pondělí 30. října 2017

PATNÁCTINY

Česká tisková kancelář, věrná kamarádka a služebnice novinářů, schraňuje mimo jiné databázi významných výročí. Jsou to tisíce dat a jmen a lze se jimi donekonečna probírat. Přitom jen dvě jubilea jsou skutečně důležitá: příští rok sto let od vzniku Československa a za čtrnáct dní patnáct let od založení malofotbalového klubu FC Forejt.

Pro mého kamaráda a kapitána mužstva Václava je to druhé momentálně smyslem života. Připravuje totiž večírek, který tady ještě nebyl. Pro mužstvo, které už dlouho nic nevyhrálo. Běžíme třeba spolu po Vyšehradě a mluvíme:

- Už jsi poslal pětikilo pokladníkovi na sud?
- (Zahanbeně zavrtím hlavou).
- Proč ne? Vždyť jsem to psal do mailu, kde jsem řešil ty trička a mikiny, co nechávám dělat. Četl jsi ten mail? I s přílohou? A ty fotky už chystáš? A statistiky?
- Aha, přílohy jsem si nevšiml, mám teď hodně práce. Víš, v práci. Volby a tak. Kromě toho si chci udělat ten anglickej certifikát...
- Všichni máme hodně práce! Ty jo, Luki, funguj!

Kapitán totiž potřebuje projekt. Když jej má, pustí se do něj bezhlavě a bez kompromisů. Nedávno, když jej posedlo nějaké podivné realitní období, jsme třeba napůl skoro koupili rozpadlý zámek na Šumavě. Tak jako justice funguje ve více stupních, aby byla dokonalejší, působí u nás naštěstí jako nadřízená instance manželky, takže z koupě prozatím sešlo. Taky nám vlastně chyběl milion.

Ale večírek - navzdory neslavným výsledkům týmu - skutečně bude. Přesně 11. listopadu, aby se to lépe pamatovalo. Bohužel jen v klubovně, ačkoli původní Vaškova představa byla velkolepější. Hodlal si pronajmout sál a uspořádat ples, kam by se muselo přijít ve smokingu a bez kopaček. Zde tedy jako korektiv zafungovali spoluhráči, kteří ho (volně přeloženo) poslali do háje, že asi upadl.

I tak to bude velké. Ti tři z nás, kteří si objednali trička, si je sborově navléknou. V kufru přivezeme sudy a preventivně potáhneme koberec v klubovně igelitem. Holky něco uvaří. Já jsem si říkal, že bych mohl třeba upéct bábovku anebo udělat řízky, ale radši se ještě zeptám doma. A vlastně si chci udělat ten certifikát, takže radši nic. Krom toho mám celou řadu nesplnitelných úkolů. Třeba sehnat fotky, které jsem za ta léta vyfotil a poztrácel. Dohledat nebo zfalšovat statistiky pro jednotlivé hráče a sezony. Taky vymyslet nějaká ocenění a především způsob, jak zajistit, aby žádné z nich nedostal Jiřina. A pak to celé vytvořit v PowerPointu, aby to nějak vypadalo, že jo.

Pak už se můžeme celý večer společně dojímat, vzpomínat na slavná vítězství a třeba i na smolnou porážku 1:16 a plánovat strategii do dalších patnácti let, během nichž se určitě i do té databáze ČTK v nějaké podobě dostaneme. A kdoví, třeba třicáté výročí oslavíme na zámku. Nebo na Hradě.

text a fotky Řízek


P. S. Večírek odstartuje v sobotu 11. listopadu od 18:00 v klubovně. Narozeniny zde ve stejný den oslavuje i Ála, takže mohou přijít i ti, kterým je náš pseudofotbal ukradený. Rádi vás uvidíme.

středa 25. října 2017

TĚŠENÍ

Volby jsou pro novináře jako škola v přírodě. Je to něco, na co se ve stereotypu každodenní práce celý rok těšíme, jako jsme se těšívali, s kým se si dáme na kazeťákové diskotéce ploužák - a kdoví, třeba se i vykousneme, ale spíš ne. Po volbách stejně jako po škole v přírodě obvykle nastává kruté vystřízlivění.

Školy v přírodě bývaly drsnou prověrkou kolektivu. Museli jsme třeba hrát softbal a frisbee a tu hru, jak se na jednoho nešťastníka navleče co nejvíc oblečení. Teď během volebního víkendu jsme si zase hráli na fungující tým, který plní dva zpravodajské weby, a nadto ještě v neděli vyrobí senzační noviny. Tak dobré, že si je jak my, tak čtenáři dáme za rámeček. Přikládejte tomu odpovídající význam a opovažte se tím přikládat.

Volby v redakci jsou plné baget, krabicí od pizzy a kelímků od kafe. Redaktoři se rozutečou do štábů - tedy aspoň do těch, kam nás pustili. To je ta zábavnější část. Můžete z místa popisovat emoce vítězů a přikusovat koblihu. Občas vás nějaký politik seřve, nebo vás prudí editor, jež se domáhá nějakých článků. Zato v baráku zůstanou vytrvalci, experti na černou práci, u nichž se všechno sbíhá. Výkřiky ze štábů, reportáže, rozhovory, no a především výsledky. Když zrovna tečou. Když netečou, z nitra domu vylezou na povrch bledí lidé, asi vývojáři, a divoce gestikulují.

Všechno je hrozně rychlé, až na nejmenovaného kolegu, který nám se zhruba patnáctiminutovým zpožděním nadšeně ohlašuje perličky i zásadní zvraty, nad nimiž jsme se už všichni ostatní podivovali. Vše vyřešíme jeho přesazením blíže epicentru. Jeho zpoždění se pak sníží na pět až deset minut. Je to nejlepší manažerské rozhodnutí, které jsem kdy udělal.

Předháníme se ve vtipném glosování výsledků různých stran a v nadsazování odpudivosti triumfu jiných, hnědých. Brousíme titulky, jimž diskutéři just budou říkat nadpisy, do naprosté dokonalosti, a připadáme si nejméně jako Čapek. A v neděli večer mátožně civíme do monitorů, plní těch pizz, které nám nechali donést. Než někdo najde předvolební balonky a dokonce modrý létající talíř od pana Humplíka z ODS, kulatý jako kroužky voličů, které ho poslaly mimo sněmovnu. Tak nad monitory hrajeme frisbee, jako na ŠvP!

Je důležité zmínit jednu věc. Fakt, že výsledky voleb jsou strašlivé, nic nemění na tom, že se už teď těšíme na ty příští, lednové, třebaže možná taky dopadnou strašlivě. Na lyžák se taky každý těšil, i když třeba nebyl sníh.

text Řízek, foto Kuba Z.

úterý 17. října 2017

AUTOMAT NA KULIČKY

Někdy bych našemu kocourovi chtěl - obrazně řečeno - vidět do hlavy. Třeba když jsem tuhle před něj postavil chatrnou konstrukci z ruliček od toaletního papíru pospojovaných zelenou lepenkou. Měl za úkol pochopit, že tohle je jeho nové krmítko. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř to musel být chaos.

Pepan je vášnivým milovníkem jídla, jenže to, co máme nejradši, nám bývá často upíráno. Tak i kocour je více méně striktně omezen důmyslným přídělovým systémem, jinak by nám nakynul až příliš. Už takhle nám dost často “přetéká do basketbalu” ze svého pelechu. Má k tomu sklony, protože je téměř výhradně bytový.

A k tomu pořádně vychytralý - dost často pozná, že chceme (i s ním) vyrazit na chatu ještě dříve, než to sami víme. A zjistil, že občas rezignujeme a oproti původnímu plánu (měl trénovat, létat po zahradě, čumět na ptáky, sežrat něco trávy a vyválet se v šantě) ho necháme celý den zalezlého v nejzazším koutu podpostele. Protože IKEA při navrhování tohoto konkrétního kusu nábytku nepočítala s tím, že z pod něj bude někdo tahat grínpísákující šelmu s drápy usilovně zaseknutými do koberce. Nepomáhá často ani squashová raketa (Srstkovi to neříkejte).

Jednou na mě odkudsi vypadlo video z YouTube, kde paní doporučovala chovatelům černých lenošivých obézních kocourů bytového typu, aby je přinutili k pohybu aspoň tím, co mají nejraději. Pyramida z ruliček, do níž se ukryje potrava, mi přišla jako celkem snadno napodobitelná.

Ale k realizaci bylo ještě daleko. Ono shromáždit tolik ruliček z toaletních papírů není jako sesbírat šest tun víček na dobrou věc. To nějakou dobu trvá, pokud zrovna člověk nepracuje jako obsluha toalet anebo se nechce ztrapnit před přáteli na Facebooku takovou delikátní prosbou. Naštěstí mám tajnou skříň, kam vrším věci na kolo a ostatně i další věci, a pod položku “další” se tohle určitě vejde. Když už ruličky začínaly přetékat, dal jsem se do stavby, která v porovnání s délkou hromadění materiálu trvala opravdu mžik.

Kocourovi jsem dílo ukázal před jeho druhou večeří. Chvíli dumal, co si se zařízením počít, pak ale začal stylem pokus-omyl z jednotlivých koutů kartonového výdejního automatu celkem zručně vyškrabávat schované kuličky, jindy se o vetchou konstrukci kreativně opřel celým tělem. Jako když jsem v práci z přístroje onehdy doloval zaseknutou tyčinku. Trvalo (nám oběma) to dlouho, bylo to pracné, ale nakonec ta odměna přeci jen přišla a stála za to.

Možná by se daly vyrábět (zřejmě ne z ruliček) zlomyslné automaty na nezdravé potraviny, které by tlusťochy přinutily se před nákupem snickersky aspoň trochu pohnout. Vhodíš dvacku, ale než dáš deset dřepů nebo dva shyby, čokoláda nevypadne, ani kdyby ses postavil na hlavu. Anebo až potom.

Budeme bohatí! Už to někdo vymyslel?

text a fotky Řízek

úterý 10. října 2017

WIELKA CIPA

Řešov je město na jihovýchodě Polska, které v posledních dekádách vyrostlo natolik, že si do něj nadnárodní auditorská společnost jednoho dne převezla celou svou českou IT pobočku včetně mého běžeckého kamaráda Milana. Mezi největší řešovské turistické magnety patří místo, z nějž lze vidět naráz dva McDonaldy, a prazvláštní vyvýšený kruhový objezd pro pěší (takže asi obchod) vybudovaný z evropských peněz nad jednou z rušných křižovatek. Co je důležité, nemají tu metro, a jsem za to rád. Ve vagonu metra totiž mívám po maratonu tendenci omdlévat, což tedy řešit nemusíme. Na rozdíl od jiných problémů.

Cestovat nočním vlakem do Polska bez lehátka či lůžka může jen švihlý dobrodruh anebo člověk, kterému nic jiného nezbylo, protože mu manželka zabavila auto. V našem kupé se cestujících obojího typu tísnilo celkem osm a kolem půlnoci se s většími i menšími úspěchy pokoušeli vykolíkovat si prostor vhodný ke spánku. Ve čtyři ráno kousek za Bohumínem už jsme byli poskládaní jako docela dobře organizované puzzle. S protisedícím pánem jsme vyřešili příhraniční spory a dokonce se přestali okopávat (já dal nohy stranou, on pode mě), než nás všechny v půl páté probrala drsná průvodčí zvoláním “Vítejte v Polsku!”.

Nevstal jsem správnou nohou. Vlak je určitě od slova vléci se, nikam nepospíchá, i když je rychlíkem - najednou však začal brzdit před krakovským předměstím, kde jsem zřejmě měl přestupovat. Hodil jsem krosnu na záda a za nimi jsem nechal všech sedm zábavných dosud zkroucených společníků. Vylezl jsem na peron, ale ten byl úplně pustý, tohle nevypadalo jako to správné nádraží. Mezistátní rychlík zapískal a ujel a ponechal mě napospas. Z jedné strany fabrika, z druhé dálnice. Vystoupil jsem omylem o pět kilometrů dříve a asi nestíhám přestup. Naštěstí se najednou objevil starodávný osobák a dovezl mě tam, kam patřím.

Vedlejší krakovské nádraží vypadá jak Smíchov, jen nádražka je ještě zavřená. Aspoň kafe z automatu. V jedné ruce horký kelímek, v druhé mobilem fotím odjezdovou tabuli, protože mezi rychlíky je i půvabný vlak Bolek a Lolek. Je to ovšem to poslední, co se do jeho paměti otisklo, protože mi padá na dlažbu displejem napřed. Paní v mezinárodní pokladně neumí jazyky, ale dobře mi rozumí, že bych si rád půjčil její počítač a napsal Milanovi třeba e-mail, že žiju, když už můj mobil ne, a že přijedu a ať na mě počká. Rezolutně kroutí hlavou. Nakonec mi mladý muž půjčí telefon a už o mně svět zase ví.

Můj hostitel mě po skoro dvanácti hodinách putování vítá v Řešově a ukazuje mi ještě jednu pamětihodnost. Nad řekou se tyčí obrovský pomník charakteristického orgánového tvaru, kterému místní neřeknou jinak než “wielka cipa”. Ta podoba je natolik přesná, že je až škoda, že partnerským městem Řešova není Brno s proslaveným orlojem. Přirozeně by se doplňovala.

Každé pořádné město, když patřičně vyroste, musí mít kromě sprosté pamětihodnosti i vlastní maraton. A opravnu mobilů. Snažíme se najít nějakého všeuměla, který by můj přístroj dokázal přivést k životu, ale marně. Neuspějeme ani v maringotce s velkou cedulí “Tady řádí Slávek”, kde patrně dříve prodávali repasovaná grilovaná kuřata. Když nás už slovní spojení telefon komórkowy přestane bavit, najdeme v jednom krámku úplně stejný, jen bez zničeného displeje. Beru ho - můžu se tak tvářit, že se epizoda s Bolkem a Lolkem nestala. Milan si navíc kupuje tablet a pro svůj první maraton i vychytaný držák na číslo a pak se jdeme do blízké sportovní haly podívat na volejbalistky Prostějova, jak porážejí domácí. Jsme jediní dva hooligans hostí. A pak to jdeme spláchnout dýňovou polévkou. Zkrátka si to umíme užít. Vždyť kdoví, co bude zítra?

Zítřek přináší osm stupňů, zataženo a proud lidí valící se do jednoho z nákupních center. “Pánové, co se tu dnes běží?” houkne na nás pán na mostě. “Maraton,” odvětím a snažím se udržet intonaci sebevědomou, ani trochu vyplašenou. “Tak hodně štěstí,” mává na nás. Připravit zázemí běžeckého závodu v unifikovaném obchoďáku mi nejdřív přišlo bizarní, ale ono je to vlastně praktické. Uvnitř je totiž docela teplo. Navíc to město je vlastně pořád tak malé, že by sportovci ani jinam nevešli. Leda do volejbalové haly, pokud by se Prostějov uskromnil.

Trenér Prostějova má vždycky nadhled.
Po startu se trať kolem “cipy” obtočí kolem titěrného historického centra, proběhne se po kostkách na malebný rynek, kaštanovou alejí k zámku tušenému za vysokou zdí a pak po kraji čtyřproudové magistrály k řece. Jakkoliv si Řešov na své nezvládnuté silniční dopravě zakládá, jakákoli další uzavírka by už asi byla příliš. Klušeme proto v jednom vyhrazeném pruhu podél kolony kouřících aut a ostatní se dusí. Já ne. Tady se přesně zohledňuje moje systematická dechová příprava - z práce někdy běhám po Nuselském mostě.

Řešovský maraton je s asi pětistovkou účastníků mnohem skladnější než jiné městské běhy. Proto může po otravné pasáži u hlavní silnice následovat odbočka k řece a dál ven z města po úzké cyklostezce, na niž z evropských dotací dokonce položili asi osmisetmetrový tartanový pás. Pár kilometrů strávíme na jejích březích, na tom druhém bude dost foukat protivítr, ale schovám se za paní v růžových legínách, která se zase schovává za mladíka na kolečkových bruslích, který se schovává za své dobré úmysly. Jsme taková skupinka alibistů. Posledních pět kilometrů okruhu vede k jakési pláži u rybníka, pak se mezi chaloupkami vracíme k obchoďáku, kde mě růžová paní i její ochranka na bruslích přestanou bavit. A pak si to dáme ještě jednou. Obchoďák, obří orgán, náměstí, kaštany, magistrála, řeka a kolem rybníka. A pak meta, neboli cíl.

Běžím rychleji, než je zdrávo, protože je mi zima. Milan se drží plánu a vodiče na čas 3:45. Dost lidí má sluchátka, protože fanoušků u trati moc není. Popravdě je víc i labutí. Zato před kostelem na rynku je narváno! Je ovšem možné, že taková tichá podpora závodníků modlitbou je nakonec účinnější.

Dobíhám celou řadu původně rychlejších lidí, které jsem v prvním okruhu nechával utéct, a zejména pro uvadající odhodlání je to vzpruha. “Páni, ty jsi z Česka? Vím, viděl jsem tě ve startovní listině a zaujalo mě to,” říká mi mladík nadšeně, jako bych byl třeba blonďatý černoch. Možná nás Poláci mají prostě rádi, nebo se ten člověk jen stává mým dalším stalkerem - kromě jakéhosi Jindřicha, který mě bůhvíproč intenzivně sleduje a fandí mi přes běžeckou aplikaci Strava. (Jindřichu, pokud to čteš, zanech toho lajkování, najdi si holku a zamysli se nad sebou, není to normální).

Je fakt, že Čechů ve startovním poli moc není. Dokonce i Milan má u svého jména omylem polskou vlajku. Pět kilometrů před cílem jej zdravím. Je pořád nalepený u vodiče, jehož skupinka se však z několika desítek lidí smrskla na posledních pár vytrvalců. Na finiš už síly nemám, i tak dokončuji závod v čase 3:14:16 a dovolím si dokonce v cíli lehce oslavovat, však jsem dost možná i nejlepší Čech, a i kdyby ne, posunul jsem své hranice skoro o čtyři minuty. Zabalil bych se do vlajky, ale žádnou tu nemáme, tak beru aspoň alufólii. Je fakt děsná zima.

Ten druhý Čech v pořadí na posledních kilometrech neuvěřitelně zrychlil a pláchl vodiči i závodníkovi z konkurenční firmy, což ho prý zdravě namotivovalo. V cíli je za 3:41. Oba pajdáme přes most zpátky a hřejeme se představou, že odpoledne strávíme regenerací v sauně a vířivkách čtyřhvězdičkového hotelu Blue Diamond, vybudovaného jak jinak než z evropských dotací.

Prostějov mezitím poráží další polský tým a vyhrává řešovský turnaj. Těší mě, že i špičkové volejbalistky čeká stejný opruz cesty domů jako mě, jen jedou autobusem. Já mám na rozdíl od nich navíc místenku do Krakova a potom i lůžko.

Jenže na mém místě v jinak narvaném vlaku sedí starý pán. Nejdřív ho vyhodím, pak se ve mně probudí skaut a sednu si na zem a dědu vrátím na sedadlo (dvě hodiny si to pak vyčítám - zas tak starý nebyl). A v mém lůžkovém kupé zase leží sice na první pohled docela sympatický muž, který však po zhasnutí světla okamžitě začíná chrápat a na rozdíl ode mě prochrápe Osvětim, Bohumín, Ostravu - Svinov i Českou Třebovou. Z chrápání ho vytrhne až průvodčí před Prahou, který nám nese snídani.

Strávit třináct hodin ve vlaku má ovšem i tréninkový efekt. Takový maraton v New Yorku nebo Bostonu je pak vlastně hračka. Přinejmenším ta cesta tam.

text Řízek, foto Dominik Matula, Ř.

středa 4. října 2017

KDE JE TEN DEBIL?

"Kde je ten debil?" zaúpí jeden z účastníků bizarního moderního cirkusu na kraji proseckého sídliště. Kolem naší branky v soustředných kruzích rotuje množství nařachaných fotbalistů v tmavě modrém, které marně stíhá citelně menší množství udýchaných hráčů v oranžovém. Ti navíc ani moc nesledují probíhající utkání ani spletitou dráhu míče; jejich zraky míří výhradně k vchodu do areálu, hospodě a řadě paneláků. 

Někde z těchto míst se měl vynořit, ale měl se vynořit už dávno. Kdyby se býval vynořil včas, mohli jsme se týmu 4 TD Ala Bundy B vyrovnat aspoň počtem hráčů na ploše, když už ne umem. "Kde seš, ty debile?" tázal jsem se do telefonu Luboše pár minut před zápasem. V mém hlasu byla patrně slyšet nervozita a blízká hlavní silnice. Byl jsem nesvůj, protože jsem si pomocí trojčlenky ověřil, že nám skutečně minimálně jeden hráč chybí.

Ono to není snadné být manažerem mužstva FC Forejt. I když už jsem na veškeré další povinnosti rezignoval a jen se snažím zajistit, aby nás na zápas aspoň přijelo dostatek, všechno mi hází větve a stromy pod nohy. Tentokrát se toho sešlo docela dost. Považte: Kuba je ve Vietnamu, Vašek v Amsterodamu, Marťas si v Americe zlomil ruku, Matyáš si ve Štěrboholích zvrtl kotník. Péťa je na koncertě Ebenů a stejně má berle, Dan má rýmičku, Alex nemá prachy, Vlasta zase čas. Celá řada dalších si udělala děti a mysleme si třeba, že se věnují výchově budoucí juniorky našeho týmu, jiní na mě prostě pečou. Můžeme být rádi, když nás nakonec bude tak akorát.

Tedy aspoň doufám. Luboš mě uklidňuje, že jde od metra po sídlišti a že tam za chvilku bude. Trošku mě děsí jeho následný dotaz na přesnou adresu. Udal jsem pouze adresu přibližnou s tím, ať si to vygooglí, když má ten chytrý telefon. A ať pohne. A pokračuji jsem v předzápasových rituálech. Tedy přepočítávání hráčů a rovnání batohu s věcmi na převlečení k postranní čáře.

Pro neznalé: při Hanspaulské lize týmy kočují, nezřídka po celé Praze. Tentokrát třeba hrajeme zkraje noci na pro nás neobvyklém hřišti Novoborská. To je problematické ze dvou důvodů. Předně na druhém konci města je čtvrť Novodvorská s podobným hřištěm, kde hrajeme přeci jen častěji. Trochu mě uklidnilo, když Luboš upřesnil, že kráčí od metra Střížkov. Druhým problémem je to, že hřiště Novoborská nemá vstup z ulice Novoborské. S tímhle rébusem si bohužel Luboš neporadí, je tak odsouzen ke kroužení. Zeptat se nemůže, je stydlivý.

V hanspaulce existuje institut čekací doby. "On už tady za chvilku bude," chlácholím rozhodčího i soupeře nadržené vrhnout se na oslabenou kořist. Zrovna když s opozdilcem popáté mluvím, kde ksakru je, ozve se hvizd, který naše mužstvo rozdělí na dvě části: hrající a putující.

Tým Ala Bundy se soustředí okolo masivního hráče, který se celý zápas maskuje v jakési vestě (možná je to Al Vesta) a administruje pohyb ostatních i balonu před naší brankou. Brzo jdou modří do vedení. Čtyři naši hráči zoufale běhají po hřišti, pátý po sídlišti. Když se konečně Luboš objeví za plotem, zbývá do poločasové přestávky asi deset minut a zrovna dostáváme druhý gól. Luboš se aklimatizuje, načež inkasujeme třetí gól krásně do šibenice. Soupeřům to stačí a my se do konce nezmůžeme na nic, jen na nadávky Lubošovi. Ten od příště cestuje na zápasy jen s doprovodem.

text a foto Řízek