BRAMBOROVÝ GULÁŠ

- Kolik zbylo těch brambor?
- Dost, ale jsou hnusný.
- To nevadí, udělám ti buřtguláš, jo? Pusu a hlavně si nic neudělej.

Jedu do Davle závodit v běhu do kopce. Na startu zaplatím dvacet korun do kasičky a zjistím, že jsem sice zeleně, ale málo oblečen, třesu se zimou. Navíc jsem nešikovný. Při aplikaci startovního čísla proto hrozí dokonce čtyřnásobné propíchnutí špendlíkem. Takový scénář by ze mě udělal neforemného zeleného motýla v čísi sbírce. Vlastně si hlavně nesmím nic udělat.

Když několik dětí sborově zavřeští "tři, dva, jedna, start", vybíháme od nádraží a podél řeky. Tohle ještě není kopec, ale zkouška odvahy - kdo si troufne napálit první rovinatý kilometr, i když ho pak čekají další těžkosti vyplývající především z faktu, že cíl leží zhruba 200 výškových metrů nad námi. Troufá si borec v černém a rázem odskakuje ostatním zbabělcům snad o sto metrů. Za ním už se formuje skupina asi deseti nebo patnácti pronásledovatelů, na jejímž chvostu se zuby nehty držím i já.

Když už rovinatá Tour konečně dospěje na úpatí povltavských Pyrenejí, peloton výrazně zpomalí. Jediný, kdo si sklon kopce odmítá připustit, jsem já. Nohy spolupracují, za pár okamžiků obíhám celou skupinu a najednou jsem v hrozně zvláštní a dosud nevyzkoušené situaci, kdy je přede mnou jen onen černý běžec. Dosud jsem byl v tomto neprávem přehlíženém seriálu nejlépe jedenáctý.

Nejdřív mi to přijde vlastně úsměvné, ale s přibývajícím časem a nastoupanými metry se vkrádá zneklidňující vidina nějakého medailového umístění (i když, za těch dvacet korun - jaké by to asi byly medaile? Z čokolády? Z kaštánků?). Zkrátka, nohy zatím fungují dobře, ale hlava mi přestává pomáhat, naopak mi to vůbec neusnadňuje.

Když nám manažeři v práci zkoušejí vnutit nadšení ze zavádění novinek, radí, abychom změnili "mindset" a abychom místo problémů hledali řešení. Přeloženo z korporátního jazyka, navrhují, abychom zahodili starý způsob uvažování a nastavili nový, lepší, konstruktivní a šťastnější.

Pokouším se tento přístup aplikovat na kamenité cestě uprostřed chatové osady, v nejprudším kopci, ale nevím, jestli jsem to vlastně správně pochopil. Místo abych se "postaru" strachoval o druhé místo, říkám si, že být třetí vlastně taky není špatné. A že když nedejbože skončím na nepopulárním čtvrtém, bramborovém místě, budu mít přece o to větší motivaci jim to příště vrátit. Alternativní řešení, se kterým si rovněž pohrávám, je svalit se na zem a začít křičet.

Dva mladíci, zelený a tyrkysový, se bohužel v nejhorším stoupání udrželi poblíž mě. Když se cesta narovnává, jeden z nich nasazuje k trháku. Třetí místo vlastně není tak špatné. Pár set metrů před cílem se ojediněle klesá, v mém podání pomalu a zadýchaně, a tak se kolem mě zlehka prožene i druhý výtečník. V posledních metrech závodu, který stylově končí na plácku u kontejnerů na běžecký odpad, je mi už zcela jasné, že příště budu mít opravdu pořádnou motivaci. Zelený a tyrkysový se radují. O černém ani nemluvě. Ten už dobrou půlminutu relaxuje v cíli.

Další brambory mě navíc čekají doma v guláši a opravdu jsou trochu hnusné. Snědli jsme je, ale příště zkusíme najít jiné řešení. Třeba koupit nové.

text Řízek, foto: Elena Truhlářová

ZJAZDOVÉ PALIČKY

"Kde jsou moje hůlky?" zeptala se žena, zatímco si prohlížela prázdný zavazadlový prostor auta. Nasadil jsem provinilý úsměv a prohlásil, že jsme je asi nechali na Slovensku. "My?!" zareagovala žena a cítil jsem v tom narážku na fakt, že jsem bagáž z lyžárny nakládal já. K další diskusi nedošlo, protože žena ostentativně přestala mluvit.

Je tedy pravda, že se mi podobné nehody stávají docela často. Občas jako bych byl trochu nepozorný. Při odjezdu z hor jsem na padesáti metrech mezi samoobsluhou a autem patrně ztratil flash disk s Poslední aristokratkou. Je možné, že jsem ho při nastupování nechal na střeše vozu, takže aristokratka zřejmě spadla a zůstala ležet někde v rozježděném sněhu. A tahle nehoda se dotkla i nás: místo poslechu legrační audioknihy jsme cestou domů zarputile mlčeli.

O čtrnáct dní později jsem shodou divných okolností měl jet opět na stejný konec Slovenska. Jen tentokrát v pozici jedince, jenž se má tvářit jako nedílná součást skupiny 35 úspěšných mladých lidí ze střední Evropy, má si tuhle zjevnou chybu v horoskopu užít a vytěžit z ní maximum. A především vyzvednout ty zapomenuté hůlky.

Hůlky se slovensky řeknou zjazdové paličky. Vrtalo mi hlavou, jak pak tedy říkají třeba paličce na maso. "No přece tĺčik na mäso," odvětí domorodkyně, jedna z těch zdravých, mladých, perspektivních lidí. Nechápu, že mě to nenapadlo samotného.

Paličky mi schovali na recepci v Demänové, jenže program pro budoucí zachránce naší planety se odehrával na opačné straně kopce, v Tálích. Vzdušnou čarou je to zhruba 25 kilometrů, autem však šedesát.

Poslední večer pobytu mi došlo, že výpravu za hůlkami nemohu dál odkládat. V půl desáté jsem usedl za volant a vyrazil. Zde se opět projevila moje roztržitost: zaprvé jsem si neuvědomil, že mi v autě dochází benzín. Za druhé jsem si až po deseti minutách jízdy vzpomněl, že mám doklady a peníze v hotelu.

Napodruhé jsem vyjel už vybaven vším potřebným. Stav palivoměru mě trochu trápil. Oranžové oko svítilo do tmy, displej hlásil dojezd 60 km, přičemž k jediné ještě otevřené pumpě to bylo 60 km, navíc přes sedlo s varovným názvem Čertovica.

Korejské vozidlo se s námahou vyšplhalo krásnými serpentinami a úplnou pustinou do 1300 metrů nad mořem, vyhnulo se neosvětlené lišce i větvím rvaným počínající vichřicí. A pak se zase elegantně prosmýklo do údolí. Asi dvacet kilometrů před pumpou se údaj na displeji dojezdu změnil na zneklidňující "- - -". Přepnul jsem se do módu "šetřím zbytky par", o němž zpívají Tři sestry, a doploužil jsem se k pravděpodobně nejdražší pumpě ve středovýchodní Evropě. Čerpadlářka se mi ještě pokoušela vnutit vodu do ostřikovače; tuším, že to byl Evian.

Hůlky stály opřené u recepce. Sebral jsem je a na jejich místo položil čokoládu jako výkupné a jel jsem zpět, nejdřív do Tálů, pak druhý den do Prahy za ženou.

Chtěl jsem jí hůlky předat před jednou z jejích oblíbených tělocvičen a pak ji odvézt domů. Jenže tam nebyla. Jak jsem vzápětí telefonicky zjistil, čekala a mrzla před jinou na druhé straně města. Pak se spojení přerušilo, jako by se mnou ostentativně přestala mluvit. Ale hůlky máme!

text a foto Řízek

NAZDARTE!

Jestli našemu fotbalovému týmu něco jde, je to postupová matematika. Po prvních dvou neúspěšných zápasech ve skupině letošního Piškotova poháru jsme si velmi přesně spočítali, že k účasti v semifinále nám proti obhájci prvenství, mužstvu Torolka, stačí výhra 3:0. Nebo třeba 4:1 či 7:4.

Abyste rozuměli: my jsme do té doby nedali žádný gól a jediný solidní individuální výkon jsem zaznamenal já tím, že jsem v noci před turnajem upekl dvě šišky štrúdlu.

V prvním poločase jsme Torolku hrající na půl plynu docela mleli, jenže nikdo z nás prostě neumí dát gól. Hlavou, nohou, rukou, ani ze dvou kroků do prázdné branky, prostě nijak. Proto jsme skupinou propluli s minimalistickým skóre 0:2. Soupeř pak využil jediný roh a nás čekala druhá nejhorší možná věc, tedy zápas o předposlední místo.

V něm jsme vyzvali podobně zklamané Tutto Bene B, jediný tým, který se do turnaje přihlásil ještě předtím, než vůbec bylo jasné, zda a kdy bude. A to nebylo jasné dlouho, protože jsem jako jeden z organizátorů kombinoval své pracovní a mimopracovní aktivity tak usilovně a neúspěšně, až se termín musel kvůli mně měnit. Zkusil jsem se aspoň vykoupit tím štrúdlem.


O sedmé místo jsme zabojovali, Tonda zcela nečekaně dal gól, jenže chvíli před koncem jsem si v brance vybral slabší chvilku. To nepřímo vedlo k tomu, že se stala ta úplně nejhorší možná věc, tedy že jsme prohráli penaltový rozstřel a skončili poslední.

Napomohl tomu kapitán a pořadatel Václav, který svůj pokutový kop pojal jako pokus o přelobování blízkých budov. "Támhle v tom paneláku je jedno otevřený okno," radil pak Kája dalším našim střelcům, aby napodobili kapitána. Penalty neumíme: podobně neslavně jsme nezvládli rozstřel v roce 2009 na podivném turnaji v Rejdicích, kde jsme byli na táboře. Tehdy jsem poslední penaltu poslal do tyče a skončili jsme šestí ze šesti, navzdory tomu, že kolega Vlastík tenkrát před turnajem upozorňoval na možný logistický problém - pokud bychom vyhráli putovní pohár, museli bychom se tam následující rok vrátit.

Turnaj plynul naprosto hladce, což mě každý rok překvapí. Zatímco naše skupina byla lahůdkou pro všechny příznivce defenzivního fotbalu, skluzů a odkopů, na vedlejším hřišti se objevovaly docela divoké výsledky. Náš zimní tréninkový sparingpartner TJ Pětapůl ukázal, že umí porážet i jiné týmy, než jsme my, a došel do semifinále. Jenže jako je někde stanoveno, že při bráchově turnaji prostě bude hezky, stejně tak vždy platí, že Pětapůl skončí čtvrtí.

Do finále zato kupodivu prošla Koza znezaneřáděná, kterou jsme při předzápasové analýze - další herní činnost, co nám jde - tipovali na nejslabší tým naší skupiny. Dobře ji totiž známe, byla na všech osmi ročnících turnaje, a tak víme, že kluci hrají podobně dobře jako my. Torolka je ovšem herně o několik lig výš než většina účastníků turnaje. Ve finále se šťastně ujala vedení odrazem od brankářových zad a nakonec zvítězila 2:0. Borci s býčkem na dresu si tak znovu mohli odvézt putovní pohár. Celý rok se s ním mohou chlubit, mazlit, nebo ho prostě někde mohou nechat v klidu stát a občas utřít prach.


V zapíjení jakéhokoliv výsledku patříme k širší světové špičce. Oslavy osmého místa letos provázela pofidérní ořechovka, která si z becherovky i ferneta vzala to horší, recenzování psích oblečků, napínavé pozorování dvou dětí, které za našeho povzbuzování odhazovaly svá odrážedla ze schodů, a hulákání podivného pozdravu Nazdarte!, který prý používá kapitánova jednadevadesátiletá babička. Ke konci se už jen střídaly výkřiky Na Piškota! Ta servírka je ale fakt krásná! a Tak jsme osmý, no a cóó!

To, že nám druhý den nebude dobře, jsme si rovněž správně spočítali. Jestli našemu fotbalovému týmu něco jde, je to večírková matematika.

text a foto Řízek

Lepší fotky (ne z mobilu) budou během týdne; jsou třeba tady. 

NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka