středa 28. února 2018

VYPRODÁNO - KVĚTY

Na tabuli u vstupu do vršovického Café v Lese minulou středu našli návštěvníci vzkaz “Vyprodáno - Květy”. Ani teploty pod bodem mrazu neodradily více než dvě stovky fanoušků brněnské kapely. Na Prahu dobrý. Večer se obešel bez předkapely, takže k mému překvapení byl už v půl deváté koncert v plném proudu a já jsem zmeškal první tři písně.

Byl to pro mě teprve druhý koncert, kde jsem slyšel Květy v novém složení (odešli houslista a basák, nahradil je klávesista a synťákohráč v jedné osobě). Desku Komik o půl osmé jsem moc rád neměl, ale postupem času jsem si na ní své favority našel. Moje oblíbené písně Byt nebo Odpočinout ve středu také zazněly.

S Lukášem jsme se shodli, že na každé desce mají vždy aspoň jednu těžce otravnou skladbu. Nejprve nás potrápila Holka a o chvilku později Sejdeme se v pekle z nejnovější desky. Nápad to má dobrej (song je složený z nejvíc profláklých hlášek z áčkových i béčkových akčňáků), ale písnička je příšerná. Ale nevylučuji, že to může být tím, že jsem ji slyšel poprvé, neboť nová “platňa” ještě není na Spotify. Ano, o bandcampu jsem slyšel, pokud se ptáte.

Zajímavým zpestřením pak byly tradiční Kyšperského promluvy mezi skladbami. Při ladění zavzpomínal na své začátky, když si v dětství brnkal na svou první kytaru. V jednu chvíli se prý objevil jeho bratr Robert, zastavil se ve dveřích a mladšího sourozence mlčky sledoval. Martinovi to pochopitelně lichotilo, takže hrál dál. “Ty si úplně blbej,“ okomentoval pak bratr fakt, že Martin už rok hrál na kytaru, kterou si od nákupu ani jednou nenaladil.

I když se Kyšperský za tu dobu hudebně hodně posunul, tak Robert prý viděl všeho všudy jeden koncert Květů. A ten prý okomentoval lakonickým “Překvapils.” Víc z něho prý Kyšperský nikdy nedostal.

Květiny nakonec musely vytasit rovnou dva přídavky. V ten druhý už nedoufal ani pan zvukař, takže když do diváků pustil výtahovou hudbu, musel toho trpce litovat. Martin se ještě naposledy vrátil a zazpíval na rozloučenou křehkou Opustit Bystroušku. Za měsíc se sejdeme v Klubovně a tentokrát bych prosil tu o tom klubu vlčáků.

text Michal Polák, foto Řízek

úterý 20. února 2018

KRUHY

V sobotu mě před pátou hodinou ráno probudila žena a mávala mi před očima svým telefonem. Když jsem konečně zaostřil, přečetl jsem si esemesku ze zpravodajského servisu ČTK, že česká snowboardistka nečekaně zvítězila na olympiádě v jedné z lyžařských disciplín, což se u nás tradičně překládá trochu zjednodušeně jako "máme zlato". Vstal jsem a šel zjistit víc informací. Pochopitelně jsem už spát nemohl.

Ovšem nemuselo mě to mrzet; beztak by mě záhy vzbudil kocour.

Jako o den dříve. Nebo o den později. Pepan vypadá spíš jako lenochod nebo nutrie, ale ve skutečnosti je skřivan neboli ranní ptáče. Zkrátka obvykle prudí ještě za tmy. Třeba v noci na neděli v Koreji zřejmě nebyla žádná česká želízka v ohni, žádné zprávy o nečekaných úspěších nepřišly. Tentokrát mě ovšem v podobnou dobu probudil kocour, který si patrně přivstal na ranní trénink svého jednočlenného curlingového mužstva.

V polospánku slyším, jak šoupe svou misku s vodou po dlaždičkách a zanechává v chodbě hluboké louže. Jako obvykle jsem podlehl a šel mu nasypat pár granulí, načež kocour trénink přerušil a vylezl na parapet a koukal na zasněžený park. Samozřejmě, že už jsem neusnul. On spal prakticky celý den. Vlastně pořád, když zrovna nejedl.

Curling je jen jedna z jeho metod, jak si zajistit pozornost a potravu. Další Pepanovou olympijskou disciplínou jsou boby. Zatím trénuje jen starty, a to tak, že se rozběhne a vší silou se opře o pootevřené dveře v koupelně. S těmi plácne o futra. Vydá to zvuk, asi jako kdyby spadla skříň nebo obraz ze zdi. Nebo kdyby se někde poblíž srazily vlaky.

Kdo namítne, že se přece dveře dají zavřít, má pravdu. Jenže kocour umí hrát i na zavřené dveře. Akustický projev je trochu jiný, ale decibely jsou plus minus stejné. Těžko to přirovnat k nějakému sportu - vypadá to asi tak, jako kdyby plaval kraul, ale svisle a o dost hlučněji.

Jasně, člověk nad tím mávne rukou. My už nad tím máváme rukou skoro deset let a rýsují se nám z toho olympijské kruhy pod očima.

Spánku se mi často nedostává, nicméně nestěžuju si - anebo jen trochu. Ostatně spousta kamarádů má momentálně malé děti, ke kterým musí zřejmě několikrát v noci vstávat. A hlavně dělat všechny ty věci, proti kterým je vytírání mokrých dlaždiček, v nichž plavou černé chlupy, vlastně úplně pohodová záležitost.

Ale je to varování pro všechny, kteří by si třeba chtěli pořídit koťátko nebo podobného živočicha. Než si ho definitivně vezmete domů, je lepší s ním strávit noc. Na pozdější reklamace nikdo nebude brát zřetel.

text a foto Řízek

pondělí 12. února 2018

ZABRUŠOVÁNÍ 4.0

Zedník Milan o tom patrně neví, ale s 82procentní pravděpodobností jej v budoucnu nahradí robotický dělník. Přijde do zcela rozbombardovaného bytu na barrandovském sídlišti, v kuchyni odrhne krámy ze stolu tak, aby vykoukl kousek ubrusu, na něj vybalí housky a salám a začne usrkávat kafe.

"Vokaž to, děláš to blbě. Musíš takhle přitlačit. Jako se ženskou, akorát pod úhlem 45 stupňů, hehe," ukazuje mi ještě opravdový Milan správný postup odstraňování staré malby pomocí jakéhosi obouručního nástroje. "Nó! Ták! Vidíš, že to jde," nesnesitelně míchá lžičkou o hrnek.

Neřeknu mu, že jsem sice manuálně nešikovné vemeno, ale na rozdíl od něj jsem v pohodě, protože roboti mají aspoň podle webu www.replacedbyrobot.info v budoucnu editovat zprávy jen s 31procentní pravděpodobností. Takže budoucí Milani se na pracáku spíš než s mými následníky sejdou s potomky elektrikáře Jakuba, který momentálně cosi vytváří v jiné místnosti. Tam je to skoro jistota, na 97 procent nám prý budou zapojovat zásuvky a opravovat zničená sluchátka - děkuji, Jakube! - roboti.

Když myslím na robotickou budoucnost a takzvaný průmysl 4.0, škrábání mi očividně vázne. Pod zašedlou bílou malbou se skrývá meruňková, populární v 90. letech, pod ní je ještě nějaký povlak - prý dvě vrstvy štuku - a pak už vykukuje panel místnosti jen vzdáleně připomínající někdejší obývací pokoj, kde mi kdysi bratr o jednu ze stěn rozbil ret, když mě parádně roztočil na křesle. Mimochodem, já jsem mu pak na oplátku vyrazil kus zubu činkou.

Obouruční nástroj má zespodu přidělané jakési pilky, které odškrabované vrstvy drolí na barevný prášek, který okamžitě vdechuji a polykám. To, co nestihnu vdechnout, se usazuje jinde na těle, třeba ve vlasech a v očích. Nemůžu se dočkat, až budu zase bezbarvý.

Já, mladší bratr, který se mezitím vzbudil, a ta hyperškrabka navíc děláme šílený rámus. Jako nehtem po tabuli, ale přes zesilovač. Zabrušujeme, ale je to děsná námaha. Makají ruce, záda, břicho, všechno naráz. Jsou hlupáci, kteří za to utrácejí peníze v posilovně. Do toho se dost nejistě kymácím na dřevěném lešení. "Hehe, jako na moři," glosuje to zespodu Milan a nepokrytě se mi směje.

Majitel bytu a organizátor rekonstrukce mezitím obchází jednotlivá pracoviště a vymýšlí harmonogram dalšího přemísťování věcí a lidí. Pak táta načas mizí a vrací se se svačinou.

Elektrikář, zedník a editor (t. č. pomocný odstraňovač maleb a štuků) odhrnou zaprášené věci ze stolu, srkají kávu, ťukají lžičkami do hrnků a pojídají teplou sekanou v housce s medovníkem. Takovou kompozici a kombinaci pokrmů by žádný robot nevymyslel. Nejen proto je můj otec zcela nenahraditelný.

text Řízek, foto táta

pondělí 5. února 2018

ZÁPADNÍ EXPRES

Na horách se válí spousta nevyužitého sněhu, po kterém se brzy jen zapráší, tak jsem si vzal v práci na dva dny volno, abych konečně vyrazil na běžky. Protože se mnou nikdo nechtěl jet, že prý pracují, a pálit benzín jen pro vlastní potěchu mi přišlo vůči planetě sobecké, nejel jsem nikam - v úterý jsem místo toho skončil v bazénu a na hodině angličtiny, pochopitelně nikoli naráz, a veškeré naděje jsem upřel na středu. "Viděl jsi předpověď? V Jizerkách má celý den pršet, pojedeme jindy," oznámil mi kolega. Později se ukázalo, že nakonec jel a zmokl sám.

Tak jsem běžky i kamarády nechal být, když jsou takoví, a vzal jsem to ráno zpožděným autobusem na Smíchov, odkud mi měl téměř ujet Západní expres Berounka. Ten se plazí údolím stejnojmenné řeky, zatímco já se budu opačným směrem plazit úplně stejně, akorát přes okolní kopce. Takový je plán.

Ostrým sprintem jsem doběhl domnělou Berounku, ale vlak měl klasické zpoždění. Navíc stánek s párky v rohlíku, který na třetím nástupišti pořád je a přežije patrně i atomovou válku, byl zákeřně zavřený. Čas se zastavil, můj pohled ulpěl na billboard Zeman znovu 2018 s fotografií vlídného padesátníka a litoval jsem, že nejsem kdekoli jinde.

Opožděný expres byl prázdný, nikdo se tak nemusel pozastavovat nad tím, že jsem si v kupé nenápadně vysypával drobné kamínky z běžeckých bot. Za okny míhal se život jak leporelo a Berounka plynula tak, jak plynula kdysi, v Dobřichovicích nabízeli koňský hnůj za odvoz a v Berouně mě vlak vypustil do zimy. Z nádražní haly se mi vůbec nechtělo.

Nejdřív se stoupá kolem berounské rehabilitační nemocnice, ale nebude to dlouho trvat a budu zase dole, na asfaltce u Svatého Jána pod Skalou. Mimochodem, vláda nedávno schválila, že se jeho areál stane kulturní památkou. Což je skvělé, ale doufám, že kvůli tomu neomítnou tu hnusnou zeď, kolem které stoupá červená značka. Jsou tam různé vyryté obrazce a informace o tom, kdo koho aktuálně miluje, ale k té cestě to tak nějak patří.

Další krpál vede nad Bubovické vodopády, jejichž název je i tentokrát poněkud zavádějící. Bubovické nepochybně, ale vodopády sotva. Jsou tam jen dvě smutné louže, lávky nad vyschlým korytem připomínají starý vtip o paní, která si kupuje podprsenku, aniž by měla poprsí. To ale neznamená, že tam není krásně. Je.

Karlštejn je ve všední den v mimosezóně ospalá díra, kde se dá platit eury. Červená mě vede do kopce nad Mořinu, tam se překulíme do druhé poloviny výletu, zatímco moji kolegové v karlínské redakci zrovna načali hlavní poradu. V Karlickém údolí trasu přeznačili, vede teď takovou strmě stoupající strouhou, kterou osadili informačními tabulemi s názvem Romantické údolí uprostřed krasu. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby člověk zastavil, vydýchal se a zaposlouchal třeba do zpěvu ptáků zblblých klamným pocitem, že už je jaro. Ale to bych nebyl já. Jsem jako Forrest Gump křížený Emilem Zátopkem - chtělo se mi běžet, tak jsem běžel, ale nemohl jsem, proto teď přidávám.

Běžím přes Solopisky, které trumfují Prahu. Kromě obligátní Malé Strany se jedna ze dvou místních ulic jmenuje Velká Strana, ale tyhle problémy tentokrát řešit nemusíme. Když na kopci Klapice nad Radotínem zahlédnu v dálce pražské paneláky, vím, že jsem skoro doma a že budu mít případným (zmoklým) kamarádům co vyprávět.

text a foto Řízek