SLOVNÍK

Slovní zásoba našeho dítěte v posledních dnech a týdnech exponenciálně narůstá. Nedorozumění ubývá a my s úžasem zjišťujeme, že si navzájem začínáme rozumět. Nebo si to aspoň myslíme. Pokud byste se i vy někdy setkali s naším dítětem, může se vám hodit prakticky kompletní první svazek hedvicko-českého slovníku. Dá se tak předejít trapným nedorozuměním.

Táta! - "Zpocený člověk, který s námi bydlí a hází mě někdy legračně do vzduchu, se odkudsi vrátil. Už bylo načase, ale teď zrovna dělám něco jiného, tak ať mě neruší."

Máma - "Taky tě, otče, po ránu ráda vidím a očekávám, že mi vyměníš plenu, ale zdálo se mi, že jsem slyšela z vedlejší místnosti ten nejkrásnější hlas na světě, tak mě zajímá, kde je ta žena?"

Máma? - "Zajímalo by mě, kde pořád vězí. Neopakuj mi pořád, že letěla do Londýna, to mě vůbec jako výmluva nezajímá. Tak kde je?"

Máma! - "Slunce mého života se odněkud vrátilo. Pojď ke mně!"

Mami! Mami! Mami! Mami!- "Maminko, něco ti chci říct. Sice nevím co, ale jdu za tebou a řeknu ti to."

Bába - "Paní, která vypadá v určitém smyslu jako máma, se opět objevila a způsobuje mi to radost, protože spolu zažijeme legraci."

Babá - "Na kuchyňské lince leží banán a asi bych si kousek dala, ale možná ho taky jen chci rozmatlat a hodit na zem."

Babović - "Ráda bych šla na pískoviště, metala pískem do obličeje jiných dětí, a především dělala bábovičky, respektive popoháněla dohled, aby dělal bábovičky."

Báts - "Pokud jste si nevšimli, nějaký předmět spadl na podlahu. Je velmi pravděpodobné, že jsem se na tom podílela, ale budu se tvářit udiveně."

Dedededede, DEDEDEDEDE! - "JEŽIŠIKRISTE PROČ zase zapínáte ten vysavač? Víte, že mi to vadí, tak PROČ to je sakra nutné, neřekla jsem to minule DOST JASNĚ, nebo co?! Rozumíte česky?!" 

Děďa - "Starší člověk. Jeden z nejoblíbenějších. Je potřeba se řehtat, ať už říká nebo dělá cokoli. On prostě baví."

Dědi - "Malí nemotorní lidé zhruba mého věku, padají, matlají. Jsou zpravidla součástí jeslí a paní Kateřiny."

E-e - "Chtěla jsem vás informovat, že jsem se nejspíš pokadila. Nejsem si tím úplně jistá, budu ráda, když to v dohledné době zkontrolujete. Šup, šup."

Etě - "Ta ovesná kaše s babá je překvapivě dobrá; pokud by to bylo možné, mohl bys mi prosím ještě přidat? Jasně, trochu se tím pokydám, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí."

Éo - "Ukazuji směrem, kterým se domnívám, že jsem viděla letadlo, nebo něco obdobného. Letadlo je hrozně zajímavá věc a zasloužila by si bližší zkoumání. Na rozdíl třeba od vysavače."

Ópa - "Ráda bych šla na houpačku, vysaď mě tam. Zhruba dvě minuty mě to bude bavit."

Hópa - "Tamhle je trampolína, líbí se mi, ale trochu se jí bojím. Nevím, jestli tam chci."

Oupa - "Dala bych si loupák. Nevadí, že je včerejší a ztvrdlej. Asi vám ho nadrobím do postele."

Mňamňamňamňamňam - "Chtělo by to něco do mého vybouleného bříška. Tak šup, šup."

Mňam - "Dá se to jíst."

Mňaum - "Viděla jsem kočku. Nebo nějaké zvíře s podobnými znaky. Pochopitelně umím napodobit i celou spoustu dalších zvířat, ale jak pro tebe, tak pro mě je už nedůstojné je tady vyjmenovávat."

Neci - "Už mi to jídlo necpi. Nebo možná jo, ještě o tom budu přemýšlet."

Ne (+ pousmání) - "Ano, pokadila jsem se a oba to víme, tak se neptej a šup, šup."

Ne! - "Ne!"

Nenenenene - "Já vím, že jsem to neměla dělat, ale udělala jsem to, protože zkouším, jak na to budete reagovat."

Š,š - "Támhle jsem zahlédla vláček. Ty sice tvrdíš, že je to tramvaj, mně to ale připadá dost jako vláček. Myslím, že se mýlíš."

Šš, šš - "Takhle podle mého názoru dělá letadlo."

Ták - "A teď se mi něco fakt povedlo. Jsem se sebou vážně spokojena."

Těta - "Souhlasím s tím, že zítra jdeme do jeslí. Dovoluji si v této situaci připomenout, že tam bude mimo jiné paní Kateřina, kterou mám asi ráda."

Ťapťap - "Nedávno jsem se naučila chodit, jak jste chtěli, tak koukejte, jak mi to jde, a tleskejte. Hlasitěji! Ještě hlasitěji!"

text a foto Řízek

POSLEDNÍ TRILOBIT

Sedmá hanspaulská liga v malém fotbalu je něco jako sedmé nebe, minimálně pro ty, kteří posledních dvanáct nebo kolik let bez ustání hráli nejhorší, tedy osmou ligu a o postupu výš dokázali jen vytrvale žvanit. A my už jsme tam a pointa je samozřejmě v tom, že to zas takový rozdíl není.

(Je částečně zajímavé, že v angličtině by tenhle senzačně kreativní úvod nefungoval, protože tam mají místo sedmého nebe devátý mrak a devátá hanspaulka naštěstí není, protože by musela být šílená).

FC Forejt tedy po třech kolech mezi "elitou" pochopil, že nemusí nutně být otloukánkem ani se v tomto novém ekosystému nemusí pohybovat bojácně: vždyť vyzkoušel všechny tři základní varianty výsledků a držel si vyrovnané skóre 10:10.

To je ale týmový příběh. Pokud půjdeme hlouběji na individuální, konkrétně mou úroveň, zjistíme, že to zas taková hitparáda není. Z prvních tří zápasů jsem jeden prostonal a zbylé dva zhruba z 92 procent prostál na střídačce. Ve zbylém čase jsem nepředvedl nic, co by stálo za pozitivní zmínku, a vlastně jsem se ani nezpotil. Bylo to souhrou několika okolností: předně se nás obvykle sešlo hodně, navíc jsem se měl v útoku střídat s Matyášem, jehož vnitřní hodiny zjevně nefungují, no a taky si musíme přiznat, že jsem přestárlé kopyto, jakýsi poslední trilobit upomínající na bájné začátky klubu, takže si vlastně nemůžu na nic stěžovat. 

Každopádně jsem to tuze chtěl zlomit. Ve čtvrtém kole mi hrálo do karet přinejmenším to, že nás bylo trochu méně. Hrálo se ve Kbelích na malém, tvrdém hřišti, soupeři ze Sean Teamu B vypadali fotbalověji, ale kdo nevypadá, a kolovala fáma, že dosud neztratili žádné body (ve skutečnosti jednou prohráli). Na hřišti výkonnostní propast zas tak znát nebyla, avšak někdy po patnácti minutách šli do vedení: Kasper, můj nástupce v brance, má sice dost předností (vytiskl nám před sezonou takové taháky s termíny zápasů, jako bychom byli nějací nesvéprávní žáčci, a taky se bezvadně raduje, když dáme gól), ale dost nerad skáče k tyčkám. S Kubou jsme na střídačce zaúpěli, nicméně bylo ještě dost času s tím něco dělat. 

Moc se nehrálo, protože sítě byly děravé a míče často končily za plotem. Čas běžel, ale najednou běžel i Filip sám na bránu a tohle on umí.

Pravým důvodem vzniku tohoto článku je druhý poločas. V jeho úvodu jsem se opět krátce proběhl po umělém trávníku: hodil jsem pár autů soupeři, založil jsem jejich brejk, dvakrát podklouzl, nedoběhl celkem slušnou přihrávku a prohrál několik nadějných soubojů jeden na jednoho. Moje vnitřní hodiny ukazovaly, že už to skoro stačilo, a tak jsem pustil do hry Filipa. Ten po pár vteřinách skóroval, mám tak na této brance v podstatě velkou zásluhu. 

Šel jsem zase na plac a Kasper z branky volal: Je tam Řízek, bojovník! Matyáš vyhrál souboj na polovině hřiště, ale nepřihrál by mi, což chápu. Míč však zůstal ležet kousek ode mě a já měl najednou celkem volnou cestu. Než mě stačil obránce dohnat a pravděpodobně sejmout, poslal jsem míč někam nahoru přes padajícího brankáře a tahle síť byla v pořádku, takže se krásně zavlnila a já si říkal, že to je jen sedmá liga a tak není úplně namístě se radovat jak v televizi, ale ono to bylo fakt kurva dobrý. 

Vést 3:1 bylo příjemně nečekané a nečekaně příjemné, jenže to nebylo všechno. Povzbuzen první věcí, která se mi letos na poli malého fotbalu povedla, jsem se na polovině hřiště dostal k míči a ač okopáván, zvolna postupoval vpřed, respektive mírně vlevo. Někde u autové čáry jsem podobně přestál další souboj a chór lidí křičících na vesměs němého rozhodčího "Faul, né?!", kterým odpovídal zhruba stejně silný "Ale hovno!", nabral na síle.

Třetí okopávání přišlo prakticky u rohového praporku a opět při něm zvonily mé vybagrované kotníky. Hvizd pořád nepřicházel; zdálo se, že už nikdo ani nehraje, protože proti mně stál jenom brankář. Nešlo udělat nic jiného než mu poslat míč placírkou mezi nohy a jít slavit (nejlépe se raduje Kasper) a střídat, protože tohle už stačilo a zopakovat se to nedá, ani napodobit.

Na 5:1 dal po pěkné akci vlastně až nudně normální gól usměvavý Ondra, soupeř už pak jen korigoval na 2:5; v závěru se jejich hráči zmohli už jen na verbální ofenzivu – mně jeden mylně říkal buzerante, byť jsem knihu o gayích v Česku jen editoval, o Matyášovi se podobně nepřesně vyjádřil ve smyslu, že "von neumí ani chodit". On přitom chodí docela dobře, zpravidla celý zápas.

Doma jsem to pak ještě za tepla vyprávěl ženě a tchyni, nevynechal jsem jediný detail, a jsem si proto naprosto jist, že jsem v jejich očích opět výrazně stoupl. Mít tak úspěšného manžela a zeťáka, to je fakt sedmé nebe.

text Řízek, foto Dan

UNIVERZÁLNÍ ZNĚLKA

Zmáčkneme na ovládači 99, Heda začne rukama matlat po obrazovce, máma začne hrozit a spustí se Déčko a pohádky. Pár seriálů je výborných (zpravidla baví nás, Hedu ne), pár jich je snesitelných pro nás pro všechny. Ty nesnesitelné vypínáme, takže o nich dnes nepíšu. Některé jsou fakt německé a bizarní (Tom a krajíc chleba s jahodovou marmeládou a medem), no a zbylá spousta je navzájem zaměnitelných. U nich zpravidla dcera znuděně odchází a věnuje se jiným předmětům a činnostem, třeba zrcadlům nebo destrukci.

Televizní pohádky jsou pro mě dost neprobádaný žánr, vnímám je velice intenzivně a zřejmě daleko pozorněji než jakékoli zpravodajství. A jsem možná přehnaně kritický, byť si jako profesí přece jen kreativní člověk dovedu představit, jak těžké je vymyslet něco originálního (moji čtenáři by to nepochybně potvrdili) anebo aspoň ne úplně očividně vykradeného, zvlášť na přesyceném trhu animovaných seriálů pro nejmenší publikum.

Vymyslet (smysluplně přeložit do češtiny) k tomu navrch slušnou, původní úvodní píseň musí být úplné peklo.

Buďto jsem přecitlivělý, nebo se to fakt moc nedaří a zpravidla to končí průserem plným divných obratů  ("letí ptáci v jednom shonu", "vstává brzy ráno, kocour mňoukne 'ano'" apod.) a úplně otřepaných postupů a frází. I dobré pohádky mívají blbé znělky.

Vlastně je to jedna jediná znělka v různých obměnách. Její základní verze vypadá takto: 

Pohádková píseň

Pojď sem k nám, je tu bezvadný svět, 

Všechny tu znám a ty nebudeš chtít zpět

Budem se smát, zažijem dobrodružství hned 

Sedni si k tý bedně, ať ti to můžem vyprávět 

Máme tady kamarády, už nebudeš sám

[hlavní postava, dočista neokoukaná a původní, jméno dvouslabičné a zapamatovatelné] je třída, to ti přísahám

[vedlejší postava, přítel hlavní postavy] rád nabídne přístřeší 

Tahle parta [druh zvířat, lidí] vždy všechno vyřeší

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Tady v [atraktivní lokalita, kde se odehrává děj] se nikdo nenudí

když přátelé jsou s tebou, ani sníh nás nestudí

a když někdy smůla je zrovna v osudí

všichni z naší bandy tě rádi povzbudí

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Když budeme spolu, nic nepřemůže nás

Porazíme [vedlejší postava, nepřítel hlavní postavy], ten se příště vrátí zas

Tak hned si nás zapni, zažiješ napětí  

Ne jak u pohádky, co jde vzápětí

-------

Vlastně se dá říct, že čím méně slov znělka má, tím je lepší. Takže na celé čáře vyhrává Prasátko Peppa, kde se ve znělce vůbec nezpívá, zato se u ní dá dobře trsat. 

Všichni mají moc rádi Prasátko Peppu. Chro chro.

text a foto Řízek

V AKCI

Nikomu se nechce dávat 2650 korun za startovné na pražský půlmaraton. Naštěstí můj finančně gramotnější kamarád Václav šetří a má za tři. A má za tři roky poprvé možnost si půlmaraton opravdu zaběhnout: předchozí dva ročníky zrušili.

Václav totiž už před pandemií chytře zakoupil v akci výhodné balení všech pražských masových běhů (půlmaraton, maraton, pětka). A nedávno mu zavolali s překvapivou informací: startovné mu převedli na letošek a že si to buď zaběhne, nebo to propadne.

Propadnutím by se výhodnost nabídky rozplynula, a tak zase začal trénovat a jako generální zkoušku vymyslel společný rychlejší běh v proporcích blížících se chystanému závodu.

Protože šlo o test, nebylo možné jen tak nazdařbůh vyběhnout od mého nebo Vaškova domova, hodinu a půl střídavě zvedat nohy a vést velmi důležité řeči a pak se se slovy "tak pozdravuj rodinu" rozloučit a jít osprchovat. Akce měla pevně daný itinerář. Ten měl, jak se později ukázalo, několik slabých míst.

Předně jsme se z různých důvodů rozhodli vyběhnout v neděli časně ráno. Ta neděle však byla specifická tím, že se v noci měnil čas tím horším způsobem. Zároveň se naši potomci nejspíš telepaticky dohodli, že příprava bude autentičtější, pokud nás unaví noční nespavostí.

Poslední slabinou byl nápad dojet těch asi pět stanic do Podolí autobusem:

- Luki, máš lístek? Nemám nám to koupit přes SMS?
- Ne, nemám s sebou ani telefon, ani peněženku. Tady ve stotřicetčtyřce jsem navíc nikdy revizora nepotkal. A dneska? V půl osmý ráno? Po změně času? Vždyť tu jedou tři lidi.
- No dobře. A jak se ti spalo? Mně hrozně. Tobě asi taky, že jo.
- No co ti budu povídat...
- ... ty vole revizoři, hele je, jak nastupujou. Kupuju esemesky.

Chceš-li poznat svého přítele, vezmi ho s sebou do autobusu a nekupujte si lístky. Dvojice mladých revizorů zkontrolovala zbylého jednoho člověka a pochopitelně zamířila k nám. A že jsme si ty lístky koupili pozdě (to mají, bohužel, tak trochu pravdu).

Václav je ofenzivnější a takový štěkavější (ale třeba je to taktika, jen ji v tom nevidím), já to zkouším nějak okecat (jo, koupili jsme to pozdě, ale zapovídali jsme se a nastoupili teprve minulou stanici, jedeme jen kousek, což je všechno z 90 procent pravda, jsme sportovci, platíme daně, buďte trochu lidští), ale nevypadá to úplně nadějně. Pánové chtějí volat policajty, Václav manželku. Já už to chci mít hlavně z krku a vyběhnout.

Nikomu se nechce dávat 2×1000 korun za jízdu na černo, ale když jste jediný, kdo to může udělat, prostě musíte (Václav bezkontaktně platit neumí). Trochu vztekle se loučím, Václav ještě zahuláká jejich směrem pár pravděpodobně sarkastických poznámek ("To jste hrdinové! Gratuluju! Máte ze sebe dobrý pocit?") a můžeme konečně vyběhnout - moc dobrý pocit z nás nemám.

Test dopadne dobře, určenou trasu zvládneme ve slušném tempu, ale do řeči nám moc není. Nakonec kupujeme ženám zákusky a "to velké kafe s mléčnou pěnou/myslíte latté?" a jdeme domů raději pěšky.

Kilometr běhu nás dnes každého vyšel na pěkných 65 korun. Ještě že Vašek (v závodě zaběhne o týden později slušných čas 1:33:39) koupil ten výhodný balíček a já chodím jen na sociální závody se startovným 40 korun (spodní snímek z Běhu na Čerčanský chlum), abychom ušetřili.

Tak pozdravuj rodinu.

text Řízek, foto Martin Digmayer a Ř.