SNĚHOVÁ CHVÍLE

Ticho zasněžených Kunratic násilně přerušil dětský nářek. Co nářek! Zoufalý, neutišitelný řev. Když Maruščin synovec v místní restauraci obdržel heliem naplněný balonek, všichni tušili, jak naše bobování na prvním sněhu, které se doposud obešlo bez jekotu, dopadne. A taky že jo - zelený balon se zanedlouho vznášel nad chalupami a Mikuláš mezi vzlyky žádal, ať ho okamžitě jdeme hledat. "Balonek šel na výlet," konejšila ho jeho maminka a táhla ho domů.

Kunratičtí si při prvním sněžení řekli, že nebudou sedět doma, a z nově otevřené hračkárny vykoupili všechny kluzáky a boby. Tedy až na jeden. Paní mi ten archivní kousek vytáhla z tajného skladu - ani jsem nevěděl, že takové tajné sklady hračkárny mají - a usazený prach setřela hadříkem napuštěným lihem. Věc, která dosud vypadala jako víko od popelnice, získala zářivě modrou barvu.

A mohlo se jít bobovat na jediný kunratický sáňkovací kopec, kam samozřejmě vyrazili všichni ti novopečení majitelé kluzáků. Jezdí se pomalu i divoce: absolutorium zaslouží chlapec, který se neohroženě pouští na těch strašně rychlých plastových saních hlavou napřed. Kopec nadto končí u rybníčku (kde začíná Velká kunratická) ostrou levotočivou zatáčkou, hromadou klád a právě tím rybníčkem - naštěstí prý místní hasiči už stihli nacvičit záchranné postupy.

Už bobujeme - a na co myslíme? Stázina na toho podivného soba, který jí visí z vršku kočáru. Mikuláš na to, jak se nejrychleji zmáčet. Švagr přemýšlí, jak by zájem Kunratických o sníh nějak monetizoval, a jeho manželka na to, jak mu coby právnička bude krýt záda. Maruška si uvědomí, že nemá sněhule a že si je nutně musí koupit; ještě dnes si je objedná přes internet a už zítra je bude mít na sobě, hurá! A já dumám, jak se se všemi těmi botami doma vejdeme. A taky, kolik hvězdiček dostal náš nový kluzák v crash testech, zejména v kategorii "ochrana posádky", částečně i "ochrana chodců."

Nikdo neřve a nikdo neskončil v rybníce ani v hromadě klád. Jdeme na oběd a Mikuláš dostane balonek, který poté uletí. Naštěstí se ho podaří "najít" (zajede se do restaurace a vyškemrá se náhradní, ale to je tajné).

Čekali jste, že dítě bude jásat? Vůbec ne, jen to vezme na vědomí. Balonek, no a? Prostě se vrátil moc pozdě - potřeboval ho v té chvíli, která už dávno vyprchala. A už si s ním nikdy hrát nebude, aby zase nedejbože nešel na výlet.

O dva týdny později sníh kompletně sleze a v Kunraticích je místo něj bláto. Balonek je pořád ještě přivázaný k židli. A Marušce až dnes přišly objednané sněhule. Taky nejásala, protože ta sněhová chvíle už je pryč.

text a fotky Řízek

TŘETÍ SRNKA

Na zasněženém poli pod obcí Dub se v dálce objevily tři pohybující se skvrnky, a když se přiblížily k silnici, staly se z nich srnky. Nevěděly, že křižují peloton závodníků běžících půlmaraton na Blaník a zpět, chtěly jen co nejrychleji pryč od dusajícího davu. První dvě překonaly silnici ladně. Třetí těsně před krajnicí uklouzla a trochu sebou smýkla tak, že se její zadní polovina octla na zemi - divže do ní běžec číslo 417 nenarazil. Jako by dvě srnky měly na kopýtkách terénní vzorek a ta poslední chybně zvolila hladký silniční.

Byl bych úplně přesně jako třetí srnka, naštěstí jsem se však před závodem byl proklusnout do zámeckého parku ve Vlašimi. Při otočce u čínského pavilonu jsem znenadání uklouzl a najednou se moje zadní polovina octla na zemi - a tak jsem místo zelených bot značky Brooks na poslední chvíli přezul do oranžových bot značky Brooks. Což sice vypadá jako kosmetický detail, ale je to asi takový rozdíl jako mezi modrým voskem a klistrem. Po nočním sněžení nicméně klíčovou otázku, jestli asfaltovky, nebo trailovky, řešili snad všichni včetně stylizovaného blanického rytíře a jakéhosi poslance, kteří závod společně odstartovali.

Zimní blanický půlmaraton totiž vede převážně po silnicích, s drobnou výjimkou, a to je ten strašlivácký výstup na onu horu a následné klouzavé padání z ní. "Beru hladké, na Blaník se nějak vyškrábu, ale na silnici, to si pak budu medit a libovat, protože bude prosolená a rychlá," těšil se pán nervozitou a zimou se ošívající vedle mě. Jiní měli opačný názor - zahlédl jsem dokonce i stylové nazouvací nesmeky z Lidlu. Jediný, kdo to nemusel řešit, byl ten exot s kiltem, co běhá bosky. Ten prostě běžel bosky.

Po prologu v zámeckém parku a vyběhnutí na silnici bylo jasné, že pravdu měli zastánci drsných podrážek. Po soli ani památky, silničáři totiž ještě spí, jsou jak ti blaničtí rytíři. Vyjedou, až když je nejhůř, a to ještě zdaleka není.

Samozřejmě mi to trochu klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako třetí srnce. Díky vhodně zvolené obuvi jsem začal troufale uvažovat o vylepšení loňského času 1:48; pokud by se to povedlo, slíbil jsem si ve vlašimské cukrárně obrovský větrník.

Základem je poučit se z minulých chyb. To se povedlo organizátorům, kteří dokázali zkrátit prezenci z loňských poněkud otravných desítek minut na desítky sekund. To se nepovedlo mně, když jsem chtěl začít výrazně pomaleji než loni, ale místo toho jsem byl prakticky na každém mezičase rychlejší. Na sedmém kilometru mě přestali lidé předbíhat a vedle mě se objevila drobná žena ve žluté větrovce, na níž bylo pozoruhodné nápadné, skoro až tenisové vzdychání.

42. ročník Zimní chůze na Blaník

A pak už jsme se ponořili do podblanického lesa, kde bylo sněhu podstatně více. Kopec k rozhledně je důvodem, proč o tomto závodě pořadatelé hovoří jako o extrémním. Je dlouhý, prudký, kluzký, jsou tam kameny i schody, do toho pořád někdo vedle vás vzdychá, prostě to není jednoduché. Loni mi nahoře pod samotným vrcholem Blaníku (638 m n. m.) utekl Milan a došly síly, toho jsem se chtěl letos vyvarovat, což bylo zpola snadné, protože Milan tu nebyl. Pojal jsem to stoupání radši trochu víc turisticky. Hele, támhle je rozhledna!

Díky oranžovým botám jsem ale z vrchu pádil skoro jak kamzík s ortézou na kotníku. Na občerstvovačce už opět na silnici jsem se polil čajem, což je taky tradice, po sluchu nalezl žlutou větrovku a vydal se k Vlašimi.

Tahle fáze závodu je ještě horší než výstup na tu horu. Musíš přimět kopcem rozhozené tělo znovu zrychlit, ale zase to nepřehnat, protože cíl je ještě sakra daleko, za dvěma vesnicemi a devaterovo kopečky a strašně dlouhým zámeckým parkem. Tady jsme si pomohli se žlutou paní. Beze slov jsme se střídali v udávání tempa až k 18. kilometru, kde jsem o hodinu a čtvrt dříve potkal srnky.

Pak se najednou vzdychání vystupňovalo a posléze vzdálilo: paní zjevně začala finišovat, na mě naopak konečně padla krize, bez níž by to nebylo ono. Věděl jsem, že poslední dva kilometry parkem budou bolavé, kolem Tvrdíkova slávistického pavilonu jsem sotva vlekl nohy, ale do cíle už mě nějak donesly. Cílová rovinka se proti loňsku změnila v zatáčku. Naplno jsem to zaregistroval až ve chvíli, kdy jsem se v ní natáhl. V cíli jsem si plácl se žlutou větrovkou (druhou mezi ženami) a tím moje role pro letošek skončila.

"Pane běžec, co to máte? Medaili? Ste vyhrál?" ptala se mě u převlékárny-auta dvojice poněkud zanedbaných dětí. Vysvětluji jim, že ty krásné dřevěné medaile dostali všichni. "Stejně jste dobrej a asi nekouříte, protože to byste se tam nahoru nevydrápal. Já kouřím, hodně," podotýká chlapec a asi nebyl důvod mu nevěřit. Já zase hodně žeru; odeberu se radši do cukrárny. Za čas 1:44 a 49. místo na světě si obrovský čokoládový větrník nepochybně zasloužím, třebaže na něj vůbec nemám chuť. Ostatně ani není moc dobrý. Tak se v tom jen tak ponimrám a myslím na ty srnky. Jak se ztrácejí v bílé pláni, až jsou dočista mrňavé a zase jsou z nich skvrnky a nakonec dočista splynou se sněhem.

text Řízek, foto Honza Hlaváček a Ř.

OPERACE OLOVO

Vždyť tady máme to olovo! vzpomněl jsem si krátce před silvestrovskou půlnocí. Těžké kovové hvězdičky, které žárem zjihnou jako taveňák, jsme umístili na speciální naběračku, tu napíchli na pohrabáč a celé to strčili do kamen. Má se to dělat o Vánocích, ale na Silvestra to taky jde, jak jsme zjistili. Po vychrstnutí do lavoru nám hmota se zasyčením trojrozměrně vymodelovala naši budoucnost. A je nač se těšit.

Hlavně opatrně

Před Vánocemi redakce ve zvýšené míře zaplňují úplatky, jimž se kulantně říká vánoční dárky. Letos se dostalo i na mě: nejmenovaná nadnárodní auditorská společnost patřící do takzvané Velké čtyřky mi zaslala něco, co vypadalo jako luxusní, nadnárodní láhev. Ve skutečnosti se v krabičce skrývala sada pro lití olova.

Nabízí se paralela s Obecnou školou, kdy se chlapec těšil na vzduchovku, a on v tvarově podobné krabici byl jen stojánek na noty. Takže jsem byl trochu zklamán. Na druhou stranu jsem cítil, že tenhle "stojánek" má potenciál. Rozhodně to může být zpestření silvestrovského večírku na venkově.

Teď zpětně to na mě působí jako DNA,
nebo horní díl plavek.

Průvodcem lití olova jsem jmenoval sám sebe. Tím, že s rozžhaveným a patrně jedovatým kovem na velmi nestabilní konstrukci manipuloval ten nejméně šikovný, nebyla nouze o veselé momenty. Budoucnost řady z nás tak skončila neslavně: rozlitá na žhavém dřevu v kamnech chatky v Městečku na Benešovsku.

Věštili jsme docela dlouho. Málem jsme kvůli tomu nestihli příchod nového roku s epickým ohňostrojovým soubojem mezi Poříčím nad Sázavou, Čerčany a dalšími obcemi. Snad nejlépe dopadl Luboš, přezdívaný Malíř mandarinky. Olověný duch nadnárodních auditorů mu totiž v tomto roce přinese dívku hrající lakros, navíc prý s nohama daleko od sebe, jak poznamenal znalecky Kajetán. Je fakt, že je to trochu vágní, ale potěší to.

Pepan se lití nezúčastnil.

Já jsem do nezůstal zas tak pozadu. Naházel jsem na naběračku hvězdiček hned několik, abych to pojistil. A šup s tím do umyvadla! Ale to vypadá jako... No vážně to tak vypadá! "Je to vagina," potvrdil moudrý tchán, který se v chatce nachomýtl.

I vy si užijte podobně hezký rok.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

BUNKR

V Oseku (tom u Hořovic, ne u Rokycan, jak to pokaždé pletu) je velká sláva. Pestrobarevní závodníci po nekompromisně dlouhé a rovné místní Vinohradské třídě (ona se určitě jmenuje Pražská nebo tak nějak) dobíhají poslední desítky metrů tradičního Běhu partyzánskou stezkou a i těm, kterým bedna utekla o slušnou řádku minut, se tady usilovně fandí. Zrovna tady mě loni elegantně předběhl Pražský Milan a připravil mě o jedno místo ve výsledkové listině, ale především o náladu. Už vidím modrý transparent s tím sladce divným slovem - C Í L. Osečtí řvou, jako by se tady odehrávalo nějaké drama. Co když mě zase nějaký Milan předbíhá? dumám, jak se dá dumat s tepem u dvoustovky a takovou tou nechutnou přimrzlou slinou na obličeji, kterou znají především diváci světového poháru běžkařů. Pokud jste to nikdy nezažili, tak vězte, že míra diskomfortu je opravdu maximální. Ohlédnu se - a skutečně! Metr dva za mnou se něco šedivého pohybuje, bohužel výrazně svižněji než já.

Předloni jsme v Oseku byli poprvé a tak trochu nás nalákal ten komančský název závodu. Ostatně oficiálně desetikilometrová, v realitě poněkud kratší (ale necháme si to pro sebe) trasa údajně vede kolem opravdického partyzánského bunkru, který jsem ještě nikdy nezahlédl, ale prý tam někde je. Poprvé jsme zde závodili s exkolegou Adamem a Vaškem (trať zmrzlá a suchá), loni Adam zůstal a Vaška vystřídal tamten Milan a jeho kamarád superatlet Míra (trať prudce větrná a blátivě čvachtavá). Letos jsem Milanovi zařídil práci v Polsku, aby mě zase neztrapnil, Adam zůstal v pražské práci a Vašek v novém bytě, takže premiéru zažil druhý, Radotínský Milan.

A pochvaloval si to. Závod je totiž takový vlídný. Jeho centrum je v sále hospody, která funguje jako šatna. Pokud si spletete vchod, jste ve Ztraceném Zahulenově u štamgastů. Druhý vchod vede do Ambiciózního Elasťákova. Dostanete účastnický diplom, který moje manželka pravděpodobně nazítří vyhodí do koše, a slovenskou tatranku. Jen ta látková startovní čísla! "Pane, máte to vzadu překroucené!" oslovuje mě někdejší kamarádka z oddílu. Snad že v běžeckém mundúru vypadám hrozivě, preventivně mi vyká. Dostávám číslo 191, což nevím, kam v Praze jede. Milanova 192 aspoň jezdívala z Budějovické na Filmové ateliéry.

Na návsi stojí prastarý zelený mikrobus s amplionem, který dosahuje k cíli, ovšem nikoli ke startu, takže paní musí křičet. Oranžové značky na stromech. Fáborky. Dobrovolní hasiči, včelaři a chovatelé králíků na křižovatkách. Zkrátka, zabloudit by tentokrát bylo obzvlášť trapné.

Startovní výstřel. Opakuju tradiční mantru, že poběžíme jako tým, nikdy to nebylo vtipné, tím méně dnes. Tentokrát se ale na hlavní silnici vynoří Milan vedle mě a ve shodném tempu kolem 4:20 na kilometr bok po boku urážíme první čtvrtinu závodu vedoucí po silnici k lesu. Občas to na namrzlém asfaltu uklouzne, ale jak říká i oblíbená pravoslavná hokejová ikona, led je pro všechny stejnej.

V lese zbylo po oblevě překvapivě dost sněhu. Dlouhý krpál k údajnému bunkru je tak naplněn taktizováním: je rychlejší hluboký sníh, nebo led v traktorových kolejích? Za panem 158kou (pomáhá mi a chrání mě) utíkám Milanovi i dalším několika lidem, než mi pán uteče a zůstanu v lese sám mezi fáborky a oranžovými šipkami. Lesem se běží pěkně, sněhu je jen vrstvička a kilometrovníky ubíhají strašně rychle, protože osecký zkrácený kilometr v seznamu jednotek SI dosud chybí.

Vracíme se na asfaltku a na mě už dost vysoké čtyřminutové tempo ještě zvyšuji v cílové rovince, přece mě nepředběhne ta šedivá skvrna. Nepředběhla! Za cílem zjistím, že to Milan nebyl. Jen nějaká paní. Takže jsem se štval úplně zbytečně.

A ten bunkr tam fakt není.

Nebo...? Možná ho ti partyzáni prostě jen dobře schovali!

text a foto Řízek

PF 2016

Vymýšlení novoročenky u nás doma není jen tak. Každý člen domácnosti je totiž tak nesmírně kreativní a překypuje nápady, že jen jejich sepsání a utřídění zabere několik dní toho nového roku. A je to čím dál horší. Může se tedy stát, že příští novoročenka bude třeba velikonočně stylizovaná.

Abych to nezamluvil, kolektiv Řízkových stránek přeje všem návštěvníkům a i dalším lidem klidný rok bez zákeřných křížovek s pofidérními tajenkami. Taky spoustu dobré hudby. (A pak by nás zajímalo, jestli někdo nepostrádáte porcelánového slona).

Hezkou dva-šestnáctku přejí Maruška, Řízek a Pepan