LÉTÁNÍ ZA ZVUKŮ ZVONKOHRY

Drakování, kajtování, svátkování
text Venál, fotky Venál a Řízek

Toho dne jsem se vzbudil opravdu hodně brzy. Tři čtvrtě na dvanáct to skutečně jistily. Po ranním doprobuzení jsem vykouknul ven a vidím nádherný den jak stvořený k nějaké té outdoor aktivitě. Jako kdybych byl vyslyšen. Stačilo zčeknout telefon, a tam stála zpráva: „Dnes jdeme s Frantou lítat. Nechceš se připojit?“ Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem bušil do telefonu číslo na Lukyho, abych mu potvrdil svou účast. Velkorysé vyzvednutí mé osoby nebylo zase až tak vlastně velkorysé, jak jsem si původně myslel, jelikož se naše cesta ubírala směrem tak mně dobře známým na Kuchařík, ale i tak jsem byl potěšen.

Naše první letové hodiny toho dne – pro mě první letové hodiny vůbec – byly za Kuchaříkem. Krásná loučka s poměrně mírnými větrnými podmínkami mně velmi vyhovovala, ovšem Franta s Lukym se né a né uspokojit s takovým mírným nárazovým větříkem, a tak se rozhodlo, že popojedeme do Vonoklas. Franta si tam vzpomněl na luxusní poloplácek, teda chcete-li rovinu s kopečkem(Vlastíkovina), s mohylou. A prosluněné údolí se zároveň rozeznělo mocným hlasem zvonkohry. Paráda.


A tam teprve začal ten správný Hukot. Kluci na nic nečekali, rozložili draky a šli na to. Já jsem nejprve fotil a pak přišla opět má chvíle. Luky mi půjčil nezbytné propriety a šel jsem na to. Bohužel k mé smůle i k Lukyho smůle mi draka půjčil zrovna v tom největším fičáku( 8-9 m/s), takže já jsem poznal, co je to pořádný kajtování, drakování.

Má snaha dostat draka nahoru se po nějaké té chvíli vyplatila a konečně jsem mohl létat. Byl jsem docela v šoku, když mě Luky musel držet za pás, a stejně mě to zvedlo. To se opakovalo asi ještě třikrát. Nebyl čas na hrdinství, tak jsem se zase stal fotografem. Franta si silnější vítr krásně užil, lítal si pěkně ze strany na stranu a draka držel kolmo k zemi. Po vystřídání stráží jsme s Frantim byli svědky několika docela v poho poletů, jež předvedl Luky, který si toho silnějšího větru příliš neužil, jelikož se během pár minut situace změnila a nefoukalo tolik. Za chvíli jsme se zase vyměnili, a já mohl vylétnout do oblak.


Tentokráte se nic dramatického nedělo a já jsem v pohodě sám mohl lítat, jak ten pták. Sice létal kajt a já jsem ho bezpečně ovládal ze země, ale to už nikdo nemusí vědět. Jak jsem tak dolétával, slábl i vítr, nicméně Luky to šel ještě zkusit a my s Frantim jsme v dálce mohli pozorovat koňačky a volat na ně „Pavlo!“ Koňačky z nás byly natolik vyplesklé, že nám nebyly s to ani odpovědět. Asi se ta jedna fakt jmenovala Pavla.

Krásný den, krásné místo na létání, počasí skvělý, vánoční svátek - co víc si přát.

Mějte se a třeba při lítání zase čau.

Josef Václav Špirek reg. ochr. znám made by Kosoř.

NADĚLENÍ

O stromcích a lidech
text a foto Řízek

Prý z Německa ta móda přišla. Chvíli poté, co se vánočně naladění lidé protlačí sítem pokladen v hypermarketech, z bílé síťoviny vybalí jedličky a smrčky a počnou je ověšovat harampádím lecjakým.

Stromy jsou různé, tak jako to nadělení pod nimi. Turistický jehličnan při vánoční besídce byl usazen do kýble vystlaného novinami a pod ním se vršily méně či více umně obalené drobnosti pro radost, zejména pak pro radost Vlastíka. Ten toho obdržel tolik, že možná i samotného Ježíška překvapilo, co že to všechno dostal. Ale i mně tam nějaké věcičky zanechal, díky mu za to.

Strom u rodičů mé přítelkyně byl především dost hustej. Vypadal jako jeden z jejich psů - byl chlupatý a tlustý. Zlatavé koule měl oproti všem zvyklostem uspořádány po vzoru té infantilní stavebnice, kterou kdysi používala naše chemikářka pro větší názornost. Byly to zlaté molekuly vody – jedna velká koule coby kyslík a dva mrňavé vodíky. Přišlo mi to bezvadné, tím spíše, že na špici stromku bylo něco, co se podobalo kosmodromu v Bajkonuru.


Strom důchodce z Pankráce jsem nejprve přejel. Muž jej nešikovně položil doprostřed parkovacího místa, kam jsem se zrovna odhodlal zabočit. Zvláštní. Vypadalo to, že stromek někdo odložil, jako by bylo už po vánocich. Až po čase se stařec vynořil z útrob nedaleké dacie, čímž se vše vysvětlilo. „Stojíte mi na větvích,“ zaúpěl senior. Pod koly skutečně zůstalo pár jehliček. Snad si pán i s nedokonalým smrčkem užije dobré vánoce.

To bych vám rád taky popřál, ať už je váš stromek šmudla, či photoshopová krasavice. A kromě toho mi to nedá a věnuji vám ještě citaci Janka Ledeckého (sic!). Ťukáte si na čelo, jenže vše důležité kdysi populární zpěvák patrně neúmyslně vystihl, ať už ten text napsal kdokoli:

Ať ve zdraví se sejdem‘ u vánoční ryby
a připijem’ si vínem, ať nikdo nechybí.

Hezké svátky.

SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

MISTŘI!

O fotoalbu pro beznadějné sportovce
fotky a text Řízek

Sobotní odpoledne na škváře. Prach nebo bahno, vítězství a prohry, ostré strkanice s podobně tělnatými soupeři a nadávky rozhodčímu. Pak pivo a domů.

Víkend co víkend se už několik generací pražských chlapců, jejich otců a i jejich otců k ženám, matkám a milenkám vrací pokopáno. Fotbalová Hanspaulská liga totiž umožňuje sportovat skutečně všem, ať už je to dobře, či nikoli. I když už škvárová hřiště vymírají a s nimi i čistě hospodské týmy, jedna věc zůstává neměnná. Všichni jsme mistři. Svým způsobem.

--------------------------------------------------

Takový nějaký nablblý text bude doprovázet soubor mých fotek z Hanspaulky, až vyjdou knižně. Teď se možná směješ, ale tahle doba je v lecčems skvělá: například kterýkoli hlupák s kreditní kartou a přístupem k internetu (žádná další úskalí mě nenapadají) si může za pár stovek vydat svou vlastní fotoknížku. Třeba i v nákladu 1 kus – což je můj případ.

Ale dřív, než mi ze Spojených států publikace přijde, posílám vám ochutnávku. A ještě dovysvětlím, proč tohle celé vzniklo.


Před časem se na naší škole konal tradiční workshop se slavným francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem. Zúčastnil jsem se i já. V jeho rámci jsme měli fotit na vybrané téma, a já jsem si nakonec prosadil právě tohle. Netvrdím, že je to bůhvíjaká podívaná, ale když už jsem nad tím strávil tolik času, ať to taky někdo vidí.

Mistři!

JIRKA + ŘÍZEK = 49

Večírek zamotaný v toaletním papíru
text Řízek, foto Řízek a jeho kamarádi

Jelikož mou výzvu žádné jednoroční dítě ani zvíře nevyslyšelo, oslavili jsme s Jirkou trapně společné nekulaté a velmi přibližné devětačtyřicetiny. A jestli dobře počítám, což v žádném případě není jisté, i příští rok nás kulatiny minou. Ledaže bychom někdy v létě oslavili jakési půlnarozeniny. A to by s námi mohlo slavit i to zvažované rožněné prase. Ovšem pokud by nebylo příliš staré, aby chatrné jubileum nenarušilo.

Sice nebylo ani prase, ani avizované karaoke, ba dokonce i návštěva nakonec poněkud zaostala za očekáváními (samozřejmě jen co se týče kvantity), avšak i tak to byl solidní večírek. Na jeho úplném počátku mi Jirka felicií oťukl felicii, na jeho úplném konci se Václav někam ztratil s půjčeným psem. Co se stalo mezitím?

Nejdříve jsme prozíravě natáhli na koberec plachtu; a to, že některým bohužel byla příliš úzká, nám rozhodně nikdo nemůže klást za vinu. Vlastík přinesl vlastnoručně vyrobený mazlavý dort z kompotovaného ovoce a čokoládové polevy. Maruška projevila obavy o mé útroby, když jsem střídavě ukusoval z něj a různých pomazánek rybičkového a česnekového charakteru. Ale dobře to dopadlo. Vlastův dort totiž večer chutná a ráno pomáhá a funguje jako takové ty protietanolové nesmysly. Však ho také nadaný kuchař v poledním jitru na tácku odnášel ženě jako chloubu a kořist.

Jak přibývali hosté, vršily se na stole i láhve. Nebylo těžké odhadnout, že dary tuzemácké provenience budou i letos převládat, vytáhl se však i Vašek s vizourem, kde je mu však konec. Dorazil i Davinci se svou podivuhodnou slečnou Šárkou, k níž jsem se raději příliš nepřibližoval, aby mě nezmlátila (ona, ne Maruška, i když ta asi taky). Podivuhodná byla i černá minutka na chodbě. Tomu byste nevěřili.

„Kéž bychom si mohli zahrát věž!“ vzdychl kdosi, načež Vlasta připustil, že jednu doma má. Šikovnostní hra proslavená zejména cyklistickým pobytem v Dobré Vodě se bezmála natotata objevila společně s Maňasem a stala se jednou z nejobletovanějších věcí večera, podobně jako klikující poražení.

Z beden vysokých jako věž se linula senzační hudba, aby taky ne, když mi samou radostí z jedné z nich spadl notebook. Přežil bez úhony, na rozdíl od Lukase, který prý někde nad ránem přelézal plot. Snad už se zotavil.


Jinak se tančilo a co bylo horší, někdo kdesi objevil obrovskou roli toaletního papíru. Zážitky s hajzlpapírem se sice našimi večírky táhnou jako červená nit, tentokrát toho bylo ale opravdu hodně.

No, ekologické a proindiánské to příliš nebylo, ale dušuji se, že jsme to vše aspoň vytřídili do oblíbeného odpadového boxu.

Kolem druhé hodiny mi věrný spolužák Honza naladil jedenáctistrunnou kytaru, a tak jsem s radostí odpálil i pár písní. Načež nás oba Maruška odvezla každého jinam domů, proto znám zbytek večírku jen z vyprávění a z uklízení.
Ale díky, bylo to pěkné.

VÝSLECH

Pokusná povídka tentokrát i včetně pointy
text a trochu ilustrační foto Řízek

„Krásný den, pane Pařízek,“ zahlaholil srdečně vysoký muž v uniformě. „Nebojte se a pojďte dál.“ Dveře za drobným čtyřicátníkem zapadly, octl se v umakartové místnosti s roky nemytými okny.

„Odložte si,“ zavelel dlouhán, Pařízek objevil věšák a obmotal jím šálu a zatížil jej kabátem.
„Děkuji, pane...?“ špitl host.
„Ježišikriste, úplně jsem se zapomněl představit. Strážmistr Láska,“ natáhl obrovitou pravici a s předstíranou bodrostí zatřásl s poloviční rukou návštěvníka. „Sedněte si a povídejte, co vás trápí.“

„Jak prosím?“ pozdvihnul obočí Pořízek, sotva přijal nabízenou židli. „Vždyť vy jste mě... to...“
„No jasně, to my jsme vás předvolali, už si vzpomínám!“ plácnul se strážmistr do stehen, chvíli se dusil předstíraným smíchem, načež usedl naproti drobnému muži. Tomu začaly na čele stékat kapky potu.

„Tak tedy jinak. Kde jsou?“ zvážněl najednou Láska.
„Prosím? K-kdo nebo co?“ zakoktal host a zalapal po dechu.
„No ty milióny! Těch třicet miliónů! Budeš ještě dlouho dělat blbýho, nebo se přiznáš?“ zařval policista, Pařízek si při vší té hrůze všiml zlatého zubu, který trčel z chrupu jeho protějška. Náhle však už neviděl nic, ostré světlo stolní lampičky mu zazářilo do očí.

„Já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ vzdychl Pařízek, zakrývající si rukama zrak před silnou září.
Láska usrkl z omláceného hrnku kafe. Náhle se neovládl a hrnek z výšky postavil na stůl, černá tekutina vychrstla na papíry a zmáčela i rukáv Pařízkovy košile.

„Nic se nestalo,“ rychle pronesl zdvořilost vyslýchaný.
„Jak jako, nestalo? Ty si jako myslíš, že přepadneš dodávku spořitelny, postřelíš řidiče a ty prachy někam schováš, a vono že se nic nestalo? Na mě si tady nikdo votvírat hubu nebude!“ křičel už brunátný Láska z několika centimetrů do ozářeného Pařízkova obličeje. Zlatý zub legračně lámal světlo, všiml si vyslýchaný.

„Pane strážmistře, to musí být nějaký omyl, já vážně nevím, o čem to mluvíte,“ šeptal zlomený Pařízek.
„Jo tak ty nevíš! No třeba si vzpomeneš v base. To máš na doživotí, chlapče. Leda že...“ odmlčel se na chvíli Láska. „Nechcete taky kafe? Ani jsem vám nenabídl,“pravil dočista změněným hlasem k třesoucímu se Pařízkovi.
„To ani ne, ale snad skleničku vody, kdybych mohl.“

„Hovno!“ křikl policista a chytl malého muže za košili, byla celá propocená. „Až se přiznáš a vrátíš ty peníze. Pak se o tom můžeme pobavit. Dřív ne,“ sykl Láska a zhoupl se na židli.
„Musel jste si mě s někým zaměnit,“ pokusil se o vzdor Pařízek.
„My se nepleteme. Jsi Miroslav Pařízek? Ročník 69? Jsi.“
„To ano, ale...“
„Jakýpak ale? Miroslav Pařízek, ročník 69, loupež, ublížení na zdraví, doživotí,“ přečetl z politého papíru policista.

„Doživotí,“ polkl Pařízek. „Ale pane, já jsem nevinný!“ rozplakal se bezmocný muž.
„Tohle mi už neříkej, to nesnáším. Radši mi řekni, kde jsou ty peníze. Rozumíš? Pe-ní-ze! Jinak doživotí,“ hřímal policista.

„Doživotí,“ slyšel znovu drobný muž, zatímco omdléval. Eskorta jej odvlekla do vazby. Na Lásku zatím nastoupily maskérky. Palec vzhůru, ukazoval režisér za polopropustnou stěnou směrem k policistovi. Reality show Nespravedlivě odsouzení měla ten večer poměrně slušnou sledovanost.

VELKÝ COMEBACK

FC Forejt - O106 Beer team 4:2 (po poločase 3:0)
text Venál, foto Radim

Jak se to tak někomu poštěstí či spíš nepoštěstí, člověk muže být zraněn. Mně se zrovna nepoštěstilo, a tak jsem prakticky celou sezónu FC Forejt chyběl. Nejprve se ozval kotník a pak mě skolila nějaká rádoby vepřovka, a tak kluci na místo toho, aby využívali mých služeb, setkávali se spíše s mojí kritikou, taktickými radami a pokyny. Zlom ovšem nastal při posledním zápase letošního ročníku 8 G. ligy. Velký comeback se stal konečně skutečností.

„Ahoj kluci, nepůjčíte nám prosím jeden ze svých míčů?“
„Jasný, si ho klíďo půjčte.“

Jakoby ona prosebná věta pronášená jedním z našich protihráčů těsně před začátkem zápasu předznamenávala průběh prvního poločasu. Ve skutečnosti jsme jim míč moc nepůjčili. Na hřišti FC Forejt dominoval nahrávkami, nebezpečnými útoky, skvělou obranou. Ano, to vše byl v prvním poločase FC Forejt.

Tato naše převaha vyvrcholila hned třemi góly, na které soupeř neměl možnost v první půli vůbec zareagovat. Postupně se trefili Štěpán, Marťas a Rádoš (mistr placírka). Jako by nás ti kluci chtěli znovu poprosit o to, jestli jim půjčíme balon.

Krásný poločas ovšem na můj vkus asi až moc narušila přestávka. Po přestávce se změnil obraz hry a byli jsme to my, kdo jako by žadonil o to, aby nám půjčili míč. Zkrátka jsme si mysleli, že už nám nic nehrozí, že jsme jim dali co proto, nevím. Ovšem soupeř nám v druhém poločase nasázel hned dvě branky a hned bylo o co hrát.

Najednou to byli soupeři, kdo určoval tempo hry, a my byli ti, co tahají šňůru za její kratší konec. Naštěstí pro nás nám vyšel jeden brejk a Matyáš nezazmatkoval, podíval se jak, stojí gólman a podél jeho levačky a tyčky tam vstřelil gól na 4:2 a bylo, jak se říká, vymalováno.

Hodnocení hráčů:
Luky – To, co měl, to chytil, za góly nemohl. Po zranění sice nějaké balony nechytal, ale vyrážel, ale to je normální. Hodnotím za 2.
Rádoš – Mistr placírka. I když jsem na pár zápasech nebyl, fakt, že Rádo kope v podstatě jen placírkou, se nezměnil. Jinak dost solidní výkon – bránil, útočil, dal gól, jen tak dál. 1-
Kajetán – Pro mě osobně zůstal trošku za očekáváním, jinak nahrávky rozdával střelba jak takž, obrana solidní. 2-
Pecen – Štěpán může hrát kdekoliv a stejně gól dá. Tuto sezónu hraje posledního a jde mu to. Odbrání, stihne zaútočit, nahrát do nebezpečné situace, dá i gól proto 1.
Marťas – asi společně s Kájou nejvíce naběhaných kilometrů. Hrál důrazně, zakončoval, nahrával, nemám moc co vytknout, vlastně mám, ale to si nechám pro sebe. Hodnotím 1-.
Pája – Pája nebyl zas tak moc vidět, nicméně svoji kvalitu prokázal hned na začátku, kdy sebral balón soupeři a rozehrál akci, která bohužel neskončila gólem, ale byla dost nebezpečná. Jinak hodnotím 2-.
Matyáš – Maty je výkyvář; jednou mu to sedne líp, podruhé hůř. Od útočníka se čekají góly, a to on splnil. 2.
Vlastík – Překvapení posledních zápasů. Velké zlepšení z kopaček Vlastíkových se z nedělního tartanu dokázalo přenést i na páteční umělku. Vlasta solidně nahrával, měl dokonce i dost dobrý výběr místa, ale rychlost a zpracování… s tím si furt tak lehce rady neví. Ostatně i já s tím mám problém. Hodnotím 1-
konečně Já – po dlouhé pauze jsem byl schopen hrát solidně jeden poločas. Ovšem Vlastíkovu nahrávku před bránu jsem využít měl a to samé i po změně stran, když jsem se octnul opět před bránou soupeře. Tentokráte nahrávka z kopačky Štepána. Hodnotím se za 3 mínus, jsem kapitán a útočník, tak podle toho musím hrát.:-)

MIKULÁŠOVY PATÁLIE

Veselá totalita v kině
text a foto Řízek

Někdy se to prostě nevydaří. Takovým případem byla i nadílka, kterou měla vyvrcholit tradiční, prý už 39. Mikulášská mitra, již podruhé hostilo radotínské kino. Ono by to vlastně nebylo zas tak špatné, kdyby
- Mikulášovi nepadaly vousy z holé brady a čepice z nadměrně kudrnatých vlasů;
- někdo škodolibě nevypnul mikrofon;
- světec v Matoušově podání z nějakých neznámých příčin po vstupu na pódium ztratil veškerou kuráž, smysl pro improvizaci, herecké nadání a chvílemi neudělal ani „hopl hé“;
- Mikuláš měl nebeskou knížku, v níž jsou zapsané všechny hříchy i to, kdo pomáhal a kdo zlobil – a netvrďte mi, že žádná taková knížka neexistuje;
- se děti tak zuřivě nebály čerta, že si skoro žádné kromě Vlastíka pro čokoládovou dobrotu, na niž Mikuláš stejně zapomněl, nechtělo jít;
- Mikuláš nevolal na čerta: „Mikuláši, přines mi sem nějaké děti.“

(Výčty jsou teď moderní, jinak bych to samozřejmě napsal ve větách.) Na druhou stranu, i rozpačitý Mikuláš má můj obdiv, já bych si na to netroufl. Sice mě to chvílemi přivádělo k myšlence využít příští rok Mikuláše z půjčovny, neboť vypůjčený projektor se osvědčil velmi, ale při Mitře 2010 určitě zase bude nebeská návštěva lepší.


Hrály se scénky, jako každý rok se v této ošemetné disciplíně soutěžilo. Jako každý rok zvítězili kluci, i tentokrát se dívčí oddíl seřadil na 5.-8. místě a moderátor Venál sám sebe nepřímo pochválil, že snad nikdy nikdo na světě Mitru nevyhrál dvakrát po sobě, až teď on. Nutno říci, že jejich verze Prodané nevěsty byla hlavně precizně nazkoušená a bezvadně vypravená, národní klasiku ani příliš neurážela.



To se naopak nedalo říci o scénce naší, pojmenované po jednom z hlavních hrdinů Rocky II. Nicméně spádu celého dopoledne (vzhledem ke tmě v sále mám pořád tendenci psát večera) jistě pomohlo, že dobrá třetina příběhu zůstala divákům skryta v zapomnění aktérů a neschopnosti donést veškeré rekvizity. Ale i tak obhájené třetí místo není špatné, navíc nám ty fórky zbyly do dalšího roku. Ovšem se špetkou nutné objektivity dodávám, že bychom mohli být klidně 5., 6., a nemohli bychom se na „transparentní tajnou“ porotu příliš hněvat. I letos nás prostě podržela.

Na druhém místě skončili vlčci s oslavnou ódou na turisťák, v němž využili totální chytlavosti a variability předlohy Když jsem já sloužil. Na rozdíl od otravných playbacků řady ostatních opravdu zpívali, bylo to krátké, svěží a legrační. Kdyby mě někdo pustil do poroty, dal bych jim desítku, i proto, že mi byl Venál svým holedbáním, jako že Prodaná nevěsta určitě zvítězí, neskutečně protivnej.


Vedení druhých vlčků se zřejmě rozhodlo šokovat, vybrali si jeden z Topolových indiánských příběhů o kojotovi a na pódium přinesli umírající zvířátka. Nejlepší z holčičích scének (a nejsem si jist, zda i podle poroty) byli Simpsonovi – a to jsme vždy dětem vtloukali, že parodii nelze zparodovat. Šlo to. Jen díky kreativní práci s osvětlením ty fotky stojí za prd. První scénku berušek, která skončila na posledním místě, jsem neviděl, neboť jsem zrovna šílel z hektické přípravy promítání.


Zbytek Mitry se pro mě poněkud mrzutě nesl více méně v normalizačním duchu, jiřičky hrály spartakiádu na kolovrátková Poupata, což pro mě bylo takřka nevydýchatelné (krásný úděl máme dnes...), vydry se zase rozhodly stvořit muzikál snad ze všech písní na světě, a pointovaly to přihřátou písní tragédů z Nightwork. Třeba Vlastovi se to ale líbilo.


Scénku kadetů jsem nepochopil, třebaže jsem se snažil, ale aspoň vizuálně byla pohybující se lavička téměř velkolepá. „Horští pumy“ se vytasily(i) s jakýmsi megamixem filmových trháků, zvlášť pěvecká čísla byla téměř nezapomenutelná, stejně jako Zyrtekův boj s rozkládacím lehátkem. To byl asi nejvtipnější moment več... dopoledne.


Celkově to letos vůbec nebylo špatné, kino naší besídce velmi svědčí a naši dramaturgové se s ním skvěle sžili, byť tam mnozí rok nebyli (můj případ). Sice budu trochu jako Venál, ale musím pochválit i promítání z fotek, které jsme se snad už taky naučili. A tradičně nezklamaly ani větrníky a banány. Jen ten Mikuláš a moc normalizace, jinak pohoda.

Můj kamarád, kterého mám v mobilu uloženého jako Závodník a s nímž jsem před časem na kole absolvoval úžasnou sedmihodinovku, má na svém blogu http://ciperajan.blog.cz/ z nějakého důvodu procentuální hodnocení zdaru veškerých akcí. V souladu s ním tak pravím:

Akce se povedla na 75 %.

O KOCOUROVI, KTERÝ CHTĚL LÉTAT

Pohádka od naší nejmenší
text, kresby a fotka Maruška, fotka a grafická úprava Řízek, v roli Barnabáše von Schwarzenberg Pepa

V jednom malém parku stál vysoký domek, ve kterém bydlel kocour Barnabáš se svým pánem. Když se ráno Barnabáš vzbudil, protáhl se a hned se běžel podívat k oknu, co nového se dnes v parku děje. Vyskočil na parapet a velké žluté oči se mu rozzářily, když viděl, jaký je tam venku zase šrumec. Ze čtvrtého patra měl krásný výhled na celý parčík a tak sledoval psy, kteří se pod ním proháněli, vlaštovky a děti na hřišti. Mňoukal si blahem a jediné, co ho od jeho zábavy dokázalo odtrhnout, byla snídaně od jeho pána.

„Barnabáši, poběž, máš tu dobrotu,“ volal na něj, a když kocour dojedl, ještě se s ním chvíli mazlil. Většinu času byl však pán v práci a Barnabášovi bylo smutno. „Kdybych tak mohl alespoň za všemi těmi zvířátky, co si hrají dole v parku,“ říkal si. Jenže, jak všichni vědí, kočky ven nechodí, a tak si mohl Barnabáš jen rozmrzele mňouknout, že by byl radši psem.

Občas za oknem lítal ukřičený havran a Barnabášovi se takhle předváděl i dnes. Kocour věděl od pána, že havrani jsou pěkné potvory. „Oškliví ptáci,“ nadával na ně vždycky Barnabášův pán. Ale kocour jim přesto záviděl, že si tak létají a plachtí ve vzduchu, můžou na zem i na střechu a hrají si s ostatními ptáky.

„Má taková hezká křídla, ani s nimi moc nehýbe, a přesto lítá. Asi to nemůže být taková věda,“ říkal si Barnabáš, když havrana pozoroval. Napadlo ho, že kdyby hodně roztáhnul všechny čtyři packy, jeho huňatý černý kožich by ve vzduchu také určitě letěl.

Druhý den kocourův pán zaspal. Sotva zjistil, že mu nezazvonil budík, nasoukal se do obleku, otevřel okno, aby vyvětral, a za chvíli už byl na cestě do práce. Ani nedal Barnabášovi snídani. Kocourek vyskočil k oknu a díval se, jak jeho pán po cestě peláší do práce. Už už si chtěl na chvíli schrupnout, když zjistil, že pán nechal otevřené okno. Vzpomněl si na havrana a představil si, jaká dobrodružství by mohl v parku zažít.

Barnabáš neváhal a rozhodl se létat. Ladně vyskočil z okna a roztáhnul tlapky, ale …. Ouha… neletěl, ale padal. Kmital nožičkami ve vzduchu, ale ani to nebylo platné. Věděl, že velké neštěstí je na spadnutí.

V poslední chvíli ho však mohutný zobák čapnul za kožich a Barnabáš letěl. Sice ne přímo on, ale pocit to byl krásný. Za chvíli se ocitnul zpátky za svým oknem. „Teda, ty jsi pěkné trdlo!“ krákal vedle něj havran, který ho ve vzduchu chytil. „Copak tě to napadlo?“ rozčiloval se dál pták. „Víš, já chtěl létat jako ty. Jsem stejně černý jako ty a packami taky umím zamávat,“ povídá Barnabáš. „To sice ano, ale nejsi přece pták, ale kočka! Ty se nenaučíš létat nikdy,“ odvětil havran.

Barnabaš smutně svěsil hlavu a začal nešťastně mňoukat. „Ale zase umíš jiné věci. Chytat myši, máš páníčka, který tě má rád a dává ti mlíčko. Já sice lítám, ale jinak jsem sám a je mi smutno,“ uklidnil ho pták.

Barnabáš uznal, že má havran pravdu. A tak se ty dvě černá zvířátka domluvila, že se budou každý den scházet u okna a povídat si, aby jim smutno nebylo. Barnabáš brzo poznal, že havran není ošklivý, jak říkal jeho pán. Velký zobák a krákání totiž ještě nedělá zlého ptáka. A stejně je to i u lidí.



KONEC

VÝLET PO SEZÓNĚ

Podél Sázavy bez dětí, ledu a utopených míčů
text a foto Řízek

Na rodinném výletě není nic skandálního. I to, že jej tvoří pouze dvojice lidí, je na rozdíl od jednodenního výletu s táborníky celkem v normě. Vyrazili jsme v sobotu k Sázavě, do její krajiny vodové a skalnaté, trempy kdysi osídlené a vytrvalými podzimními lufťáky dnes obývané.


Nejeli jsme vlakem ze Zbraslavi, v Petrově nás ze svých plechových osidel tedy vypustilo mé téměř už věrné vozidlo. Ledva se zelená značka metamorfovala v červenou, prošli jsme okolo nápisu pro hloupé vodáky, kteří by snad chtěli splouvat ještě dále po proudu, kolem pikovické cukrárny a chaty s nostalgickým názvem Poslední peřej.


Bylo hezky, ale zároveň takový ten hnusnější podzim, kdy to nejdříve barevné listí začne splývat v šedivý vyblitý celek, jako když žluté pruhované tričko opakovaně perete mezi jinými barvami. Vlaky na druhém břehu šplhaly po skalách, provoz na stezce pro lidi byl však minimální – aktivní senioři s teleskopickými hůlkami doprovázeni nudícími se vnoučaty s velkými rovnými kšilty, rodinka v pohorkách jak z reklamy na tatranky, stádo skautů.


Ocenil jsem novinkovou naučnou stezku, jenže její tvůrci zůstali někde mezi začátkem a půlkou cesty. Šestici zastavení navrstvili do asi dvou kilometrů, spolu s banálními popiskami a divnými fotkami. A dál nic, dál nic. Nicméně kvůli recenzi naučné stezky jsme tam nebyli.

Byl to přece výlet.

Ve společnosti červené značky jsme dospěli až do Kamenného Přívozu, v restauraci byli podivuhodní lidé, nemluvná servírka a vlažná polévka, zato nefalšovaný čaj Jemča. Na most v Žampachu se prostě muselo, co by to jinak bylo za rodinný výlet. Za ten výšlap do stráně jsem pochopitelně nemohl, všechny mosty jsou ze své podstaty logicky nahoře.


A pak jsme došli do Jílového, nastoupili jsme do klasicky pomněnkového přetopeného dvoupatráku a skrze tmu a tunely jsme vyrazili zpět do Petrova. Na trampských a lufťáckých chajdách svítilo jen pár světýlek. Bylo po sezóně.

NEHLEDÁM BYT!

Realitní blues se stokorunou v kapse
text Řízek, ilustrační foto professionals.cz

Nechci nový byt. Opravdu ne, ani trošku. Jsem si tím úplně jistý, sebelepší nabídka mě neobměkčí. Takhle nějak jsem minulý týden odpovídal na plejádu inzerátů realitních kanceláří a dalších zoufalců, kteří se mě všemožně snažili přesvědčit, že právě ta jejich nemovitost je ta pravá pro mne.

Jak došlo k takovému nedorozumění? Není to vlastně příliš zábavné, tím méně důležité. Navíc z toho neplyne vůbec žádné ponaučení – takže se spokojme s konstatováním, že někdo někam na internet napsal, že hrozně toužím po bytu, zanechal tam mou mailovou adresu, v horším případě i telefonní číslo, a věci se daly do pohybu. A nabídky se sypaly.

Nebudu vás dloho trápit, ale krátký exkurz do světa realitních inzerátů si prostě nemohu nechat pro sebe, když už jsem to, hlupák, všechno přečetl.

Jazykovou hitparádu vyhrál jistý pan Zelenák, který o sobě vehementně tvrdil, že není realitní kancelář – inu, věřme mu. „Pokud budete mít zájem o spolupráciupřesnětěe mi prosím požadavky abych Vám mohl zaslat pýesnější nabídku kterou mám,“ lákal mě do svých sítí. Nevšední úroveň češtiny projevovali však i jiní.

Jistá paní mi nabízela „nááádherný moderní a kvalitní byt na pěkném místě“. Bohužel to bylo na kopci. Pan Vopařil má k prodeji parcelu „v Řiťce“ (sic!). „Zdělte nám prosím, jestli jste
si už našli jinou nabídku,“ táže se firma Globál reality a přikládá „malinký popis o nás, kvůli představě.“ Pan Třešňák z jedné nadnárodní realitky mě naopak prosí „o vzdělení více požadavků na byt“. To jsem se už neudržel a poradil muži, že by mohl vylepšit znalost mateřštiny. „Děkuji za doporučení,“ reagoval slušný pan makléř, což ho šlechtí.

Co se týče kvality nabídek, tak jednoznačně vyhrála zemědělská usedlost s krásným dvorem 12 km od Prahy, tedy v Úhonicích, za velmi přijatelných 12 940 000 korun.

Na krásném dvoře by se felicie moc pěkně vyjímala. V zemědělské usedlosti by se zase bezesporu líbilo kocourovi. No, ještě to zvážím.

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.

FC FOREJT - VYDUNĚNÁ HOVADA 2:3

O jednom trochu vyhroceném zápase
text Vlastík, foto Řízek

Tak jsem po kratší dvouzápasové pauze, zaviněné mou téměř neustálou víkendovou nepřítomností, opět vyrazil na „mistrovský“ zápas 8G hanspaulské ligy. Nečekaně proto, protože jsem již od brzkých pátečních hodin s Jiříkem popíjel alkohol na akci, která nese jednoduchý název Pánská, tentokráte v Nové Hůrce na Šumavě. Podobně dopadl i Rádoš, který slavil cosi v Rakovníku. To jen na úvod.

Již po příjezdu na pankráckou škváru a prvním pohledu na soupeře (AC Odlehlá), bylo jasné, že budeme rádi, když celý zápas přežijeme ve zdraví. Několik žlutých karet z minulých zápasů a pověst problematických prasat, to byla vizitka našeho dnešního soupeře. Stejně jako nám jim o nic nešlo, neboť tak jako my figurovali v klidném středu tabulky.



Chlapci si ze mne dělali jako vždy vtípky, a proto jsme do zápasu nastoupili v celkem dobré náladě. Také i z toho důvodu, že se konečně dostavili rozhodčí, z nich jeden vypadal jak Leoš Mareš a ani jednomu nebylo víc jak osmnáct. Upřímně si nedovedu představit, jak by zápas dopadl, kdyby rozhodčí nedorazili.

Hned v úvodu mě opravdu vytočil soupeř s číslem sedm. Zakopl, upadl, divil se, rozhodčí nic nepískli a asi i z toho důvodů mě začal urážet. (Poznámka redakce: „Drž hubu, buřte!“) Byl jsem čím dál víc naštvaný, hráči soupeře hráli spíše rugby, a navíc nám dali laciný gól.


Po přestávce vystřídal Jirku v bráně Rádoš a z jednoho z mála přímých kopů dal Jirka gól, já té střele raději jen uhnul, abych ji ještě nevyrazil. Po několika slibných šancích (Péťa, Pecen) vsítil soupeř, který neustále osočoval rozhodčí, moralizoval atd. trochu se štěstím gól na 2:1.

Hra se příliš nezměnila až do závěrečné desetiminutovky. To jsem nejprve sledoval balón, v zápalu boje jen proběhl kolem soupeřova brankáře, který jej již držel ve svých rukavicích. Následně se gólman rozzuřil a řekl mi, že pokud to udělám ještě jednou, rozbije mi hubu. Asi proto, že byl vytočen, mi vzápětí předložil míč jak na stříbrném podnose a já zcela nepochopitelně vsítil vyrovnávací gól.


Asi by vše dopadlo pro nás lépe, kdybych o chvíli později využil skvělý Marťasův důraz a trefil prázdnou bránu. Takhle se hrálo stále stejně a já musel podruhé střídat, neboť ležící hráč soupeře přímo před zraky rozhodčích obemkl svýma nohama mou nohu, já ji nemohl vytáhnout a pokračovat v akci. Od plic jsem mu to vysvětlil („Ty č..u!“) a hned jsem raději utekl na střídačku. Kdybych nevystřídal, asi by to dopadlo zle. Soupeřův hráč se i přesto ke mně vrhnul, já se opravdu v tu chvíli těšil na to, až na mě sáhne. Nesáhl, ke štěstí nás všech.


Vrchol všeho byl, když v poslední minutě Matyáš fauloval na hranici pokutového území a rozhodčí to pískli. Jirka to okomentoval („Jdi do p..i!“) a dostal červenou kartu, údajně za urážení rozhodčích. Je to výsměch, soupeř to dělal celou dobu a nic se nestalo. Také Péťu tento moment hodně vytočil, navíc soupeř po něm dal vítězný gól.

Rozhodčí svým způsobem chápu, báli se soupeřových vyduněných hráčů, ale vyloučit našeho hráče, a navíc v závěru zápasu byl totální alibismus.

Po zápase jsem sklidil od svých kolegů za svůj neurotický přístup k zápasu oprávněnou kritiku, na druhé straně fotbal hraji pro zábavu, a protože mě baví, a nemám zapotřebí se nechat urážet a omlacovat od takových blbců.


Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že jsem velmi rád, že až na mé koleno tento zápas všichni přežili ve zdraví. Stejně jako Péťa odmítám proti takovému soupeři příště nastoupit. Myslím, že to nemáme nikdo zapotřebí, a navíc zdraví máme jenom jedno. Jinak co se týče kvality fotbalu, tak musím konstatovat, že byla strašná.

FC Forejt zdar.

Vlastík