ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek

VĚŽ

Tohle byl rozhodně jeden ze zápasů, na které se nebude vzpomínat kvůli předvedenému výkonu, nýbrž kvůli pozápasovému hodnocení. Druhá letošní hanspaulka sice skončila na hřišti porážkou s AC Dýně 1:3, ovšem v restauraci u hřiště se prodlužovalo, nakonec vítězně.

To nejlepší v utkání přišlo už po pár vteřinách. Matyášovu střelu záhadným zákrokem srazil brankář do sítě a vedli jsme. O okamžik později pak náš forvard ve stoprocentní šanci selhal, čímž náš osud zpečetil.

Po pár minutách totiž bylo vyrovnáno po hokejovém nahození, které někdo těsně před mými dvěma vyrážečkami tečoval úplně mimo můj dosah. A po chvíli Luboš změnil směr další střely tak, že šla přesně k tyči. Dušuji se, jako jsem se myslím posléze dušoval i v té nálevně, že bych to jinak měl. Soupeři nehráli nic moc, furt brečeli a něco pokřikovali, na nás to ovšem, jako už tolikrát, celkem v pohodě stačilo.

Jinak jsme tentokrát neměli problém se sejít; ukázal se třeba i Vlastík, který kvůli nám na odpoledne přerušil svou slibně nastartovanou kariéru pomezního rozhodčího a který si na utkání přinesl chleba.

Dál zápas celkem v pohodě plynul až na pár excesů (například moje ukopnutá ortéza či dementní divák patřící k soupeřovu týmu, který vysvětloval Lubošovi, jak se vlastně pozná gay: "Když šaháš na hráče, tak jsi prostě teplej"). Taky jsme trefili tyčku. "Už jsem normálně zvedal ruce nad hlavu, jako že je to gól," nevěřil po utkání Péťa. Až jsme se v závěrečných minutách dostali do takřka drtivého tlaku.

Soupeře jsme v těch chvílích pustili za půlku jen jednou. Problémem bylo ovšem to, že v této polovině hřiště v daném okamžiku už nikdo nebyl, protože i já z pozice brankáře jsem se nesměle pokoušel útočné snahy podpořit. Takže vsítit gól na 1:3 nebylo do prázdné branky tak těžké.

Po zápase se pochopitelně slušelo pozvat kolegy na panáka, pietně za Piškota. Že se nám to potom na prosluněné zahrádce mírně zvrhlo, je věc druhá. "Kajetáne, nech toho stavění panákové věže, prosim tě, už je to fakt trapný," žádali jsme ho všichni včetně servírky. Ale bylo to marné.

Došlo i na upřímnost. Péťa se třeba vyznal, že na loňském soustředění tuze chtěl běžet "dvanáctiminutovku", takže ho mrzelo, že jsme tehdy Cooperův test z programu vyškrtli. Pak se ti podpantofláčtější z nás začali trousit k domovu. Takže o zbytku večírku mám jen zprostředkované informace od různě věrohodných zdrojů, ovšem ty se zcela vzácně shodují na tom, že to bylo velký.

text a fotky Řízek

VZPOMÍNKOVÉ LEPORELO

Je to pět let. Pro ty, kteří na bráchu nezapomněli a je pro ně tohle smutné výročí stejně tíživé jako pro mě, mám dnes jen pár sesbíraných fotek a kousky nostalgie. Než tehdy náhle odešel a celá řada věcí musela zůstat nedokončená,  nedohraná, nedopovězená a nepochopitelná, zažili jsme toho spoustu. Tady je jen pár střípků, protože jsem ukrutně špatný archivář. Nicméně třeba někoho tohle chaotické vzpomínkové leporelo potěší.

Začal bych tímhle cárem. Je to fotka doslova vytažená z popela. Těžko říct, jak je snímek starý, ale naše máma je na ní prostě okouzlující, Piškot blonďatější a naducanějí než kdykoli později a já zase čumím někam úplně jinam. Symbolicky jsem tohle torzo nedávno našel na hromadě nedaleko míst, kde stávalo pískoviště, na němž jsme strávili podstatnou část dětství, než jsme objevili angličáky, lego a později první počítačové hry.


Tohle je asi dvanáct let staré z  asi trochu bizarního (bráno z dnešního úhlu pohledu) pěšího vandru někam, kde nic nebylo, tuším pod vedením Zdenky. Nejasně si pamatuju, že pořád pršelo a že nikde nebylo nic k vidění a všude bylo plno zavřených hospod, přičemž to vlastně celé bylo hodně fajn. Na zpáteční cestě jsme seděli v kupé, já jsem konečně hrál na kytaru, kterou jsem celou cestu vláčel na zádech, a brácha hrál na kazoo, což mu šlo skvěle a nahlas.


A tohle je prostě moje oblíbená z nějakého turisťáckého výletu v roce 2003, kdy jsme holkám zabavili bravíčka. Nevím, kde to bylo, ale byli tam koně a kamna s pecí.

A u tohohle snímku mi třeba úplně uniká pointa, kontext a vlastně ani důvod, proč má třeba Vlasta ten kýbl a čepici.

U Piškota samozřejmě nemůžeme pominout ohromný zápal pro cokoli, co dělal. A taky pro ženy. Za všechny to tady na nedatovaném snímku "odnesly" Čimelice, rybník a Kamča.

V archivu mám taky hroznou spoustu fotek, na kterých fotbalista v zeleném dresu číslo 13 válí, či přímo oslavuje nějakou branku. Tahle fotografie pochází z úplných začátků našeho týmu FC Forejt a prý jsme porazili Zimbabwe Praha 4:1. A to na Císařské louce, kam se muselo dojít od autobusu kolem karavanů a později paintballu. Tohle všechno se ovšem zrodilo na základech našeho společného kopání gumovým míčem na zahradě a později ilegálních penaltových rozstřelů na tehdy ještě travnatém hřišti u radotínské sokolovny. Kdo jseš? ptali jsme se vždycky předtím, než jsme se do sebe pustili. Tuším, že u nás tou dobou frčeli Petr Kouba a Pavel Srníček.


Celé tohle psaní vlastně začalo tím, že jsem hledal jednu naši společnou fotku z nějaké vody, kde stojíme na lodích kotvících u břehu a máme na sobě nějaké šílené větrovky. Nenašel jsem ji, ale jinak jsme těch vod zažili spoustu. Legendární byla zejména Lužnice 2005, kde dodnes nevěřím tomu, že se tam nikdo neutopil. Tady na téhle fotce jsme si zrovna něco naprosto odporného uvařili.

 
A když jsme u těch vod, dobrá byla taky Vltava hned po maturitě, kde se asi polovina lidí po pár dnech naštvala a ujela. Ale to je zase jiná story. A tohle je maturiťák. Na zádech šerpě máme Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. A fakt jsme takoví byli!

A tohle jsou zase nějaké Vánoce. A skořápky...

Už toho nechám. Díky těm, kdo taky nezapomněli.



text Řízek, fotky archív

NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek

BITVA U PŮLMARATHONU

"Až se budeme vracet, možná budu zvracet," reagoval Václav na můj dotaz, jak se cítí po prvních asi dvou stech metrech jeho prvního a našeho prvního společného půlmaratonu. Jeho předpověď se naštěstí nenaplnila a my jsme za další hodinu a tři čtvrtě mohli v cíli v euforii volat našim ženám, jež to naše sdílené hrdinství samozřejmě vůbec netankovalo a znamenalo to pro ně jen zasmrádlé auto a další zpocené hadry na praní. Ale pro nás to znamenalo hodně.

Ještě než se sociální sítě o víkendu málem protrhly pod vahou příběhů novopečených půlmaratonců, vypálili jsme jim všem rybník, neboť jsme na stejně dlouhou trať vyrazili už o dva dny dříve, tudíž všichni byli v podstatě opoždění. Vůz pořadatelů nás ve čtvrtek za soumraku odvezl na start u podolské porodnice, což mi jako symbolický začátek přišlo víc než vhodné (byť jsem se narodil na Vinohradech). Cíl je na stejném místě u auta a tam tu symboliku nevidím. Netřeba zastírat, že jsme oba byli nervózní z toho, co následující desítky minut vlastně všechno přinesou.

Po pomyslném výstřelu z pomyslné pistole jsme se mezi imaginárními špalíry fanoušků pustili proti línému proudu Vltavy. Bouřkové mraky se schovaly za obzorem, byl fakt nádherný večer, teplo jak na konci května, míjeli nás bruslaři i cyklisté, zato pomalejší běžce jsme předbíhali a tlachali jsme jak o závod. V tom jsou běhy s Václavem tak specifické, ale u tohohle delšího podniku pozitiva jednoznačně převládala - v tom vodopádu slov to hrozně rychle uteklo.

Za ledárnami v Braníku míjíme areál koňáků a vzpomeneme na Svatou Kristýnu, která na těchto místech někdy provozuje gymnastiku na koňském hřbetu. A jak se později dozvíme, Kristýna tam je a slyší a poznává nás. Probíháme "krásnou alejí" - mého spoluběžce trasa ohromila - a blížíme se k Mostu inteligence. Na sedmém kilometru přichází první problém, Václavovi se rozváže tkanička. Nadává, že nám to zkazí čas, zastavuje se a v novém rekordu usilovně šneruje.

Jak se blížíme ke Zbraslavi, cyklistů i veškerého provozu ubývá a začíná se šeřit. Pod Mostem Závodu míru přichází kýžená otočka a pár loků z lahviček, které vleču na opasku. A vracíme se stejnou cestou.

Čekám, kdy Václav začne tuhnout, vadnout, kdy se začnou protahovat pauzy mezi větami, zkrátka kdy se konečně objeví nějaký signál krize, ale on místo toho zrychlil, jako by už chtěl být doma. Jestli jsme před otočkou běželi kilometr průměrně třeba za 5:10, na cestě zpět zrychlujeme na nějakých 4:50 a řítíme se z pustých Komořan zpět do Podolí, zatímco padá tma. Davy lidí, které potkáváme, nás nezdraví a nezajímáme je, i když podle těch obrovských koláčů na břiše a zádech musí všem být jasné, že za sebou máme něco výjimečného.

"Kde je to auto?" ptá se kolega v pomyslné cílové rovince na nábřeží za porodnicí a v jeho hlase jsou slyšet nevyřčená slova "už", "sakra" a "pitomý" a potlačovaná naléhavost. Od startu uplynula hodina a tři čtvrtě. Drobná bílá tečka se nakonec opravdu vynoří, pomalu se zvětšuje, nabývá rysy naší fabie, najednou jsme u ní a v ní a radostně voláme těm ženám, že jsme celí a šťastní, a ty to nezajímá, ale to už znáte.

text a mobilní foto Řízek