úterý 26. února 2019

KORNOUT PADAT VIDĚTI

Když naše redakce začala kromě internetového obsahu chrlit i tištěné noviny, řada věcí se změnila. Třeba se výrazně zkrátily dny a vlastně i noci a obecně se běh času zrychlil. Odpadly i další obsoletní záležitosti jako třeba pauzy na oběd, tlachání na terase a osobní život.

Jako vedlejší produkt se nám editorům kromě jednorázových obalů, v nichž nám v pravidelných čtyřiadvacetihodinových intervalech přinášeli zdroje živin, na pracovních stolech, v originále kuchyňských linkách z OBI, začaly vršit hromady obtahů.

Obtah je podle slovníku zkušební otisk sazby určený pro čtení a vyznačení korektur normalizovanými korekturními znaménky.

V reálu jde o potištěnou stranu formátu A3, na níž člověk mlčky sedící opodál (a usilovně se nesmějící našim nedospělým vtipům) přezdívaný korektor červenou propiskou vyznačil změť různých domnělých vylepšení a nesrozumitelných klikyháků. Ve skutečnosti je ta propiska modrá. Tu jsem si vymohl s argumentem, že mě červená příliš stresuje vzpomínkami na školní léta.

Naše noviny, pravda, nemají příliš mnoho stránek, na druhou stranu nemáme ani bůhvíjaký nadbytek editorů. Obtahy se tak na našich stolech začaly vršit a brzy se staly mezi jiným bordelem dominantními.

Řešením nerudovské otázky se ukázal kornout, někdy nazývaný též trychtýřem či komínem. Kolega Michal jej jednou ráno založil v hrdle od dopitého piva. V kornoutu končily veškeré opravené stránky. Utěšeně rostl a nabýval na síle. Bylo to až magické.

Moc se nám tahle praxe zalíbila. Jak se však kornout stával mohutnějším, zvyšovala se jeho nestabilita. Věc rostla až ke stropu, a kdybychom v práci měli Knihu úrazů, hrozilo by lidem sedícím poblíž i zranění. Jako všichni humanitně vzdělaní lidé jsme si coby projektanti stavby dokázali poradit a pomocí systému průhledné lepicí pásky a čínských hůlek, které jsme naházeli dovnitř (ztracené bednění), jsme vše stabilizovali. Přivolaný statik konstatoval: V pohodě. A nebesa se rychle přibližovala.

Nejsme zrovna velká redakce. Máme k sobě dost často blíž, než bychom sami chtěli. Takže kornout začal vadit, zejména těm redaktorům, na něž mohl spadnout. O pár dní a pádů později ("Kornout padat viděti, špatné články ten den míti," říkalo se u nás) se stalo, že najednou nebyl. Někdo ho přemístil do koše, a chtěl bych vidět výraz uklízečů, když jej samozřejmě v souladu s pravidly třídění vyhazovali (protože jeden člověk to nemohl unést). Redaktoři vyhráli. Ale uvidíme, kdo se bude smát naposled.

Teď každopádně máme utrum. Místo kornoutu zeje v našich srdcích a na našich pracovních stolech díra a zatím jsme ji nedokázali naplnit. Teď zkouším vlaštovky, ale není to ono. Navíc mi to nějak nelítá.

text Řízek, foto Ř. a Anička

úterý 19. února 2019

TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.

pondělí 11. února 2019

OBRANA DOKTORA Z HOR

V až nechutně malebné alpské vesničce Ellmau zachraňuje každý den životy i vztahy německy hovořících sousedů. Jezdí ve veteránovi a jeho nejčastější hláška zní: „Musím vám odebrat krev“. Doktor z hor Hans Gruber je takový MacGyver televizního zdravotnictví, který už dobré tři měsíce paralyzuje můj intelekt.

Co si budeme povídat – nemoci a jejich zázračné vyléčení jsou vděčnou tematikou filmů a seriálů už od Lumiérů. Kdo by si nepamatoval Byl jednou jeden život, který si někteří z nás pouštějí ještě ve třiceti, když se pokouší pochopit fungování vlastního mnohdy již chátrajícího těla. Na Doktora Martina koukají moji rodiče, na Chirurgy moji kamarádi a na Doktora z hor (přesným názvem Doktor z hor: Nové příběhy) koukám já.

Z prvotní „oddychovky“ se tento seriál stal posedlostí, jejíž sledování alibisticky obhajuju intenzivním učením se německého jazyka. Pravda je taková, že šest sérií jsem sledovala v češtině, dokud mi Ježíšek nedaroval tento mastičkářský opus v původním znění. Moje němčina se rázem zlepšila. Výhradně tedy v medicínském názvosloví (Herztamponade, Krebs, Blutdruck usw).

Pravidelná konzumace tohoto spektakulárního dílka ovšem přináší i značné nežádoucí účinky. Kromě závislosti třeba i toleranci dříve neodpustitelných zápletek v podobě výskytu plicního moru v Alpách či syndromu zlomeného srdce jako medicínou uznané choroby usw.

Pro mnohé diváky (a já nejsem výjimkou) zůstává záhadou specializace hlavního hrdiny. Onkolog to není, ale tumor a jeho prognózu odhalí vždy; genetik to není, ale dědičné choroby diagnostikuje pohledem. Kdo je tedy Hans Gruber, hlavní hrdina?

Odpověď na tuto otázku je klíčem k rozluštění záhady návykovosti tohoto pro mnohé nablblého seriálu: Hans Gruber je totiž lékař, kterého by si přál každý z nás. Nezpruzelý systémem a nedostatečným ohodnocením, empatický natolik, že kromě kuřího oka vydloubne i černé svědomí vašeho otce/matky/babičky/syna, které brání štěstí zbytku rodiny.

Ano, vím, že tato obhajoba je málo pro čtenáře těchto řádek, kteří sledují Allena a Lynche. Pro ně proto na závěr přidávám recenzi z ČSFD, která jen ukazuje, jak tento pořad spojuje:

Jednou jsem u toho vytuh po práci a dneska čuměl na jeden díl s babičkou... když jsem se jí nechápavě zeptal, kde v sobě ve stáří bere tu záhadnou vůli sledovat seriál vo nemocech tak odpověděla, že se jí líbí hlavně ta krajina:) Což sice nevysvětluje, proč čumí třeba i na Ordinaci a podobný píč*viny, kde si dospěláci hrajou na doktora (a přitom to NEJNI porno?!), ale tak dál jsem jí už nechtěl děsit, páč si to vždycky pozdějc děsně vyčítám.

text Maruška, ilustrační foto Ř.

pondělí 4. února 2019

PEKÁČ BUCHET

Bílý kůň nám přes noc zalehl celý dvůr ve stejnou dobu, kdy mi černý kocour o rozměrech většího hříběte zalehl polovinu postele a spodní část nohou a ukradl mi půlku spánku. Peřina, teď myslím tu venkovní, vydržela i přes den.

Zatímco pár autobusů zapadlo do škarp a zpravodajské servery začaly řešit věčné dilema, jestli jim těch pár nedělních kliků z dramatické online reportáže "v Praze sněží" stojí za posměch a ztrátu sebeúcty, přemýšleli jsme, co s pohádkově zimním dnem.

Dalo by se samozřejmě vyrazit do parku a postavit sněhuláka, vnutit se jako strejda s tetou k nějaké mladé rodince a jít s ní bobovat. Nebo jet do Ikey nakoupit jakési praktické nesmysly a masové kuličky.

Samozřejmě to dopadlo úplně jinak - místo toho vyrazila žena do kostela za duchovním prozřením a já do lesa za fyzickým trápením.

Sotva jsem umístil rozmočené běžecké boty ke kamnům, u kterých odpočíval stočený kocour a připomínal negativ vinné klobásy, objevila se žena s mísou plnou nakynulého těsta. Už v časech první koketerie s vařením a pečením jsem si oblíbil sousloví "pomoučněný vál" a byl jsem hrozně rád, že jsem jím do společného díla mohl přispět.

Těsto bylo nadýchané a po rozválení vytvořilo jakousi silnější hadici. Zapatlávaje další a další kusy nádobí jsem ji rozkrájel na čtyřiadvacet nestejně velkých částí, z nichž se mělo stát stejně množství buchet. Tvarohových a trochu i povidlových. Nakonec se nám podařilo pekáč naplnit a žena mohla zase odjet, snad na manikúru.

Zase začalo sněžit, pustil jsem si Nicka Cavea, zpíval o patnácti stopách čistě bílého sněhu a buchty v troubě zlátly. Pomazal jsem je máslem s rumem a posypal moučkovým cukrem. Byly dobrý. I kocour si trochu uždíbl.

Pak se vrátila žena a vlastnoručně, vylepšena čerstvě modrými nehty, mohla začít uklízet ten všudypřítomný umatlaný disharmonický bordel. 

text a foto Řízek