pondělí 24. listopadu 2014

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 
Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze
V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách
Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina
O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany
Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie
V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

čtvrtek 13. listopadu 2014

EXPERTI PŘES BĚH

Milane, popoběhni trochu dopředu, ať na tebe vidím. Ták. Neuvažoval jsi o nějakých pronačních botách? Tvoje klenby už mají dost. - Běžíš jako tučňák! - Ty, Vašku, běžíš krásně, jen jdeš trochu moc přes paty. - Ale máš moc velkej zadek. - Ty máš největší zadek na světě! Nikdy jsem neviděl tak velkej zadek, jakej má Lukáš! (Tak spolu hovoří a špičkují se experti přes běh.)

V pátek večer se na třídní sraz nečekaně doslova přiřítil Pája, renesanční muž - sportsman, vypravěč, lékař v Německu a propagátor levného a majitel značkového běžeckého oblečení. Jestli prý nedáme v neděli nějaký menší běh. A to já vždycky moc rád.

Jelikož jsem nejen majitel velkého zadku, ale zároveň i skvělý taxikář a organizátor, sešli jsme se v neděli v zamlženém Radotíně dokonce čtyři - doplnil nás Milan K. a Venál. A čtyři kumpáni, to už je veselá výprava. Navíc téměř samí extroverti se srdcem na dlani.

Cesta vedla údolím a temným lesem, jak se zpívá v jedné pěkné písničce. Stoupali jsme na nejvyšší radotínský vrchol, a když už pomalu začal řídnout vzduch a les přecházel v kosodřevinu, zavelel Pája k vrchařské prémii. Sprintovat mě bavilo asi pět vteřin a ostatní dva běžci si o nás, zatímco si můj někdejší soused vychutnával sladké vítězství, mysleli asi to, co si o mně myslí Pájova přítelkyně. Ta si o mně totiž prý myslí dost nehezké věci.

To samé si asi o nás všech pomyslela cyklistka, kterou jsme v dalším stoupání cíleně předběhli a přáli jí hezký den, příjemné šlapání a podobné zážitky. Každého cyklistu potěší, když jej předběhne zástup čtyř orosených mladých mužů s odhodlaným výrazem.

Byl to jeden z běhů, kdy člověk sotva stíhal pravidelně zvedat nohy, naslouchat skvělým historkám a nepravidelně vybuchovat smíchy. Nahoře u obrovského ranče, který pokaždé neznámému šťastlivci závidím a u něhož Václav vždy neopomene zmínit legendu, že toto gigantické panství dostaly nějaké dívky za zřejmě mimořádně hezké maturitní vysvědčení, se stalo něco divného. Zrovna, když jsme se bavili o úskalích spojených s výrony kotníku, jsem se s výronem kotníku zřítil na tvrdou zem, zasádrovanou rukou a bolestivou grimasou napřed. Na výrony a podobné vylomeniny jsou mí kamarádi zvyklí, ale tohle načasování bylo výjimečné.

Výjimečný byl i výron. Vždyť můj všední kotník - a to jsem ještě v té chvíli netušil - se v následujících šedivých dnech měl zabarvit do psychedelicky fialové barvy a narůst do rozměrů melounu (toho žlutého, ne zeleného, zase to nebudeme přehánět). Ale za uznalého potlesku imaginárního publika jsem vstal a spolu s kamarády jsem náš nedělní, nakonec třináctikilometrový výběh dokončil. Mohl jsem se tak zúčastnit i hodnocení kvality běžeckého stylu a následného špičkování.

Experti by nicméně řekli, že teď chodím trochu jako tučňák, sice hezky, ale dost výrazně přes paty. A mám fakt velkej zadek.

text Řízek, foto Pája přes korejské zrcadlo

sobota 8. listopadu 2014

PĚTKRÁT A DOST

"Nemáš doma náhodou krematorium?" zeptal se na střídačce Kajetána spoluhráč Pája. Náš nestřelec se totiž pár minut předtím objevil ve dvou mnohaprocentních šancích, jenže obě spálil, a tak naše skromné vedení 1:0 nad Žabím hlenem nenavýšil. Hned potom jsem malověrně podotkl, že to neudržíme a prohrajeme. A tak se i stalo, popáté za sebou.

Aby bylo jasno, opět jsme s Péťou utkání sledovali z pozice mrzáků. A opět se nám docela líbilo, takže očekávám, že v našem ligovém zpravodaji se zase dočteme něco ve smyslu, že hráli netalentovaní lidé s problémy s koordinací pohybu proti podobným zoufalcům a že z toho bolely oči. Znáte to, ti novináři....

Ujali jsme se vedení prostřednictvím Marťase, který tak dlouho napadal a bojoval u branky, až míč dostal za čáru. Žádná krása, ale radost rozhodně.

Poněvadž jsme dobře bránili a bráška chytal jistě, hýčkali jsme si naše drobné vedení. První poločas byl herně docela vyrovnaný. Vzruch přinesla situace, po níž se kapitán, který ohlásil, že už v budoucnu kapitánem nebude, octl po skluzu na zemi tak prudce, až se mu zakutálely brýle. Hráč Žabího hlenu sice vyfasoval žlutou kartu, ale Václavovi to nestačilo, těžce to nesl. Nakonec soupeři doporučil, aby se nechal vyšetřit, zřejmě psychiatricky (viz horní snímek). Je otázkou, zda se tím bude faulující hráč řídit.

Ve druhém poločase začali mít soupeři výraznější převahu, což bylo i důsledkem toho, že jich bylo asi třikrát tolik než nezraněných Forejtů, jimž začaly docházet síly. Jinak zápas plynul poměrně v klidu, než se objevily velké Kajetánovy šance - po jedné z nich po skvělém Citrónově výkopu a pohotové přihrávce od Jiřiny bylo potřeba jen usměrnit míč do prázdné branky... Ale aspoň jsme se měli komu smát.

Pár minut potom soupeř vyrovnal a po parádním Vaškově vlastňáku ve stylu vršovického dloubáku a další brance odskočil dokonce na 3:1. A to ještě Citrón chytil penaltu. "Máme nového brankáře, ty už budeš jen fotit," oznámil mi během utkání Jirka a vypadal, že to myslí vážně. Nevadí, aspoň se třeba naučím bubnovat, nebo tak něco.

Pak po pěkné kombinaci napřáhl ze střední vzdálenosti Alex a jeho nic neřešící gól na 2:3, při němž míč nádherně zapadl do šibenice, byl určitě nejhezčím momentem celého zápasu. Šanci na vyrovnání unavení Forejti už nedostali, naopak v poslední minutě žáby doplácaly do branky i čtvrtý gól.

Zbývají poslední dva zápasy a my v nich musíme bodovat a především vyřešit, kdo bude od příští sezony kapitánem. Je to tíživá funkce - do té doby oblíbený člen týmu se okamžitě stane nenáviděným, jeho dobře míněné motivační projevy budou zhusta ironizované a stanou se terčem parodií na sociálních sítích. Navíc se kapitán začne podezřele často objevovat u inkasovaných branek.

A víte, co je na tom úplně nejhorší? Musí na každý zápas nosit ve směšném černém pouzdru od historického mobilu balíček registraček, na kterých každý hráč vypadá jak pako! Takže to hledání bude nejspíš hodně složité.

text a fotky Řízek

pondělí 3. listopadu 2014

BENEŠOVIC VILA

Takoví experti jsou nejhorší. Průvodkyně už už chce vymrzlé výletníky vypustit do tepla jejich automobilů a místních hospod a jen ze sportu se zeptá, jestli nemá někdo nějaký dotaz. Proč si manželé Benešovi vybrali zrovna Sezimovo Ústí? vrtá mi hlavou už od začátku prohlídky jejich vily a tak se zeptám. Žena se propadá hanbou a hlavou se jí honí, že je její muž idiot, protože to paní průvodkyně říkala už na začátku, prý asi v druhé větě.

Můj problém je, že nezvládám vstřebávat víc věcí najednou. Když pozoruji a jsem ohromen, nevnímám, co se vypráví. Takže jsem informaci o tom, že starší bratr našeho druhého prezidenta měl nedaleko Sezimova Ústí nějaký mlýn či co, odfiltroval, zatímco jsem zkoumal Lužnici, vzrostlé stromy v obrovské zahradě a představoval si, jak na antuce opodál paní Hana pěkným čopem vyhání pana Edvarda z dvorce.

(Ještě horší to bylo tenhle víkend na zámku ve Žlebech, kde paní drmolila asi tom, kdo a kdy se kam přivdal a přiženil a co znamená který erb, zatímco se ze zámecké kuchyně linula neodolatelná vůně koláčů, které tam opravdu připravovali. To se fakt nedalo vnímat. Ale vzpomněl jsem si na ostudu z minulého týdne a radši jsem se na nic neptal.)

O Benešově vile se toho mezi plebsem moc neví. Vláda ji párkrát do roka pootevře zvědavé veřejnosti všanc, jindy ji má k dispozici premiér, který však dává přednost výstavám koček, takže tam moc nejezdí.

Za komančů tam schůzovali aparátčíci a prezident by možná řekl, že původní interiér vily zkurvili. Navezli tam židle jak z Pakulu a vybudovali tam takový nechutný betonový krb. A kdoví, co se tam všechno událo. Vilu ale před pár lety Úřad vlády zrekonstruoval a vrátil jí aspoň zčásti původní vzhled.

My jsme se k návštěvě sídla, které mělo manželům Benešovým připomínat slunnou Francii, odhodlali na sklonku října v neobvyklé kose. Třásli jsme se zimou. Sezimou. Ale i tak vám, až vláda tuhle tajemnou nemovitost zase otevře, návštěvu nelze než doporučit.

Uvidíte i Benešův památník, kde se zrovna organizátorka zájezdu seniorů pokoušela skloubit harmonogram prohlídek s kapacitou sociálního zařízení. Uvidíte Benešovo oblíbené křeslo i parapet, kde sedávala paní Hana. Funerální nadšenci mohou nahlédnout i do ložnice, kde Beneš v roce 1948 zemřel (na posteli ležela černá růže), a uvidí i jeho hrobku.

A pokud už opravdu žádný idiot nemá jakékoli dávno zodpovězené dotazy, můžete vyrazit k domovu.

text a fotky Řízek