čtvrtek 31. července 2014

VLK OD LIBEŇSKÉHO MOSTU

Ve skutečnosti jsme chtěli jít do letního kina a smát se hipsterům, jenže jsme místo toho dorazili na luxusní loď s golfovým odpalištěm, akvárkem s rybičkami, které umí něžně okusovat nohy a kdovíco všechno, a číšníkem, jenž říkal: "Ó, děkuji." Bylo to jak ve filmu Vlk z Wall Street, jen sexu a různých zakázaných substancí bylo během večera podstatně méně.

V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.

Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.

Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.

Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.

Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.

text a foto Řízek

pátek 25. července 2014

ŠIŠKOVÉ TRAUMA

Pro obtloustlého táborníka, který z provlhlého stanu píše zoufalé dopisy mamince, aby si pro něj nejlépe okamžitě přijela, je závěr tábora vysvobozením. Přijdou indiánské hry (to ti je sranda a na obličej si namalujeme bahnem nějaké obrazce), pak se začne bourat (dva dny se budu někde zašívat, ale nenápadně), pak se zajde na svíčkovou (bez otravné nutnosti mýt po sobě ešus) a konečně hurá za maminkou (pojedeme vlakem a budeme zpívat Želvu a Budku, bomba!). Vězte, že vím, o čem píšu. Jenže mezi tím vším bezvadným je Ave.

Co je Ave? Prý indiánský štafetový závod, ve skutečnosti strašná rasovina! Ti zlí vedoucí postaví na cestě, nejlépe do mírného kopce, v pravidelných, asi dvoumetrových intervalech stovku kamenů nebo šišek. Těch šiškových řad bude přesně tolik, kolik je klanů. Klany tvoří velcí, střední i malí kluci, tedy svalnatí téměř dospěláci, nezkušení táborníci i úplně malí vlčkové, u nichž pak při běhu vynikne nohatá disproporce jejich postav. Vyhraje ten klan, který ten šiškový pás sklidí jako první (bohužel se šišky musejí brát po jedné, po více to nejde, ptal jsem se).


Pak se odstartuje a rádce, jenž je generálním ředitelem klanu, sprintem vyrazí k nejvzdálenější šišce, popadne ji a vrací se zpět, za frenetického jekotu dívčího tábora, který si tuhle show nemůže nechat ujít. Pokud jste tlustý jeliman, stojíte v řadě, nervózně se pokoušíte okoukanými pohyby protahovat zakrnělé svaly a s obavami sledujete, jak se špalír před vámi zkracuje, aniž by se výrazněji krátila vzdálenost, již je potřeba uběhnout.

 
A pak už je to tady. Tenisky, které celý tábor nestačily vyschnout, se prosmýknou blátem a celá souprava Řízka v trenýrkách spěje přes kořeny a kameny k vrcholu. Frenetický jásot střídá chichotání (teď hlavně proboha neupadnout), jen u mé šišky Péťa křičí: „Běžíš krásně, Řízku, makej!“ (Letos jsem se Péti ptal, jestli v rámci vedoucovského týmu poběží. „Ses zbláznil,“ odpověděl, „mě baví řvát.“)


V cíli vztekle zahazuju šišku, divně sípu, je mi střídavě do breku a na omdlení, vdolky z oběda se nevybíravě připomínají, liju na sebe a kolem sebe vodu a v duchu přemýšlím, kdy by tak maminka mohla přijet, kdybych jí teď napsal. A ta řada šišek je pořád šíleně, šíleně dlouhá.


Skvělé i hrozné je to, že značnou část závodu běhají všichni, ti svalnatí i ti nohatí. Nohatých se po třech povinných kolečkách rádce zpravidla zeptá, jestli mají sílu a jestli pomohou. Časy se v tomhle asi mění, neboť letos nejmenší vlčata bez řečí pokračovala v závodě vesměs až do konce. Jednoho experta jsme jen poslali, aby se v táboře přezul. Jeho běh v pohorkách vypadal sice nesmírně vtipně, ale usoudili jsme, že v teniskách mu to půjde líp, i když je má mokré (a kdo ne, že?).


Vedoucí běhají Ave jen z hecu, zpravidla jen ve čtyřčlenných týmech (aby to byl pořádný hec). Na to nás letos bylo příliš a já byl host, a tak jsem nabídl služby jednomu z tábornických klanů – stal jsem se tak nejstarším táborníkem na světě. Přijali mě s velkými očekáváními (však jsem měl taky zářivě žluté triko), která jsem samozřejmě nemohl naplnit – nejsem Lukyk ani Milan, kteří běhají tak rychle, že se ani zaostřit nedají.


A všechno se to zase vrátilo. Snaha neupadnout, chichotání, fandící Péťa, sípání a vracející se vdolky v cíli. Měl jsem skvělý tým, druhé táborníky jsme deklasovali, a chvíli jsme dokonce ohrožovali družstvo pomalejších vedoucích.


Tlustému jelimanovi by to bylo úplně jedno. Hlavně že je to za námi, ještě se třikrát vyspím v blbým spacáku a pak už mě sem nikdo nedostane.

Fakt ne.

text a fotky Řízek

sobota 19. července 2014

DUSNO, CO?

Cesta je prach a štěrk a ponejvíce asfalt. Motá se kruhovými objezdy pražské periferie, stoupá nekonečnými alejemi do hlubokých a stinných lesů, zapomenutelných vesnic i nehostinných zlátnoucích polí. Já i stroj se z téhle výpravy cítíme nesví – moje horské kolo je závodní a to, že se stalo dodávkou s instalovaným nosičem a brašnami, dost těžce nese, a to doslova. A já zase cítím, že bychom bývali mohli jet třeba vlakem a taky by se vlastně nic nestalo. Ale už je pozdě. Máme ujet asi 120 kilometrů za kamarády na tábor někam k Soběslavi a začíná to pěkně.

Je sedm ráno. Na představci mám průhlednou izolepou přilepený tahák, kterému vznešeně říkám itinerář. Je na něm vypsáno asi čtyřicet vesnic a vede mě z Prahy přes Kunratice a Kamenici dolů k Sázavě, kterou po příjemném asfaltovém sjezdu překonáváme v Týnci. Kolem půl deváté volám ženě z anonymní vsi, že máme za sebou 40 kilometrů. Upozorní mě, že mi ještě chybí 80. U odrbané autobusové zastávky pravděpodobně nechávám sluneční brýle, což si uvědomím o dvacet kilometrů dál ve chvíli, kdy zjistím, že jsem ztratil jeden bidon s citronádou. Že přijdou ztráty, jsme však očekávali.

Cyklotrasy nás vedou převážně po opuštěných asfaltkách a až mě překvapilo, jak jsou parádně značené. Kolem Hrusic a Chvojena na pár kilometrů okusíme i červenou značku, i když kamarádům bikerům by tahle terénní vložka pravděpodobně připadala nedostatečná až směšná. Zato už poněkud utahané a potrhané brašny ta trocha vzruchu nebezpečně rozechvěje.

V Bystřici u Benešova (cca 55. km) podjíždíme hlavní silnici i trať a v koloniálu u náměstí mi paní prodavačka shovívavě odpustí chybějící korunu s tím, že jí ji dám, až tam pojedu příště. Kdoví, jestli tou dobou budou ještě koruny, prodavačky a koloniály, ale jsem připraven to splnit.

Za Bystřicí se cesta začíná trochu komplikovat. Bez varování přicházejí nejprve krátké prudké kopce a posléze táhlé stoupání do Jankova. Taky mě málem přejede dodávka se dvěma koni, přičemž další byl patrně za volantem. Na široké silnici mě i dva chodce u krajnice vůz minul o pár decimetrů a moje neláska k tomuto druhu zvířat opět o kousek narostla, byť v tom ti převážení byli nevinně. Dosud nejhorší stoupání končí příznačně nedaleko Vražedného rybníka a klesáme k Mladé Vožici. Pořád je to ještě paráda.

Bylo to, jako když za ferrari připojíte
obytný přívěs.
Máme kolem osmdesáti kilometrů za sebou a pod stromem u nějakého města se mě dobrý člověk ptá, kam jedu a jestli nechci vidět zříceninu. Jemně mě zároveň upozorní, že Tábor i Soběslav jsou opačným směrem a že jestli tu zříceninu fakt nechci vidět, což je škoda, měl bych se tedy otočit. Asi chyba v itineráři.

Činím tak a po suverénně nejhnusnější silnici plné kamionů dojíždím do další anonymní vsi, kde podlehnu vábení lavičky u zvoničky a ležel bych tam ještě teď, kdyby mě nenapadl hmyz, jejž přitahuje můj žlutý trikot. Jestli někdo chtěl vidět zříceninu, měl jedinečnou šanci.

Zbývá posledních asi třicet kilometrů a tak nějak tuším, že to nejhorší teprve přijde. Mezi jakýmsi Pohnáncem a Mašovicemi existují utajené velehory s běžkařským areálem, který jsem právě omylem protnul. Trasy bohužel dnes nejsou upravené, tak holt jindy. Kopec mi přišel téměř nekonečný, ale byl to slabý odvar proti krpálu u Radenína někdy kolem 110. kilometru. Ten se nejprve tvářil, že skončí zároveň s alejí, jenže se klikatil ještě mnohem výš, a když jsem se konečně dovlekl do vesnice, zjistil jsem, že nejsem ani Froome ani Kreuziger a že by bylo správné odevzdat žlutý trikot třeba těm dvěma okounějícím traktoristům, kteří můj stav glosovali slovy „Dusno, co?“.

V Choustníku mi umaštěný hospodský servíruje nějaké uho, ale je mi to vlastně úplně jedno - sedím na něčem jiném než na tvrdém sedle a nemusím točit nohama a to stačí.

Samozřejmě, že na posledním možném místě zabloudím. Ale asi po sedmi hodinách jsem konečně tam - unaven, udiven, nečekán a spokojen.

text a fotky Řízek

čtvrtek 10. července 2014

IVANKA NENÍ DOMA

 
Být poradcem legendárního jihomoravského hejtmana odpovědným za cestovní ruch, navrhnul bych na příští krajské radě, abychom inflitrovali média pomocí rafinovaného komerčního článku oblíbeného typu "8 věcí a lidí, které rozhodně musíte navštívit na jih od Brna". Takové texty, v nichž zdánlivě systematicky, ale ve skutečnosti nahodile vyjmenujete, co vás zrovna napadne o čemkoli, totiž čtenáři i autoři pravděpodobně milují, když se tolik píšou. Nuže, co v této oblasti stojí za návštěvu?
  1. Tohle není Ivanka, ale kámoška Míša.
    Koupací lom v Mikulově. Kousek od Svatého kopečku existuje parádní částečně přírodní koupání pro místní i Pražáky s úpalem. Zajímavostí je piraňa, která tam už zřejmě není, i když její příběh mezi návštěvníky žije dál a rozrůstá se (hejno piraní, které žerou Pražáky). A taky je pozoruhodné, že je tam mělko, tudíž se až do poloviny lomu, a možná i dál, dá dojít - na rozdíl od jakýkoli jiných koupacích lomů na světě.
  2.  Ivanka ve Strachotíně. Nevíme, kdo je Ivanka, jestli jí je šest, nebo sedmnáct, ale navštívit ji je každopádně nesnadné. Na jejím okně totiž v jednom kuse visí nápis Ivanka není doma. Jak poznamenal kamarád Petr, taková cedulka za oknem je vlastně Facebook na moravský způsob.
  3. Má milá blbne i bez sklínky na šňůrce.
    Café Fara v Klentnici. Za ceny spíš pro hejtmany než pro jeho potenciální poradce fakt výborně vaří. Byť hrášková kaše zářila jak dovezená z Dukovan a každý se jí bál a knedlu vepřu zelu tu přezdívají přeštík a tuní ho bylinkovými knedlíky. Pozoruhodný je také číšník, který vypadá jak homosexuálnější varianta internetového všeználka a budoucího prezidenta EU Jakuba Jandy.
  4. Libovolná vinařská obec, když se koná akce Otevřené sklepy. V ulicích se toulají lidé s festivalovými páskami na ruce, kterým na krku plandá sklínka pověšená na šňůrce, tolik podobná kapsičkám na penízky a klíče, jež jsme nosili jako děti, abychom je neztratili. Později odpoledne ti méně odolní usínají v linkovém autobuse a jejich pleš se srandovně obtiskává na skle jako taková přísavka. Lze se jim smát.
  5. Náš kamarád, který taky nebyl doma.
    Raubíř Ondra. Strachotínský Bart Simpson drandí po obci na nepatřičně velkém kole a v tričku a v kraťasech podle místních i v zimě bruslí, neboť jej doma údajně poněkud zanedbávají. Na zahradě chová "zmiju" a pije strašně dlouhým brčkem točenou kofolu.
  6. Kapela Hroši z Brna. Přijela až z Brna a hraje všechno počínaje Vaškem Neckářem a konče Kabáty. Nevadí, že to moc neladí, hlavně že máme kytarová sóla, byť nemáme kytary, a klávesy hrají samy.
  7. Máme tady i Lednici, je v ní zima...
    Lednice, když je horko. Kašna v parku vypadá vábivě, ale nesmí se k ní. Ve skleníku plavou ryby a chtějí se kamarádit. V reprezentačních sálech mají krásné vyřezávané stropy. A samozřejmě je tam i kouzelné zrcadlo, které přesně pozná, jakého jste pohlaví, když se do něj podíváte. Mužům třeba do roka vypadají všechny vlasy a zuby. Ne, opravdu jsem do něj loni nekoukal. Kolem Lednice se také velmi dobře padá z kola.
  8. Odsud to tak nevypadá, ale v té vodě
    jsou skutečně hadi a zelené věci.
  9. Molo na břehu Nových Mlýnů. Voda ke koupání neláká, plavou v ní zelené věci a hadi. Na molu se však dá navečer koukat na Pálavu či čekat, jestli konečně přijde ta několik dní slibovaná bouřka. Když si dáte pozor na mezery mezi prkny, dá se tam třeba hrát i společenské hry a popíjet víno. A být šťastný.


text Řízek, fotky Ř. a Maruška 

úterý 1. července 2014

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé
Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci
Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.
"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.