JÁ UJÍŽDÍM

Tohle období patří k dosud nejzábavnějším z těch hedocentrických. Každý den odněkud nasaje a vzápětí překroutí novou informaci nebo dovednost a nová verze software dává částečně zapomenout na včerejší Hedu. 

Verbálně to navíc ještě zdaleka není stoprocentní, takže je to jednak krajně roztomilé, jednak se z toho neustále sypou šílené hlášky ("Dám si dortík a malý kafíčko a budu spokojená"). Navíc se stále častěji stává, že se ze svěřenkyně, již je nutno především neustále chránit před světem a před sebou sama, chvílemi stává výborný parťák. Anebo taky osobnost, která si do ničeho nenechá kecat. 

Kde se to přepíná, jsem zatím nezjistil.

Převzít dítě po práci, zatímco si jde žena kamsi mírně vyrazit z kopýtka, nezní jako nic nezvládnutelného. Navíc máme i program, respektive záminku, proč nedřepět doma: musíme koupit Majuovi stelivo. Obchodní centrum je pět lidských minut odsud, takže bychom to do hodiny a půl mohli stihnout. Pak koupačka, pohádkový maraton a v půl desáté možná osobní volno na sisyfovské dodělávání pracovních restů. Nebo bych mohl pařit vláčky. Zní to dobře.

Protože právě probíhá nácvik nových dovedností, na poslední chvíli přidávám do batohu rezervní spodní prádlo a tepláky a můžeme jít a odrážet se. 

A je to krásné, v parku před domem ze mě trochu padá ostražitost; ono by to nakonec nemuselo být dnes nijak dramatické. Dítě pozoruje a komentuje urbanizovanou přírodu. "Holoubky mám moc ráda!" rozumuje, zatímco se dojímám. Je to hezké mít dceru. Dneska to fakt bude pohodička. "Ježdění na motorce mám taky moc ráda," konstatuje a zprudka se odráží dál směrem k obchodnímu centru. "Nejvíc ráda ale ujíždím!" zahlaholí, zrychlí a řítí se k největší místní křižovatce.

Vzápětí ale smykem zastaví, protože její pozornost upoutá zaprášená nafukovací skákací žirafa, která patrně na Budějovické i se svým krotitelem žije už od výstavby DBK. Ne, nebudu první z rodiny, kdo této atrakci podlehne, takže připomínám hlavní cíl cesty, rafinovaně obracím pozornost k dalším kratochvílím v obchodním centru a opakovaně se ptám, jestli se jí nechce čurat. Nechce. Aspoň to tvrdí. 

V pasáži u metra zvané bazén hulákají bezdomovci. "Pánové se hádají. Půjdou do pekla," konstatuje. Čurat nechce.

DBK je příjemně malý obchoďák. Ví to bohužel už i Heda, která jej považuje za externí obývák a podvečerní závodní dráhu, nadto s velmi rychlým povrchem. Hodí po mně čertovským pohledem, jako co na to říkám, pak zakloní hlavu s neučesatelnými vlasy a valí to do předražené prodejny dětských věcí. Někde v těchto místech nepozorovaně došlo k předání velení nad výpravou. Heda zahájila okupační stávku jakési kabinky, nakonec po několika fázích smlouvání zkouším taktiku korupce, na což paní prodavačka čeká, rázem hraju v oslabení a za čtyři kila kupuju puzzle s kočičkami a potřebuju kafe.

Ale asi jen s sebou. Dítě se totiž dál nezadržitelně řítí k další pasti: k zákoutí plnému houpacích, hrajících a blikajících dopravních prostředků. U vláčku je nějaká holčička. Rozměňuju stokorunu na drobné, ale pojedeme jen jednou, jasný? Házím drobné do otvoru, ale stroj nic a bliká si dál jen na půl plynu. Obě holčičky se na mě tázavě dívají a čekají. Jsem přece dospělý, musím umět rozjet mašinku. Nechci je zklamat, vhazuji další mince. Heda zaujala dominantní strojvůdcovskou pozici, cizí holčičce musí stačit vagonek. Nechceš čurat? Ne. 

Naházím do pekelného stroje asi sedmdesát korun. Když do škvíry na mince zoufale šťourám klíčem odhodlaný si stěžovat minimálně na informacích, zpozoruju, že lokomotivě zřejmě teče kotel. Ty vole, to není kotel. HEDYNO!

Táhnu dítě na záchody příhodně umístěné nedaleko, cizí holčičce předtím doporučím, aby zůstala sedět ve vagonku, nebo šla prostě někam pryč. Ne, do mašinky si nesedej, to bych nedělal. Ze záchodu následně beru hodně papírových utěrek a moje odhodlání jít si stěžovat vyprchalo. My bychom měli též.

Ale musíme ještě pro to pitomé kočičí stelivo (jinými slovy, jdeme se podívat na činčilu, jo?). 

"Co to dělá ta paní?" ptá se mě Heda tradičně u výlohy sexshopu umístěné uprostřed trasy mezi vláčkem a činčilou a já tradičně odvětím, že odpočívá.   

Činčila je doma. Jsou dvě minuty do zavíračky, vleču Hedu a obrovský pytel (v akci) ke kase. Paní v databázi dlouze hledá naši věrnostní kartičku, zatímco Heda okusuje vystavené psí kosti a připadá jí to jako dobrý nápad. Asi to dáme bez kartičky. 

Venku se šeří, žirafa už je vyfouknutá. Stačilo, jedeme domů, zavelím nesměle, načež se ozve "Já ujíždím, tatínku!" a zlověstný smích. Satanovo, třebaže se vší pravděpodobností moje dítě se rychle zmenšuje a míří opačným směrem, než je doma, někam úplně do hajzlu. 

text a foto Řízek

DESET DOBRÝCH DŮVODŮ

Proč jít Vltava run, ačkoli vám to na první dobrou přijde jako blbost?

1. Trochu běháte, snad i nesměle trénujete, těžko se ale přemlouváte k účasti v takových těch závodech, kdy vystřelí z pistole a tisícihlavý dav se vydá nějakou úzkou ulicí vstříc jiným ulicím. Přesto byste si v nějakém závodě rádi ověřili, jak vám to běží a co jste natrénovali. 

2. Jste už trochu zpohodlnělí, buď věkem, anebo jen sedavým způsobem života, kancelářskou prací, vlastní lenorou. Přesto vás láká dočasně zažít nějaké nepohodlí, snad i trochu dobrodružství. 

3. Součástí vaší pohodlnosti je i podvědomý sklon k samotářství, máte rádi svůj klid, domácí zázemí, vydáváte se z něho zřídka a vlastně neradi. Přesto cítíte vnitřní potřebu poznat nové lidi, pobavit se s nimi, možná i spřátelit. 

4. Máte kamarády a máte s nimi na sebe málo času. Potřebujete příležitost, která vás dostane na jedno místo, v jeden čas, na nějakou rozumnou dobu. A spojí vás aktivitou, jíž společně holdujete. 

5. Máte v práci kolegy a hodilo by se vám je líp poznat. Nesnášíte však násilné výmysly typu přihlouplých aktivit na teambuildingových outinzích. Rádi byste se poznali přirozeně, intenzIvně a mimo kancelář. 

6. Chodili jste v dětství do turistického oddílu, máte tedy pobývání v přírodě v krvi, dlouhou dobu už jste se však nevydali na nějakou výpravu do přírody. Přesto vás to i dnes, “v letech”, láká a čekáte na nějakou příhodnou příležitost. 

7. Potřebujete aspoň na chvíli změnit rytmus, dokonce i ten víkendový. Vyzkoušet něco jiného, u čeho dopředu vůbec nevíte, zda je to pro vás. Zrušit na chvíli rutinu a jít proti svým přirozeným spádům, za jejich hráz. 

8. Chcete zažít legraci. Takovou tu, kterou přináší pobytí v partě. Kde jste občas trochu ztrapněni a pak nechtěně, avšak stále ještě v řádu věcí ztrapníte druhého. 

9. Chcete si snad i něco dokázat, ale nejste tak úplně extrémista, rádi už s ohledem na závazky doma volíte opatrnost. Hranice, které chcete překonat, nejsou z jiné galaxie, stačí vám i ta nejbližší planeta. 

10. Jste soutěživí, ale máte rádi, když to nevyplouvá bezostyšně na povrch a má to samozřejmý korektiv v podobě kolektivu lidí různých hranic možností, týmu, kde jeden sám nezmůže nic, může ale hodně pomoct. 

Máte-li to takhle nějak, radím dobře, běžte Vltava run.

text Pavel T., foto Mirek T., Ján S. (více fotek zde)

V TENZI

Přiznávám, byla mezi námi určitá tenze. Maruška věděla, že na ten pražský maraton chci, protože se mi to loni ani před čtrnácti dny nepovedlo, ačkoli dobře vím, že je to tak krátce po Vídni úplná blbina a navíc sobecké.

Já jsem zas dobře věděl, že ji to mimořádně štve a že to opravdu není moc kamarádské. Ale nějak jsem si nemohl pomoct: z dětského hřiště na Kampě jsem rozmrzele koukal na Karlův most a záviděl těm, kdo se po něm proběhnou. Předpověď slibovala ideálních dvanáct stupňů - moc jsem tomu nevěřil, ale kdyby to vyšlo... Při maratonu nesnáším vedro a Strakonickou, tohle by vyřešilo polovinu problémů. 

Řekli jsme si, že si řekneme ráno. 

Trochu chrchlající Heda měla večer 37,2, ale před půlnocí dostala zimnici a teplota zničehonic vyletěla skoro na 40. Když se soustředí, legračně funí, teď funěla též, ale legrační to nebylo vůbec. V půl třetí zábal zabral a zabrali jsme i my, všichni jsme vyčerpaně usnuli a spali až do rána. Na maraton nemyslel nikdo. 

Do rána teplota klesla. Hedě na normál, venku na slibovaný podnormál. Otevřel jsem okno a řekl jsem si, že teda půjdu. Ovace pochopitelně nepřišly. 

Číslo jsem dostal od kamaráda Jirky dole na Václaváku a dezorientován jsem zjistil, že start přesunuli tamtéž. To bylo příjemné, protože jinak bych ho nestihl. 

Vědom si nedávného selhání a ne úplně ideálního spánkového režimu, vzdal jsem jakékoli pokusy o osobní rekord, oprostil se od snění o maratonu pod tři a nastavil realističtější tempo cílící někam ke třem deseti, bůhví jestli. 

I to bylo zpočátku složité držet. Městský maraton je charakteristický velkým množstvím lidí. Musejí se ustálit, jsou jako lógr. To vše na kočičích hlavách na Újezdu, kudy to kupodivu vedlo. Paříž-Roubaix. 4:25 na kilák. Na Karlově mostě ani fandící noha. Ono je opravdu chladno. A vůbec nefouká. Počasí jak na objednávku. 

Hrozně se hlídám, držím tep nízko a plácnu si s každým dítětem, které nastavuje ruku, to jsou totiž ty zkušenosti. Jejich tatínci jsou o fous méně sobečtí, vzali je na maraton, který samozřejmě zajímá jenom je (ty tatínky), ale jsou spolu. 

Já jsem sám, kolegové z oddílu mají k cíli blíže než já. Běžím opravdu zvolna, jako když Václavova oktávka na dálnici nechá odpočívat dva válce. Václav s Hankou přišli, v Podolí na mě mávají a Václav mi cpe nějakou nesmyslnou tyčinku. Ještě se směju a do druhé poloviny vyrážím zdánlivě relativně svěží. 

Minu 27. kilometr, kde jsem to loni před prodejnou elektra vzdal, když mi došla energie, a Šlachtův billboard, že on to naopak nevzdává. Po otočce na Lihovaru se to trochu rozjede, ale když se vrátím do centra, vzdor šetřící strategii na mě začínají kilometry doléhat. Na Vltavské na mě Petr volá, ať zvedám nohy, což se snadno řekne, a Libeňský most je napodruhé strašně vysoký, ostatně jako vždycky. Je to jediný pražský zvedací most. 

Konečně přichází krize, od 36. kilometru se moje tempo propadá k pěti minutám a zvedat nohy opravdu nepomáhá; dlouhé nezáživné pasáže v Karlíně trávím přepočítáváním cílového času. Zakázal jsem si zastavit byť třeba jen na chvilku u občerstvovačky. V Pařížské, kde se dřív končilo, i dál v Celetné jsou konečně mraky lidí, a tam už se tím pádem zastavit nesmí. 3:13. Medaili a číslo pro Hedu mám a v telefonu najdu povzbuzující zprávu od Marušky. A za čtrnáct dní zaplaťpánbů žádný maraton není.

text Řízek, foto Zuzana B. a Ř.