středa 26. února 2020

PROBLÉMY V RÁJI

 
Přátelé se poškorpili. "Nebudu obvolávat svoje kamarády, abys měl dost hráčů na ten svůj pitomý hokejový zápas, který sis vymyslel. Pořád mluvíš jen o tom, já přitom nemůžu hrát hokej – podívej, mám zlomený prst a hele! něco mi z něj teče, to by asi nemělo. Tak mě do toho přestaň jakkoli zahrnovat," vmetl jsem Václavovi do tváře. Což bylo technicky složitější, když jsme klusali vedle sebe.

Odveta na nečekaný výpad na sebe nenechala dlouho čekat: "Ty mi budeš vyčítat, že mluvím furt o hokeji? Aha," pozvedne obočí a spustí: "Tak jsem byl běhat, ale moc mi to nešlo. Pak jsem šel do práce a měli jsme dobré články. Poznal ses? Kdo tady pořád mluví o tom samém?" zvýšil hlas a s tím i kadenci kroků, což mi hodinky prozradily, zatímco jsme míjeli majestátní vodojem tyčící se nad Hlubočepy a Radlicemi. Měl pravdu a v řečnickém souboji šel rázem do vedení. Byl čas vytáhnout nefér kartu.

Milan a pole.
"Na horách s rodinkou bylo krásně. Toho sněhu! Synek už sám lyžoval a umí se už sám krásně držet, když ho táhnu na sáňkách. Dceruška teda byla v nosítku, je teda taky hrozně hodná a šikovná," říkal jsem téměř Václavovým hlasem a dikcí. A to byla podpásovka, protože na rodinku se nesahá, a to ani kdyby snad příběhy o idylickém soužití byly hrozně nudné, což samozřejmě nejsou. Oba Milanové, kteří na Hubáčkovu dvacítku také dorazili, se našim "problémům v ráji" smějí. Václav mě za trest ignoruje. Mileniálové by to možná přesněji označili za ghostování – prostě dělá, že tam nejsem. Nevím jak pro mileniály, ale pro mě je to celkem nepříjemné.

Milan a voda.
Naštěstí to brzo přebijí jiné nepříjemnosti. Únava, vyčerpání, bláto. Třebaže běžíme jeden z nejhezčích závodů. Když odmyslíme dva dočasně znepřátelené kamarády, na startu vládne pohodová atmosféra, protože se skoro každý s někým zná. Trasa vede důvěrně známou krajinou Prokopského údolí, ale dává jí novou perspektivu a kontext. A ty výhledy a vyhlídky! Třeba na to, že když nám vítr fouká do tváře, v druhé polovině poletíme zpět k vodojemu jak plachetnice.

Uteču kamarádům a rozkoukám se na čtvrtém kilometru. Řítíme se do údolí. První ležící strom přeskočím, druhý podlezu. A pak mi ujedou obě nohy naráz na mokrém zbytku dlažby. Nespadnout na zlomený prst je jediný taktický pokyn, který jsem si před závodem dal. A byť by se Zdeněk Chlopčík nad tou krokovou variací zcela mimo rytmus asi ušklíbl a pak by zpod stolku vytáhl nekompromisní trojku, ustál jsem to a ať už to dopadne jakkoli, vyhrál jsem. Další dílčí vítězství jsem si ostatně připsal už před závodem – nejenže jsem urazil Vaška, ale dokonce jsem se přihlásil a zaplatil jako první, takže jsem běžel s číslem 1.

Nejdramatičtější moment celého závodu.
Na asfaltce vidím záda babického kolegy Vojty. Tedy možná je to on. Ač mezi námi nemůže být víc než pár sekund, až po dlouhých kilometrech už skoro na dohled od hájemství excentrického starosty Novotného jej předbíhám (je to Vojta) před prvním těžkým kopcem. V polovině závodu se k nám připojí ještě jeden mladý muž. Druhá půlka je rovinatější a teoreticky i po větru. Běžím v čele skupinky a moje tempo mi připadá adekvátní, ba snad až rychlé. Do reality mě vrátí letmé ohlédnutí – z tria se stal netrpělivý sextet. Jeho jednotlivé složky se postupně derou do popředí toužíce mi ukázat svá funkční záda.

Uhájil třicáté místo.
Posledních pět kilometrů je po rovině. Nic mě nebolí, ale nejsem schopný reagovat na stupňující se tempo ostatních, které mám sice pořád na dohled, jenže kteří tak jako já vědí, že už není na co čekat. Neznámý muž v oranžovém se mě jasnou gestikulací snaží přimět ke spolupráci. Krátce ji zvažuji, to ano. Ale ne. Dnes ne. Vojta je v cíli o propastnou minutu a půl rychleji (loni jsem ho porazil o deset minut!) a všech pět ostatních ze skupinky už také více či méně zadýchaně popíjí čaj a přinesené limonády.

Milan a vodojem.
Souboj Milanů dopadne těsně pro čerstvého ženáče ze Vsetína. A pak se v cílové rovince objeví Václav v modré větrovce a poctivé zimní čepici. Václav se nikdy neohlíží, protože by se z něj stal solný sloup, a tak nevidí, že pět metrů za ním sprintuje jeho tréninková kolegyně Iveta. Nebo ji taky vyghostoval. Křičím na něj, Václav se probere ze své pohodlné letargie a v dramatickém finiši druhou ženu celkového pořadí nakonec udolá (možná i díky mně?).

Zase jsme nic nevyhráli. Ale tomahavk jsme zřejmě zakopali. Poobědvám s Václavovou rodinkou. Ty děti jsou opravdu moc hodné a asi i šikovné. A ta rajská! Ale na hokej fakt nejdu. Nicméně kdybyste chtěli, je to snad 6. března pozdě večer v Černošicích.

text a fotky Řízek a Lukáš F.

pátek 21. února 2020

NECHCE SE

Nechce se. Na autech je ten bílý neprůhledný zimní povlak, první ranní lidi jsou zachumlaní a keř pod oknem se otřásá jihozápadním větrem. No, popravdě spíš zachvívá. Venku prostě není úplně hezky. A to vůbec nemluvíme o tom, co se po večerních pivech děje uvnitř.

Jenže závislost je závislost. A i kdyby nebyla, maraton je maraton a tréninkový plán je...

Tréninkový plán je především určen někomu jinému. Je vytvořen na míru Martinovi, člověku s legrační čepicí a brýlemi, rachitickou postavou a ušlechtilými zájmy. A rychlejšíma nohama. Martinova forma má na konci jara gradovat tak, že si na pražském maratonu dva metry za cílovou čárou (setrvačnost) zamáčkne hodinky v čase 2:54:59.

Já jsem k němu byl trenérem přiřazen, třebaže moje ambice jsou realističtější. O týden dříve než Martin možná doběhnu do cíle maratonu v Madridu o pět a více minut později než Martin. Hrozně zpocený a vyčerpaný, budou tam kopce a vedro. V cíli mi má žena dá pusu. Když se trochu posnažím, můj čas by mohl ještě těsně začínat dvojkou.

Pokud se tedy dneska vykopu. Jedna část, mající na starosti závazky a plánování, mně říká, že je to potřeba. Ta druhá, mající na starost pohybový aparát, to považuje za vyloučené. Argumentuje mimo jiné i tím, že i Bůh přece údajně sedmý den odpočíval, tak proč já bych se měl namáhat třináctý den v kuse?

Hodně se nechce. Je dokonce potřeba shromáždit argumenty pro:
  • Pustím si do sluchátek divnou hudbu, která se jinak k ničemu nehodí. Našel jsem kapelu s názvem Public Service Broadcasting. Někdo tam nasamploval úryvky ze starých rozhlasových pořadů a do toho řeže do kytary a mlátí do bicích, což se dobře páruje s nudným tréninkem po asfaltce podél břehu Vltavy. 
  • V cíli si koupím v kavárně míchaná vajíčka. Bude jich hodně, ale já je mohu zcela bez výčitek sežrat a možná si dát i štrúdl nebo koláč na cestu. Asi i kávičku.
  • Napíšu si pak na Stravu, což je elektronický nástroj určený především k pochvalnému poplácávání ostatních běžců, že jsem úspěšně dokončil trénink a že jsem unavený a spokojený. Mohl bych připojit i fotku těch vajíček, to je dobrý nápad. A mých několik tamních přátel mi pogratuluje a mě to zahřeje u srdce.
  • A pak je tam vlastně ten maraton. Třeba to pomůže. Ostatně, pot šetří krev, jak si napsali výsadkáři na billboard na Strakonické. Nemá to se mnou žádnou souvislost, ale můžu si to donekonečna opakovat podobně jako další mantry typu Když nemůžeš, přidej. Akorát ono to spíš funguje tak, že když nemůžeš, tak prostě nemůžeš.
No nic, musím běžet.

text a foto Řízek

úterý 11. února 2020

DVĚ ANTÉNKY

A tak by se radši neměly psát tečky, protože když ji jednou napíšete, nikdy nevíte, co se stane pak, jestli byste z ní třeba dodatečně neudělali čárku nebo středník, jenže na to už je pozdě, protože už je tam ta tečka – když jsem tu nedávno psal o fotbalovém turnaji novinářů, jedna z dějových linek se týkala mého zlomeného prstu a v době, kdy jsem rozhodně napsal poslední tečku, byla kolem něj situace celkem stabilní a přehledná (ošetřen na pohotovosti, fraktura, prst v sádře, kontrola a v pondělí převaz plus blazeovaný nadhled člověka, který podobných marginálií zažil nespočet), jenomže to bych nebyl já, kdyby to tak mělo dopadnout: v pondělí, den po tečce, po rutinní kontrole a převazu odcházím z kavárny s ekologickým hrnečkem a chlebem s pomazánkou ve zbývající ruce (což je skoro akrobacie), když mi volá neznámé číslo – pomyslel jsem si, že je to zas paní z časopisu o moderním bydlení, jež se mnou chtěla dělat průzkum o mém názoru na moderní bydlení a já jsem se ji tehdy pokusil zaskočit tvrzením, že nemohu odpovídat, protože naše bydlení je postmoderní, jenže ona se nedala a trvala na tom, že zavolá jindy, a to "jindy" možná právě nastalo, jenže chyba lávky: volala nemoderní Thomayerova nemocnice: "Pan doktor vám to v sobotu pěkně zafixoval, to je sice pravda, jenomže my jsme se na ty vaše snímky teď s kolegy znovu koukali a jeví se nám to tak, že byste měl co nejrychleji dorazit, protože ten úlomek kosti se vám nemá šanci zahojit, protože na něm visí šlacha, my si vás radši odoperujeme a dáme vám tam takový šroubek, za tři dny jste doma," soukalo se ze sluchátka a mně málem vypadlo kafe i s namazaným chlebem špatnou stranou na chodník, a když jsem to vybalancoval, ozvala se Thomayerova nemocnice znovu, že to nebude na tři dny, ale jen na jeden, zato už ve čtvrtek, a taky že to nebude šroub, nýbrž drát, tudíž jsem z toho celého byl tak popletený, že ani nevím, jaká byla vlastně ta pomazánka, jestli mrkvová, nebo snad vajíčková, ani jestli mi to kafe chutnalo, každopádně ve čtvrtek ráno mě žena odvezla do nejzazšího pavilonu areálu, kde už nemocnice volně přechází v Krčský les a kouřící sanitáři se prolínají se stádem muflonů, bylo sedm ráno, ponuré chodby byly prázdné a všude bylo šero a paní v okýnku si mě pamatovala, protože tam byla i v sobotu, což mě překvapilo, protože já jsem si ji nepamatoval – ji zase překvapilo, že tam jsem: Co tu děláte? ptala se, ale pak jsme společně nalezli společnou řeč i s ostatním personálem, který ve vedlejší místnosti zrovna řešil okolnosti úmrtí jiné pacientky, což se mě vlastně nijak přímo netýkalo, jenže poslouchání cizích rozhovorů patří k mým přiznaným slabostem, pak přišel sanitář a měl očividně radost, že sám chodím, o patro výš jsem se sám převlékl do nemocničních jednorázových oděvů a o patro výše znovu, aniž bych je stihl znečistit, tam jsem si přesedl na jiné lůžko, přikurtovali mě, abych sebou nemlel, a mohli jsme se do toho pustit, tedy spíš pan traumatolog, který si obrazovku promítající rentgenové snímky v reálném čase posunul přesně tak, abych na to skvěle viděl i já – aniž bych po tom prahl –, a pak už se mou dlaní rozlil mezokain, ÁÁÁ! řvu a šiju sebou: asi ho bylo málo, tak připíchneme, a na černobílé obrazovce se objevil nástroj s dlouhou jehlou či zobáčkem na konci, něco píplo, v mém prstu se začalo cosi nepříjemného odehrávat a zároveň se ozval zvuk podobný vrtačce, ale ne s příklepem (tedy já si ten zvuk už moc nepamatuju, protože jsem obě své půjčil kamarádkám – jednu má Adéla, druhou Míša), a tak to trvalo dalších čtyřicet minut a sanitář zatím líčil svoje námluvy s nejmenovaným velkým autobazarem (ÁÁÁ! řval jsem znova); chtěl si koupit nějaké levné auto, ale šikovný prodejce mu řekl, že lepší bude dražší auto, protože do něj nebude muset tolik investovat, což muže zaujalo a začal přemýšlet o nějaké půjčce a mně ho bylo trochu líto, jenže jsem se mu do toho nechtěl míchat – vždyť kdo já jsem, abych do toho mluvil? Jen nešikovný člověk, kterému teď rovnají prst, respektive už končíme, doktor shání štípačky, teď to studí, jak tam lije tu dezinfekci, a sanitář, budoucí majitel nevýhodné půjčky a předraženého auta, mě na vozíku odváží o patro níž, kde se sestry ptají, jestli mi je dobře, když jsem tak bílý, a já dělám hrdinu a ony přesně takové hrdiny znají, takže mě přinutí si na chvíli lehnout a pak mi nesou červený sladký čaj v té komunistické skleničce Made in USSR, jako jsme měli ve školce, pak jdu domů takový zmatený a dva dny je mi docela zle a bolavě a pak v pondělí jsem zase v nemocnici a paní u okýnka je pořád tatáž a doktor mi sundavá obvaz a ukazuje dva dráty, které mi trčí z prostředníčku: "Jsou to takové dvě anténky, za ten měsíc a půl si na ně zvyknete," a já si asi radši zvykat nebudu a nebudu ani psát žádnou pořádnou tečku, protože kdoví, kdo zavolá zítra...

text a foto Řízek

neděle 2. února 2020

TROCHU SEKTA

"Prostě normálně udělejte fakáče." Laborantka stroze navigovala mou pravou ruku na rentgenové podložce. K evaluaci futsalového mistrovství republiky novinářů jsem si vybral Thomayerovu nemocnici, posmutnělého doktora a sanitáře, který mi narovnal zlomený prst do správné polohy a obaloval mi jej sádrou. Spoluhráči zůstali v Berouně a dali si do nosu. A vyhrála TV Nova. My jen těsně ne.

Nejen naši odpůrci, ale i upřímnější rodinní příslušníci často o Deníku N říkají, že jsme jako sekta. Na turnaji jsme se této nálepky spíš nezbavili, protože jsme si jako jediní dovezli velice rozsáhlý a dokonce i slyšitelný fanklub. Jeho tři členy jsem přivezl já vozem, zatímco zbytek týmu jel společně ekologičtěji – vláčkem s Honzou Moláčkem, který tento vtípek prý naposledy slyšel ve čtvrté třídě.

Dejte jim člán!
Bylo nás jak much. Přijelo několik manželek/přítelkyní, navíc zahraniční reportérka Petra, investigativkyně Eliška a Tomášova žena, o níž bude ještě řeč, přivezly děti a všichni naši fanoušci (příčestí budu mít správně, protože ač ženy a děti dominovaly, byl mezi příznivci i Filip, editor víkendové přílohy zvané Konťák) se dožadovali gólů. Podobně jako se my, editoři, u redaktorů občas hlasitě dožadujeme slibovaných článků. Protože bývají dlouhé, říkáme jim člány. Voláme: Člány, člány. Ano, jsme asi trochu sekta.

Samozřejmě se těch gólů dožadovali marně. Začátek turnaje těšil všechny fanoušky defenzivního fotbalu, první tři desetiminutové zápasíčky skončily 0:0, včetně našeho duelu s regionálním Deníkem. Šance byly na obou stranách, těch našich bylo víc. Shodli jsme se, že jsme měli vyhrát a že by nás to mohlo mrzet. Sporťák řečený David nestřídal.

V bílém hraje Aktuálně.
Zatímco v Deníku neznáme nikoho, Aktuálně.cz jsou vesměs naši bývalí kolegové, a tak měl zápas náboj. A taky před ním rozhodčí nechali přifouknout míče, které byly jak šutrák. I přes to, že popěvek "Dejte jim gól, ať se všichni poserou" zpívaný Filipovým cimbálovkovým hlasem rezonoval halou, jsme se prakticky nedostali za půlku a sehraní borci z Karlína, zocelení nedávným požárem v jejich supermoderní redakci, nám z řady šancí dovezli dva góly do opuštěné branky. David nestřídal.

V té mele jsem si toho ani moc nevšiml, ale v mezidobí jsem si při některém ze svých četných kontaktů se šutrákem zlomil prostředníček pravé ruky. Když jsem sundal rukavice, poslední článek zcela změnil tvar, nabobtnal a stal se článem, který zjevně potřeboval jakoukoli editaci. V kantýně došel led, ale žena našeho grafika Tomáše vytáhla růžový tejp a vytvořila mi tam konstrukci podobnou mým pokusům spravit cokoli v domácnosti pomocí stříbrné "americké" pásky. I placebo ale funguje a přece nepojedu hned domů, když máme ještě hrát proti Hospodářkám.

David plácá, ale nestřídá.
Jejich šéfredaktor kouká na můj růžový prst a žertuje, že budou týmově střílet na pravou ruku. Do vedení ale jdou úplně jiným způsobem, zcela propadneme a editor Peky se řítí na mou branku, já se řítím proti němu, ale chybí mi krok, Peky mě elegantně obchází a trefit prázdnou branku pro většinu hráčů (vyjma našeho týmu) není zas tak složité. Ale nás to probudí a zbytek zápasu celkem ovládneme. Všechny pěkné střely však kolega Dubák pochytá, takže se radujeme až po divoké akci plné dorážek, na jejímž konci je David, který už nemůže, ale nestřídá. Pár vteřin před koncem znovu propadneme a šéfredaktor Jaš běží sám na branku, ale už je unavený, tak střílí – na pravou ruku. Prostředníčkem vyrážím a zápas končí smírně 1:1. Shodneme se, že jsme měli vyhrát a že nás to bude asi mrzet.

Fanynku a domácí a vědní redaktorku Adélu víc mrzí, že si její kluk mezitím natřikrát zlomil nohu při squashi. Opouští nás a vyráží do nemocnice a my jim oběma držíme palce. Před posledním zápasem zajdeme na oběd. Po výpečcích s knedlíkem budeme ještě stabilnější, protože se nám posune těžiště níže. Mysleli jsme, že už jsme mimo a bez šance na postup mezi nejlepší čtyři, ale celé se to zamotalo, a tak nám proti Lidovkám stačí jakkoli vyhrát.

Jenže zápas je velmi opatrný a prakticky bez šancí. David opět nestřídá a mimo hrací plochu se poprvé ocitne až tehdy, když je za ilegální skluz vyloučen. Oslabení přežijeme, a naopak máme šanci při přesilovce vylepšené přímým kopem. Bohužel největší týmový slušňák a vítěz každodenní ankety o nejoblíbenějšího editora Honza Jiřička, když dostane míč přesně na nohu metr před brankou, se zalekne opožděného hvizdu rozhodčího a balon místo zakončení odevzdá. Přitom klidně mohl skórovat a stát se legendou. Pokus o zoufalý tlak ještě zabrzdím já, když popleteně zakopnu míč na tribunu, i když kolem mě široko daleko nikdo není ("N e p o c h o p i t e l n é selhání brankáře deníkářů," huláká přestárlá mánička od komentátorského stanoviště), a pak už je opravdu konec. Lidovky doprovodí Aktuálně do semifinále a souhrou divných okolností jsme nakonec až poslední ve skupině.

U pozápasového hodnocení v nádražní restauraci jsem z pohotovostních důvodů chyběl, a tak nevím, jaký recept mužstvo vymyslelo, abychom příště blamáž neopakovali. Jestli naše góly přeci jen nedáme už před platební bránu. Či zda místo některých popracovních hospod nezařadíme tréninky. Nebo zda nezkusíme v crowdfundingu vybrat peníze na nějaké opravdové fotbalisty.

text Řízek, fotky Eliška H. B.