úterý 28. října 2014

TVOJE SVĚDOMÍ

 
Po senzačním vstupu do soutěže se forejtovský gólostroj zadrhl, naší oranžové lokomotivě došla pára, soupeři naší titikaka hře vystavili stop a podobně. Poslední tři zápasy náš hanspaulský fotbalový tým zkrátka prohrál postupně 1:2, 2:6 a znovu 1:2, což znamenalo volný pád tabulkou, ne nepodobný pádu mému, při němž jsem si zlomil jakousi kost v zápěstí. Ale to sem patří jen částečně.

Zápas s týmem Tak dort jo nemohl dopadnout dobře, neboť soupeři byli fotbalisti a my byli sice velmi úporní a snaživí, ale přesto jen takyfotbalisti. Přesto se mladí muži s gelovými účesy, svítivými kopačkami a uplakaným pocitem křivdy při každé Kajetánově kose na vítězství docela nadřeli. Na to, že jsou první v tabulce a aspirují na postup, to žádná krasojízda nebyla.

Hrajeme důrazně.
V prvním poločase se totiž trefil jen jejich ofenzivně naladěný brankář, a to po přímém kopu přesně do šibenice. Pak jsme paradoxně měli šance spíš my, než na začátku druhé půlky dali hodně divný gól na 2:0. Po pěkné akci už jsme jen snížili; samozřejmě, že skóroval Jirka.

Alexův rozevlátý styl
V dalším zápase jsme podlehli týmu !nBev Tigers 2:6 a utkání si budeme pamatovat hlavně kvůli tomu, jak jsme se málem nesešli. Operátoři si jistě mnuli ruce, když předseda týmu a kapitán obvolali během posledních hodin před výkopem naprostou většinu známých i neznámých fotbalistů. Na výsledku tolik nesejde, ale úžasné je, že nakonec nastoupilo dokonce sedm hráčů FC Forejt a naprostá většina z nich legálně - dlouho to totiž vypadalo, že budou hrát dva. Akorát zamrzí, že nám při zápase někdo ukradl míč.

Tohle opravdu nebyl gól.
Třetí prohru v řadě jsme si přivezli z oblíbené Děkanky, kde jsme podlehli týmu se skvělým názvem AC SK Viktoria 1905. Zápas předznamenala zajímavá disputace na našem týmovém fóru. "Samozřejmě se rozhodni sám za sebe, Vašku, vůbec se tě nechci nějak dotknout, ale osobně si při vší úctě k tobě myslím, že byl měl jít do obrany někdo jiný. Ne, že bys byl špatný obránce, to vůbec, ale všichni ostatní jsou lepší," pustil se do našeho kapitána někdo, kdo se podepsal jako Tvoje Svědomí. Narážel patrně na to, že kapitánovy otisky byly k nalezení na značné části branek, které jsme letos dostali. Václav na konstruktivní kritiku zareagoval tak, že se přesunul do útoku. Docela mu to šlo.

Hráč z FHS právě skóroval.
Do branky se místo mě opět postavil Kuba a bylo to nejen administrativně nejjednodušší řešení (v zápise se změnilo jen křestní jméno a číslo registračky), ono to navíc i fungovalo. Bratr předvedl velmi jistý výkon; trumfnul bych ho možná jen v mé oblíbené disciplíně "vykopni balon do autu a pak se všem omlouvej", což spoluhráčům patrně moc nechybělo.

Viktoria byla hratelným soupeřem, tím víc zchromlé publikum (mě a Péťu) mrzelo, že spoluhráčům nemůžeme pomoct anebo jim to nemůžeme kazit. Po bezbrankovém prvním poločase podivný hráč soupeře v tričku Fakulty humanitních studií (tím se vše vysvětluje) obešel našeho brankáře, ale odpověděli jsme podařeným rohovým kopem, po němž pálil Kajetán. Jenže to byla poslední naše střela mezi tyče, kdežto soupeřům se ještě podařilo využít záhadně vzniklý nesoulad v naší obraně, v níž se v tu chvíli Václav prokazatelně nenacházel.

A pak se na hřišti setmělo a nikdo se neměl k tomu zapnout osvětlení. Dřív než světlo přišel až závěrečný hvizd a my všichni, tedy hráči, zranění fanoušci i naše svědomí, jsme s ním přišli o další body.

text a fotky Řízek

pondělí 20. října 2014

PAMĚTI

 
Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer
S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě
A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

neděle 12. října 2014

SRDÍČKA A KOSOČTVERCE

S koncem léta chladnoucí rybník v Holanech pokryje zelená hmota, do dřevěných chatek s rozvrzanými palandami přijedou závodníci i jejich podporovatelé a Ivan narazí první sud. Koncem léta je čas dát si triatlon.

Tyhle dva znali ostatní plavci jen jako
barevné skvrnky na obzoru.
Počasí se umoudřilo, ale do toho chladného žabince se stejně nikomu dobrovolně nechce. Hurďas a Jirka se hned po startu mocnými tempy okamžitě vzdalují mně i zbytku letos prořídlého startovního pole - leckdo z atletů totiž tentokrát dostal pozvánku na prestižnější mítink zcela jiného druhu.

My ostatní - plavci jen shodou okolností a z donucení - se pomalým cákáním zvolna přibližujeme k bójce, pak znovu ke břehu a to celé pro velký úspěch ještě jednou. Trochu jsem té vody vypil a byla nechutná.

Péťa, jak ho známe.
Z rybníka vylézám třetí, když už ti dva výše jmenovaní dávno točí svá horská kola ve vysokých otáčkách. Hned za mnou se ze zelených vln vynořují další postavy, proto je potřeba nelenit a navléct na sebe dres co nejrychleji. I při téhle banální činnosti se dá v elastických rukávech zabloudit, což se mi daří každoročně.

Vyrážím na rudém kole a jsem odhodlaný dohnat aspoň Jirku. Ten totiž každý rok píchne a zpravidla několikrát, takže by to nemusel být takový problém. Ale Jirka furt nikde, až pod sjezdem zvaným Broučci najednou uvidím - Hurďase. To mě překvapilo, protože jsem ho považoval za robota. A jelikož Jirka je opodál, jsme kompletní.

Moje nohy jsou fakt ekl.
Následujících dvacet kilometrů se z mé triatlonové historie asi nejvíc podobalo závodu v obvyklém slova smyslu. Tedy, když si odmyslíme, že trať není značená a že se úspěšný průjezd stanoveným okruhem prokazuje obkreslením srdíček a kosočtverců. Snažil jsem se těm dvěma chrtům všemožně ujet, ale ke mně byli snad přilepení izolepou. Až v dlouhém a náročném stoupání na Skalku odpadl Jirka a, jak se později dozvíme, posléze píchnul, aby dostál tradici, a přišel o třetí místo (z toho se na konci radoval Jimi).

Hurďas kráčí.
Hurďas se ale zjevně rozhodl, že se mnou pojede asi až domů. Neopustil mě ani v té rokli, která vypadala apokalypticky - lávky a chodníčky asi strhla velká voda, ležely bezvládně na hromadách spolu s vyvrácenými stromy a my jsme přes ně přelézali - já nadával, Hurďas mlčel, protože je robot. A do kempu, kde je centrum závodu, dojíždíme naráz.

Milan běží.
Tady opět následuje problematická pasáž, a to obouvání před závěrečným během. Na ten jsem si celkem věřil, byť jsem v něm ještě nikdy v dějinách nikoho nepředběhl. Rival mezitím získal tak dvacetivteřinový náskok, který si hýčkal i nadále. Ale pak najednou přešel do chůze, pustil mě před sebe a až do cíle jsem o něm nevěděl.

Pružan dostal tenhle pohádkový hábit.
Guláš po závodě byl senzační. Jako vítěz jsem dostal zvláštní prémii - musel jsem ostatním čepovat pivo. Šlo mi to střídavě, ale v průměru asi tak jako plavání. Většinou to dost pěnilo. Na sobotní afterparty, již většina startovního pole vyhledává, jsem chyběl, ale Ivan mi přibalil láhev s těmi senzačními utopenci, abych z toho taky něco měl.

Trochu nálevu se mi vylilo v autobuse, takže i další cestující z toho triatlonu něco měli.

text Řízek, fotky Anička

pondělí 6. října 2014

O POSVÍCENÍ

 
Někdy se běží lépe, někdy hůře. Po posvícení spíš hůře. Posvícení dle Ottova naučného slovníku znamená podzimní slavnost na památku posvěcení chrámu. V turisťáku to spíše známe z již klasického výroku Péti Forejta, jenž říkával, že není každý den posvícení a že po něm bývá většinou srač...

Něco na tom musí být a to nejen proto, že to říká Péťa Forejt, ale i například z osobní zkušenosti, a to nejen mé.

Zatiší s dítětem a přilbou.
Stalo se dne 28. 9. 2014, že jsme vyrazili na závody v přespolním běhu, pořádané sokoly z Unhoště. Závody probíhaly nejen v Unhošti, ale i v přilehlém okolí. Na startu Běhu Neumannovou stezkou jsme se sešli asi s dalšími sty závodníky, jež stejně jako my (já, Lukáš, Milda a Pája) chtěli co nejrychleji zdolat trať v délce oficiálně 9,6 km.

Před závodem ty vypadalo na velkou výzvu mezi Lukášem a Mildou. Lehce se špičkovali, promýšleli taktiku na tepy a časy a jednotlivé kilometry a hlavně řešili, kdo z nich bude lepší a jestlipak se o něco nevsadí. Lukáš poněkud vyměkl a nakonec se nevsadil. Což si v cíli následně vyčítal.

Bez práce nejsou koláče.
Trať závodu byla hezká. Pomáhalo také to, že jsme měli fanouškovskou základnu (přijela se podívat Maruška v roli fanynky a fotografky a na chvilku se objevila i dívka známá z nedávné svatby jako Růžovka). No ale především nás nadchla ta první polovina, lesní část závodu, již lemovaly hezké cesty podél potoka.

Tento stále klesající úsek mi dal zapomenout na krpál, jenž nás čekal na pátém až sedmém kilometru. Asi to zabralo, protože mé časy na pátém, šestém a sedmém kilometru nebyly vůbec špatné. Rád bych vám vyprávěl, jak jsme celý závod běželi bok po boku s Mildou, Lukášem a Pájou, ale realita byla taková, že Lukáš protnul pomyslnou cílovou pásku čtyři minuty přede mnou, Milda jeden a půl minuty také přede mnou a Pája dorazil tři minuty po mně.

Dejchej!
Závod byl vydařený, ale opět ověřil klasikovo rčení o posvícení, po němž následují zažívací problémy. Platilo to při závodě určitě pro Mildu, namlsaného druhým místem z prestižního mítinku v Třebotově, a pro mě s Lukášem hned o den později. Tehdy jsme zaběhli náš tréninkový vyšehradský okruh kolem sídla Žita 44 skorem v nejhorším čase, co to běháme, a navíc jsme pak oba onemocněli nepříjemnou rýmičkou.

Sportu zdar běhání a fotbalu zvláště.

Made by Vašek


text Vašek, fotky Maruška