TECUMSEH OBÍHÁ

Petr se mě ve vlaku do Radotína ptal, jestli jdu večer na tu Jirkovu narozeninovou oslavu. Aby ne, když je to i moje oslava, odvětil jsem dotčeně. Pravděpodobně jsem radotínským lidem sešel z mysli. Přitom jsem polovinu soboty strávil tím, že jsem pro ně ve friťáku chystal tři kila řízků, čímž jsem z tchynina domu vytvořil imitaci provozovny KFC (přepálený tuk se nedal vyvětrat). Třetina byla nicméně vepřových, protože Václav kuřecí nejí. Večer jsem pak Václava mimochodem bedlivě sledoval - nevzal si žádný. 


Na začátku to bylo v klubovně komorní. Když jsme přišli, bylo tam asi osm lidí a hrála naprosto strašlivá hudba, což okamžitě zaujalo mou manželku. Dozvěděla se, že je to přece Voxel. Postupem času se v přehrávači uhnízdily Tři sestry a hrály pořád dokola jako vždycky a nikdo neprotestoval.


Kromě krajně neobvyklých řízků, jež do budoucna budou sloužit jako mnemotechnická pomůcka, že je to i moje oslava, se objevila tradiční česneková pomazánka a bramborový salát. Abych byl spravedlivý a na chvilku opustil populární ublížený tón, tekutých dárků jsem dostal přibližně stejně jako Jirka a dost často měly i stejnou etiketu s plachetničkou. A navíc mám i poukázku na půjčení psa pro účely běhání, bez čehož se chudák Jirka bude muset obejít. Zato obdržel obrázek s medvědím párem oddávajícím se erotice, jenže to neocenil, protože každý až na Milana ví, že Jirka potřebuje tekuté dárky. (Od nás mimochodem dostal ponožky, však měl taky každou jinou).


Pak někdo dostal skvělý nápad, že se postaví pingpongový stůl. Obíhačka v době největší popularity přitáhla asi patnáct lidí a hráli jsme ji asi pět hodin. Pálek bylo dost, ale Péťa se rozhodl, že bude hrát s Tecumsehem. S náčelníkem kmene Šavanů vytvořili dobrý tým a inspirovali řadu dalších, kteří si řekli, že běžné pálky jsou pro lidi bez fantazie. Já jsem si zvolil ještě drsnější cestu ke hvězdám (a - a to je podstatnější - mermomocí jsem chtěl být zajímavý) a hrál jsem třeba s lopatkou na uhlí, bowlingovým pohárem, hubicí od vysavače i várnicí na čaj. A hrál bych i lapačem snů, kdyby ho někdo tak důkladně nepřidělal.

Stejně jako se po Tecumsehově smrti zbytky indiánské koalice rozpadly, po odjezdu Marušky, Péti, Vaška a Haninečky spěla oslava do terminální fáze. S Petrem jsme se pokoušeli hrát na kytary, ale Tři sestry to odmítaly zabalit. V půl třetí jsem objevil u školy zbloudilého taxíka a zase jsem se ztratil Radotínským z mysli.


Druhý den jsem trochu zaspal a vařil oběd tak dlouho, až jsem na uklízení po oslavě dorazil přesně ve chvíli, kdy Jirka zamykal dveře vysmýčené klubovny. Koneckonců, je to jeho oslava.

text a fotky Řízek

GRAND FINALE

"Vy jdete běhat? V téhle zimě? No ale nejste sám, ve vlaku je takových lidí spousta," informoval mě průvodčí v motoráku poté, co si změřil moje elastické oblečení. Byli to ti, kteří dbali na doporučení organizátorů Trailové Závisti, aby na start ve Zvoli dojeli veřejnou dopravou a zbytek došli, že není moc kde parkovat. My jsme nedbali a Milana v legračním modrém autíčku, které je vyšší než širší a delší, nezastavila ani hrozba ledovky. Čekal na mě na zbraslavském nádraží a dovezl mě bezpečně.

Nejvíce to ovšem klouzalo v samotné Zvoli, konkrétně na chodníku. Cestu na start jsme nicméně zvládli, tak už zbývalo jen 17 kilometrů náročným terénem, který podle pořadatelů v dosahu Prahy věrně imituje divočinu. Trasu proti loňské premiéře lehce upravili a celý okruh posunuli, takže tam, kde jsme byli loni ještě svěží, nám budou pravděpodobně letos docházet síly. A tam, kde nám loni docházely síly, nám budou pravděpodobně docházet i letos.

Dostali jsme jakési bioeko bezlepkové veganské nudle, nad námi kroužil kamerový dron a asi 250 lidí se po zmrzlé cestě rozběhlo strašně rychle za zimním dobrodružstvím, které jim mělo vynahradit adrenalin předvánočního nakupování v obchodních centrech. Milan nejenže jezdí legračním autem s malinkatými koly, navíc měl na hlavě roztomilou čepici a na startovním čísle jméno Lenka a stejně jako všechny případné další Lenky mi na prvních dvou kilometrech vedoucích převážně z kopce děsivě utekl. Pravda, jedna slečna těsně přede mnou hodila tygra a chytila zajíce, ale zvedla se a dělala jakoby nic.

Ty první milé kilometry byly určené k tomu, aby se startovní pole roztrhalo, než se vřítí na lesní pěšinky. Bohužel se roztrhalo přesně tak, že jeho největší cucky zůstaly přede mnou. Když už jsem se konečně zahřál, rozkoukal a chtěl jsem se pustit do závodění, vlekl jsem se po úzké stezce za nimi anebo je obíhal a ušetřenou energii vydával naprosto nehospodárně.

Čerstvěji působící Milan alias Lenka se mi dočista ztratil z dohledu. Fáborky a šipky nás navedly do parádní rokle, kde se asi patnáctkrát brodí potůček a skáče přes kaluže. Jak se každý snažil zůstat v suchu! Ale marně! Aspoň teda já. Pak se ve frontě vyšla kolmá stěna, kterou se loni končilo.

Po dlouhém seběhu ke zbraslavské zoo, kde jsem najednou byl úplně sám, až to bylo děsivé, jsme měli první polovinu za sebou. Pobryndal jsem se občerstvovací vodou a zvolna vyrazil do nejhoršího kopce na Závist. Ten mám zvláštním způsobem rád, jsou tam výhledy na Zbraslav a řeku, kaplička a tak, a i tentokrát jsem se dotáhl na zhruba patnáctičlennou skupinku, která si to vykračovala za Milanem. Nad kapličkou jsem Milana minul a pokusili jsme se pozdravit a nějak navzájem povzbudit, ale vyšly z toho spíš takové skřeky neolitického typu. Myslel jsem, že poběžíme jako tým, jako to vždycky říkám, a nikdy to nevyjde, jenže nahoře na hradišti už jsem byl zase úplně sám.

Problém tohohle závodu je v tom, že vůbec nevede rovně. Skrz rokli jsme spadli zase skoro k řece do Jarova a pak už se mi do kopce fakt vůbec nechtělo. Předešel mě muž s batohem, kterému jsem svým šklebem zkazil jeho selfie, a on mi navrch ještě nabídl pití. Tak jsme se doplahočili na nejhezčí výhled nad řeku, na jakousi kamenitou stráň a samozřejmě jsme zase museli až dolů k trati Posázavského pacifiku.

Už zbývalo jen vyškrábat se skrz poslední údolí a krásné serpentiny zpět do Zvole. Někdo vtipný tenhle úsek na internetu pojmenoval Závist Grand Finale. Cítil jsem skutečně něco mezi pompézností a toaletním papírem. Vůbec se mi nechtělo běžet a pěšinku jsem zašpuntoval stejně jako předtím Milan nad zbraslavskou zoo. Kráčelo za mnou asi deset unavených lidí, někteří se pokoušeli mě hecovat, což jsem odfiltroval, pak se nějaká paní Rambová rozhodla, že nám uteče, tak jsem utíkal s ní. Najednou se objevilo pole, fotbalové hřiště a cílová nafukovací brána. Paní Rambové jsem zbaběle utekl a jmenovat se Lenka, stal bych se třetí nejlepší ženou.

Dal jsem si bioeko bezlepkový vývar bez éček a čekal, až doběhne Milan a začne sněžit. Oboje se stalo skoro naráz. Padali takoví ti nacucaní, obrovští kocouři a na trávníku se uvelebili a odmítali roztát. Přesně to závodu chybělo; to jediné jsem záviděl těm, co byli ještě na trati. (Trailově záviděl).

text Řízek, foto Jiří Januška - Raceshots.cz a Ř.

BLBÉ OBDOBÍ FOREJTŮ

Náš nefotbalový tým je v posledních dnech trochu ve stínu stejnojmenného hradního protokoláře, toho času na odchodu. Oba mají nicméně společné, že se jim posledních pár dní zrovna příliš nevyvedlo.

Pokud budu pokračovat v nevtipných paralelách, tak zatímco pan Forejt pravděpodobně kvůli bílému prášku a těm dalším věcem přišel o post velvyslance ve Vatikánu, tedy o kariérní postup, my jsme dvěma porážkami na závěr sezony přišli o možný postup do předposlední ligy.

U nás rozhodl především zápas proti FC Rosengart, který jsme prohráli 6:8 v Záběhlicích hned vedle čínské restaurace. Kdybychom tam totiž uspěli, rýsovalo se teoreticky třetí místo, šampus, panáky, skandování jednoduchých sloganů zakončených "hop, hop, hop", vyčítavé telefonáty manželek a na jaře zase smutný sestup. Jenže to nějak nevyšlo.

Přestřelka se odehrála v ukrutné zimě a podivné mlze a já jsem ji sledoval od postranní čáry, neboť jsem si vymyslel zdravotní problém s třísly a přilehlým územím.

Průběh utkání byl přinejmenším nadějný. Bohužel jsme ze situace, kdy každá naše střela skončila nejméně jedním gólem, nevytěžili výraznější vedení. Naopak se časem v mlze rozkoukal nejlepší hráč soupeře. Vlasatý kanonýr se pak prosazoval prakticky pokaždé, když se objevil na naší polovině, a nebylo ho možné uhlídat. Nebo aspoň kluci tvrdili, že to nejde.

Padaly dost divné góly na obou stranách. Matyáš třeba dvakrát skóroval hlavou (!). Bohužel v druhém poločase Rosengart už povětšinou vedl a i naše dotahování bylo takové jepičí.

V posledním kole tak už vlastně nebylo o co hrát, s postupujícím Rošambem jsme si mohli maximálně spravit chuť, anebo si utvrdit, že osmá liga k nám prostě ladí. Do branky jsem se vrátil, protože po porovnání bolístek jsme s bratrem usoudili, že jeho čerstvě zjištěná mononukleóza je přece jen horší.

Týmu to moc neprospělo: po celkem vyrovnaném začátku se nějak stalo, že jsem chtěl hodit balon daleko pryč, jenže pak Luboš zařval: "Dej to Kajetánovi!" a já jsem na poslední chvíli poslechl a míč poslal zhruba jeho směrem. Jenže soupeř asi tušil, že se Kajetán jmenuje Kajetán, takže náhle změnil směr a vyrazil pro volný míč, který pohodlně poslal do prázdné branky. V reálu to vypadalo ještě trapněji než takhle popsané. Možná, kdybych změnil font na Comic Sans, bylo by to adekvátní.

I my jsme měli pár šancí, jenže místo toho jsme dostali další dva góly z naprosto stejného místa do naprosto stejné šibenice. Pak se ještě někdo trefil z voleje placírkou k tyčce a sezóna skončila porážkou 0:4 a propadem na šesté místo. Vlastně jsme pak ještě šli na chvilku do hospody.

Více fotek zde.

text a fotky Řízek

WAS IST DAS TRDELNIK?

Luboš nevynechá jediné utkání hanspaulky. Přijde prostě vždycky; má lepší účast než rozhodčí. Kromě toho údajně nikdy nebyl za hranicemi. Dlouho jsem si myslel, že těmito dvěma zvrhlými charakteristikami jeho výjimečnost končí. Po jedné pozápasové diskusi ovšem vyšlo najevo, že tento v podstatě nenápadný člověk neuvěřitelně dobře maluje. Především mandarinky a lodě. Když jsme dumali, co mu dát k třicetinám, přišli jsme celkem logicky na cestu do zahraničí - za obrazy.

A tak jednou v sobotu procházíme drážďanský Zwinger a obdivujeme staré mistry. Luboš plátnům obvykle věnuje stručné recenze. U většiny z nich se krátce zastaví a řekne: "Ne" a Tizian či El Greco, kteří nás skrze ty malby pozorují, posmutní. U několika vyvolených řekne: "Jo" a Rembrandt se zaraduje. Pro nás laiky, kteří nemalujeme a občas nějaké zápasy v hanspaulce vynecháme, je tam příliš mnoho prdelatých andílků a biblických výjevů. Naštěstí na jednom z obrazů najdu živelně pářící se psy, což nás postupně všechny pobaví.

V jiné části areálu je výstava matematicko-fyzikálních udělátek. Nadchnu se hned na začátku díky senzačnímu hracímu strojku vyrobenému z medvěda a pořád doufám, že jich tam třeba bude ještě víc, ideálně celé stádo. Jenže ne, v Drážďanech se zjevně specializovali na jiné harampádí. Všude různé čočky, astroláby a vakuové pumpy. Dobrý je teploměr, který neměří na Celsiově škále, nýbrž na Delislově. Podle ní bylo ten den venku zhruba 150 stupňů. Celkem vzato je ozubených koleček ještě víc než andílků. Dojdeme až do místnosti plné nejrůznějších hodinek. "To je ale hodin," konstatuji s pohledem na levé zápěstí a jediný, kdo se nejsuššímu možnému vtipu směje, je Péťa a jsem mu za to vděčný.

Výlet má pevně v ruce Václav. Zavádí zásadu, že pod jezdeckou sochou se musí pít rum, je to prý tradice. Je odporná zima. Všude je slyšet mateřštinu a na trzích se tlačí davy lidí kolem rádoby dřevěného stánku, kde je napsáno "Was ist das Trdelnik?". Ti z nás, kteří neřídí dodávku, pijí něco teplého, co hoří. Teplota nápoje se blíží 0 stupňům Delisla. Paní německy naznačuje, že před konzumací je potřeba plamen sfouknout jak svíčku. Tenhle nápoj dodává lidem blažené úsměvy.

Dopravní muzeum připomíná, co všechno pohyblivému světu dalo východní Německo. A nebylo toho málo. Bohužel rudý sportovní wartburg se do výroby nedostal. Blažený úsměv Marušce vydrží kupodivu i při prolézání lokomotiv i pozorování modelové železnice, postupně však v ní i dalších ženách roste očekávání a napětí. Musíme totiž ještě do nákupního centra shánět levné hadry.

Je stejné jako kdekoli jinde, jen je v něm víc Čechů než u nás. V Primarku se rozdělujeme na koupěchtivé ženy a na otrávené muže (a koupěnechtivou ženu), kterým došlo pití. Zatímco si, aby se neřeklo, zkouším džíny, kolegové objeví v batohu poslední lahev vína a před zraky bezpečnostních kamer a našich krajanů ji vyprázdní během mého nekonečného váhání mezi velikostí 30 a 32.

Poslední punč - Vašek měl dostat ten dětský, který pije řidič, lituje dodatečně Hanka - a hurá k autu. Blikající kontrolku obelstíme cmrdnutím vody do chladiče a už jsme opravdu úplně na suchu. Zbývají jen rohlíky, jichž napekla Lubošova přítelkyně dostatek pro podstatně větší zájezd. Kolem sesouvající se dálnice je neprostupná mlha, ale to nevadí, hraje nám nekompromisní DJ Maruška a na zadních sedadlech rámusící dodávky se spí. Luboš si na své cestovatelské mapě může temperami vybarvit Německo a pak se pustit do další mandarinky.

text a fotky Řízek