neděle 28. října 2012

LÁSKA, SEX A NĚŽNOSTI


Publikovat příspěvek na prestižním blogu Řízkovy stránky vyžaduje překonání řady překážek. Kromě zdrcující kritiky zakladatele je potřeba splnit také určitou kvalifikaci. V případě následujícího článku to obnášelo protrpění se více než šesti sty stránkami slovního průjmu (jak v průběhu čtení pochopíte, spíš zácpy).

A tak se opět po čase vracíme s kulturním okénkem. Po recenzi knihy Pavla Bušty, která u čtenářů i samotného autora vyvolala ohromný ohlas, vám představíme dílo Padesát odstínů šedi: světový erotický bestseller, „který žene čtenářky do sexshopů“.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je právě promující studentka americké vysoké školy, která se seznámí s mladým boháčem (vlastní helikoptéru, plachtí na kluzáku, má hromadu oddaného služebnictva, kecy kecy).

Tenhle zazobanec má ale jeden háček, je tak trochu úchyl a ujíždí na sadomaso, což chce provádět i s hlavní hrdinkou. Ovšem ta květinka je ještě panna, takže než poprvé dojde na bičíky, Anastasie „vybuchne ve zničujícím orgasmu“ už při první puse.

Ovšem je to erotický román, takže přece jen se to pak rozjede a na každé druhé stránce se miliardář a Anastasie stýkají na nejrůznějších bizarních místech (úchylákova sadomaso herna). No a té zamilované chudince se vlastně ty bičíky a pouta docela líbí, ale jak dámy vědí, chce víc! Chce jakože lásku, neboť její srdce nenaplní jen sex s panem Greyem, ačkoliv na každé desáté stránce autorka vychvaluje „působivé mužství“ zvrhlého krasavce.

Přemýšlím, jestli mám vám prozradit konec. Původně jsem se na straně 170 rozhodla, že to zabalím. Načež jsem si řekla, že už jsem přelouskala dost, a proto to dočtu do konce, který asi musí být fenomenální, když to všichni tak vychvalují. Jedná se totiž o první díl trilogie, autorka by nás měla chtít navnadit….

NE! Konec je vrcholem absolutního patlalství, které je zřejmé v celém tomhle veledíle. Je to jako kdybyste z několika ročníků bravíčka sesbírali všechny články v rubrice Láska, sex a trápení a vydali je jako „nejočekávanější erotický sborník“.

"U týhle knížky se nedá přestat," nebo "už aby byl přeložený druhý díl". Tak takhle o tom píšou moje známé na facebooku. Na moji výtku, že mi to připadá jako Bravo, mi bylo odpovězeno: "Je to přece román, nemusím pořád číst těžké knihy." Což je myslím dost extenzivní výklad knihy, kde jde o lásku. Román = romantika.

Nic to ale nemění na tom, že jsem tu knihu opravdu přečetla a pořád někomu cpu, jak je nekvalitní. Takže marketingová strategie vyšla i u mě. Už aby přeložili další díl, abych se zas mohla rozčilovat, že jo.

text Maruška, ilustrační snímek Pepan

pondělí 22. října 2012

TRAPÁRNA

Ne vždycky se zadaří. Zatímco naši poslední soupeři skákali na hrací ploše salta a něco vesele řvali, FC Forejt odjížděl z hřiště kdesi v Přední Kopanině v depresi a rozladěn. Taky že jsme měli důvod, když jsme týmu Berlusconi SV ostudně podlehli 1:6. Tedy stejně trapně jako minulý týden.

Jeden ze spoluhráčů dokonce vyhlásil, že po sezóně končí, a na důkaz práskl dveřmi jak čtyřletý harant a bez rozloučení kvapně odešel - což nešlo tak efektně, protože musel opodál počkat na kolegy, které vezl domů. V několika bodech se nicméně pokusím shrnout, proč že jsme prohráli a proč že mě to po dlouhé době fakt nebavilo.

1) Protože soupeř dal šest gólů a my jenom jeden. Protože jsme hned během asi čtvrt hodiny čtyřikrát inkasovali - zblízka, po rohu, trapně mezi nohy a dorážkou do prázdné. Nato jen Alex šťastně dokoulel míč za čáru a aspoň snížil.

2) Poněvadž to bylo hrozně daleko (Péťa: "To už jsme na Rozvadově?" Maruška: "Doufám, že jste si vzali pasy"), na hřišti to strašně klouzalo a byla taková vlhká mlha jako nad Rákosníčkovým rybníkem. Navíc nad námi hučela přistávající letadla, a to je rušivé.

3) Protože byli soupeři ve všem lepší. Nutno uznat, že to ti kluci už asi někdy hráli. Byli běhavější, techničtější, důraznější. Hlavně pořád stříleli, to my pro jistotu vůbec ne - takže vlastně ani nevíme, jak jejich brankář chytal, protože to chudák ani neměl šanci ukázat. Taky byli fotbalovější, takže furt ublíženě fňukali, že faulujeme, hrajeme rukama a že je to děsně bolí, a rozhodčí jim to žral. Taky sportovně jednou rozehráli dřív, než jsme vystřídali, což kapitán neusnesl a začal se hádat tentokrát i s nimi. O tom ale víc v dalším bodu.

Soupeři, kteří už to někdy hráli.
4) Protože jsme se hádali, diskutovali, pořád si něco vysvětlovali. "Oni si z vás dělají srandu, že se hádáte," poznamenala Maruška, která nás do toho fotbalového pekla doprovodila. Asi jo, asi jsme byli k smíchu, nebo spíš k pláči. Kdyby to aspoň bylo konstruktivní, ale ono je to úplně k ničemu.

5) Protože to někteří z nás hrají už přes deset let a ještě se to nenaučili a už se to asi nenaučí. Třeba mně tam v první půlce spadlo všechno, což je truchlivé, když jsem brankář. Lze mě pochválit snad jen za to, že jsem pak zajel přes celou Prahu k volbám a že jsem hlasoval správně.

6) Jelikož jsme po poločasové pauze zařadili vyšší rychlost než tu dosavadní zpátečku, ale nic jsme z toho nevytěžili. Poprvé jsme si i přihráli po zemi, necpali jsme to pořád nesmyslně na Vlastíka vzduchem či jemu do běhu, když to k ničemu nevedlo. Jenže jsme zase ani pořádně nevystřelili a skóre se nehnulo. Ale aspoň deset patnáct minut jsme hráli slušně.

7) Protože jsme v závěru zase dostali prakticky z ničeho dva góly a možná i třetí. Křičet přes celé hřiště: "Já jsem to viděl, to byl jednoznačnej gól," je přístup á la FC Forejt, ale normální to rozhodně není. Já bych za to ruku do ohně nedal, ale snad to byla tyčka. Jasně, že je jedno, jestli prohrajeme 1:6 nebo 1:7. Ale jde o princip!

8) Protože jsme hráli fakt strašně a nedalo se na to koukat. Takže je nabíledni, že to příště už musí být jen lepší.

žlučovitý text Řízek, mobilní fotky Maruška

úterý 16. října 2012

PIVKO A KOMUNISTI A EUFORIE

Jsme nejlepší! A nic na tom nemění to, že jsme vlastně předposlední a že máme nejblbější název týmu na světě. Kdo? No přece my, my jsme nejlepší, Amatéři Radotín, bowlingové mužstvo hrající třetí nejvyšší amatérskou ligu, toho času v euforii a plácající se navzájem po zádech. Zkrátka se nám něco podařilo.

Amatéři letos postoupili do vyšší ligy a zatím to moc k chlubení nebylo. Třetiligoví bowlingoví amatéři (kvůli tomu našemu vrcholně blbému názvu opět není zcela zřejmé, že hovořím o těch ostatních amatérech, tedy těch, kteří nejsou z Radotína, nebo se tím aspoň nechlubí) jsou totiž téměř profesionálové. Mají vlastní koule, rukavice, dresy, oprávněné sebevědomí, sluhy, a především výkonnost. Navíc nejsou ožralí jako soupeři ve čtvrté lize, a proto jim to padá.

Porazit je je tím pádem nesnadné; třeba když hrajete proti jednomu dámskému týmu, jeho lídryně se pokaždé tak dlouho soustředí, že není vůbec jasné, jestli už neusnula vestoje. Takový zápas se pak neskutečně protahuje, pozornost upadá a já pak hraju třeba zhruba tolik, co průměrné šestileté dítě na oslavě narozenin uprostřed kamarádů, balónků, Rychlých špuntů a upatlané dortem.

Zkrátka to po první čtvrtině ligy vypadalo depresivně. Tým vedený charismatickým kapitánem Vlastíkem (náš medailon najdete zde) urval jen hubené dva body, a to se jich dalo získat až pětadvacet. Já coby týmová (dávno už) dvojka jsem byl pořád výkonnostně na té dětské párty, kapitán se mě střídavě snažil nabudit a zapudit, ale bylo to marné. Nahrál jsem snad úplně nejméně ze všech, dokonce i méně než ti, kteří tam vůbec nebyli. A Péťa střídal skvělé hody s pokusy, po kterých si jeho kamarádi rvali vlasy, respektive se chytali za pleš. Po tomhle tragikomickém představení jsme si řekli, že takhle teda ne. Že sestoupit nechceme, anebo aspoň ne tak trapně.

Druhý hrací den jsme tedy načali těsným vítězstvím 3:2, kávičkou a pivkem. Pravda, nebylo to ještě ono. Tak jsme dali další pivka, pohádali jsme se kvůli výsledku krajských a prvního kola senátních voleb - když Péťa svoje spoluobčany i některé neúspěšné kandidáty z Prahy 8 neváhal označit za zmrdy kvůli podpoře komančů, já s ním nadšeně souhlasil, a Vlastík by se naopak kvůli tomu na tento pražský "ostrov svobody" nejradši přestěhoval, protože Dolejš je prostě super a vypadá jak Jágr. Ale tohle pnutí v týmu nám spíš pomáhá, ač je to k nevíře.

Nicméně jsme dali pivka a začaly se dít věci. Nejdříve jsme prohráli 0:5 a pak v souboji s velmi silnými dámami sahali po vítězství, ale jejich zkušenost a jednotné dresy udělaly své. Taky nás rozhodily tím, že si nechaly zamést a vyluxovat rozběh. Vlastík po tom všem srandovně narazil do automatického podavače koulí, neboť couvání mu prostě nejde. Ženy v dresech marně skrývaly smích a my jsme se o to ani nesnažili. Tak jako tak, jeden urvaný bodík byl mnohem víc, než jsme čekali.

Pak se herna začala vyprazdňovat, všichni už valili ty svoje blýskavé kuličky k domovu. Až na poslední dva opozdilé týmy a na Marušku, jež zrovna přišla a naštvala se. To, co následovalo, nikdo z nás nepochopil a nikdo jiný neviděl.

A kdyby to viděl, nevěřil by tomu.

Dvanáctky a desítky udělaly své, uvolněným Amatérům Radotín to po dlouhé době začalo v prázdné herně padat. Přesněji a pravdivěji řečeno, spadlo nám tam úplně všechno, bylo úplně jedno, kam tu kouli hodíme a jak. Možná by se ty kuželky poroučely i samy. Vlasta pumpoval pěstičkou, Péťa roztahoval ruce jako jednoplošník a já jsem se aspoň tlemil a zatínal pěsti v gestu, jež přítelkyně nenávidí, i když se mi chtělo tančit a výskat a řvát.

Zkoprnělí soupeři z mužstva Bowlbusters to na konci viditelně vzdali, nedalo se to. Ale vypadalo to, že nám tu trošku sportovního štěstíčka přejí a že nasraní z toho, že je tenhle cirkus porazil, jsou jen maličko. Zahrál jsem tolik, co čtyři děti na mejdanu, Vlasta a Péťa nezaostali o mnoho. A mohli jsme začít slavit, místo toho jsme však radši odjeli domů.

Amatéři po vítězství 5:0 v posledním duelu tak shlížejí na poslední desáté mužstvo s luxusním náskokem půl bodu. A navíc už pro příště víme, co nám pomáhá: pivko a komunisti. Jen houšť.

text a strašlivá mobilní fotka z týmové porady Řízek

čtvrtek 11. října 2012

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

čtvrtek 4. října 2012

ZÁPISKY ZE SNĚŽKY

Ono vylézt na Sněžku není zas takové umění, víme? I vrtošivý stařík tam jednou do roka vytáhne své endoprotézy. Na druhou stranu, nic vyššího u nás nemáme a asi ani mít nebudeme, pokud bychom se třeba nerozhodli anektovat Slováky. 

Nehledě na to jsem výstup odstonal - anebo to nebyla Sněžka, ale pobyt na Pencovce se všemi těmi alkoholiky, feťáky, lakrosáky, cyklisty a kamarády. Někdo na mě něco prsknul, a tak jsem stonal jak kocour Modroočko v dětské knížce o kocouru Modroočkovi v kapitole Jak jsem stonal. A teď jsem to ještě prsknul na Marušku, takže jí předávám štafetový kolík kašle a chrchlání.

Ale tehdy jsme ušli bratru nějakých 22 kilometrů, a když Vlastík tvrdil, že to bylo ke třiceti, tak kecal. Z Pencovky, což je chata nad Strážným, se jde k chatě Na rozcestí, přes Výrovku a na Luční boudu. Projde se mlhou, mokrou trávou a něčím jako dálnicí v KRNAPu. Milan se pozdraví s ovečkami, které mají modré prdelky (sprejeři už vandalizují i krkonošské svahy), a družce je už na Luční zima, tak ji pak s Jirkou obalujeme bundami.

Hlavní ingrediencí vysokohorského výletu je především takový ten náš utajený slovní fotbal, na který už jsme si zvykli, a vždycky se pohádáme, urazíme a změníme pravidla. Ale my kluci (a holky), co spolu po horách chodíme už nějaký pátek, víme, že nám ta hra vždycky vydrží několik hodin, třeba i od Pencovky ke Sněžce a zpět až k Pencovce.

Tedy dokud se někdo neurazí. "Cítil jsem se jako vynálezce opravdového fotbalu, kterému tu krásnou hru najednou někdo zprzní ofsajdem. A pak jsem najednou zjistil, že ten ofsajd je asi dobrej nápad," vysvětluji a zpětně dávám spoluhráčům za pravdu; posunuli tu hru dál. Asi ty moje inkasované góly měly platit.

Luční bouda, kde posléze obědváme, patří velmi prsaté majitelce, jejíž identitu tým Řízkových stránek zná, ale zůstane prozatím skryta. Vaří tam draze, ale dobře, točí tam pivo Paroháč, které jsme s Jiřinou uznali za ucházející, nicméně za 45 jsme druhé i další kola vynechali.

A za trochu delších pár minut jsme byli zpátky na chatě.

Ta Pencovka je mnoha mýty i skutečně nezapomenutelnými zážitky opředená; a postupem času se ty dvě kategorie proplétají, že není jasné, co se tam opravdu stalo (nezapomenutelným) a co jsme si za ty roky, co se sem jezdí, vybájili. Ale bylo toho hodně. A už je to zase za námi, tak příště čau.

text a fotky a Řízek a Maruška