pondělí 27. června 2016

PRVNÍ - POSLEDNÍ

"Podívejme se, mladý fotoreportér!" vlídně zaskřehotal Václav Klaus mým směrem, když někdy na sklonku devadesátých let navštívil kulturní dům v Radotíně. S maminkou jsme tehdy přišli na besedu s občany a já si pana předsedu fotil žlutým bakelitovým fotoaparátem Kodak, patrně s bleskem. Fotka se nedochovala, ovšem poznámka samolibého profesora jako by předznamenala můj další vývoj. V dalších letech jsem, už se sofistikovanějšími přístroji, vytvářel různé jiné snímky, které pak svého času třeba visely na chodbě naší fakulty a teď se válí pod postelí a schovává se u nich kocour, když si myslí, že ho chceme tahat někam na výlet. V těch místech se povalují i ty sofistikovanější přístroje.

Z výše uvedeného vyplývá, že fotoreportérem jsem se nestal. Mým dalším velkým snem ovšem bylo mít kapelu, nejlépe rockovou (u folkových mi připadalo, že jejich fanynky jsou přeci jen v průměru méně atraktivní). Zůstalo bohužel opět jen u romantických představ. "Nahnědlej pomeranč, to by byl skvělý název pro kapelu!" říkám několikrát týdně, jakmile se někde ozve nějaké bizarní slovní spojení, a manželka to nesnáší. Kytara se válí nedaleko od fotoaparátů a kocoura - takže to taky nedopadlo.

Proto když jsem se octl s foťákem na cestě s opravdovou rockovou kapelou, cítil jsem zvláštní rozechvění, že se moje dva historické sny tak zlehka protínají. Možná to ale byl úpal, ono ten den bylo docela horko. Jeli jsme fotit snímky pro nové webové stránky skupiny První-Poslední. Moje role byla jednoduchá: kapelníkovi přišlo nevhodné se odbýt stativem nebo v horším případě selfie tyčí. Zvlášť když jde o tak důležitou věc, která má nakopnout zase jejich sny směrem k nekonečné slávě a vyprodanému Strahovu. Aby nemuseli předskakovat před skupinou Větry slečny Petry, jako doposud.

Určitě vás zajímá, co se tak řeší v autě s kapelou. Kromě toho, že se mě bubeník ptá, kdy už budeme mít nějaké sviště (kapela nám hrála na svatbě), se probírají třeba koncerty. Minule přišlo asi pět lidí a bylo potřeba něco doplatit. Hodně se mluví o nové desce. Ale neřeší se rotace v rádiích nebo se necituje z pochvalných recenzí, nýbrž se diskutuje o tom, proč ještě není a kde to vázne. Asi bude taky potřeba něco doplatit. Frontman mi prozrazuje, že se nové album původně mělo jmenovat Valium, ale nakonec ponese název Letargie. Nepřijde mi to šťastné - být jejich píáristou, asi bych jim to rozmlouval. "To je jako když Leoš Mareš pojmenoval desku Minuty se vlečou, tu bych si taky nekoupil," konstatuji a v nastalém tichu kapela zřejmě dochází k závěru, že by ta selfie tyč bývala byla lepší.

Dojedeme na koupaliště ve Lhotě v době, kdy slunce pomalu zapadá. Na plážích zbylo jen pár lidí - tak akorát, abychom budili jen mírné pozdvižení, když se pětice oblečených mladých mužů částečně zanoří do hnědozelené vody a já je začnu fotit. Kytarista mi půjčuje svůj lepší canon a ujišťuje se, jestli aspoň vím, kde je spoušť. To by se někdejšímu "mladému fotoreportérovi" stávat nemělo.

Fotíme asi půl hodiny a voda muzikantům vzlíná po dosud suchých košilích. "Nechcete se trochu rozestoupit, ať nestojíte jen v jedné řadě?" navrhne ze břehu frontmanova přítelkyně a já musím uznat, že je to dobrý nápad. Do té doby poněkud statická kapela vytváří zajímavý útvar, cvakáme posledních pár fotek a já si musím vzít prášek, protože je to fakt asi nakonec úpal.

Právě jedna z posledních fotek (s domalovaným dramatickým pozadím) teď zdobí nový web. Ten snad všechna vydavatelství, recenzenty a hudební stanice probere z letargie. A kdyby ne, tak kapele mohu třeba vymyslet nějaký nový skvělý název.

text a foto Řízek

pondělí 20. června 2016

SPIDERMANOVO DÍTĚ

 
Vyhráli jsme zápas v hanspaulce. Jakkoli se to zdá banální, moc často to nepíšu. Ono se to totiž moc často nestává. Považte, letos teprve podruhé jsme mohli zatnout pěsti a začít decentně radostně křepčit, když už děkovačka divákům a vyměňování dresů se soupeři se v našich podmínkám nekoná - příznivce nemáme žádné, dresy jen jedny.

Radost samozřejmě lehce kalí to, že i když jsme se výhrou dotáhli na naše soupeře z Hell Avalanche, toho času deváté, v posledním kole zřejmě zase spadneme zpátky za ně, protože Avalanche dostanou dva body zdarma za kontumaci. Ale to už předbíháme.

Soupeřů bylo nějak málo, asi tak čtyři. Rozhodčí přesto chtěl utkání zahájit stůj co stůj, třebaže jsme jej upozorňovali, že to je ilegální. Nakonec se uvolil čekat o pár minut déle aspoň na jednoho opozdilce (což už se smí), ovšem výměnou za to, že se zápas poněkud zkrátí (a to už je zase ilegální). No co, úroveň rozhodčích je dost často žalostná i na mistrovství Evropy, takže my v nejnižší lize na světě si nemůžeme vyskakovat. Máme být rádi za to, že má arbitr aspoň píšťalku a silnější blonďatou paní, která mu asi má mávat auty. "Řízku, Maruška je těhotná?" chechtá se Pája a já popravdě přiznám, že o ničem nevím - a pak mi dojde, že naráží na vizuální podobnost (obličeje) mé manželky a té čárové rozhodčí. Odtuším něco ve smyslu, že je kretén, a můžeme hrát.

Zápas vypadá přesně tak, jako když nemotorný tým hraje přesilovku proti jinému nemotornému týmu. Máme převahu, střílíme mimo branku a občas nám soupeř uteče do brejku. Po deseti marných minutách se trefuje Luboš a v nastalé euforii vyprodukujeme další střely mimo.

Pak ovšem nastane na umělém trávníku nečekaná změna - soupeři bez jakéhokoli varování dorazí i další opozdilec a síly se vyrovnají. Naštěstí právě na tuto chvíli mladší z našich Matyášů naplánoval svou dělovku přesně pod břevno, kterou by diváci prostřednictvím drahých SMS patrně zvolili gólem kola. Vedeme 2:0 a v kuloárech se začíná mluvit o první výhře po hodně dlouhé době.

Po přestávce nás soupeř zkouší zaskočit výměnou brankáře. Nezaskočil - následně zvyšuje i druhý Matyáš. Jenže když už se v kuloárech začne spekulovat i o prvním letošním čistém kontě pro našeho brankáře, po samostatném úniku nejprve skóruje a posléze mě přišlápne útočník Avalanche. Svíjím se televizním způsobem, jenže kdo by se divil, když má pravá noha je na tom podobně jako celý Rosický?

Naštěstí se pár minut před koncem ještě prosazuje Pája a pohodlné a zasloužené vedení 4:1, jakožto i věci odložené na střídačce nám nikdo nesebral. Byť se rozhodčí domníval, že to mělo skončit jinak. "Zápas by si zasloužil remízu," konstatoval mimoňsky. Vzkazujeme mu, že on by si zasloužil školení k pravidlům.

K jediné obdržené brance se posléze vrátíme v našem tradičním pozápasovém rozboru v blízké restauraci - dozvím se, že bych měl vylepšit ani ne tak kopací, jak spíš chytací techniku. Otázka je, jestli by to pro osmou ligu nebyla skoro škoda.

Pak kolem proletí Spidermanovo dítě a je konec.

text a fotky Řízek

pondělí 13. června 2016

NADŠENÍ A ODHODLÁNÍ


Za tu dobu, co se se ženou známe, jsme se relativně sblížili - a tak nějak se navzájem chápeme. Nerozumím vlastně jen jedné věci, a tou je její vztah k cyklistice. Němec by to možná označil jako Hassliebe, což čeština neumí, protože nenávistoláska zní divně. V Maruščině podání se během vyjížděk střídají návaly obojího s faktickou převahou těch negativních emocí. Navzdory tomu cyklistické výlety sama vyhledává a organizuje. Patrně proto, že ví, že mě to na bicyklu baví.

"Mohli bychom jet o víkendu k našim na kole, co myslíš?" navrhuje žena. "Vždyť nemáš kolo," odvětím vcelku logicky a začínám se bát. Žena se nevzdává: stroj si půjčíme od jejích rodičů a nepojedeme k nim, nýbrž od nich.

Tak tedy jedeme. Na chatě se skutečně nachází tchynino trekkingové kolo vhodného hobitího rozměru. Nafukuji ho na mnoho atmosfér, doufaje v příjemnou atmosféru vyjížďky. Naplánuji nenáročný čtyřicetikilometrový výlet takřka výhradně po cyklostezkách. Ona vypadá nejen barevně sladěně, ale i odhodlaně a nadšeně. A já chci, aby jí to vydrželo. Což se ještě nikdy nepovedlo. (Na Nových mlýnech zahazovala bicykl z hráze, což vhledem k jeho hmotnosti bylo pozoruhodné).

A tak šlapeme podél Sázavy a je to krásné. První zádrhel nastává po sedmi kilometrech pod hradem Zbořeným Kostelcem. Zatímco běžní lidé pokračují rovně podél řeky anebo po mírně stoupající asfaltce, povídají si a těší se z víkendu, volím příkré stoupání po červené značce, abychom se silnici vyhnuli. Dojde k prvním neshodám a coby otrokář nutící nebohou ženu do absurdních činností se, jak posléze zjišťuji, stávám hvězdou sociálních sítí, třebaže její hobití kolo místy nesu. Na fotce to samozřejmě vypadá hůř než v reálu.

Potkáváme starší pár v opačném směru. Elastický pestrobarevný pán v úniku, daleko v gruppettu statečná elegantní paní, která na nás zdálky rozesmátá volá, že už jen kousek a bude normální cesta. Ženu to nepovzbudí, ba naopak. "Vidíš, takhle jednou dopadneme," povzdechne si.

Jedeme nádherným posázavským hvozdem po šotolinové cestě. V milém stínu si hrají veverky se štěbetajícími ptáčky, vzduch voní létem. Má to jen jednu malou nevýhodu - jedeme sice mírně, ale zato prakticky neustále do kopce. Tuším, že to může být problém. Ano, žena ztrácí nadšení, odhodlání, řeč i náladu. Zatím ale nezahazuje kolo z hráze.

V Kamenném Přívoze to může zachránit jen dobrý oběd. Jenže zjišťujeme, že socialisticky vyhlížející, ale skvělou vodáckou hospodu U Vemenáče už neřídí náš známý, nýbrž vekslák a dva traktoristi a oběd podle toho vypadá i chutná. Zpátky jedeme nejkratší cestou po silnici, pomalu a mlčky. U pumpy raději kupuju zmrzlinu. A už je zase dobře.

Nebudeme se k tomuto tématu radši vracet. Jenže za pár dní Marušce otrne a začne plánovat. Jak už se těší, jak budeme v létě drandit na kolech po Moravě. Jak bychom třeba mohli někdy zopakovat cyklistiku v Jizerkách. Přitom už v té chvíli ví, že ji to bude bolet a že bude nadávat, případně mlčet.

Příště ale plánuji já. Vyrazíme proto nakupovat kabelky, pak půjdeme do solárka a necháme si udělat nehty.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

pondělí 6. června 2016

SLUNÍČKO, BĚŽEC, ŠIPKA, KOPEC

Bělovlasý muž kvapně kráčí k přechodu před hlubočepskou mateřskou školou, který se stal startovní čárou. Houf běžců se tázavě otáčí na přijíždějící auto strážníků - nevíme, jestli nás jdou pokutovat a botičkovat, anebo nám hodlají naopak zajišťovat bezpečný průběh. Záclony v oknech se odhrnují, bělovlasý muž volá Start, ozývá se klasické pípání zapínaných hodinek a šestnáctý ročník Dobývání Dívčích hradů začíná.

Loňský ročník běhů do kopce po pražském okolí jsem vynechal - vlastně jen z pohodlnosti. I za letošek mám v tomto prestižním seriálu zatím nula bodů, protože jsem se těmto závodům vyhýbal, sám ani nevím proč. Tentokrát jsme si však s Milanem, někdejším přeborníkem této trati v juniorské kategorii, řekli, že lepší způsob neděle není. A tak jsme u hlubočepského nádraží nafasovali startovní čísla a tatranku a po nezbytné prohlídce trasy jsme byli připraveni utkat se s neduživě vypadajícím nenápadným mladíkem s brýlemi, o němž mi kolega právě prozradil, že je to budoucí vítěz závodu, s Milanovým dvojníkem a s další stovkou lidí.

Městská policie skutečně hlídá bezpečný start. Dav odbočuje k Prokopskému údolí a já rozhodně naplňuji taktický záměr nepřepálit začátek. A to tak důkladně, že mi na chvilku Milan dokonce mizí z dohledu a místo něj se vedle mě octne nějaký osmiletý chlapec. Po několika stech metrech se uhýbá do prudkého kopce na klikatou asfaltku. Znám ji z dětství, chodívali jsme tam na procházky s rodiči a už tehdy mi ten kopec přišel nekonečný. Končívali jsme na takovém hřišti nebo cvičáku u hospody, byly tam snad i nějaké i lavičky či co.

"Líbí se Vám tato stránka? Nebo naopak jste zhrozeni?" ptají se zdvořile organizátoři seriálu na své oficiální webové prezentaci, kde pozornost upoutá třeba i hravé logo se sluníčkem, běžcem, šipkou a kopcem.

Líbí se mi tento kopec? Nebo jsem zhrozený? Váhám. Oproti jiným kopcům mi to na asfaltu neklouže a vede to ve stínu. Na druhou stranu, ty nevýhody veškerých kopců zůstávají - především to nepříjemné funění lidí okolo mě a pocit marnosti pokaždé, když mě předbíhá třeba paní Poborská (nic proti ní). Ta tu dnes naštěstí není. Co je na Dívčích hradech vysloveně nesympatické, je tempo. Závod je z celého seriálu nejkratší, pro většinu startujících jsou dva kilometry, byť se stodvacetimetrovým převýšením, v podstatě sprint, a tak se běží rychleji, než by mi bylo příjemné.

Před polovinou kopce je to hřiště, což bývalo v dětství naším cílem, ale dnes nás bílé šipky vedou výš. Předbíhám Milana, pak se asfaltka pomalu narovnává a už po polní cestě vybíháme z lesa na pole. Tady už by to podle propozic i zkušenějšího, třebaže výrazně mladšího kolegy mělo být po rovině, ale není. Sto metrů před cílem můj dnešní neznámý funící souputník, který běží vizuálně úplně blbě, ale asi efektivně, přesprintuje skupinu lidí před námi, jdu za ním, a pár metrů před koncem se tak posouvám na celkové dvacáté místo. Dokonce dostanu i dva body do ligy. S časem 9:25 vyrovnávám paní Poborskou z roku 2008, což je zároveň radostné i skličující. Vyhrál ten obrýlený mladík; výhledem na Prahu se už tu uprostřed pole opájí skoro dvě minuty. A to už je jen skličující - a asi je to ten důvod, proč jsem na ty závody nechodil.

------
Když se v cíli objeví i Milan, seběhneme zpět do Hlubočep na limonádu a tatranky a vyrazíme na plánované kolečko po Prokopském údolí. Klušeme skrze bývalé lomy i Kuní ulicí a přeme se, zda název ulice U Dobráků je ironický, tedy U "Dobráků", anebo obráceně. Potkáváme bezvadně flekatou kočku. Po skalách vylezeme zpět na horní hranu údolí a vrátíme se ještě jednou na Dívčí hrady. Po závodnících zůstala jen bílá šipka mířící do kopce.



text Řízek, foto Mirek Kratochvíl