neděle 30. září 2012

NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek

středa 26. září 2012

O FOTBALOVÉ (NE)SOUDNOSTI

FC Forejt hrál podruhé bez svého brankáře, který se na dva pátky musel změnit v kancelářskou krysu. Zatím poslední mač proti Pragsterdamnu skončil hořkou porážkou. Ještě druhý den na Vlastíkově a Péťově oslavě o neslavné prohře borci z Forejtu živě diskutovali. A my, co jsme tam nebyli, můžeme po zákulisních info říct jediné: Vlasta byl očividně zase na jiném zápase. Minuty na hřišti, které vidělo kanonádu v neprospěch Forejtu 1:4, tentokrát přiblíží kapitán Václav.

Jestliže chceme upozorňovat lidi kolem nás na věci kolem nás, měli bychom alespoň občas vnímat, co říkají, jak se u toho tváří, zdali s námi souhlasí všichni, skoro všichni či vůbec nikdo.

Toho dne jsme byli na vítězné vlně. Byli jsme po minulém týdnu plní optimismu z předešlého zápasu, který jsme vyhráli 2:1. Navíc Vlastík, jak se stalo nedílnou součástí minimálně jednoho zápasu za sezónu, byl vyhlášen nejlepším hráčem.

Zápas budil emoce i den po jeho konci.
Vypadat to začalo ještě lépe po Marťasově informaci, že se zápasu zúčastní i Basítek. V tu chvíli jsem asi i pomysleli, že bychom mohli uspět, nicméně po pár úvodních minutách, kdy soupeř několikrát velmi nebezpečně zaútočil, nám bylo jasné, že tento zápas bude daleko náročnější než ten předešlý, jelikož soupeři byli o dost techničtější, rychlejší a pohyblivější než náš minulý soupeř.

Ve hře byly k vidění šance na obou stranách, ovšem daleko častěji a nebezpečněji byla šancemi soupeřů zásobována naše obrana než obrana našich protihráčů. Pajá chytal velmi dobře a taky poločasový bezbrankový stav nebyl úplně špatný.

Start do druhého poločasu jsme neměli úplně špatný: Marťasova nebezpečná střela, Vlastíkova tyčka, to nevypadalo vůbec marně. Bohužel 15 minut před koncem to přišlo. Studená sprcha v podobě tří rychlých gólu s námi zamávala a nádech v podobě Basítkova gólu přišel pozdě. Na obrácení výsledku už nebyl čas a při pokusu o zdramatizování zápasu jsme inkasovali ještě jeden gól a bylo vymalováno.

Pozápasové hodnocení bylo plné chytrých řečí, soudných i naprosto nesoudných úsudků a výroků, emocí a rozhořčení. Zkrátka a dobře takové, jaké po prohraném utkání má být.

Chceme-li ještě pomýšlet na sud za vítězství ve skupině a především postup, měli bychom se zaměřit více na fotbalové dovednosti a schopnosti.

text: kapitán Venál, fotky: Řízek

čtvrtek 20. září 2012

DUHA A TŘÍŠŤ

  Až se mě jednou zvědaví budoucí vnuci optají, co jsem dělal, když u nás zavedli prohibici, uskrnu ze sklenky (podle okolností) buď svou dobrou whisky, anebo vodu se šťávou a začnu jim poutavě vyprávět: Byli jsme zrovna v Rakousku a nějaké organizované nechlastání nám mohlo být v podstatě šumák a ani bychom o něm nevěděli, kdyby Marušce nepřišla zpravodajská esemeska.

Mnohem větší šumák a hukot ovšem vytvářely vodopády, u nichž jsme se chvíli předtím nacházeli. A taky vířivka v blízkých lázních, kde jsme skončili posléze, ale o tom až jindy.

Jak už mnozí z mých kamarádů pochopili, autoturistika má totiž také svůj půvab. A tak jsme se z okresního městečka Zell am See, kam jsme opět zajeli na prodloužený víkend, vydali prozkoumat zhruba padesát kilometrů vzdálené Krimmelské vodopády (anebo to jsou možná Krimmlské vodopády – prostě ta blízká ves se jmenuje Krimml a čeští cestovatelé se s tím překladem, jak internet radí, popasovali různě).

Ačkoli je v žádné databázi rekordních vodopádů nenajdete (maximálně jako druhé nejvyšší v Rakousku, a to ještě bůhví), jejich okázalá webová prezentace z nich dělá nejvyšší vodopády v Evropě a páté nejvyšší na světě, a tak jim to přejme. Nehledě na to, který vodopád dál dočůrá, jsou tyto na první pohled vážně efektní. A nejen na ten první.

Padající masa vody, která se rodí nahoře v ledovcích, vytváří jakousi mlhavou tříšť s občasnou duhou, což je tolik podobné takzvanému mlhovišti, v němž jsme jako děti dováděly ve školce.

Neznáte mlhoviště? To je betonový plac s ohyzdnou kovovou konstrukcí s drobnými sprchami, z nichž na nahaté uřvané sídlištní děti prýští v drobných kapkách ledová voda. Asi už se to ve školkách nedělá. Tak nějak to ale vypadá na místních vodopádech.

S jejich historií a morfologií nebudu dlouze otravovat, beztak o ní v podstatě nic nevím a tady je o tom hafo. Fakticky jsou to tři samostatné vodopády o celkové výšce necelých 400 metrů a jak to tak v Rakousku bývá, žádná velká panenská divočina to není (prý je dokonce nedaleko schovaná elektrárna, a není divu!).

Žádná pustina s kamzíky, o turisty je dobře postaráno, první stezku tam někdo vybudoval už v roce 1835, a to je sakra dávno. Za dvě a půl eura, které vybere nekompromisní paní u vstupu, se tak můžete šplhat po široké upravované cestě plné extrémně zabezpečených vyhlídek až úplně nahoru – a komu by se nechtělo, po okolní silnici ho vyveze vodopádové taxi. Můžete si taky koupit rádoby tradiční kloboučky, kravské zvonce či krásnou památeční fotografii od pána, který trpělivě snímá veškeré příchozí, pořád stejně, celý den - od dubna až do konce října, kdy se vodopády zavírají.

O něco později, s Kaprunem a mraky.
Co se týče návštěvníků, tak podle našeho interního sociologického průzkumu převládali Češi a muslimové, jejichž zahalené ženy Maruška překřtila na bubáky. Výstup nám trval necelé dvě hodiny a při zpáteční cestě kupujeme oblíbenou bylinkovou limonádu Almdudler a párky na tácku.

Procházka to každopádně byla velmi povedená. Cestou domů uondaná Maruška klimbá.

text a fotky Řízek

neděle 16. září 2012

PO ČERVENÉ A BĚHEM

Jednou ráno jsem sedl do auta a odjel do Radotína. Měl jsem totiž volno, nemusel jsem nikam spěchat, honit se, mohl jsem odpočívat až do aleluja. A tak jsem s Milanem vyrazil na výlet, který by snad i němečtí a ruští turisté odsoudili jako příliš zprofanovaný – na Karlštejn! Ale my jsme to vzali jinak než autokarem s průvodkyní. Po červené a během. 

Dáváme si tradičně sraz pod hodinami, které vymezují hranici sídliště; dá se tam nejlépe vypozorovat, jak ten čas letí a jaké má ten druhý zpoždění. Dnes jen dvě tři minuty, přešlapuji v nových botách (neprávem) přehlížené značky Brooks (ne, nekoupil jsem je v Sapě a ano, opravdu stály tři tisíce). Milan se vynoří v jakémsi modrém atletickém trikotu a nebýt malý, bílý a blonďatý, vypadal by skoro jako Usain Bolt. Působím proti němu dojmem společensky deklasovaného androida – tělo mi obepínají různé dráty, popruhy a ortézy a celé to vypadá chatrně a lacině.

Cestou ke kinu probereme ve stručnosti drby, protože na cestě na to už nebude moc času ani dechu. Na mostě nad kinem a cementárenskou železniční vlečkou to vypukne. „Dobrej výběh, ne? Takovej správně trailovej,“ ocení pak někdejší profesionální atlet Pája Špás to, co právě začalo. „Co je to trail?“ ptá se Milan. Já vlastně nevím… asi jako že hrozně dlouho klušeš po lesní pěšině a nemůžeš popadnout dech a nad tebou jsou větve a namísto asfaltového pleskání pod nohama křupou větévky a kořeny. Na konci máš propocené tričko a bolí tě stehna. To by tak mohlo být. A vypadalo to asi takto:
 Stoupáme na bezmála horu Klapici, kolem dvou hřbitovů a přes hlavní silnici. Značku na Karlštejn vymysleli dobře, jenže ji natáhli přes několik ukrutných kopců. V Solopyskách na nás vesele bečí beránci boží; krpál stoupá až nahoru do Vonoklas, kolem domu, kde major Zeman sbíral inspiraci pro Studnu. Poprvé hovor vázne, ono taky o čem chcete mluvit, když máte tep 190 a mžitky před očima.

Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Tak Milan běhá odnepaměti. Nebo já si aspoň nepamatuju, že by neběhal. Zato já, já jsem se tak dlouho těm trapným fitness běžcům vysmíval, až jsem si loni koupil svoje první boty a zjistil jsem, že jsem vlastně jedním z nich a že když pak třeba v Krčském lese potkám klusajícího tlustého pána se sluchátky na uších a infarktovým pohledem a on na mě ledabyle pokyne a já mu to opětuju, že mě to hřeje u srdce a dává mi to něco jako sílu.

Nejhorší kopec nás ale čeká pod Mořinkou. Začíná zprudka, pak se uklidní a po dlouhých kilometrech nás červená značka vyplivne uprostřed obce. Nedávno jsme tam jeli na kolech a turisti tam měli nějaké pré, v letním žáru se tam pražily zástupy pochodníků a na grilu klobásy. Tentokrát nic z toho. A to není všechno – stoupání pokračuje ještě nad vesnicí po nekonečném poli. Na křižovatce dělníci něco budují, výkop poddoloval a obklíčil Boží muka, to je fakt boží, ale vyfotit to nemůžu, protože bych se už nerozběhl.

Když se konečně objeví horizont a les, máme v nohách 14 kilometrů a už nás čeká jen sestup. Na Karlštejn klesáme krajinou Pána prstenů, určitě se v téhle rokli něco podobného muselo natáčet. Nebo nějaká pohádka. Anebo mám halucinace. V jediné louži na trase oba dva shodně zabahníme své do té doby zářivé boty. Pod kopcem se Milan ptá, jestli si nechci hrad vyfotit. Nechci, vyfotím ho až z nádraží. Kruci, z nádraží není vidět. Tak z vlaku.

Sedmnáct kilometrů a hodina a 38 minut uteče jak voda a to nejhorší nás teprve čeká. Na přívětivé zahrádce u nádraží sice jedí a pijí lidé, leč restaurace je zavřená, pro nás ano. A tak necháváme ujet vlak a vracíme se k řece, snad že tam budeme šťastnější. Jenže hotel neví, že bychom si tu limču fakt zasloužili, a otvírá až ve dvanáct. A tak, jako největší tragédi, vytřepeme z kapes drobné a do příjezdu dalšího vlaku obchodujeme s nádražním automatem na pití, protože v té blbé díře prostě nic jiného není!

Možná trochu smrdíme, protože si v jinak plném vlaku nikdo nechce přisednout. Avšak kdyby věděli, co všechno máme za sebou, jistě by se usadili a celé naše dobrodružství si vyslechli.

text a mobilní fotky Řízek

pondělí 10. září 2012

NÁVRAT NA VÝTVARKU

Jak dlouho to vlastně už hrajeme? Deset let; deset let a pořád jsme se to nenaučili ani si nenašli nějaký jiný sport, v němž bychom namísto nešikovného kopání třeba excelovali. Zkrátka a dobře, fotbalový FC Forejt vstoupil do své 21. sezony hanspaulské ligy stylově prohrou 1:3 s týmem Lipodur FC A, tentokrát navíc s puncem zoufalství.

Klíčový moment do té doby vyrovnaného zápasu totiž nastal dvě minuty před koncem, krátce poté, co Marťas ve vyložené šanci trefil tyč. Což bylo tedy dvojnásob kruté. Náš dobrý známý sudí Míra sice mnouřil oči, ale nakonec proti nám písknul přímý kop. A my jsme dojeli na základní aritmetiku, nezvládli jsme si hráče včas rozebrat, prostě proto, že nás tam bylo méně. Volný střelec na penaltě zavěsil pod břevno a nám nezbylo než popadnout balón a zkusit to ještě dohnat.

Není asi překvapením, že se to nepovedlo, ba právě naopak, ještě jsme si kosmeticky zhoršili skóre po takovém standardním osmiligovém uplácaném gólu, ani mi o něm nemluvte.

Jak vysondoval Luboš, tým soupeře už okusil mnohem vyšší patra soutěžní pyramidy, než o kterých my realističtí vůbec kdy uvažovali. Ale zase jejich skráně už mnohdy zdobily známky stáří, nepříliš kulantně řečeno. Byli jsme určitě běhavější, ale oni šikovnější. Nehráli jsme špatně, dalo se na to koukat i bez přezíravosti a despektu, nikdo moc neprasil, akorát soupeři se ke konci hádali spolu tak zaníceně, že je sudí musel napomínat.

Historický moment nastal o poločase, který skončil 0:0. Tehdy kapitán Václav odkudsi vytáhl jakýsi cár papíru a začal nám tam čmárat nějakou strategii, tuším, že se to týkalo zahrávání rohů. Pochopitelně sklidil posměch, zvlášť když jeho dávní spolužáci připomněli, že za něj výkresy na výtvarce museli tvořit oni. Nicméně je potřeba určitě ocenit snahu, byť přísně vzato, nebyla vlastně k ničemu dobrá. Třeba nám to ale pomůže do budoucna; třeba je to první vlaštovka nějaké taktické vyspělosti, na niž už přeci jen máme věk.

Sranda skončila asi čtvrt hodiny před koncem po rohovém kopu, kdy se celkem zdálky kdosi trefil přesně k tyči. Jako jo, to se asi chytnout dalo. Ale naštěstí pak Marťas pěkně zatáhl míč a přihrál Péťovi do stoprocentní šance a mohli jsme se radovat z vyrovnání.

Pak už přišly jen ty divné hádky soupeřů, pár promarněných šancí na obou stranách, a nakonec náš kolaps. "Měli tři střely, dali tři góly," zhodnotil zápas Vlasta, ale to už je klasika, že on viděl úplně jiný mač než ostatní.

text a mobilní fotky Řízek

čtvrtek 6. září 2012

LODIČKA, AUTÍČKO, PROCHÁZKA


Kolik chcete těch míchaných vajíček? Dvě, nebo tři? ptá se pan majitel kempu. Je chladné, kalné sobotní ráno. Radši jen dvě. Je mi blbě, nemohl jsem spát a v žaludku se mi včerejší svijany popraly s utopenci a skončilo to bolavou remízou. Rádoš si dává odvážně tři. Vlastní snídani jsme si totiž nepřibalili. Přichází Mažňák a hrozně se diví té poněkud nesportovní stravě hodinu před závodem. I proto možná vyhraje.


Letošní Úštěcký triatlon prolomil nejméně dvě tabu. Předně se vůbec neodehrával v Úštěku, ale v pěkném kempu Milčany v nedalekých Holanech - a všichni se posléze shodli, že to věci jen prospělo. Ten druhý průlom měl na svědomí právě pozdější vítěz Tomáš, kdysi řečený Mažňák. Nejenže před závodem nekalil, ale dokonce patrně jako první v dějinách nastoupil ve speciálním triatlonovém oblečku, který se při plavání nenamočí, a dá se v něm jet na kole i běžet. Což významně urychlí převlékání. Přesněji řečeno, převlékání odpadá.

Milanovo triatlonové fotoalbum najdete tady.

Večer před závodem byl příjemný. Přivezl nás Rádoš svým fárem, nasměrovali nás do chatky a ukázali nám, kde je oheň a kde je pípa. Eliška vymyslela geniální triatlon pro Elišky: lodička, autíčko, procházka. "Můj cíl? Hlavně porazit Řízka," překvapil Rádoš, zatímco jsem na tom sám začal pracovat pivem a utopenci. Ty vlídné chvíle se měly utopit další den krátce po jedenácté hodině ve studené vodě tamního rybníka.

Jako většina startovního pole nesnáším první disciplínu, tedy plavání. Teplota zelené vody rozhodně nebyla fér. Ani to, že se bójka, kde jsme se měli otáčet, ztrácela někde ve vlnách na opačném pólu rybníka. Po startu jsem nicméně zavzpomínal na společné kondiční plavání s Péťou v chlorované vyhřáté pohodě v Letňanech a držel se v přední polovině pelotonu, který tvořilo letos 14 mužů a čtyři štafety. Nenáviděné kilometrové nekonečno pro mě trvalo dvacet minut; vylézal jsem, když už Jirka a Mažňák ujížděli první metry na horských kolech.

Asi čtyři minuty po mně vyplaval i Péťa. Co se mu honilo hlavou? Před plaváním: Sakra, proč je ta bójka tak daleko, oni ji dali určitě dál. Vždyť ta voda je strašně studená, proč do ní vůbec lezu. Při plavání: Proč to všichni tak napálili? No, vzhledem k tomu, že nejsem ještě ani u bójky, tak toho mám plný brejle. Po plavání: Tak tohle nemůže bejt zdravý. Ještě že nemusím na kolo. Na to, že jsem chodil přes rok celkem poctivě a pravidelně plavat, tak jsem byl docela marnej.

Na kole najisto i bludně

Péťa na kole nikdy nejezdí, předal proto štafetu svému cyklistovi Tomáši Z. "To se může stát fakt jenom mně," zaklel Tomáš poté, co přijel do Holan a marně hledal v kapse dresu pečlivě vytvořenou mapu. Byl v prekérní situaci. Mapa, ani žádný závodník v dohledu. A to vše jen dva kilometry za startem.

Tomáš záhy zjistil, že vlevo rozhodně odbočovat neměl, otočil se a vydal se už správně po modré, tak jako všichni ostatní před ním i po něm. Ale problémy ho provázely i nadále. "Po několika kilometrech jsem zoufale čekal, až se mi načte turistická mapa v telefonu a záviděl Řízkovi jeho offline mapy, které tři dny szukal na internetu," popsal závodník.

To já jsem sice chytrý mobil přidělal na řídítka a mapy skutečně před závodem stáhl, ale hlavně jsem stáhl Jirkův náskok a po trase, kde je pro mě tak snadné zabloudit, jsme jeli společně. A Jirka je rychlejší i přesnější než GPS. Kdesi na čele byl Mažňák. "Ten to tu nezná, určitě někde zakufruje," věštil Jirka. A kdesi za námi jsme více než tušili Rádoše, který vypadal nesmírně odhodlaně. A kilometry ubíhaly, přes prudké kopce i náročné technické sjezdy, jichž krásná a členitá trať nabízí víc než přehršel.

Třeba takový Tomáš Z. tou dobou dál bojoval s blouděním a technikou. "Když už se mi mapa stáhla, tak jsem pořádně netušil, kde jsem, protože v lese GPS signál neměl šanci," líčil. A tak si s kolem udělal třeba příjemný výlet na kopec Vlhošť, jehož vrchol ostatní objíždějí. Škrábal se, chudák, s kolem na zádech po schodech vytesaných do skály.

A my? Prohnali jsme se po silnici Úštěkem, kde se vždy začínalo i končilo, a čekala nás ještě polovina trati - a také nejdrsnější stoupání celého závodu, na Skalku. I tady se dá zabloudit. "Jako správný turista jsem se držel značky tak moc, že jsem vyjel do půlky kopce na hrad Helfenburk, než jsem pochopil, že je něco špatně," vzpomíná Tomáš Z. Trasa opět vede kolem.

Ale podobně na tom asi byl i druhý Tomáš, tedy Mažňák, jen o něco dříve. Uprostřed krpálu jej totiž doslova potkáváme, zmateného a ztraceného. Jirka měl pravdu. Rádošovi se odhodlání vyplácí, konečně nás dojíždí. Naopak Jirka odpadá a je mu souzeno dojet čtvrtý, až čtvrt hodiny za námi.

Závodit? Cože?

Rozjetý Rádoš cítí šanci a snaží se na rovinaté mnohakilometrové Husí cestě o jakési úniky. Vypadá to jako závod! Mažňák mi nabízí sosnout nějaké energetické pasty a musím říct, že je to o fous lepší než míchané vejce. I tak už chci cíl. Zbývá náročná rozbahněná Čertova rokle nedaleko Dřevčic. Vlétnu do ní jak Maruška do obchodu s kabelkami. Poslední šance jak ujet aspoň Rádošovi. Podařilo se. Až do cíle kola ho nespatřím, ale tuším, že to stačit nebude.

Závěrečný běh kolem rybníka bolel. Než navleču boty a ortézu, oba konkurenti jsou poblíž a přede mnou. Titěrný náskok je v prachu. Mažňák okamžitě mizí za zatáčkou, Rádoš kontroluje situaci a hlídá si přede mnou odstup. Dvě stě metrů před cílem zase najdeme zbloudilého Mažňáka, oba borci jdou do finiše a já se bezmocně při přelézání nabodávám na plaňky plotu a kulhám za nimi. V cílové rovince majitel energetického gelu a superplavek poráží míchaná vajíčka. Prohrát po tříhodinovém závodě o pár vteřin mrzí ještě teď, ale realisticky vzato, bylo to neodvratné. Ale slavit můžeme všichni.

Za námi se po čase seřadí Jirka, Eliška mu hned podává pivo, plnoštíhlý pán, Kubča a přijíždí i Tomáš Z. "I přes moje předsudky, že musím být poslední, jsem Péťu v cíli překvapil svým příjezdem tak moc, že si nestihl plácnout," směje se. Nastartovaný Péťa se tak musí vrátit. A nač při tom myslel? Před během: Tak aspoň v tom běhu bych mohl něco předvést (když teda nezabloudím...). Na začátku běhu: Řízek a Rádoš říkali, že ten běh je krátký, tak bych to mohl napálit hned od začátku. Uprostřed běhu: Tak jestli tohle je krátký, tak nevím... Už zase toho mám plný brejle. Po běhu: Pánové, tak to vám zas budu něco věřit...

Jedním z nejlepších vynálezů Úštěckého triatlonu je gulášenka. S touto poukázkou se dá po závodě získat pozdní oběd - a letos platilo, že čím pozdější, tím horší a vodovější. I chuťově připomínal ten rybník, jen byl celý oranžový. Ale co. Přijíždí Maruška, měníme rozbité kolo fabie a pak jedeme domů, zatímco noc je ještě mladá a vítězové, poražení a fanoušci v naprosté symbióze splynou kolem ohně s masem a pivem. Závodníci toho mají vesměs dost. Ale stejně do toho všichni půjdou příští rok znovu.

Děkujeme organizátorům tohoto sportovního svátku! Starší články o triatlonu najdete zde a tady.

text Řízek s přispěním Tomáše Z. a Péti, fotky Eliška, Jirka, Řízek, Maruška, Terka