak jsme se plni optimismu utkali i s Lhotkou.

To bylo takové bušení do vrat. Nebylo sice zamčeno, ale i tak jsme se nedotloukli: remíza 0:0 nás vzhledem k prapodivnému systému turnaje a krajně nešťastnému vývoji skupiny odeslala do duelu o předposlední příčku.

To byl docela pěkný zápas. Nejprve Jirka zdálky nachytal gólmana soupeře na jahodách, načež jsme z úhlu inkasovali i my, tedy Já I. Pak se znovu ozvalo Štěně, jenže nagelovaný Beckham prapodivně zblízka srovnal. A tak se šlo na penalty. Hned tu první jsem lapil, jenže i Jirka napálil brankáře. Pak se chvíli nedělo nic zvláštního, tedy dokud jsem sebevědomě poslal svou penaltu do tyčky. A jelikož jsem na následující pokutový kop nedosáhl, zbylo na nás šesté místo. Třebaže jsme měli určitě nejvíce fanynek.


Takže pohár zůstane na venkově, ale ukázali jsme svou nespornou sílu. Až všichni vystřízliví, mohli bychom se v hanspaulce poprat o postup. Ostatně jako každý půlrok.

středa 8. července 2009

V HAJZLU


Jak se do latríny volá, tak se z latríny ozývá
text Řízek, foto 1x Pavel a 3x Řízek

Asi není příliš korektní přinést první dílčí zprávu o probíhajícím táboře přímo z úplného dna. Jenže je to tak, kopali jsme dívčí latrínu – tedy jakousi třináctou komnatu této části nově vzniklého jizerskohorského tábořiště – a bylo to krásné. A o čem jiném psát, když je venku tak pěkně.

Kopali jsme a kopali a vždycky přišel někdo, kdo nám řekl, ať kopeme dál. Díra byla pořád příliš nehluboká. Přestože jsme zdokonalením takzvaného Petrova vzorce (pojmenovaného po vědci, jenž při budování pánské toalety vypočetl, o kolik se latrína zaplní během jedné návštěvy) přišli na veškeré faktory, které ovlivňují rychlost jejího plnění, a podle našeho názoru už by rezervoár dokázal pojmout veškeré myslitelné epidemie, dívky byly jiného názoru. Nikdo nás prostě nemá rád, jenže můžeme si za to sami - jak jsme se vzácně shodli.

A tak vždy jeden kopal, další lopatou vyhazoval a třetí se zotavoval z vysílení. Tedy aspoň většinou, někomu byl i tento triviální systém příliš složitý. Odpočívající nacházel v hlíně zetlelé listy (viz snímek) a povídal kraviny. Abych pravdu řekl, veškeré naše debaty by se do kráteru velikosti pasti na dvojici obézních nosorožců stěží vešly. Ano, byl to především kanál, který lesem zaváněl, no a taky Zdeňulína. O té se hodně mluvilo, ale nakonec dokonce sama vzala lopatu a pomohla nám naplňovat dívčí sen o kvalitním záchodu.

Byl pátek, a tak přijely děti. My jsme je ale neviděli, protože z propasti šlo spatřit jen koruny stromů, a to ještě v neskutečné výši. A když už se pod lopatami začala rýsovat australská pevnina a i úroveň debaty dosáhla naprostého dna, zavolali jsme pomoc a fotografa a vylezli zpět na povrch předat hotové dílo slečnám. Přeji tímto všem uživatelkám jámy pěkné zážitky.

středa 1. července 2009

ZVÍŘÁTKÁM JE HEJ!

Zvěř v kleci, umístěná v kleci
text a foto telefonem Řízek

A jeli jsme do zoo. Řízek dal na jeden den vale práci, než mu dá na týden vale Maruška, a tak napotřetí nastartoval auto a vyjeli jsme za konzervovanými zvířátky.

Uplynulo asi padesát metrů a dostali jsme pokutu. „Pane Werner… chlape! Víte, co jste udělal?“ Věděl jsem. V té křižovatce se světly jsem se asi neměl otáčet. „Žijeme v ekonomickém státě,“ mudroval strážník, zatímco jsem se loučil se stokorunou. Ale poučné to bezesporu bylo.

Další kilo stálo vstupné pro jednoho studenta, i studentka platila stejně. Ale vyplatilo se to. Nejenže jsme se stali návštěvníky číslo 3 737 a 3 738 (startovní čísla jsme nedostali), navíc nám letně naladění tvorové poskytli i celou řadu diváckých zážitků.

Nebyl bych to já, kdybych nezačal želvami. Už zdálky se z jejich „výběhu“ (jak tomu říkat jinak? Výplaz?) ozývalo v pravidelných intervalech takové ufff! --------------- ufff! --------------- ufff! a podobně. Maruška se strachovala, jestli želvákovi něco není, když tam tak leží v křoví na balvanu a heká. Jenže balvan byla želva. Asi vám to přijde samozřejmé, ale želvy i při milostných hrátkách volí rozvláčné tempo. Želví sex byl tak napínavý a inspirativní, že nás doslova přikoval k plotu.

Sympatického outloně na dálku adoptovali manželé Outloňkovi, což mi přišlo přinejmenším případné. Žádného wernera ani wernerka, kterého bych si osvojil, jsem však cestou nepotkal. Ale zaujali nás lední medvědi. Jeden – radostný – celou dobu plaval, dokonce naznak, a roztomile vystrkoval pacičku z vody. Druhý – mrzout – jen přešlapoval kolem a i přes povzbuzování se do chladivé tekutiny neponořil. Za pár dní na táboře budu na břehu ledového potoka vypadat stejně, jen nejsem tak chlupatý.

Jiného mého kamaráda naopak nevědomky připomněla gorila. Nevím, zda jí nechutnalo, nebo zda si potravu chtěla jen ještě jednou prohlédnout, nicméně nějak jí to „vypadlo z pusy.“ Zvědavé zvířátko se však nerozpakovalo a napodruhé to spapalo.

Plameňáci byli celí růžoví a emu koukal neskutečně hloupě, když jsme se navzájem tak prohlíželi. Osinák je ztělesnění „osiny v pr…“, místo ocasu má obilí! Sloní šou nám utekla, ale zase můj sportovní vůz byl následně vybrán mezi ty pojištěné. Byť ten jouda z pojišťovny, jenž přijel v čemsi ještě oťukanějším, drze poznamenal, že „s odřenýma ušima“. A večeře byla dobrá.

Zoo je cajk, víš co.