pondělí 31. srpna 2020

LABSKÝ VODOPÁD

Růrajr? Ja? Cvajmal? Vy si taky dáte vajíčka? Jste mi nějaká povědomá... nejste učitelka z PORGu? Nebo manželka nějakýho miliardáře? Ti k nám totiž jezdí na zimu. Ne? Ale mohla byste bejt! Jste na Labský prvně? Jo? Dobrý, ne? Akorát je trochu hnusně, no. To tu bejvá. Každopádně já tady příští rok končím, stačilo mi to. Víte, tohle fakt není pro normální lidi. Co budu dělat? Vůbec nic – prodám byt po prvním manželovi a bude. Ve Francii. Von mi ho totiž, prevít, odkázal, ale dal tam podmínku, až mi bude pětapadesát. Naštěstí teda umřel asi tak měsíc předtím, než bych se s ním rozvedla. No jo. Bouračka, to víte. Seděla jsem vedle něj a děti vzadu. Teď je na letišti ve Francii. Teda jako urna s ním. Píšou mi každej rok, ať zaplatím sedmnáct set euro a vodvezu si ho - jezte, vystydne vám to - a já jim dycky s advokátem napíšu, že nemám prachy. Naštěstí tam nenabíhá žádný penále, to mám zjištěný. Teda na rozdíl od pokuty za rychlost, co jsem dostala ve štyryadevadesátym v Německu. "Soňo, Soňo, přišlo ti ňáký psaní, je to německy," říkali mi letos na jaře a bum ho! Sedm tisíc euro. Fakt! Advokát to teda nakonec uhádal na dva a půl - kafe je kdyžtak támhle - oni totiž Němci tohle promlčujou až po třiceti letech, bacha na to. Naštěstí tenkrát, když jsem jela prvně do Německa po dálnici a přišlo mi, že na mě nějak moc lidí bliká, a co myslíte? No jela jsem v protisměru - obrovskej zátah, hlídky jak z Kobry 11, tři vrtulníky a ti policajti tu mojí stodvacítku normálně nebyli schopný votočit, tak jsem si tam musela zase sednout. No a tam mi dali na výběr, že buď tři tisíce marek, nebo podmínka. Tak jsem jim řekla: "Chlapi, kde bych je vzala?" a nakonec mi akorát zakázali vstup do města, kam jsem beztak nechtěla. Pak jsme teda dojeli do hospody k paní, kde jsem měla pracovat. Vona teda měla dole hospodu a o patro vejš snad první německej bordel a její nebožtík manžel navrhoval Hitlerovi ty dálnice, ostatně po ní jsem jela v tom protisměru, a měla tam nějaký fotky, který jsem pak teda prodala. No a jak jsem tam dojela, v tom běží RTL a ta paní mi říká: "Počkejte, nejste to vy?" A byla jsem to já ve stodvacítce, jak jedu v protisměru. Měla jsem tam pak barák, ale ten jsem prodala - jezte, nechutná vám to? - a koupila za něj tři ruiny v Česku. Pro děcka. Taky mám kus lesa, kolem to patří mladejm Schwarzenbergům, ale oni hrozně pijou. Tuhle mi pak stříleli daňky v oboře, jsem se s nima pak nebavila, protože tohle se fakt nedělá. Ostatně do tří let tady ty všechny lesy končej, se vsaďte. Tady všude. Mně už je to jedno, já už sem příští rok nejedu, protože budu rentiér. Možná teda v zimě dolů, tam jak jezdí PORG a miliardáři. Tuhle tam byl ten, jak jeho dcera jezdí na těch koních. No, tenhle. Já ho v ksichtě neznám a von mi povídá: "Víte, kdo já jsem?" A já na něj: "Nespala jsem s váma, tak vás neznám." Sranda prostě. Hýr zind ýre ajr bitešén.

text a foto Řízek

středa 26. srpna 2020

PO NEMOCI

O našem kocourovi se toho dá říct ledacos a nejsnazší je jeho charakteristiku začít výrazem "divný". Zvířeti, jemuž jeho druhová škatulka kočka domácí byla vždy poněkud těsná, zároveň nikdy nechyběla  jakási předběžná opatrnost spojená s předvídavostí.

Náš divný kocour tak naposledy celkem rychle odhalil, že do pravidelného ranního rozvrhu 1) vzbudit lidi, 2) lísat se, ale jen decentně, aby si nemysleli, 3) najíst se, 4) záchod, 5) dopolední siesta se mezi body 4 a 5 vloudila nepříjemná položka. Pán totiž nejprve 1) odemkl spíž, 2) nasál do stříkačky emulzi, která kocoura udržovala při životě, 3) vyhnal ze stříkačky zbylý vzduch, 4) se slyšitelným zasyčením vyměnil jehly a 5) jal se shánět pacienta. Právě zasyčení bez jakékoli pochybnosti znamenalo, že se blíží bolavá injekce. Takže místo bodu 5) svého rozvrhu vždy elegantně zaplul pod postel. To mu sice nebylo nic platné, ale jako gesto to bylo docela silné a gesta jsou potřeba.

Hrozně moc bych chtěl vidět zmatek v jeho hlavě, která svou vizuální dokonalostí mnohé dovádí k mylnému přesvědčení, že je naše zvíře vyšlechtěné a mající papíry původu (a ono je přitom potomkem sourozenců ze Žižkova), když jednou ráno, přesně po třech měsících léčby, nic nezasyčelo, injekce nepřišla a místo ní se jelo na chatu.

Není v tom žádná bouda, Pepane. Jsi zdravý, teda aspoň zatím. Tak šup, běž se támhle vyválet v tom křoví a sežer nějakou trávu a pak ji zase vyvrhni. Máš na to všechno nárok a užívej si to.

Tady je potřeba říct, že jsme ještě úplně nepřeskočili. Podivná léčba (donedávna) nevyléčitelné kočičí nemoci FIP má dvě fáze. První, tu bolavou s každodenními injekcemi, má Pepan i jeho léčitelé za sebou. Krevní testy po poslední injekci preparátu sehnaného a zakoupeného za mnoho desítek tisíc na černém trhu vypadaly až na výjimky dobře.

Přesto jsme jeho výsledky poslali raději i expertům. Kromě veterinárně vzdělaných kamarádů a dalších spřízněných duší, jimž aspoň tady inkognito poděkuji za podporu a pomoc, i do zámoří. Americký profesor Niels Pedersen, který jako první zjistil, že lék podobný remdesiviru účinkuje proti tomuhle výhradně kočičímu svinstvu, se dávno smířil s tím, že v Číně jeho metodu tak nějak přijali za vlastní a prodávají do světa kopie zázračného léku.

Ale nejen to, on dokonce chovatelům na dálku radí, co dělat. "Nejnovější krevní testy vypadají velmi dobře, a pokud je navenek zdravý, byla splněna kritéria pro ukončení léčby," napsal mi Pedersen z Kalifornie čtvrt hodiny poté, co jsem mu poslal mail s poděkováním, kupou čísel a pro mě naprosto neproniknutelných zkratek. Trochu jsem si zavýskl, ale jen tak, aby to neslyšeli sousedi. 

A co se děje teď? Nastala jakási fáze pozorování. Tři další měsíce budeme hlídat, jestli se koronavirus odněkud zase nevynoří.

Teď třeba Pepana pozorujeme na Labské boudě v Krkonoších. Je to pořád stejné pako jako před nemocí: nevysvětlíš mu, že do toho pokoje opravdu už nikdo jiný nepřijde. Stejně se bude schovávat pod peřinou a vystrkovat jen uši. Nebo uprostřed noci začne mlátit packami (packama?) do skříně, jen tak. Nebo nám bude dávat hlavičky mokrým čumákem. Za to všechno to stálo.

text a foto Řízek 

pondělí 17. srpna 2020

EDITACE KOPCE

Je to povznášející, zároveň malinko divné být zase mezi svými, protahujícími se lidmi na louce u lesa a u toitoiek, napodruhé zaparkovat auto a napotřetí odložit telefon, vyzvednout si startovní číslo, sesbírat popadané špendlíky z trávy, zakoupit ekologický kelímek a nervózně koukat kolem sebe, kdo z těch šlachovitých mužů a žen asi má ten virus a jestlipak ho na mě plivne, až mě bude u Karlštejna předbíhat.

Hodně dlouho jsme běžecky nezávodili, rozhodně ne s takovým množstvím jiných osob. Co se mé role týče, dalo by se říct, že jsem byl spíš Radkův osobní řidič – můj mladší a rychlejší bývalý kolega loni na totožné devatenáctikilometrové kopcovité trati v konkurenci mnoha set lidí bral skvělé třetí místo. Akorát teď byl nějakých pár měsíců zraněný a rozmrzelý. Uvidíme, jakou formu si přivezl.

Já jsem naopak loni a vždycky předtím chyběl, seriál Běhej lesy jsem zkusil jen jednou v Brdech a nějak mě to nenadchlo. Moc masovka. Já mám radši takové ty vidláčtější běhy, kde se závodník mých parametrů může snáz blýsknout a ukázat mámě diplom za desáté místo z patnácti účastníků. Ale když už mezi davy, tak tady u Karlštejna, kde znám skoro každý kopec, myslel jsem si, a to je moje nesporná výhoda.

Oni tu normálně mají organizovanou rozcvičku... Ostentativně se do skupinového strečinku nezapojuji, což je samozřejmě každému jedno. Radek se cpe do první řady, aby neztratil ani sekundu, já zůstávám mezi jakýmisi dvěma maminkami. Načež z repráků začne bůhvíproč hrát Vangelis a pravidelní účastníci poslušně tleskají do rytmu. To je vopičárna, ale už se naštěstí běží.

Po louce plné děr. Někdo přede mnou padá a nádherným kotoulem uniká rozdupání pomalejšími a těžšími závodníky. Mám hladké silniční boty, poradil mi to Radek a sám si vzal terénní. Po asi třech stech metrech závodu je zhruba sto padesát metrů přede mnou, což je k zamyšlení.

Jenže na to není čas, klesáme, možná spíš letíme po přehledné cestě k Malé Americe, prohlédneme si zaparkované důlní, respektive lomní náklaďáky a hned zkraje zakusíme tu nejdivnější a zároveň asi nejatraktivnější pasáž závodu, tedy intimně osvětleným tunelem dorazíme na dno Velké Ameriky, kde se otočíme a budeme se cestou zpět vzhůru srážet s ostatními, kteří se tam dolů taky chtějí podívat, ačkoli tam vlastně nic moc není.

Našel jsem si své místo nedaleko paní, z níž se později vyklube nejrychlejší žena. Podobně jako další lidé okolo umí běhat z kopce výrazně rychleji a odvážněji než já, takže mi vždycky uteče. Ale všeho jenom do času: moje vrtkavé kotníky si mnohem víc rozumí s táhlými stoupáními.

A že jich tu je. Tak třeba skrz Mořinu se po asfaltu vlečeme jak smrad a lidi sedící na zahrádce nám v tom dusnu nabízejí pivo. Což je past, protože kdoví, jestli v něm taky není vir. Nedávám si, až na druhé občerstvovačce vyštrachám v kapse skládací kelímek a jsem dílem polit, dílem napojen do dalších kilometrů.

Ukazuje se, že moje znalost okolí byla jen chiméra, vlastně vůbec nevím, kde to jsme. Po prudkém kopci se na louce najednou objeví Karlštejn jak z pohádky, pokud se tu nějaké pohádky točily. Co já vím? Bzučí tu dron, nebo co to je, někdo mi podává vodu.

Pod hradem nám, už notně zřízeným, výletníci tleskají. Těžká a omamná vůně tradičních trdelníků, což je lokální specialita, leží nad stánky se suvenýry a my se nakrátko ocitáme na pevné asfaltové zemi.

Poslední občerstvení, poslední pobryndání a táhlé stoupání zpět směrem k Americe. Běžím rozvážně, dokonce tak, že se přistihnu, že přemýšlím o pracovních věcech. Edituju kopec a hledám v sobě nějaké zbývající zdroje. Ověřuji, že už jich je málo. Ale lidé kolem mě už nemohou, takže se přeci jen sunu vpřed.

U Kubrychtovy boudy, již má žena kdysi překřtila na Kubrickovu, nás posílají do posledního, nejdelšího a patrně nejhezčího stoupání. Vede po nenápadné pěšině v takovém žlabu a aby to bylo romantičtější, občas přes cestu leží nějaký kmen a hele! Támhle jde Radek. Fakt je to on. Došlo mu, nemůže běžet. Ani když jsem mu důrazně řekl: "Poběž".

Později mě požádá, jestli bychom nemohli dělat, že na tom závodě vůbec nebyl. Na té fotce nahoře tak není on, jen někdo hodně podobný.

Nejvíc miluju ty duchaplné konverzace před cílem. Já a nějaký o trochu starší běžec:

- Krásně jdeš, pojď! 
- Dobrý, už je to jen kousek. 
- Kopec jak kráva, co? 
- Jak sviň. 
- Moje řeč. 
- Pojď, půjdeme spolu. 
- Nemůžu. 
- Neboj, já už nemám sílu, nebudu spurtovat (ve skutečnosti bude). 
- Ale co jsi vlastně za ročník? 1985? Tak to buď v pohodě, jsem starší, jiná katagorie. Vlastně spolu v podstatě nesoupeříme (ale tak trochu jo). 
- Mně je to jedno (ve skutečnosti mi to není jedno). 
- Pět set metrů. Ten týpek před námi nemůže, toho dáš. 
- Nedám (ve skutečnosti dám, ale on už opravdu sotva jde a trochu i sípe). 
- Dáš. Jeď!
- Vždyť jedu... - Nezpomaluj! Říkám: Nezpomaluj! Ty zpomaluješ...! 

A pak jsme zase byli na louce, já pár vteřin za spurtujícím veteránem, podali jsme si ruce, snědli jsme banány a melouny a hrozně u toho řval moderátor z repráků, protože přistávala nejrychlejší žena a Radek pořád nikde, ale on tu vlastně vůbec nebyl.

Běžel jsem lesy a lomy a podhradím a byla to větší paráda, než bych čekal.

text Řízek, foto Běhej lesy

neděle 9. srpna 2020

DOKOLA

Máloco je v očích laické veřejnosti tak nudné jako běhání po atletickém ovále. Pokud bych šel zaběhlou cestou, vypíchl bych na tomto místě, že to tak opravdu není, načež bych našel neobvyklé vysvětlení, proč kroužení po čtyřsetmetrové dráze, kterou jsem vždycky považoval za postradatelný okraj fotbalového hřiště, je vlastně strhující zážitek, a překvapený čtenář by nakonec uznale pokýval hlavou, protože co taky jiného s tím dělat. 

Jenže ona to opravdu neskutečná nuda je. Jako jet každé ráno do práce stejným metrem, nastupovat totožnými dveřmi a v kavárně si dát totéž kafe a chleba s vajíčkovou pomazánkou. Vlastně to nechceš dělat, ale časem si na to zvykneš a téměř to nejde změnit. Neříkám, že moje obvyklé výběhy jsou bůhvíjak strhující, ale aspoň na nich je obvykle víc zatáček než dvě.

Přes to nás na tartanové tréninky na Děkanku každý týden chodí spousta. Někteří sníme o maratonu pod tři hodiny, pokud ještě někdy nějaký bude. Pro jiné by maraton za tři byla těžká potupa. Všichni jsme ale dostali pozvánku na prestižní mítink, mezioddílové zápolení v běhu na deset kilometrů na dráze. Moment, to je 25 identických koleček. Je to vůbec legální?

V pátek ráno jsem se nicméně dostavil a byl to můj pravděpodobně třetí veskrze atletický běžecký závod v životě.

První, na 800 metrů, jsem absolvoval během krátkého angažmá v atletickém oddíle, kde jsme především hráli florbal (nevím proč) a já jsem vrhal koulí (vím proč), tuším tak v deseti, jedenácti letech. Původní nominovaný běžec se nedostavil. Zpětně vím, že taktika "začít hodně zvolna a nechat si ostatní utéct zhruba o půl kola a pak to zkusit dohnat" nebyla zvolena vhodně. Někdy na začátku gymnázia jsem také zkazil atletickou meziškolní štafetu na 4x60 metrů tím, že jsem z beznadějně posledního místa nešikovně vyšlápl do sousední dráhy, takže nás diskvalifikovali.

V mezioddílovém zápolení proti RBZ Praha jsem se podobným chybám chtěl vyhnout. "Co znamená RBZ?" ptali jsme se chlapců v jednotných (což je důležité) pestrobarevných trikotech. "To je zkratka pro ‚rybízek‘, tak se v gay komunitě říká mladým klukům," vysvětlil jeden ze soupeřů a já jsem doteď neověřil, zda to myslel vážně. Na nás byl každopádně daleko smutnější pohled, z asi osmi členů SK Babice se snad nenašli žádní dva, kteří by měli identický vzor. Nepřekvapí, že já jsem neměl dres vůbec, ostatně jsem v době startu neměl ani zaplacené příspěvky, což už jsem však napravil.

Oblečení nicméně není tak důležité. Klíčové jsou především dvě věci: polodigitální počítadlo okruhů (máme!) a prize-money (taky) – jedná se o dvacet pět plechovek piva Braník. V cíli samozřejmě přijde vhod, protože v cíli přijde vhod cokoli, zejména ten cíl.

Trochu jsem se těšil na startovní výstřel, ale to bych zase chtěl moc, takhle se nás akorát přibližně patnáct seskupilo u první z padesáti zatáček, které jsou vlastně jen dvě, ale každá pětadvacetkrát, a vytvořili jsme podle předpokládaných časů určité hloučky.

Spolu s dalšími třemi aspiranty na maraton za 2:59:59, tedy s takzvaným B týmem, jsme si dokonce určili jakousi strategii pro naši část startovního pole: Michal zapne svůj tempomat a potáhne na 38 minut a my ostatní, kterým táhne na 40, se povezeme za ním. Někde před koncem, to jsme neměli úplně přesně stanovené, pak nastoupím já a drtivým finišem se společně dostaneme přes všechny druhořadé rybízky.

Pak někdo řekl "start" a začaly se dít věci, převážně tedy na opačném konci výkonnostního spektra. Když jsem krouhal druhou zatáčku, kamarád Táda už načínal další okruh. Za ním jako dvě kuličky rybízu viseli další dva borci. Naše uspořádání bylo dle plánu, Michalovi jsem téměř okopával kotníky a ty moje zase David. Náš vodič se více méně pohyboval dle domluvy, aspoň co jsem stačil vnímat. Do poloviny závodu nás dovedl v čase 19:18, což bylo trochu pomalejší, ale zaplaťpánbůh za to.

Někdy tou dobou se kolem nás prohnali ti nejrychlejší, a počítadlo okruhů tak začalo házet mylné informace. V naší tlupě došlo ke střídání, do čela se místo vadnoucího Michala dostal David, další dva kilometry jsem mu funěl za krk. Sedm kol před koncem jsem se odhodlal k riskantnímu kroku: předběhl jsem jej a začal si tempo udávat sám. Ani to jinak nešlo: daleko přede mnou vůbec nikdo nebyl. Dvě kola před koncem pár diváků na tribuně začalo při mém průběhu zběsile jásat, ale ve skutečnosti tlačili do cíle čelo závodu. Ano, vyhrál Táda. Já jsem doběhl osmý v čase 38:37, pár sekund za osobním rekordem na 10 km. B tým za většího či menšího nadávání do minuty po mně. Ale jak to dopadlo celkově?

RBZ Praha nás zcela deklasoval. Počítaly se totiž časy prvních čtyř, takže i ten můj. Pozitivní ale bylo, že plechovkový Braník byl i pro neúspěšné. 

Jak vidno i z mého vypravování, ještě větší nuda než běhat dokola po tartanu je o tom pak psát. Nebo číst.

text Řízek, foto David Yadel