CO JSEM SE DOZVĚDĚLA U SÁZAVY

Výlety s náhradní rodinou jsou vždycky paráda. Člověk se kromě objevování přírodních krás s místním průvodcem, který má všechno skrz naskrz proběhnuté, naučí i spoustu užitečných věcí o světě. Třeba:

• Když se jede do Pikovic, bůhví proč se vystupuje v Petrově.
• Dvě viditelně stejně staré děti každé ve vlastním kočárku a jinak oblečené budí dojem, že jsou sourozenci. Stále.
• Že “mám lítačku” by mohl říct každej, já mám doma Mercedes.
• Nejlepší hračka pro děti je kámen.

• Dětské hřiště na první pohled zamčené může být odemčené, stačí zkusit kliku.
• V Davli není kde se normálně najíst a už vůbec ne s dětma. Teda kromě nádražky, ta je super.
•  “Grilovaný hermelín” může úplně v pohodě znamenat i smažák v trojobalu.
• Mezi malebnými chatičkami u Sázavy si klidně můžete postavit (uplácat z betonu) monstrózní kulatou stavbu v okamurovském stylu navazující na stromovou chýši a předpokoj v podobě vybydleného přívěsu. A vykašlat se na všechna stavební povolení. I vkus a tak.
• Že když kolem budete procházet a dostatečně u toho kroutit hlavou, s kroucením se k vám přidá soused za plotem a spiklenecky vám vyzradí všechna tajemství o tvůrci a majiteli toho veledíla.
• Pobyt na koupališti s batolaty má k pohodě daleko. Spíš jde o nekonečný boj o jejich život jednou rukou, zatímco druhou je potřeba neustále střežit všechny donesené hračky.
• Nepropustné plenkové plavky jsou vlastně trošku propustné.

Takže děkujeme Lukášovi, že nás vyvezl kousek od našeho domu vlakem do míst, kam bychom se jinak asi samy nikdy nevypravily. Chceme zas!

text Míša, fotky Řízek

KOČIČKA BOŽOLÉ

Nemá to úplně jednoduché. Koukáme, jak řádí, smějeme se mu, ale přitom ho neustále porovnáváme. Náš nový kocourek Maju je černý krátkosrstý produkt vesnického náhodného genetického inženýrství a vypadá prostě dost jako Pepan, až do loňského prosince naše nedílná součást. 

Chudák Maju se čte [mažu]. Vzniklo to takhle: posílali jsme s kamarádkou mé ženě fotky roztomilých černých koťátek, která by u nás mohla najít domov. Maruška si to však nepřála, a tak na ty snímky reagovala zvoláním "Mažu!". Ale ve skutečnosti je nesmazala a pak jsme se shodli, že už je načase.

Když hrajeme s klukama karty, není nic trapnějšího než vymyslet si své jednorázové herní jméno až během partie. Ve výsledkové listině je prázdno a člověka to stresuje. U koček to určitě platí taky, proto bylo potřeba otázku pojmenování vyřešit ještě předtím, než si zvíře odvezeme domů. Protože na to, aby se jmenoval Flíček, jak mu říkala původní majitelka (podle skvrny na diskrétních místech), jsme přece moc neobyčejní.

Měli jsme na to tři dny dovolené. Je pravda, že jsme se během té doby sporadicky věnovali i jiným věcem - takže není divu, že nás nic lepšího nenapadlo. 

Když se to ale napíše Maju, může to znít zahraničně a nepochybně to i něco znamená. Nebo ne? 

Bohužel nás nezachránili ani znalci japonštiny, ani francouzštiny – Majuovo jméno je prostě blbost, něco jako pojmenovat dítě Půlnoční bouře (nechystáme se). 

Když zlobí, voláme na něj Mažino! anebo Mažinote! Ženu jsem dvakrát slyšel volat i Imbecile! 

A zlobí docela hodně, vlastně když nespí, dělá výborné/strašné kraviny, na které už jsem zapomněl, že kočky dělají, dokud nejsou vykastrované a obalené tukem.

Dvacetkrát vyskočí na stůl a já ho devatenáctkrát, zpočátku trpělivě, vrátím na podlahu. Leze do dřezu, protože se bůhvíproč nebojí vody. Nechápe déšť. Nechápe sporák. Hedě během pár vteřin ukradne z talíře kus jídla. Leze na její tee-pee jako nějaká veverka, úplně až nahoru, jak se tam potkávají ty tyče, což by Pepan z ideologických a objemových důvodů nikdy neudělal. Miluje míče a kuličky. S dcerou se perou o hračky. "Moje, moje," upozorňuje Heda, ale nemá drápy. 

A ty má on slušné! V noci střídá dvě polohy, bohužel obě v naší posteli: buďto je to roztomilé oddychující klubíčko, nebo (častěji) predátor číhající na to, až se zpod peřiny vynoří jakákoli část jakéhokoli těla, což je v létě zvlášť příjemné. Dělal tohle Pepan? Nepochybně, ale tak nějak víc s grácií. Nebo jsme to spíš vytěsnili.

Když přijede táta, řeší to po svém a říká mu Božolé. Heda mu někdy říká Kočičko. Majuovi je to fuk, stejně si dělá, co chce, protože beztak na žádné jméno neslyší. 

Ale zasloužil by si nepochybně lepší. Můžeme se o tom někdy i pobavit, ale až DO PRDELE konečně sleze z toho stolu. 

text a foto Řízek

CO JSEM TI NESTIHL ŘÍCT

Milá mami, 

kdysi jsi v zatáčce nad cementárnou dostala smyk. Favorit a my v něm se na zledovatělé silnici otočil a skončil v protisměru, ale nakonec se ti tu zatáčku podařilo vybrat a měli jsme štěstí, protože zrovna nejel žádný kamion s cementem.

Nesu si s sebou stohy dalších, příjemnějších vzpomínek. Dlouho jsou krásné a usměvavé jako ty černobílé snímky, které jsi fotila. Nekonečné zimy na horách, kdy se pak jako omluvenka napsalo "rodinné důvody". Tvé hraní na kytaru a zpívání Ho ho Watanay. 

Co bylo předtím, vlastně spíš tuším. Krásná slečna s trochu zvláštním nosem, který sama sobě zlomila tenisovou raketou, a s očima s nevšedním zlatým prstencem okolo středu. Když ses smála, jako by se rozzářilo slunce. 

Jako systémová inženýrka jsi uměla poručit těm obřím počítačům přes půlku místnosti. Což se potom, když se smrskly na velikost krabice a dál se zmenšovaly, už tolik nehodilo. Ale v našich očích jsi stejně byla bohyně, protože jsi nás brala k sobě do práce do filmových ateliérů a my jsme mohli nadšeně zkoušet ty parádní hry na disketách jako formulky nebo zimní olympiádu. Nedávno jsme je s Maruškou hráli a pořád jsou dobré. 

Fotky i vzpomínky z dalších roků jsou sice barevnější, ale jejich odstíny už nejsou tak veselé. Pořád jsme ale byli jedna rodina a ty jsi tu byla pro nás – tedy většinou.

Říct, že jsi život obětovala svým dětem, totiž v tvém případě není fráze, ale minimálně z poloviny pravda. Asi jsme ti za všechnu tu péči měli děkovat častěji. Možná jsme mohli mít méně často řízky a ne vždycky vyžehlené košile. Možná jsme něco z toho mohli udělat sami.

Pak se to zkazilo úplně. S tvou nemocí jsme nedokázali bojovat, ty jsi přišla o milovanou rodinu pod jednou střechou a krátce potom jsme všichni přišli o bráchu Adama. 

Zůstala jsi na to sama, což bylo lákadlo pro nejrůznější vykuky. "Maminka byla taková shovívavá," řekl mi o tobě jeden z obyvatel tvého domu a je to přesné. Ten největší prospěchář se navíc stal tím, kdo ti byl nejblíže, a my dlouho dokázali jen přihlížet, jak tě trápí.

Nastalo období, kdy jsem se bál tvých telefonátů, protože zpravidla znamenaly průšvih. Jednou hořelo. Občas jsme jeli na pohotovost. 

Ale pak se stal zázrak: dokázala ses svého toxického a toxikologického vztahu zbavit – a to nadobro, byť to "nadobro" ve výsledku znamenalo jen rok a půl nebo dva.

Začala jsi znovu žít, a to opět není fráze, ale prostý fakt: po mnoha letech a třech endoprotézách - čtvrtá měla být teď v září - jsi sama sešla schody ze svého domu a začala opatrně opouštět pohodlí proleželé postele a televize Barrandov. Začínala ses zajímat o svou vnučku Hedu a dojímat se z ní. Slunce se vrátilo. Měla jsi ze sebe radost a my také. 

Chci zmínit dva muže, kteří na tvém restartu měli v mých očích největší zásluhu: mého bratra Kubu, který nad tebou i přes mou skepsi nikdy nezlomil hůl, a našeho tátu, který ti i jako bývalý manžel věrně pomáhal řešit cokoli, co na tebe druzí ušili nebo sis na sebe ušila sama. 

Zkrátka, tuhle zatáčku jsi dokázala vybrat, což se povede jednomu z tisíce. Že pak tvá cesta životem tak náhle skončí, považuji za mimořádně nefér. 

Co mě nejvíc mrzí: nestihl jsem ti říct, že jsi fakt dobrá. Pořád jsem se totiž bál, že se to zase zkazí.

Taky jsem tě nestihl dva dny před tvým nečekaným odchodem kvůli práci vzít na oběd a za Hedou. Bylo ti to líto a mně taky, ale odložili jsme to přece jen o týden. Bylo slyšet, jak moc se těšíš.

A pak bys taky měla vědět, že Hedvika má tvoje sluneční oči. A já tě v nich vidím každý den. 

Tvůj Lukáš

 

UPROSTŘED TÁBORÁKU

"Program v Chotěmicích na tyhle dva víkendy jsi vymýšlel ty? Mňága a Žďorp, Schodiště, Tatabojs, Minus123minut," psal mi Milan a byl to dobrý dotaz, byť jsem samozřejmě nic nevymýšlel, to mi není podobné, ale přimělo mě to zauvažovat, jestli do vesnického hudebního klubu pana Koubka nezavítat (a možná to taky doma proberte, protože to tam i po zbytek léta mají letos vážně nabité).

Na chatě v Městečku jsem v půl páté konečně sedl na kolo a vyrazil na takové polodobrodružství: více méně po okreskách dojet za čtyři hodiny devadesát kilometrů, poznat krásy Benešovska a Táborska a bolesti zad, která kolu zcela odvykla, a na konci lehce zmoknout.

Jinými slovy, na to, abych se dostal včas na Minus123minut, jsem měl asi tak dvojnásobek minut, neboť koncert mohl i s takovým tím klasickým napínacím zpožděním začít tak před půl devátou.

Na silničce mě to pořád moc nebaví a beru ji jen jako dočasnou obstarožní kámošku, než budu schopný běhu, ale tentokrát se mi více méně náhodou poštěstilo nalézt slušnou trasu zcela mimo hlavní tahy  (Benešov-Postupice-Louňovice p.B.-Mladá Vožice-Chýnov) a přistihl jsem se i při prchavém blaženém úsměvu.

V úplně pustých Postupicích jsem dostal hlad, v Potravinách Zdeněk jsem koupil vlašák a dva rohlíky a nějaké sladké věci a vyhnul se potácející se paní s nápisem Národní tým na zádech a koukal, jak Vietnamec Zdeněk, povzbuzován dalšími štamgasty, válečkem zvelebuje své potraviny. Tohle čtvrthodinové rozjímání mě pak dostihlo až kousek před Chotěmicemi: v době, kdy už Minuty začínaly hrát, mě chytla přeháňka, takže jsem na hudební statek dorazil až při druhé písni, zato mokrý.

Potkali jsme se s Milanem a jeho malinkou rodinou. Ve stodole bylo lidí tak akorát, takže se tam dalo hnout. Můj nepřítomný kamarád Václav v jedné ze svých historek hovoříval o "diskotéce, kde tancujou vozíčkáři". A měl by radost, protože to tam jeden parádně roztáčel.

Minuty jsou pořád výborné, i když teď bůhvíproč mezi nekonečnými sóly, krabičkovou dietou zkreslující zvuk kytary a strhující energií občas bůhvíproč probleskuje čeština, ale to mi bylo fuk.

U té jejich hudby pociťuju obrovskou frustraci, že ji nedovedu lépe popsat - jen jsem si zas potvrdil zásadní nesoulad mezi více méně nudnými, sterilními deskami a parádními, živelnými koncerty. Do Koubkovy stodoly se to výborně hodilo. Měl jsem pivo a třásl jsem se zimou do rytmu, protože jsem byl vlastně pořád ještě mokrý, vozíčkář povzbuzován z pódia pořád trsal a pak to najednou skončilo a bylo potřeba vymyslet, co dál.

Milan s rodinou mi usnadnili další existenci tím, že mi půjčili mikinu. Kdybych býval prozíravější, půjčil bych si od jejich devítiměsíčního syna navíc takové ty chrániče sluchu, ale nepředbíhejme. "Tady to bude klidné," shodli jsme se, zatímco kamarád odjížděl a já se jal přespat v areálu. Na další cyklojízdu by mě záda už nepustila - hlavně moc nebylo kam. V sobotu večer žádné vlaky z Tábora a okolí prostě nejedou. Mohl jsem třeba spát někde v autobusové zastávce (jinde bylo mokro a předpověď nejistá) - ale proč, když mohu zůstat tady.

Koubek mladší a obsluha baru mi po duchaplné výměně vtipů, v níž jsem byl v těžké defenzivě, protože mi byla zima a byl jsem mokrý, pronajali podsadový stan číslo osm. Mraky visely nízko, tak jsem o druhé lůžko opřel kolo, protože si přístřeší zasloužilo, dlouho před půlnocí zavřel stan a začal koncert.

Musím uznat, že hráli krásně. Ať už to byl kdokoli, na kytaru a akordeon předvedli spoustu věcí, které bych třeba chtěl umět anebo jsem je v horším případě i uměl a dávno zapomněl (nebyly to úplně odrhovačky, ale zas ne úplně mimo, aby to taky ti lidi znali, navíc to bylo pestré), nadto měli znělé hlasy, jež se bezvadně doplňovaly a vlastně kromě toho, že jsem v tom nebyl schopný usnout a asi i vinou zvláštní akustiky statku nebo té noci jsem měl pocit, že jsem uprostřed táboráku, to bylo úplně výborné. Kdybych nebyl mokrý a nebyla mi zima, snad bych se k tomu ohni šel i podívat. Vzpomněl jsem si na Manču a další lidi z tábora a jejich pravidelnou ranní nasranost a kruhy pod očima po našich kytarových večírcích - a teď to mám, už jsem velkej.

Do mého stanu pronikaly i útržky cizích rozhovorů a větších i menších dramat. V některých případech to nebylo tak těžké odposlouchat, protože ostrý cigaretový hlas paní Jíti dokázal alkoholovou vervou přeřvat i akordeon. Její milý, jak jsem po sérii dlouhých telefonátů seznal, odjel na dovolenou s její sokyní. Jíťa to zjistila tak, že zavolala sokyni a zvedl to on ("***ák!"), což, jak mi pak běželo hlavou, od nich asi nebylo úplně dobře zakamuflované. Kamarádka Anička, kterou jsem stejně jako pana ***áka neslyšel, ve čtvrt na čtyři ráno dlouze konejšila a nejspíš přesvědčovala, že není dobrý nápad za ním jet, kor v tomhle stavu. Ve čtyři ráno dva další kamarádi, které jsem si opět jen představoval a které nepochybně měla někdy v neděli odvézt domů, kdesi v okolí mého stanu překvapeně zjistili, že Jíťa odjela...

Ve čtyři jsem to nevydržel ani já a trochu zoufale se přesunul asi o čtyři sta metrů dál po louce, plácl jsem karimatku na kraj cesty a zjistil, že zpěv a kytara se nesou i sem. Ale líbilo se mi, že zahráli od Hm... Přijdeš domů, tu mám rád. Za deset pět už to patrně vzdali poslední pěvci, bylo ticho, jenže začalo svítat. Jasně, takže kohout. Pak jsem konečně usnul - po asi patnácti minutách jsem ale zodpovědně znovu vstal. Zapomněl jsem vám totiž v tom zmatku říct, že jsem ještě v noci zaplatil bicyklu a sobě lístky na expres z Tábora v 6:39, abych byl brzo doma.

Nebylo mi v neděli úplně dobře. Ale určitě lépe než Jítě.

text a foto Řízek