NAŠE VĚC V DEPRESI

Už brzy Česko přijde o jedno z nejroztomilejších zvířátek - gorilka Moja zamíří letadlem do Španělska, ahoj, chlupáčku, ťuťuňu. Aby toho nebylo málo, huňatá medvědice Cora vrhla mláďátka, která posléze sežrala, čímž všichni o roztomilost rázem přišli. V žebříčku roztomilých zvířat se tedy dere kupředu kocour Pepan, byť jej teď trochu přibrzdily zdravotní i jiné komplikace.

Týmu chovatelů v uplynulých týdnech přibyla nejedna vráska, naopak veterinářům a veterinárníkům z naší ulice jsme pravděpodobně zachránili kšeft. Začalo to nastuzením našeho chovance; nebohé zvíře dočista přišlo o hlas a na své oblíbené ptactvo na střechách tak každé ráno jen bezmocně naprázdno otvíralo tlamičku.

Poté, co Pepan úspěšně překonal chorobu, dostal zánět jedné spojivky. "Kulíšek, teče mu z očíčka," hořekovala nešťastná spolumajitelka. Lékaři z veteriny na Zelené lišce, jejichž jsme možná výhradními klienty, naordinovali kapičky. A nedlouho po této lapálii byl pořád téměř šestikilový kocour opět špatný. Odborníci zjistili, že ho bolí záda (patně se přeležel). Injekce to spravila.

Pak Pepanův život na několik dní nabral úplně jiný směr a rozměr. Do našeho bytu se načas přistěhovala kočka legendárního Honzy Huka, jíž se pomstil tím, že jí dal jméno Hermiona. My jsme jí říkali Hermelína nebo Hermuš, Pepan z ní byl u vytržení. Naučil se od ní úžasně loudit, skákat po stole a gentlemansky jí užíral její krmení, aby taky neztloustla. Bohužel pro něj se Hermuš po několika dnech pakovala.

Další pohroma pro Pepana nastala, když kvůli podivnému strupu na hřbetě dostal na krk satelit, jak jinak než z místní ordinace. Couval a shazoval předměty a celkově z toho byl dost nešťastný. Sice posléze zjistil, že i s touhle ozdobou se dá jíst a aportovat, přesto byl velmi rád, že se i tohohle po pár dnech zbavil. Za 140,- dostal na kontrole pohlazení od paní doktorky a přání pevného zdraví. A to se vyplatí!

Teď má jakési období depek. Celé hodiny prosedí na koši se špinavým prádlem anebo na futrálu od notebooku (tam ona taky sedávala). Hodně hlasitě se projevuje a noci tráví raději na samotce než na Maruščiných nohou, tam je nyní místo pro mě.

Je zamilovaný? Možná po ní dál teskní a vzpomíná na těch pár dní, kdy ho někdo láskyplně očmuchával. Je u nás nešťastný? Má psychické problémy? Chová se divně jen tak, aby se něco dělo?

Toť otázka pro experty z místní veteriny, kterým za jejich odborné konzultace i za milé pohlazení rádi zaplatíme.

text Řízek, fotky  Ř. a Maruška

NA LOVU V DIGITÁLNÍ ÉŘE

Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.

I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.

Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.

Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.

Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.

Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.

U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.

Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.

Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.

To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)

Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.

Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.

text Řízek, mobilní fotky Vanessa

MIMOSEZÓNA

Kdyby Rosamunde Pilcherová pro jednou opustila jistoty komerčního sukcesu a napsala i něco, co si člověk může beze studu číst i v metru, aniž by to musel mít zabalené v novinách, mohlo by se to odehrávat na podzim v podhůří rakouských Taur. Když obvykle vyhledáváné letovisko Zell am See opustí všichni, bary zatlučou okenice a údolí potáhne neprostupný škraloup mlhy, je to kulisa třeba pro pěknou detektivku, thriller nebo existenciální drama.

Důkaz, že jsme tam byli.

Něco mi ale říká, že něco takového britská spisovatelka Rosamunde, dříve píšící pod pseudonymem Jane Fraser, nikdy nevytvoří. Viděl jsem totiž za ospalých nedělních odpolední v televizi několik německých inscenací na motivy jejích "děl".

Tak třeba spanilá květinářka si vezme bohatého a starého sobečka obšourníka, avšak trpělivě trpí pod tou krutou knutou, dokud svého psa jak z reklamy na psy nevezme k atraktivnímu, leč osamělému (ale patrně ne homosexuálnímu) veterináři, který je jak z reklamy na veterináře. "Nezlobte se, že jdu pozdě, musel jsem pomáhat bernardýnovi, kterému uvízla packa pod pivním sudem," omlouvá se lékař (kdo by mu neodpustil?) a divactvu se tají dech. Jak to asi dopadne? Na thriller to fakt nevypadá.

Sklápěčce jsme se stihli schovat.

Zell am See normálně působí jak vyrvané z těch inscenací, jen kamery už stihli odvézt, barevné scenérie, muškáty za okny, obláčky, kravičky na pastvinách a mír a pohoda.

Tentokrát nás vítal požár pekárny v centru města, ranní mlhy a výluka na trati. V ulicích nula lidí kromě trhovce, který prázdné postranní uličce nabízí mošty a marmelády. Ten spolkový pulsující život, který jsem tak obdivoval (když sebemenší partička příznivců nedůležitého čehokoli v určený den připraví stánek s pivem a klobásou a na nějakou dobročinnou akci pilně od spořádáných občanů vybírá eura, přičemž se ožerou jen trochu), byl jen kouřová clona - v ulicích není prostě nikdo, ani spolky.

Na chodníku kolem jezera drandí sklápěčka drážních dělníků. Na jindy tak frekventované hladině není nic, od šlapadel po škunery, všechno spí někde v lodních pelíšcích. Jen podél břehu závodí tři kachny. V noci pak, aby se člověk skoro bál ven. Daleko snáz se však parkuje.

Vytáhl jsem jednou Marušku na túru. Nad městem je vrchol Schmittenhohe, měřící prý přesně 2 kilometry na výšku, asi o 1 200 metrů výš než jezero. Když se vylezlo jen o kousek nad střechy posledních domů, mlha ustoupila a zavládlo jakési babí léto. Jen kolem nebyla ani noha. Na svazích sněhovým dělům a sedačkám lanovek zvolna končila rekreace, horské boudy byly zavřené a nám rychle docházel proviant.

Moje první zkratka začínala nevinně.

Vkrádala se k nám pohorková nemoc. To je stejné jako normální ponorka, ale není to pod vodou. Voda došla. Přiznám se, už druhá náročná zkratka, kterou jsem vymyslel, nevedla nikam. Tedy jen k opuštěné chatě. A to natolik opuštěné, že jsem si ze žlabu s průzračnou vodou (Rosamunde zbystřila) půjčil dvě zrezivělá plechovková piva. Jedno německy ovocné, druhé normální, ale prošlé.

"Běž to tam okamžitě vrátit!" zhrozila se žena a dobré dva kilometry ostražitě sledovala, zda nás někdo nepronásleduje s flintou. O několik set metrů výše jsme první z nich vypili a pohorka zmizela.

Pak jsme spatřili první sníh a dvojici lidí, která pelášila v opačném směru. Vrchol se rychle blížil, však už jsme stoupali asi tři hodiny. S podivem jsme seznali, že už tu před námi někdo byl. V 1 900 metrech začínala naučná stezka. Tu je pták. A tu je kytka. Tady máme kunu. A tohle raději nejezte. O padesát metrů dál začínaly obrovské kovové protilavinové zábrany, blížili jsme se k horní stanici lanovky, která by tam byla jen asi o 3 a půl hodiny dříve, kdyby neměla dovolenou, a pod námi bylo podzimně pusté jezero jako na dlani.

Pak jsme se otočili, vypili i to prošlé půjčené pivo a za hodinu a půl jsme se po vlastních stopách vrátili dolů k autu. Unavení, ale spokojení.

Milka.

Co jsme na pozdních podzimních prázdninách ještě zažili? Třeba procházku kolonizovanou pustinou podél modrozelené řeky Salzachu. Uhání si tak regulovaným korytem pořád rovně a míjí pastviny, kravíny a místní akvapark.

Seznámil jsem se se sympatickou krávou. Užili jsme si návštěvu toho vodního světa s vůní podzimního hnoje. Jeskyně tentokrát žádné.  A v noci jsme podlehli spiknutí počítačových soupeřů v Heroes pět. Příště ty rakouské elfy a kouzelníky musíme porazit.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

OVCE A ŠÁTEČEK

Když si do Googlu zadáte "Nový Zéland Franta Košťál," umělý mozek nic smysluplného nenajde, vypadnou samé hovadiny. Zatím. On tam totiž ještě nebyl. Franta odjíždí zanedlouho nadlouho fuč; až se za rok dva vrátí, určitě už Google i Franta budou vědět víc. A na to jsme se v sobotu napili.

Taky vám přejeme šťastný nový rok.

Do údajně zelené země, kde připadá na člověka v průměru dvacet hospodářských zvířat, převážně vlnitých, vyrazí cestovatel s kamarádem asi za čtrnáct dnů. Za cestováním a za prací, jestli tam nějaká bude.

Nevím, jestli mu to přímo závidím... ale asi jo, závidím. A kdo ne, tak kecá.

Představ si to, sebrat se, na rok vypadnout někam dál, než umí naplánovat vyhledávač spojení pražské MHD, prostě vystoupit z kolotoče práce - domů - hospoda - práce - domů - chalupa - práce.

Neříkám, že to je tak špatné, není, je to fajn. Ale není tohle přece jen o fous lákavější? Nebuď pokrytec a přiznej, že jo! I kdyby tam měly být jen ty ovce.

Ještě předtím, než Franta usedne do letadla, pochopitelně sezval své přátele a kamarády na pivo do klubovny, aby na něj vzpomínali v dobrém. Anebo, pokud se to rozjede, si ráno nevzpomínali na nic. Anebo jen na to dobré.

Venku nečekaně uhodily mrazy, v klubovně byl sice smrádek, ale útulno, pivo lahvové branické a víno s přívlastkem neshodným "od Hurdálka" - zvlášť s kolou neodolatelné. 

DJ FourEight.

 Téměř výhradně maskulinní společnost hrála obíhačku, na trám kdosi připíchl nápis "Sbohem a šáteček." A v rohu seděl dýdžej Péťa a kromě Tří sester mi pustil i Gumídky. Připili jsme si dolomitskou pálenkou. Bylo to příjemné.

Franta se usmíval. Byl pruhovaný jak námořník, měl nové brýle a neuvěřitelně krátké vlasy. Prý čistě z praktických důvodů, kdoví, jak to tam bude s kadeřnickými pomůckami. Snad tam ale budou mít pohledy a třeba nám někdy napíše.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

ZLATÍ BLUDIŠŤÁCI

Hned den po Radotínském kole jsme si s Terkou udělali výlet do Loučeně. Komu se to ještě nedoneslo, tak v Loučeni je labyrintárium, a není ledajaké - je to totiž labyrintárium, které je první v Čechách a jediné v Evropě a zároveň první v Evropě a jediné v Čechách!

V loučeňském zámeckém parku je za příjemné vstupné přístupných jedenáct labyrintů všeho druhu. Než jsme si je všechny prošli, uběhly dvě hodiny jako nic, a to jsme se nijak neloudali a navíc jsme dvě bludiště vynechali. Labyrintárium v Loučeni zkrátka stojí za to navštívit. Malou ochutnávku z tamního prostředí poskytne fotoalbum z převážně Terčiných fotek, ale dětskou radost při chození po zapletených cestičkách pochopíte, jedině když si to vyzkoušíte na vlastní kůži a nohy.

Zkrátka až nebudete vědět, co roupama, zkuste Loučeň. Třeba tam taky potkáte rodinu Tomanových, možná tam půjdete v létě, takže vám nebudou mrznout prstíky v kapsách, a snad nebude skluzavka na konci palisádového bludiště celá od bahna a vy se budete moct sklouznout.

A nezapomeňte: Kdo nezabloudí v bludišti, ten se ani v bludišti neztratí! Nazdááár!

Fotoalbum z labyrintária

text Milan foto Terka

POLEDNÍ HORA A MY

Do šumavských Prášil jsme přijeli o pár dní později než ostatní lidé z Radotína, kteří se tam vydali strávit podzimní prázdniny. Kdybychom tam naopak dorazili třeba o sto let dřív, ves by se jmenovala Stubenbach. A kdyby o padesát, asi bychom se tam přes vojenský prostor nedostali, a proč taky, když tam skoro nikdo nebydlel. Co bude za další půlstoletí, je daleko za horizontem tohoto článku.

Kraj má prostě pohnutou minulost plnou zvratů, ale kvůli nim jsme nepřijeli. Ve sváteční pátek jsme hodlali vylézt na nejvyšší tamní vrchol Poledník, zvaný též Polední hora, anebo třeba Mittagsberg, jak je historii zrovna libo.

Ráno se náš trojčlenný tým dostal do skluzu, a tak nám všichni ostatní výletníci utekli. V Prášilech jsme navíc zašli do sámošky, a tam jsme učinili zásadní, třebaže nepochopitelné rozhodnutí - zakoupit placatku rumu. Tedy věc objemově nepraktickou, drahou, nedostatečně omamnou a celkově nevábnou a dekandentní. 

Na Poledník tak Václav stoupal vybaven plzničkou a mobilem, já Maruškou a fotoaparátem, no a pak nás doprovázel ten tuzemák, který vlastně nikdo nechtěl.

Okolí bylo skličující. Porosty totálně zdecimoval kůrovec, vichřice, těžaři, ochránci přírody, skleníkové plyny nebo bůhvíkdo, jisté však je, že mezi uschlými stromy lesáci natáhli lanovku a jejich padlé či poražené druhy mezi nimi vozili na hromadu. "Honza Stráský," volal na ně můj přítel, aniž by bylo zcela jasné, jestli jim tím fandí, nebo proti něčemu protestuje, nebo co vlastně.

Přesto jsme se odvážně pustili do zpočátku velmi plodné debaty o partnerských vztazích, lásce, odlišnostech a o samých tak velkých věcech, jako jací vlastně jsme, kam jdeme a směřujeme, než jsme dorazili na samé dno malinké lahve a vlastně i tematicky.

Jasné totiž přestávalo být naprosto vše, výhled tomu sekundoval, mlha se courala nad špičkami ulámaných stromů a Václav esemeskoval. O to překvapivější bylo, když se odkudsi vynořila někdejší radarová věž, která, když pozbyla své neblahé funkce, se stala rozhlednou s designem, jenž bys nevymyslel ani ty, a už vůbec ne já. Tam byli všichni, děti, dospělí, rodinní cyklisti s rafinovanými přepravníky na ratolesti i odporná česnečka na zahřátí za 35 korun, v níž bylo česneku asi jako šafránu.

Nedlouho po tom všem se oblačnost roztrhala a vykouklo to kýžené slunce.

Pak se Václav někde zapomněl, zavolal a našel, zapomněl, zavolal a našel, a než se ztratil potřetí, došli jsme Vlastíka a Péťu a začali, tak jako loni, hrát složitější (asociační, neveřejný) slovní fotbal, když ten reálný nám letos moc nejde. Hraje se na poslední dvě písmena, hledaný výraz se nesmí vyslovit, jen se napovídá. Zdokonalili jsme pravidla - slovo platí, jen když minimálně další dva vědí, tím spíš je nevědoucí hráč za blbce a je to pro něj skličující.

Popravdě nám to také moc nešlo. "Ta hra je na mě příliš jednoduchá, mně se stýská," brblal Venál a dostával branku za brankou. Nevedlo se ani učiteli, kterého zaskočil dotaz na zprofanované rakouské obrněnce či na druhy želv nebo velryb - což je podpásovka, když přece učí češtinu a občanku.

Bez jednoznačného vítěze jsme slezli zase až do Prášil, pár metrů před nimi se Václavovy obzory znovu rozjasnily a mohli jsme v klidu, ve čtyři odpoledne, jít spát.

text a fotky Řízek

KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman